Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vládnoucí coven 6

hot bells and edward


Vládnoucí coven 6Šestou část pro Vás napsala Marketik





Do čeho jdete? Shrnutí

Po dlouhé době jsem zpátky s pokračováním, protože nikdo neměl o tuto soutěž zájem. Chtěla bych tímto poděkovat hlavně minulé autorce jarusince, která tohle pokračování zařídila a také současné autorce Marketik, za tento dílek, který je opravdu povedený.


Jane si ani pořádně neuvědomovala, kdo jí vlastně v pevném sevření dopravil do jakési cely – zřejmě Enrice. V hlavě jí stále bušila bolest, její vlastní dar obrácený proti ní. Nikdy dřív nad tím, co dokáže způsobit, příliš nepřemýšlela. Brala to prostě jako zbraň, která se dala použít téměř proti komukoliv.

Teď však na vlastní kůži poznala, co obnáší postavit se svojí zlobě. Když si zpětně představila, kolikrát svou sílu použila zbytečně a proti nevinným, udělalo se jí z ní samé zle. Kolik bolesti od ní zažili i ti, kteří si to nezasloužili!

Hlavní však bylo, že pomohla Alecovi. Ne že by příliš chápala jeho touhu po dobrodružství a lásce, ale milovala ho a byla ochotna pro něj a jeho štěstí udělat cokoliv. Nelitovala toho, co udělala. Nedokázala se před Arem ani před ostatními kát. Byla ráda, že to udělala. Že někomu dokázala přinést i něco jiného než jen bolest.

Po čase vnímala každý zvuk v okolí jejího momentálního vězení a děsila se okamžiku, kdy jí přijde někdo oznámit, že Aleca chytili. Co by Aro, Marcus a Caius udělali? Zničili ho? S jeho darem? O tom pochybovala. Ale i přesto by pro něj smrt možná byla lepší než to, co by si pro něj přichystali. Byli nevyzpytatelní.

Vycítila, že Isabella a Edward jsou ve vedlejší kobce. Bože, bylo tak krásné dívat se na ně! To, co prožili… Nejprve vztah mezi upírem a lidskou dívkou a teď tohle strádání. Přesto přese všechno se na sebe však dívali s takovou láskou a oddaností, jako kdyby se do sebe zamilovali teprve včera.

Chtěl Alec tohle? Mít někoho, o koho by se mohl opřít v jakékoliv situaci? Měl přece jí, svou sestřičku… Ale pro něj to asi bylo jiné. Náhle se jí po něm tak moc zastesklo! Po jeho krásném úsměvu, hebkých tmavých vlasech, nedbalé eleganci, slovech, kterými jí vždy dokázal uklidnit a povzbudit. Zvládne to bez něj?

Netušila, kolik času uběhlo, protože do těchto podzemních kobek slunce nikdy nezavítalo. Ze zadumání jí vytrhlo až prudké rozevření dveří, ve kterých stál Enrice. Ušklíbl se na ni a takřka provokativně jí pokynul ukazováčkem. „Tak pojď, holka, jdeme.“ Neptala se kam. Kam jinam než za Arem a ostatními? Náhlá ztráta úcty vůči ní jí vyvedla z míry. Zřejmě jí zbavili všech výsad. Ale co, povzdychla si. Hlavně ať je Alec v pořádku a co nejdál odsud.

V sále všichni tři seděli ve svých trůnech. Povýšenecky ji sledovali, jak před ně předstupuje s hlavou hrdě vztyčenou.

„Poklekni před svými pány,“ poručil jí Caius nezvykle tvrdým hlasem. Poklekla tedy na jedno koleno, hlavu však nesklopila. Nehodlala se nechat jen tak pokořit a vzdát se. Nemohla. Musela si zachovat veškerou čest a sílu, která jí ještě po jejich mučení zbyla.

Aro se postavil a začal pomalu přecházet v těsném kruhu kolem ní. „Tak takhle ses nám odvděčila za všechno, co jsme pro tebe a tvého bratra udělali?“ Neodpověděla, nevěděla, co na to říct. Chytil jí tedy zezadu pevně za vlasy a trhl jí hlavou směrem k sobě, tak, aby jí viděl do tváře.

„Zachránili jsem vám život a dali vám nový, a vy nám za to odplácíte takhle?“ cedil slova skrze zaťaté zuby. Zuřil. Bylo jí jasné, že z toho jen tak nevyvázne. Ale už jí to bylo jedno. Hlavní byl Alec.

„Nikdo se vás o to neprosil,“ šeptla. Věděla, že je to risk. Mohl jí ve vteřině zabít. Ale musela mu zkrátka dokázat, že na něm není závislá. Na nikom z ostatních. Ani na přepychu Volterry.

Aro však její hlavu prudce pustil a překvapivě se pousmál. „Jistě, to máš pravdu. Ale myslím, že jste si nikdy neměli na co stěžovat. Nebo snad ano?“ Tuto takřka řečnickou otázku raději nechala vyznít do ztracena.

„Nicméně,“ vložil se do hovoru Marcus, „jsi pro nás příliš důležitá. S tvým darem už jsme toho dokázali hodně. A spousta dalšího nás ještě čeká. Takže je ti jasné, že úplně zbavit se tě nemůžeme.“ Pak se ušklíbl směrem k Arovi, stojícímu za jejími zády.

„Ztrácíš však veškerá privilegia, která jsi doposud měla. Zůstaneš v kobce, do které si byla dosud, a nevystrčíš z ní nos, dokud neurčíme jinak. A samozřejmě počítej s tím, že jakmile Aleca chytíme, vezmeme tě podívat se na jeho plápolající hranici. Talentů teď máme dost a další už si dokážeme najít sami. Není už pro nás tak důležitý, jak si myslíš.“

Zatrnulo v ní. Tohle nečekala. Zbavit se Aleca? Bylo pro ni nemyslitelné trávit ve Volterrském vězení další staletí s vědomím, že nežije. Že už není. Že zmizela jediná spřízněná duše, kterou kdy měla.

Pak ji bez jediného slova dali zase odvést. Hluboká kobka sice měla dveře, které by pro ni nebyly žádný problém. Ale nemělo smysl snažit se utéct. Na chodbě neustále hlídkovali dva až tři muži a ona se zkrátka neuměla prát.

Po nějaké době k ní pustili Isabellu. Byla z takové návštěvy poněkud zaskočená. Jeden ze strážných za ní zavřel dveře. „Ty…?“ šeptla zkoušeně ze země, na které se krčila v klubíčku. Byla už hladová a Aro to jistě věděl. Vychutnával si její muka a jistě čekal až do poslední chvíle, kdy jí dopraví nějakou potravu. Byla by teď vděčná i za krysu. Bože, kam až za tak krátkou dobu klesla!

Isabella si ladně sedla do tureckého sedu naproti ní, koleny téměř u jejích. Zjevně se nebála, že jí ublíží. Podívala se jí zpříma do očí, pak zjihle pootočila hlavu na ke straně a pohladila jí po zacuchaných, špinavých vlasech.

„Ano, já. Musela jsem tě vidět. Po tom, co jsem ti udělala…“

„To je v pořádku, musela si. Podle Ara jsem si to zasloužila.“ Zavrtěla hlavou.

„Ne, Jane. Nezasloužila. Byl to čin lásky. Udělala si to jediné, jak si mohla pomoci svému bratrovi. Já vím, jaké je to obětovat se pro toho, koho miluješ.“

Chvíli se na sebe dívaly a z očí do očí si předávaly starosti a trápení, které je obě provázely. „Proč si tady?“ Isabella se naklonila blíže k ní, téměř až k jejímu uchu. „Pomůžu ti dostat se odsud. Za Alecem.“ Jane na ni zůstala šokovaně zírat.

„Cože? Vždyť…“ Isabella jí však dala prsty přes ústa a opět se naklonila až k jejímu uchu. „Už jsme na tom s Edwardem o něco líp než předtím. Už nevězíme tady v kobkách. Arovi zřejmě chyběla společnost nahoře a tak nás vzal zpátky. Ale to je teď vedlejší. Vymysleli jsme plán, jak se odsud můžeš dostat.“



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Vládnoucí coven 6:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!