Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Virus mrtvých - 32. kapitola

01.08.2014 (14:15) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 23× • zobrazeno 4015×

Bella

Byly doby, kdy jsem se nedokázala postarat ani o ty nejprostší a nejmíň náročné akvarijní ryby. Pošli by mi i švábi, jak neschopná jsem byla v opatrovnictví. Nikdy jsem si sebe neuměla představit jako rodiče. Zavřeli by mě za zanedbání péče.

Ale věci se mění. Mé akvárium vzkvétalo a hýřilo životem. A vzácné, drahé ryby v něm plavaly perfektně šťastné a spokojené. Popravdě řečeno, nevím, jestli by se všem líbila tahle rybí metafora, ale závěrem pořád zůstává, že teď už dokážu pečovat i o vznešené perutýny či dávat šanci na život ohroženým druhům.

Narodila jsem se proto být vílí královnou.

„Vaše jasnosti!“ neslo se celým zámkem vyděšeně. Ten strach, ten úlek, musel znepokojit všechny elfy a víly v okolí, protože… nikdo tu už dlouho nebyl vyděšený.

Zlaté dveře mé komnaty se začaly otřásat v základech. Stráže nechtěly pustit návštěvníka dovnitř. Vstala jsem ze stoličky, na níž mi mé dvě dvorní dámy rozčesávaly nekonečně dlouhé kadeře. Vzala jsem za madla dveří a otevřela obě jejich křídla.

Na běloskvoucí podlaze ležel elf Gordon a třásl se pod oštěpy, kterými na něj mířily stráže ze všech stran.

„Zbláznili jste se? Stáhněte to!“ křikla jsem pohoršeně. Tyhle pozůstatky násilí na stráži se mi stále nepodařilo vymýtit. A velká škála víl mi tvrdila, že se mi to ani nikdy nepovede. Má to v sobě zakódované. Není to jen kvůli tomu, že kdysi hlídala moji předchůdkyni Gaju, která trestala i kýchnutí na veřejnosti. Je pravda, že nikdo nesmí vletět do mé ložnice jako vichřice… Ale já se jí — jim — jen snažila vštípit špetku pochopení. A emocí. Místo toho jen tupě stojí a čeká na pohnutku, aby někoho usmažila na místě naším světlem nebo ho prošpikovala. Už se to před léty stalo… A já cítila takovou bolest, že jsem plakala tři dny a národ se mnou.

Podávala jsem ruku Gordonovi, abych mu pomohla ze země, ale jen zavrtěl hlavou a přitisknul si dlaň na prsa.

„Vaše výsosti, nedovolil bych si…“ mumlal, celý zmatený z mého gesta.

„Tak co se děje, Gordone? Pomozte tomu nebožákovi na nohy přece!“ Když se postavil tváří v tvář své panovnici, nervózně se uklonil a třásl se jako osika. Je to teprve osm let. Ještě se mi nepodařilo všem vysvětlit, že mám stejné srdce jako oni a tudíž jsem taky stejná víla jako oni. Nemusí se přede mnou bortit na kolena.

„Veličenstvo, chytili Pascala Sluje, jak se máčí v řece zapomnění!“ vychrlil pohoršeně a já vykulila oči.

„Kdy?“

„Dnes za rozbřesku. Máchal se tam od pat až k hlavě, veličenstvo!“

„To je zlé,“ šeptla jsem si pro sebe smutně. Velice zlé… Kárání je jedna věc, ale trest druhá. A já věděla, že za tohle musí přijít trest. Koupat se v Lossilë bylo přísně zakázáno pod pohrůžkou smrti. Jinak nikoho nepřesvědčíte, aby do ní nelez. Klepnutí přes prsty nestačilo a každou druhou noc se objevil bláhový odvážlivec, co kálel na hlavu nejdůležitějším zákonům. A tak se pravidla musela zpřísnit. Tohle je první elf od té doby.

A samozřejmě Pascal Sluj. Čemu se divím?

„Do trůnního sálu. Všichni!“ zavelela jsem rozhořčeně. Zloba jen skrývala můj strach z toho, co má přijít. Nejsem vrah. To Gaja vlastníma rukama lámala vazy pro výstrahu a pro své vlastní potěšení. „Řekla jsem – všichni!“ křikla jsem po stráži, co na mě dál bez pohnutí zírala.

„A vy, královno?“ optal se mě velitel gardy. Zamračila jsem se.

„Co je vám do toho, Asane?“ štěkla jsem na vysokého, tmavovlasého elfa s černýma očima, jenž vynikal svojí mohutnou postavou nad lehkými, téměř baletními proporcemi ostatních jeho druhu. Tyčil se nade mnou a tvářil se nemilosrdně. Málokdy jsem po někom takhle rafala, ale královská garda byla věčný problém. Prakticky vzato by přitom měli být jediní, kdo mi bezpečně nikdy nebude dělat starosti. „Do trůnního sálu. Hned,“ zopakovala jsem, přičemž jsem to cedila skrz špičaté zuby.

Asanovi se můj příkaz nelíbil. To bylo evidentní. Ale odkráčel se svými poskoky kroku sun krok jako jeden muž. Já to vzala druhou stranou – Stezkou královny Zany, kterou kráčely panovnice před tím, než měly udělat důležité rozhodnutí. Zana byla moje prapraprababička, která sama vytvořila v srdci Aurewenu nejkrásnější místo na světě. Zana totiž byla plodem zvláštního početí. Její matka, královna Marillë, byla tak překrásná, mírumilovná a jemná jako plátky růží, že když utekla do Falayského lesa před neopětovanou láskou, zalíbila se samotnému květinovému princi. Říká se tak duchovi, který se vznáší nad vílím světem a vnáší do něj barvy, radost a krásu. To díky němu je vílí svět jednou velkou zahradou. To díky němu ovlivňujeme už po staletí flóru kolem nás. Květinový princ vdechl život do lůna Marillë a ta porodila jejich dceru, jejíž potomky všichni jsme, a která nám dala tu moc.

Zana byla dokonalé spojení bájných, dobrých tvorů, jako je víla a duch. Byla to nejlepší královna ve všech dobách a sférách. Za jejích časů existoval ráj a ještě dlouho po ní tu byl. Dokud nepřišla matka Gaji – královna Calime. Ta byla Zaninou vnučkou, leč po ní moc mírumilovnosti nezdědila.

Snažila jsem z tohohle světa zase vytvořit nebe na zemi, ale vždycky když jsem procházela stezkou Zany, podrývalo to moje sebevědomí. Nikdy nedokážu takové věci jako ona. Jak ráda bych se jí poklonila. Podle starých svitků a pamětníků jí z rukou vycházela sama příroda, která ji poslouchala a rostla do tvarů, velikostí a barev, jaké si přála. Zasadila tu tak harmonický celek, jež léčil duši i srdce jen při pohledu na prosluněnou cestu obalenou květy tak nádhernými, že jsem zapomínala dýchat. Vysoké stromy plodily modrá, zelená, purpurová a stříbrná jablka. Jiné zase žlutá, červená a zlatá. A nikdo vás nevykázal z ráje za to, že jste jej snědli. Jablko vás obdařilo hřejivým pocitem a úžasnou chutí. Říká se, že i moudrostí, ale to byla jen pověra. Zanina stezka z nikoho nedělala víc, než čím byl. Jen pomáhala být sám sebou, neztrácet hlavu a věřit si.

Ani Calime nedokázala zahradu zničit. Jednak – taková nádhera to byla a nejspíš se bála, aby si proti sobě nepoštvala květinového prince. Když nechávala upíry, aby v Aurewenu postavili palác, nakázala, aby v jeho středu zůstala zahrada a nedotkli se jí ani palcem u nohy. Jeden upír ale neposlechl a utrhnul ovoce z keře, aby dokázal, že se hloupé víly nebo dokonce ducha nebojí. Pak už ho nikdo nikdy neviděl a Calime věděla, že udělala dobře.

Vyslala jsem ze své dlaně malou světlušku, která obalila stopku jablka deset metrů nade mnou a to mi spadlo přímo do dlaně. Posadila jsem se do jasně zlaté trávy, která voněla a chutnala po jahodách a zakousla se do pastelově modrého plodu.

Jak dobře to chutnalo! Hned se mi tělem rozlilo teplo a pocit bezpečí. Nemůžu Pascala Sluje připravit o život. Taková nejsem a nechci být. Ale jak to vyřešit… Jen nad tím mávnout rukou je vyloučené. Pak se v tom začnou zase elfové pomalu i sprchovat.

Lámala jsem si hlavu a okusovala trávu se zachmuřeným výrazem. Zahrada mi dala procitnout, že nedokážu zabít. To je sice hezké, ale co tedy…

„Bello,“ zavýskala mi u ucha Desiderie a já nadskočila. Vyčítavě jsem se na ni ohlédla a viděla, jak se za mnou vznáší jako rudý obláček.

„Kriste pane! Příště se ohlas!“

„Tvoje přání je mi nejspíš rozkazem, královno. Přináším ti však důležitou informaci!“ upozornila mě a zvedla varovně prst.

„Já vím. Pascal Sluj se koupal v Lossilë. Jdeš, tedy letíš pozdě, Desiderie.“ Což mě překvapuje. Vždycky ví všechno první.

„Mně je ovšem úplně jedno, kdo se zrovna topí v Lossilë.“

„Tak co chceš, Desiderie? A žádné hádanky, jinak poletíš nohama napřed.“ Nikdy mi nic neřekne na rovinu. Jen vykouzlí nějakou slovní hříčku a odplachtí.

„Nuže, jelikož nejsi zrovna naše nejchytřejší panovnice v dějinách a není čas, povím ti to.“ Její urážky nekomentuji. Nikdy to nedělám. „Tvůj zlobivý bratr je na lůžku bez naděje na uzdravení.“

„Který? Mám jich totiž hodně. Gaja byla… No, ty víš.“ Nechtěla jsem říkat slovo běhna nebo děvka nahlas. A už vůbec ne na tomhle posvátném místě.

„Tvůj nejstarší a nejbláhovější.“

„Tempus…“

„Daryl, Bello.“ Přísahala bych, že se mi zastavilo srdce i čas. Neslyšela jsem to jméno tak dlouho a v království platilo za utišené.

Můj bratr. Jediný opravdový, kterého jsem kdy měla. Jediný, kterému na mně záleželo. A já ho nechala ve světě lidí. S tím jsem musela žít osm let. Styděla jsme se i sama před sebou. Ale tak strašně jsem doufala, že se o sebe postará. Utěšovala jsem se tím, abych se nemusela ohlížet. Byla to hloupá a naivní naděje. Jenže jsem ji potřebovala. Teď mi ji Desiderie zašlapala do země. Následující rozhodnutí bylo to nejlehčí i nejtěžší rozhodnutí v mém životě. Zachránit Daryla, ale vrátit se tam.

„Tári… Okamžitě shoďte Tári z hranic!“

Izmael

Každou chvíli tu může být. Přecházel jsem s rukama za zády sem tam a prostorná mysl mi jela na plné obrátky. Vymýšlel jsem jednoduché plány destrukce, ale i geniální možnosti. Bella zapomněla. Nezná mě. Neví, jaký jsem, a co všechno jsem jí udělal. Netuší, že mě nenávidí. Brilantní.

Zazubil jsem se. Tenhle zkurvený svět ve mně ještě pořád dokáže probouzet radost.

„Čemu se směješ, Izmaeli?“ zasyčela na mě Gaja znechuceně.

„Na světě je krásně,“ odpověděl jsem. To nebyla pravda. Svět byl to nejodpornější a nejkrutější místo. To svět je samotné peklo. Ale momentálně mě těšilo, jak moc je zase jednou krutý.

„Já tě znám, parchante. Něco chystáš.“ Prohlížela si mě přimhouřenýma očima a snažila se přijít na to, co se mi honí mojí krásnou blond hlavou.

„A ty snad ne?“ Pokrčila rameny. Samozřejmě že ano. Nejspíš už má plán stejně jako já. A trajektorie našich projektů se nejspíš zkříží. Ještě před tím, než zdechnu, si to tu užiju. Můj odchod musí být pompézní, stejně jako celá má existence.

Počkali jsme si ještě dlouhé dvě hodiny, než se před námi otevřelo něco, co jsem osm let neviděl – portál. Napjal jsem se, přes zrak se mi převalila červená mlha. To jsem nečekal – takovou reakci na její příchod. Kurva, to snad nemyslím vážně. Já měřil míru nebezpečí a hledal jeho zdroj. Instinkty mi nedovolily jinak, než se jako predátor koncentrovat na příchod debilní, křehoučké víly. Neznal jsem novou vílí královnu a věděl jsem, že ty královské mrchy umí být tak prohnané svině a v rukách mají obrovskou sílu, že se snopce mých svalů napjaly jako struna. Je to jen Bella, do hajzlu. Kurevsky neschopná, naivní víla a ostuda jejich rasy. To, že jí dali na hlavu korunu, nic neznamená.

Nebál jsem se. Na světě bylo jediné stvoření, kterého jsem se bál, a to uplakánek Amálka v žádném případě není. Byl to jen projev nechtěného respektu, což mě snad drásalo ještě víc.

Z bílého víru energie vystoupila bytost tak ošklivá, že by mi naskočila husí kůže, kdybych nebyl z kamene a především mrtvý. Fujtajbl.

Za ní hned vylezla další. Nejspíš mužského pohlaví.

„Taková příšera z močálu,“ zamumlal jsem si pod nos.

„U Zany a lesních duchů, to je smrad!“ svíjel se ten půvabný jinoch pod pachem lidské sféry. Otočil se na podpatku a chtěl skočit zpátky do portálu. Z jejích černých pařátů se stávala drobná, ženská ručka porcelánové barvy, když po něm Amálka chňapla. Před očima se mi měnila ze tvora škaredého jako bradavice na líbeznou brunetu s vlasy pod zadek tak lesklými, že bych musel zamrkat, kdybych byl člověk. Držení těla měla ladné a její oči byly ty nejčokoládovější, co jsem kdy viděl.

Nikdy nebude tak krásná jako Gaja za dob své slávy, ale ve světě lidí bude zářit jako ta nejpůvabnější ze všech.

Z jejího kostnatého společníka vyrostl blonďatý holomek se světle modrýma, jiskřícíma očima a vlasy po ramena. Držel si nos a vzpouzel se královně.

„Pascale Sluji, tohle je tvůj trest! Snášej ho s hlavou vztyčenou!“

„Měla jste mě zabít radši hned. Teď to za vás udělá ten smrad nebo upíři. Pusťte mě, královno, domů!“ žadonil a pořád máchal rukama k portálu, jako by si ho mohl přitáhnout. Bella ho držela jednou rukou za tričko a kroutila hlavou.

„Královna,“ uchechtla se nenávistně Gaja, která je technicky též stále vílí královna. Matka a dcera bojující o trůn a moc. Bože, přineste mi židli a já se budu dívat na tu epickou podívanou. Zničí se samy.

Bella se na nás poprvé podívala. Nejdřív na Gaju, kterou si přeměřila jako odpad, a potom na mě. Napjatě jsem čekal, co přijde. Ale v tom pohledu nebylo vůbec nic… Jako by mě nikdy neviděla nebo dokonce nemilovala a nenáviděla. Jen prázdno. Neznala mě.

Portál se zavřel a Bellina pozornost se opět upnula ke Gaje.

„Gajo, máš moc, která ti už nenáleží, a teď mi ji dáš,“ promluvila autoritativním tónem. Zarazilo mě to. Nikdy jsem z ní necítil ani špetku autority. Z každého jejího slova jsem měl vždycky legraci.

„Já ti nedám vůbec nic,“ odsekla Gaja stejným tvrdým tónem nepřipouštějícím diskuze. Z prachu se vyhrabával fénix. Černé vlasy jí houstly a prodlužovaly se. Její mastná pleť se stávala dokonale hladkou a alabastrovou. „Nikdy nepředám svoji korunu dobrovolně.“

„To ani nikdo nečekal.“ Bella chytila Gaju oběma rukama za spánky a chtěla z ní tak vysát její moc.

„Tak na to, kurva, zapomeň,“ zasyčela na ni Gaja a udělala jí to samé. Držely se za hlavy a snažily se jedna druhou přemoct a přelít do sebe svou energii. Jen jsem to fascinovaně sledoval a dobře se bavil, jak jim po rukou přetékala zářící tekutina z hlavy do hlavy. Moc jsem si přál, aby ji Bella porazila a já tak viděl Gaju padnout na kolena jako prachobyčejnou řadovou vílu bez smyslu života a naděje.

Pascal Sluj mezitím zdrhnul. Hrdina.

Ale Gaja podvádí kdykoliv a kdekoliv. A zejména – kohokoliv. Netrvalo dlouho a pustila ze svých dlaní i svoje světlo a udeřila tím Bellu přímo do hlavy. Odletěly od sebe, jako kdyby byly z papíru. Než stačila Bella skončit s hlavou ve zdi, chytil jsem ji do náruče a tím ji zachránil.

A Gaja zmizela jako pára nad hrncem. Už se zase dokázala teleportovat. Do hajzlu!

„Jste v pořádku, madam?“ optal jsem se medově Belly a starostlivě se díval do jejích úzkostných, vykulených očí. Civěla na mě jako na ducha.

„Není vhodné, aby vílu držel v náručí upír,“ šeptla. Líbil jsem se jí na první pohled stejně jako tenkrát. Její srdce zběsile pelášilo.

„Možná by to mělo být dokonce protizákonné. Ale kdybych vás nezachytil, seškrabával bych vás ze zdi.“ Rozhlédla se a zjistila, že mluvím pravdu a stojíme u kamenné stěny.

„Děkuji za záchranu, pane…?“

„Neznáte mě?“

„Měla bych?“

„Tu a tam mě někdo pozná. Chodím po světě už hodně dlouho.“

„To vám nezávidím. Páchne to tu. Pustíte mě nebo budeme bojovat silou?“ zeptala se opatrně jako rozený diplomat. Amálko, Amálko… Oba dobře víme, ty jsi všechno možné, jen ne diplomatická. Hysterka.

„Myslím, že tenhle boj bych vyhrál. Ale nemohu ublížit tak krásné dámě,“ zašeptal jsem sladce a zavrtával se jí do očí svýma, zčernalýma žízní po její krvi, co voněla tak lahodně jako sama smrt. Postavil jsem ji na nožky a vzal ji jemně za ruku.

„Jsem Izmael Vogler,“ představil jsem se jí znovu, ale to ona netušila. Políbil jsem ji na hřbet a uklonil se. Byla mnou kompletně okouzlená jako poprvé. Ani nevím, kdy naposledy jsem se takhle dobře bavil.

„Snad mi prominete, když prokážu nedůvěru upírovi,“ chabě se bránila. Královna nebo ne, pořád je to hloupá víla s instinkty, co jí velkou službu neprokážou.

„Budu se snažit vám dokázat, že jsem čestný muž. Přestože mrtvý, stále muž.“

„Nevím, jestli budete mít příležitost mi něco dokazovat. Nejsem tu, abych se spřátelila.“

„Chcete najít Gaju?“ Podezřívavě se zamračila.

„Gaju si najdu potom. Nejdřív se musím postarat o bratra.“

„O toho, co vám teď utekl?“ Ohlédla se a viděla, že její společník je fuč.

„Pascale Sluji, až se mi dostaneš pod ruku, budeš si přát, aby ses nikdy nenarodil,“ přísahala si pro sebe a znělo to jako slib nejsvatější. „Ne, hledám svého bratra Daryla. Pascal je hlupák, co se považuje za revolucionáře.“

„Daryl Dixon?“ vyjekl jsem hrozitánsky překvapeně.

„Přesně toho. Odkud ho znáte? Víte, kde je?“

„Znám upíra, který s ním žije. Prý je pro něj jako bratr.“ Bella se zamyslela a pokývala hlavou.

„Něco takového jsem slyšela,“ připustila.

„Takže tu stále žije elf? V lidském světě? Je to tedy pravda…“

„Dlouho už ne. Vezmu ho domů. Ale nejdřív ho musím najít.“

„Vy neumíte najít jeho mysl?“ To přece královna má umět.

„Tahle moje schopnost je nestabilní. Nejsem v plné síle, dokud mi ji Gaja nepředá. Navíc, jako by Daryl spal. Vůbec ho necítím.“

„Zajímavé… Nuže, dovolte mi pomoct. Vím, kde Izajáš bydlí. Tam najdete vašeho bratra,“ nabídl jsem se. Hra začíná. Zlomila Daryla a já teď zlomím ji. Znovu. A taky mě to zkrátka baví. Neměla zapomínat. Bylo to zbabělé až na půdu. Typická vílí reakce.

Mimochodem, fiktivní postava Izajáš bude moc zlý, zlý upír, co se vyžívá v utrpení. Snad s ním nebude mít Amálka tu čest…

„Proč byste mi chtěl pomoct?“ nedala se hned oblafnout.

„Nejspíš mám slabost pro víly a jejich královny.“

Teda, takovou odezvu jsem nečekala. Jak tu pozitivní, tak negativní.

Děkuju vám, nejvěrnější čtenáři, co jste čekali rok, až se vrátim. :) Byl to díky vám moc příjemnej návrat. Virus teď bude chvíli hra na kočku a myš.

A neděkuju vám, mí nejvěrnější pronásledovatelé. Škubněte si.

Pakliže se objeví další propracovanej, urážlivej román, nečtěte to, prosím. Ani já to nebudu dělat. Bude to tak lepší, věřte mi. :)

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Virus mrtvých - 32. kapitola: