Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vlčí instinkt - Kapitola 8.

13.07.2010 (08:45) • Marcus1932 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1677×

Přeji příjemné čtení a nezapomeňte na komentář :)

Edward:

Zatím všechno nasvědčovalo tomu, že vím, co bude následovat. Ve snu mi zdřevěněly nohy a nebyl jsem schopen pohybu, ale to se nekonalo. Nad ničím jsem nepřemýšlel a začal jsem utíkat. Poháněný vlastním strachem, jsem běžel, jak nejrychleji jsem dokázal. I přesto, že jsem prakticky neviděl, kam běžím, přišlo mi, že jsem za tu krátkou dobu urazil velkou vzdálenost a na malou chvilku jsem si myslel, že jsem utekl ze spárů smrti.

Na chvilku jsem zastavil a opřel jsem se o strom. Pýchalo mě v boku a nemohl jsem popadnout dech. Zaposlouchal jsem se do absolutního ticha nočního lesa. Neslyšel jsem nic. Zvuky nočních zvířat utichly. Nejspíš vycítila nebezpečí a dala se na útěk stejně jako já. To ticho mě děsilo, ale byl jsem rád, že jsem se dostal do bezpečné vzdálenosti. Pevně jsem doufal a byl jsem téměř přesvědčený o tom, že jsem té bestii utekl.

K mé smůle jsem se mýlil. Noční ticho prořízlo, jako blesk z čistého nebe, hluboké zavytí. Podle hlasitosti jsem poznal, že rozhodně nejsem tak daleko, jak jsem si myslel. Vytí ustalo, což bylo uklidňující, ale horší bylo, že se můj pronásledovatel dal do pohybu.

Znovu jsem začal utíkat. Teď už jsem věděl, že nemůžu utéct, ale pud sebezáchovy byl silnější a já se o to musel alespoň pokusit. V dálce za mnou už jsem slyšel dusot ohromných tlap, který se ke mně každým krokem víc a víc přibližoval. Začal jsem kličkovat mezi stromy, abych ho zmátl, ale nebylo mi to nic platné. Už jsem skoro cítil, jak mi dýchá na paty.

Dusot tlap, hrdelní zavrčení a mohutný skok.

Jak po mě šelma skočila a srazila mě svou váhou k zemi, svými drápy mi rozdrásala záda, ale to nebylo nic v porovnání s tím, že se mi zezadu zakousla do krku. Něco takového jsem nikdy nezažil. Bolest byla ochromující a já si jen přál, aby mě to strašné zvíře konečně zabilo. Připadalo mi, že omdlím. Zavřel jsem oči a upadal jsem do krajiny mimo tuto realitu. Najednou jsem si připadal lehký. Tlak na zádech, který způsobovala šelma, jak na mě stála a drásala mi krk, ustal. Sice špatně, ale konečně jsem se mohl nadechnout. Přišlo mi divné, že můžu dýchat, zrovna když jsem po smrti.

Všechno kolem mě rozostřilo a já jsem otevřel oči.

„Jsem živý?“ ptal jsem se sám sebe, ale tak jasnou odpověď, kterou mi dala spalující bolest na krku, jsem nečekal. Ležel jsem na břiše, obličej plný spadaného jehličí. Silou vůle jsem se převalil na záda a pokusil jsem se posadit. Ruku jsem si okamžitě přitiskl na ránu, která silně krvácela. Z kapsy jsem vytáhl čistý kapesník, přiložil jsem ho na ránu a rukou opět přitiskl ve snaze zastavit krvácení. Chvilku jsem si musel odpočinout. Ztratil jsem hodně krve a neměl jsem energie nazbyt.

Pokrčil jsem nohy a klekl jsem si na kolena. Následoval další krátký odpočinek. Za pomoci nedalekého stromu, o který jsem se opřel, jsem se vydrápal na nohy. Rozhlédl jsem se po lese, ale po zvířeti ani stopy. Nevěřil jsem vlastním očím. Ten les jsem poznával. Bylo to, to samé místo na kterém mě dnes povalil vítr, hned po tom, hned po tom, co mě ta proradná bába proklela.

„Stará čarodějnice, tohle jí nedaruju,“ řekl jsem si pro sebe a odplivl jsem si. Nehodlal jsem v tom prokletém lese strávit už ani minutu. Pomalým šouravým krokem jsem se vydal směrem, kterým jsem odpoledne přišel. Ušel jsem několik desítek metrů a mezi stromy jsem uviděl problikávat červené, modré a bílé světlo. Určitě mě hledali, ale já jsem byl neznámo kde, takže mě nejspíš ani najít nemohli. Pokračoval jsem v chůzi, ale bylo to čím dál, tím víc namáhající. Doplahočil jsem se na okraj lesa. Už jsem viděl náš dům, před kterým stála dvě policejní auta se zapnutými majáčky.

Vydal jsem se směrem k domu, ale podlomila se mi kolena. Byl jsem tak blízko pomoci a přece tak daleko.

„Takhle to přeci neskončí. Musím se dostat k domu.“ Sebral jsem poslední zbytky sil, co mi ještě zbývaly a pomalu jsem se zase postavil na nohy. Teď jsem šel ještě pomaleji než před tím, ale dům už byl blízko. K mojí smůle u policejních aut nikdo nestál. Nejspíš mě ještě hledali v lese. Už jsem byl téměř u dveří, ale nohy už nechtěly poslouchat. Musel jsem se dostat do bezpečí. Nemohl jsem jít dál, tak jsem se plazil. Teď už jsem věděl, jak se cítí zraněný voják, který se ze všech sil snaží dojít zpět na základnu.

Povedlo se. Doplazil jsem se až před dveře. Natáhl jsem ruku ke zvonku, ale nedosáhl jsem na něj. Zkusil jsem to ještě jednou. Zbývaly milimetry a pak se mi to konečně povedlo. Zvonek zazvonil, ale to byla poslední věc, na kterou jsem měl energii. Zkrvavená ruka se svezla po futru a po dveřích a zanechala za sebou dlouhou rudou šmouhu. Bezvládně jsem ležel před domem. Ruka, kterou jsem si tiskl ránu, začala povolovat. Byl jsem si jistý, že vykrvácím.

Uvnitř jsem slyšel hlasy. Poznával jsem Esme a Carlisla, ale ty ostatní jsem neznal. Klapání kroků po podlaze. Dveře se prudce otevřely. Pak už jen zděšený výkřik tety Esme.