Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Virus mrtvých - 25. kapitola

9


Virus mrtvých - 25. kapitola„Novinka pro tebe, debile. Tohle není upír, který před námi padne na prdel a bude se třást strachy. Tohle je David! Nejmocnější upír, který existuje. Aro Volturi je oproti němu malý chlapeček, co si hraje na pískovišti se svými bábovičkami a má radost, jak je ten písek pěkně mokrý a hrad drží. David je tsunami, co smete hrad i chlapečka.“

dd

Před dva a půl tisíci lety jsem něco pohřbil hluboko pod zem a když jsem to zasypával, myslel jsem, že se to na povrch už nikdy nedostane. Tyhle dějiny si měly zachovat svoji nesmrtelnost jen tím, že se z nich staly historky předávané z generaci na generaci. Pro mé dobro, ale i dobro celého světa, neměly báje oživnout a procházet se mezi námi.

My sami jsme mýty. Každý z nás. A pakliže mají mýty ještě svoje legendy, jen to svědčí o tom, jak velkolepý průser tohle je.

Popadnul jsem Jeremiáše za klopy smokingu a přirazil ho ke stromu. „Co jsi, kurva, udělal?!“ zavrčel jsem mu do ksichtu, který si zasloužil rozkopat.

Takhle nepříčetně jsem se naposledy cítil, když jsem zjistil, že moje sestra šuká s elfem. Vlastně… Od té doby to šlo z kopce pořád. A ani v blízké i vzdálené budoucnosti si nebudu moct hodit nohy nahoru a být absolutně v klidu.

Vycenil zuby a zavrčel. Strčil do mě a já ve smyku zajel do zledovatělé, sněhem pokryté, země. Kusy jeho smokingu mi zůstaly v rukách.

„Co si myslíš, že jsem udělal? Probudil někoho, koho probudit nejde? Nebo že jsem na svět přivedl zpátky starodávného krále, který nám dvěma dluží jednu kolosální pomstu? Tak to jsem, milý bratře, neudělal. Ale rozhodně to je vytrhnuté z mého programu. Chystal jsem se na to hned po svatbě.“

„Jdi do hajzlu!“ přerušil jsem jeho sarkastický blaf. „Já s tímhle nemám nic společného. O tom, co se v Jerichu stalo, jsem dva a půl tisíce let neceknul a Edita taky ne. Vsadím krk na to, že s tím máš co dočinění. Za poslední léta můžeš za všechny sračky ty, tudíž by se nekonalo žádné překvapení.“ Rozhodil jsem rukama. Co budeme dělat? Ano, myslím to v plurálu. Nemůžu svého bratříčka vystát, ale tohle je problém nás obou. My jsme naši rodinu pohřbili pod zem a my musíme teď nést následky.

Neviděl jsem ho tak dlouho a byl jsem do morku kostí přesvědčený, že už ho ani nikdy neuvidím. Zvlášť když jediná bytost, která mohla Davida vzbudit, zemřela pravou smrtí. Ten moment, kdy jeho pach prošel mými nosními dutinami, mě bude děsit ještě hodně dlouho. Čpělo to odplatou.

„Izmaeli, zklidni se. Chováš se jako stoletý fakan,“ zasyčel na mě znechuceně. Naše klasická interakce zla a potřeby ničit. Kdysi jsme ze sebe díky tomu dokázali dostat to nejlepší. Kdysi jsme byli dvě strany jedné mince. Já kalamita, on chaos. Dohromady apokalypsa. Neudělal bych bez něj velký, katastrofický krok pro lidstvo, malý a uspokojivý pro nás dva.

Jednou bychom možná ruku v ruce zničili svět, kdybych ho nenašel mezi alabastrovými stehny své přítelkyně.

„Novinka pro tebe, debile. Tohle není upír, který před námi padne na prdel a bude se třást strachy. Tohle je David! Nejmocnější upír, který existuje. Aro Volturi je oproti němu malý chlapeček, co si hraje na pískovišti se svými bábovičkami a má radost, jak je ten písek pěkně mokrý a hrad drží. David je tsunami, co smete hrad i chlapečka,“ vyložil jsem mu, jako kdyby to bylo třeba. Nemůže přece zapomenout, co je náš stvořitel zač. My dva jsme noční můry. Ale i noční můry mají zlé sny…

„Byli jsme jen tři. Mladí, lehkomyslní. Přesto jsme dokázali dostat pod zem celou armádu s dary, které už dneska nemají obdoby. A po dva a půl tisících letech jsme my teď nejmocnější upíři světa. Světa, který už David nezná… Co to s tebou je, Izmaeli?“ pronesl výchovně, div mi nenafackoval a udělal ke mně krok. V obličeji se mu utvářel ten zlomyslný výraz, který nasazoval, jakmile mě chtěl rozebrat jako stavebnici a kostky rozšlapat. Nikdo mě neznal lépe, než on. Moje nitro je před ním obnažené jako nerv. „Velký Izmael Vogler snad ztrácí půdu pod nohama? Jsi jen malá, ufňukaná děvka!“ přecedil skrz zuby rozkošnicky, jak si užíval, že mě může srazit na kolena. Při ufňukané děvce jsem rozšířil nozdry. Jednak se mi už poněkud příčilo slovo – děvka – směřované na moji osobu a za druhé mi třikrát vrazil dlaněmi do hrudě.

Ale já tu nebyl jediný duševně odhalený. Jeremiáše jsem měl nastudovaného jako mapu. Já jsem encyklopedie nosící informace o něm od A do Z.

„Ty jsi tak hrozně nad věcí, že, bratříčku? Jenže všichni jsme měli tu čest vidět, jak jsi přímo před oltářem své milované Bellince málem slisoval obě ruce, a to s tebou udělal jen jeho pach. Kdo je tu teď ufňukaná, malá děvka, ty zmrde, co už jsi měl shořet na hranici?! Měl jsem tě zabít.“

„Na to nemáš,“ vmetl mi s jistotou do ksichtu.

„To ty taky ne.“

Poslední, hustý les. Poslední zastávka předtím, než jsme mu museli stanout tváří v tvář v našem úzkém, rodinném kroužku bez jediného střípku důvěry. Všichni tři jsme v sobě zlomili víru v toho druhého. Bylo k pláči, jak si tu ani jeden z nás nemohl věřit a jen se vzájemně chtěli poslat do podsvětí potom, co bychom grilovali upíří maso ve velkém.

Stál na kraji skal a zíral na zasněžené město v údolí. Když se naposledy díval na nějaké město, viděl jen jednoduché stavby z nestejných kamenů porostlé mechem. Jeho obyvatelé svítili loučemi, zámožní se nechávali tahat nahými, zpocenými otroky na nosítkách a lékaři považovali zubní kaz za démonického červa, kterého vyháněli zaříkávadlem a rozpálenou jehlou zaraženou v ústní dutině. Mezi patriciji a plebejci byl jasně definovaný rozdíl a sociální vrstvy se více neřešily. Teď měl každý svá práva – nebo si to aspoň mysleli - po asfaltových silnicích se proháněla auta, ze země rostly mrakodrapy a kulatá planeta už nebyla opředená mýtem o ploché zemi.

A jak ten svět šíleně páchnul… Staří upíři, co pamatovali krajinu bez fatálních zásahů člověka, nemuseli jít s dobou jen ve smyslu lingvistickém, módním a společenském. Lidé už nikdy nebudou vonět tak sladce a nezkaženě jako před ničícími objevy, ze kterých vzešly výpary, co sužují každodenně naše vzpomínky na čistou zemi. Museli jsme si zvykat především na krev, co ztrácela každým stoletím na své nezaměnitelné kvalitě.

Přestože shlížel dolů v obleku od Armaniho, mohutnou, nevzhlednou korunu si z hlavy nesundal. Husté, těžké vlasy za ním vlály jako černá opona, kterou zmítá vítr.

Kostnaté ruce měl spojené za zády, protože jsme v něm nevzbuzovali žádný respekt.

„Ještě před čtyřmi dny jsem žil v nádherném světě, kde jsem nemusel ochutnávat ve vzduchu cosi odporného, mně neznámého, a vy dva jste podporovali každý svůj čin,“ promluvil svým hlubokým hlasem, co rozechvíval kdejakou bytost svojí velkolepostí. Museli jste k němu cítit úctu, i když jste sebevíc nechtěli.

Podíval jsem se na Jeremiáše hned, jak jsem pocítil první slabou vlnu Davidova daru pramenící i jen z jeho intonace. Roztřáslo mi to kolena.

Není to tak dávno, co jsme si dokázali říct pohledem víc, než tisíc slov. A teď byla dobrá příležitost to na chvíli obnovit, jinak budeme čuchat fialky zespoda.

Popadnul jsem Davida zezadu – provléknul mu pod pažemi svoje vlastní a zapřel mu je o týl hlavy. Jeremiáš chytil jeho obličej do dlaní a podíval se mu do očí.

Lež řečená do očí je totiž nejsilnější.

„Otče, odpustil jsi nám vše, co jsme ti s Izmaelem a Editou provedli. Ty přece víš, že jsme neměli na výběr, protože bys nás zabil,“ promluvil k němu zdvojeným hlasem a já měl tendence zacpat si uši, které to drásalo. Ozvěna se nesla až do mého mozku a já byl na pokraji sil, jak jsem se snažil držet reality. Jeho dar byl tak kurevsky silný, že přestože ho uměl zaměřit na jednu osobu, cítil jsem ten tlak. Moje myšlenky se chystaly přeformulovat a věřit jeho lžím. „Pověz. Víš, že jsme tví milovaní potomci, které musíš stavět na první místo před svoji víru? Víš, že v tobě vládne pokoj a mír? Nejsi rozhněvaný a už vůbec se nechceš mstít,“ tvrdil mu a přitom mířil do jeho obličeje ukazovákem.

Dolhal a pomalu od něj začal odstupovat. Já ho obezřetně pouštěl z paží, byť jsem moc dobře věděl, že tohle nebude tak snadné a pohodlné pro všechny zúčastněné.

Vtom vyhodil nohama a kopnul Jeremiáše silou sta rozzuřených, splašených koní do hrudě. Mně dal hlavičku temenem a já spadnul na zem s rozdrceným nosem, zatímco Jeremiáš zmizel z horizontu, když vyletěl do vzduchu a padal se skály dolů - do vršků borovic.

Držel jsem si srůstající střed obličeje, ze kterého mi vystřelovala palčivá bolest. David se nade mě postavil a rozkopnul mi nohou stehna od sebe, aby došlápnul chodidlem v lakýrce na moje koule. Svým darem mě přišpendil k zemi. Vštípil mi ve vteřině nekonečnou dávku respektu k němu a já se neodvážil jako poddaný vstát a projevit mu tak nesouhlas.

„Izmaeli, kdo tě naučil bojovat?“ zeptal se a zesílil tlak tam, kde nikdy nic pukat nemělo.

„Ty, otče,“ odpověděl jsem v trýzni. Jednotlivé okluze a incize skřípěly, jak jsem zatínal zuby.

„Správně. A přesto si tu na mě otvíráš ústa. Dle nynějšího, rozmanitého, ale nelibého jazyku angličtina - hubu. Stvořil jsem tě, dal ti rodinu a ty si dovolíš zradit mě. Neměl jsem tě proměnit. Stejně jako tvého bratra a sestru. Jste jen bastardi,“ sykl a dupnul mi mezi nohy.

Vykastroval mě na místě a já to zařval do celého, širého kraje. Chytil jsem si zbytek z mých nejdražších pokladů a zkroutil se do klubíčka. Kurva, tohle byla bolest. Už jsem dlouho tolik fyzické necítil, protože nebyl nikdo, kdo by mě dokázal zmlátit a nevyjít z bitky v krabičce od sirek.

Jeremiáš vyšplhal zpátky a postavil se proti Davidovi. Nemohl by prostě a jednoduše utéct… Stále máme jistá věčná pouta.

Nemůžu se dočkat, až mi zase dorostou moje perfektní koule a kus ještě perfektnějšího penisu.

„Ty jsi mě, Jeremiáši, velmi zklamal. Od Izmaela se dala zrada vždy čekat. Je to mrzký bazilišek pasoucí se na nemravnosti a tragédiích, ale ty jsi byl mojí pravou rukou, který vzhlížel k Jerichu a ke mně s respektem. Miloval jsi být součástí naší rodiny… A teď miluješ tvora jako je víla? Klesnul jsi na samé dno,“ plivnul po něm.

„Bella je skutečná. Izmael je skutečný. Nikdo mě nenutil milovat je a věřit v ně, což mě přivádí k tomu, že jsem nikdy v boha, v tvého Adonaje, nevěřil. Když si přišel do města a ptal se mě na to, lhal jsem ti, abys ušetřil můj život a dal mi nový, lepší. Takhle to je, Davide. Ta tvá zasraná víra mě nikdy moc nezajímala,“ vysmál se mu do ksichtu. Na jednu stranu ho obdivuji, jelikož zvládnout tropit si žerty z Davida není zrovna pro amatéry, ale na tu druhou… To je kus vola.

„Kleknout!“ zavrčel David. Jeremiášovi se roztřásly kolena jako mně. Válčil s jeho darem s vervou větší než já, protože já jsem neodmítal ten fakt, jak tohle skončí.

Byl to totiž holý souboj darů. Mohli jsme se do sebe tlouci a trhat si končetiny, ale místo toho se Jeremiáš snažil Davidovi nalhat, že je všechno pravé, ořechové a nic ho netrápí a na tu adresu zase David převálcoval Jeremiáše svým darem autority a posvátnosti. K jeho veličenstvu si nedovolil opřít se do toho naplno, a proto jeho lžím neuvěřil. Ještě bych se mohl zapojit já, ale jen bych se též proletěl po krásách přírody, až by mě vykopnul někam do hajzlu. David neměl pod palcem třicet devět upírů pro nic za nic. Tohle není idiotská, filmová scénka, kdy se dva bratři spojí proti tomu zlému králi a společně ho porazí. V realitě to tak není. Jsou tu nepřekonatelná fakta, a to že dobro nevítězí nad zlem a překážky nezmizí mávnutím kouzleného proutku nebo hlubokomyslným scénářem. Navíc, my jsme ani dobří nebyli.

Jeremiáš před ním padl na kolena a sklonil hlavu, přestože každý sval v jeho těle protestoval.

„Jste jen hloupí, malí kluci, co díky své nerozvážnosti ztratili sestru a důvěru jeden v druhého. Pokud se naivně domníváte, že vás teď oba zabiju, tak na takové milosrdenství zapomeňte. Z mé strany si nezasloužíte ani smrt. Nechali jste mě a své sourozence hnít pod zemí dva a půl tisíce let. Snad si nemyslíte, že za to budete platit pár minutami utrpení. Mimochodem, je zvláštní slyšet vás dva po sobě plivat síru. Osvěžující a správné, protože z vašeho vztahu nevzešlo nikdy nic dobrého. Dál se nenáviďte, prokážete tím všem jenom laskavost,“ ukončil svůj ponižující, mentorský monolog. „Ještě se uvidíme, mládenci. Šalom,“ rozloučil se a v klidu, jaký nám popřál, odešel.

Tuhle jeho výchovnou sprchu jsem tak dlouho nezažil… Nesnášel jsem to. Nesnášel jsem, jak nemůžu podupat jeho ego, anebo dělat další a další šrámy na duši, dokud by z něho nezbylo jen torzo. To, co jsem uměl nejlépe, mi teď bylo k hovnu. Nedokážu ho zničit a zpustošit jeho nitro. Byl stvořen v tak dávných dobách a měl takový způsob smýšlení, že jsem nevěděl, jak na něj.

Ale nikdo nebude můj král.

Nelitoval jsem se a s novým penisem se vyhrabal na nohy, abych se postavil vstříc dalším vyhlídkám do budoucnosti. Neumírám a ani nebyla totálně potupena má hrdost, protože ta je nezlomitelná. Nemaloval jsem si růžové, vzdušné zámky, takže když jsem před ním skončil na lopatkách, jen se stalo to, co jsem předpokládal, že se stane. Realismus mi sluší. Chrání moje vlastní ego.

Ano, jeho probuzení je katastrofa, ale času na to sklidit její ovoce je dost. Nebudu tu poskakovat na místě a ječet, že David je zase mezi námi. Nebo se dokonce vztekat. Zkrátka to tak je a nic s tím nenadělám. Nic nenadělám s katastrofou… To není dobré.

„Angličtina mu celkem jde,“ okomentoval jsem Davidův projev a ty jeho předvolební sliby, které ale monarcha rozhodně dodrží.

„Měl jsi pravdu… Nic se nezměnilo. Je to pořád David a my před ním zase padli na kolena,“ řekl mi Jeremiáš a já k němu šlehnul rozčíleným, znechuceným pohledem.

„Proboha, drž hubu, Jeremiáši. Posloucháš se vůbec někdy? Před chvílí si mi tu tvrdil, že jsme nejmocnější upíři tohohle milénia a po jedné konfrontaci se vzdáváš?“

„Já jsem si koule rozdrtit nenechal.“

„Už je zase mám, ale tobě asi chybí. Přestaň mlít postapokalyptické sračky a vzchop se. Musíš se oženit. Taťku budeme řešit až potom.“

„Myslím, že bychom to měli řešit hned.“

„A já myslím, že by sis měl upravit kvádro.“

„Tohle nebude válka s křehkými elfy z masa a kostí nebo militantníma, upíříma děckama, Izmaeli. Není vhodná doba na tvé anekdoty.“

„Žádná válka se ještě nekoná. Tedy, aspoň ne s Davidem. A právě protože to není děcko, kterému teprve narostly tesáky, musíme na sobě zapracovat. Do teď jsme naše dary používali na všechny ty šašky, u kterých se ani nemusíme snažit. Naše vlastní rodina bude výzva. A nyní laskavě pojď. Už jsem s tebou prohodil víc slov, než je mi milé. Chci, aby si shořel a ne se s tebou vybavovat na šálkem vílí krve o strastech a radostech našich existencí.“

Po cestě jsem mu ještě vymetl odevšad jehličí a odolával tomu mu naliskat, když jsme zase po tak dlouhé době sami. Ale naše obleky už byly potrhané dost a já potřeboval, aby si Amálku vzal. Bude to vskutku krásný úvod do mé vlastní pomsty.

Bleskově jsem se zase přeorientoval na své vlastní odvetné plány a Davida uklidil do jiného koutu mysli. I tam mi sice působil jisté potíže a vzbuzoval ve mně myšlenky na konec světa tak, jak ho známe, ale můj bratr mi byl přednější. Respektive jeho zničení.

Navíc, já už hodně dlouho znám svoji budoucnost. Byla mi předpovězena. A jak Desiderie a Aurelie řeknou, tak se taky vždycky stane. Jsou malé, ale chytré jako kapesní rádia.

Jenže hned, co jsme došli na zkaženou veselku, došlo mi, že tady už nic veselé nebude.

Amálka evidentně opět zavlažovala vše okolo slzami, ačkoliv o to nikdo nestál. Obličej měla opuchlý a černé cestičky na tvářích jí taky moc velkou parádu nedělaly.

Seděla jako hromádka neštěstí na schodech altánu a brečela si do výstřihu, či za co to ona sama vydávala. Elf o holi, ryšavý, sexuálně frustrovaný idiot a má ex manželka - jeho budoucí pichna - stáli kolem ní jako sudičky.

Když všichni vzhlédli k Jeremiášovi, bylo oficiálně potvrzeno, že bude následovat menší svár, ať už se měl týkat čehokoliv. Přiznávám, že mě to trochu mátlo. Proč ty protažené ksichty?

„Asi si něco udělal, bratříčku,“ utrousil jsem směrem k Jeremiášovi a snažil se vyčíst něco z nenávisti prýštící z očí svatebčanů. Daryl vypadal, že mu praskne cévka, a já ho budu muset křísit. „Amálko, tváříš se jako kdybys prožila anální sex s kaktusem. Prozraď nám, co tě trápí,“ vybídl jsem ji a pro tentokrát mě její odpověď opravdu zajímala. Nestávalo se to často, ale přece.

Amálka dramaticky vstala a zhluboka se nadechla. Žebra měla v tu chvíli výraznější, než ňadra, ale to je vedlejší.

„Jak si mi to mohl udělat?“ optala se. Většinou se na tohle ptala mě, ale teď to bylo na jejího milého.

„Bello, já se ti moc omlouvám za přerušení naší svatby. Stalo se něco, co jsem nikdy nečekal,“ odprosil ji podpantoflák Jeremiáš. Kdyby bylo možné, je mi na blití z toho, jak se sebou nechá zametat.

Býval to můj nejlepší parťák. Tolik duší, co jsem zdrancovali. Tolik zruinovaných životů… Sladké vzpomínky. Ve dvou se to lépe táhne a dvě hlavy vymyslí víc destrukčních plánů, než jedna.

Potom ale sáhnul na něco, na co sahat neměl…

„Lhal jsi mi!“ obvinila ho. Tak tohle bude kino. Asi se na to posadím, abych mohl sledovat komedii. „Řekl si, že Gaja tě podvedla s Izmaelem.“ Škodolibý úsměv mi zmizel z tváře a já zase ze židličky vstal.

„Co?“ vyprskl jsem a hledal, kdo mi okamžitě odpoví.

„Ty jsi vždycky o dva kroky napřed, co? Pořád s námi všemi vyjebáváš. S Izmaelem, s Editou a teď i se svojí snoubenkou,“ pověděl mu Daryl. Pevně tisknul hůl v pravé ruce, klouby mu zbělaly.

„Co to, kurva, říká? Cos jí nalhal?!“ štěkl jsem po něm. Tohle dopadne špatně. Jeremiáš mi nevěnoval snítko pozornosti, a proto jsem ho chytil za ramena a zatřásl s ním. „Tys jí řekl, že to bylo naopak? Že Gaja chodila s tebou?“

„Pusť mě,“ přecedil skrz zuby, když jsem mu zaryl prsty do zad. Jeho pohled zlomeného se nemohl rovnat mému šílenému.

Na jeden den už toho bylo moc.

„Odpověz mu, Jeremiáši,“ hlesla Bella. „Podíval ses mi přece do očí a tvrdil si, že Gaja tě podvedla s Izmaelem, do kterého se zamilovala, ale on ji takhle nechtěl. Je to přece Izmael… Řekl si, že Edity smrt je jeho vina.“

Když jste se teď podívali Jeremiášovi do jeho očí, mohli jste vidět bezednou propast bolesti a stále ještě ochromení. A to mě přinutilo ho pustit. Tvrdá slova ode mě mu nenandají takovou porci ran jako od Belly. Ona mu to musí vytmavit, aby byl účinek stoprocentní. Nebude mít ani nejmenší tušení, jak ho teď zkope do kuličky i bez použití násilí.

Deset z deseti mstících se upírů doporučuje použít jako nástroj pomsty věčnou lásku.

Budu mlčet a vychutnám si to, přestože jsem chtěl řvát a mlátit kolem sebe.

„Proč si mi lhal, Jeremiáši? Co jsi z toho měl, proboha?“ chtěla vědět a přistoupila k němu. Srdce jí tlouklo zběsile do žeber a ruce se jí třásly. Doufám, že mu jednu natáhne. To by bylo brilantní zakončení.

„Měl jsem důvod.“

„Ne, to neměl. Já jsem tvoje partnerka. Nemůžeš mít důvod, proč mi lhát, jestli nejsi hajzl!“ ječela na něj. Úžasné. Ještě jsem neviděl, aby na něj hulákala.

„Lhal jsem, abych vystavěl zeď mezi tebou a Izmaelem, Bello,“ odsekl a Amálka se zarazila. Srazila obočí a zřejmě neměla slov, jelikož němě otevírala pusu. „Vždycky si k němu měla blízko a stačilo málo, aby to přerostlo v něco víc. Takže jsem ti řekl tu nejhorší věc, co jsem kdy udělal, a obrátil ji proti němu. Věděl jsem, že tě to od něj bude držet dál.“ Chytré a svým způsobem racionální. Nenávidím ho, ale jeho zlotřilé plány jsou klasa. To mu nemůžu upřít.

„Na to jsi neměl právo. Měl si mi říct, že nechceš, abych se s ním stýkala nebo… Nebo ho už nikdy neviděla!“

„To by ti ublížilo. Máš ho ráda. A žije s tvým bratrem.“

„Ale tebe jsem si chtěla vzít! Ty sis prostě nemohl pomoct… Jsi totiž patologický, zasraný lhář!“ vmetla mu do ksichtu a já se zlomyslně usmál pro sebe. Jeho utrpení bylo mojí extází.

„A ty!“ štěkla a ukázala na mě prstem. „Proč si mi něco neřekl? Pořád se hádáme a ty jsi měl poklesky mého snoubence na stříbrném podnose!“

„Amálko, přece si spala se mnou. Ty jsi měla moje poklesky na stříbrném podnose a přesto ke mně chováš nějakou zvrácenou náklonnost. Takže jestli můžeš mít ráda mě – někoho, kdo využil každou příležitost, aby ti ublížil – proč by sis nemohla vzít mého bratra, který lže, jako když tiskne?“ rétorizoval jsem poučně. Měl jsem zkurvenou pravdu. Proto ji mám za takovou masochistku bez hranic.

Rozčíleně si odfrkla a střílela očima sem tam, jak nevěděla, co na to říct.

„Bello, já tě miluju,“ chystal se jí omluvit Jeremiáš, a to už zakotvila nelítostným pohledem u něj.

„Ne!“ přerušila ho. „Ty mě nemiluješ. Já tomu nevěřím.“ Zakroutila hlavou. Bella mi jednou moudře sdělila, že mám pomalu orgasmus z toho, když někdo trpí. Bystré děvče. Radost mě přímo pohlcovala. Téměř se mi nemohlo dostat většího zadostiučinění.

„Bello… Tohle mi nedělej.“

„Co ti já nemám dělat?“ utrhla se na něj. „Nemiluješ. A třeba mi to teď stokrát zopakuj a já ti neuvěřím jediné slovo. Kdy ty vůbec mluvíš pravdu, Jeremiáši?“ uhodila hřebíček na hlavičku. „Svatba se tímhle,“ začala a přešla k altánu, „definitivně ruší!“ Strhla z jednoho sloupku nespočet krémově bílých růží a mrskla s nimi o zem. Pak si uvědomila, že má vlastně efektivní schopnosti a střelila světlo do židlí v řadě. Vyhodila je do povětří a to samé provedla s levou stranou. Stál jsem v uličce a nechal si padat třísky do obličeje.

Jeremiášovi bylo dost let na to, aby věděl, že jestli se ji teď bude snažit uklidnit, rozdrtí mu kyvadlo mezi nohama.

„Skončili jsme!“ křikla a hodila sama hezky ručně s židlí k jeho nohám. A k mé blaženosti přidala ještě safírový, zásnubní prsten.

„Bello, přísahám, že tě miluju od chvíle, co jsem tě poprvé uviděl.“

„Lžeš, lžeš, lžeš, lžeš!“

A co na tomhle všem bylo nejlepší? No, přece to, že ji Jeremiáš vážně miloval celým svým posraným, mrtvým srdcem. Ale ona už mu to neuvěří.

Vítej v pekle, bratříčku. Držel jsem ti místo.

„Co mám udělat proto, abys mi uvěřila, Bello?“ zeptal se jí zoufale a natáhnul ruku, jako kdyby ji chtěl chytnout za tu její.

„Nic! Chápeš, že nic?! Prostě jsme skončili. Já už tě nikdy nechci vidět. Natož si tě vzít. Řekli mi tu, co jsi zač. Že jsi úplně to samé monstrum jako Izmael, ne-li horší. Jenže Izmael mi nelhal. Celý náš vztah byla zkurvená lež,“ vyložila mu a bylo z toho cítit, že to myslí naprosto vážně.

„Budu čekat třeba věčnost na to, abys mi odpustila. Nemám na výběr.“

„Jeremiáši, já budu žít už jen pár tisíciletí. Nemusíš čekat věčnost. A teď chci pryč,“ oznámila a rozhlédla se po všech. První se podívala na Daryla, který přikývnul. Jenže potom se otočila na jejího kamarádíčka Edwarda. Pohotově udělal krok dopředu jako rozená berlička, aby ji odsud odvedl.

Ale pak se obrátila ke mně.

„Izmaeli, prosím. Vezmi mě pryč,“ požádala mě, jako kdybych byl ten poslední na světě, koho chce teď vidět. Netuším, jak vypadají její momentální myšlenkové pochody, tudíž ani nevím, jak na tohle přišla, ale podal jsem jí ruku. Skvostný závěr, který bych sám nevymyslel.

Z Jeremiášova úhlu pohledu jsem byl zase ten poslední na světě, kdo by ji měl odvést.

Přitisknul jsem ji k sobě a on zavrčel. Octl jsem se v ráji, kde všichni dostanou, co si zaslouží.


dd

Chcete za někoho vložit ruku do ohně a zůstane vám jen ohořelý pahýl, který vás bude bolet až do konce života. Kožní štěpy a léky neutiší trýzeň. Ty štěpy navíc pálí jako čert…

Izmael zastavil v garáži, nebo-li vozovém parku, jak jsem to s oblibou nazývala. Vypnul motor a zůstal civět na přední sklo. Atmosféra byla ponurá, ale poprvé ne hustá jako olej. Po cestě mi vyprávěl o Davidovi. O tom, co mu kdysi udělali. Zaměstnával tak můj mozek nejrůznější změtí informací. Bylo to komplikované a nemusela jsem mluvit já. Ideální.

Ale teď nastalo ticho. Ani minimální hluk motoru nedělal doprovod.

Ležela jsem na sedadle a též zírala přes sklo na mramorovou stěnu garáže. Všechno to na mě postupně dopadalo a moje křehká ramena už víc nemohla unést… Z mého snu zbyl pocit zrady a nekonečný žal. Chtěla bych tu lásku k Jeremiášovi ze sebe vyrvat, položit do rakve a pohřbít hluboko pod zem jako oni pohřbili svoji rodinu.

„Izmaeli, pamatuješ, jak jsem zastřelila tu vílu a tys mě seřval za to, že brečím?“

„Samozřejmě.“

„Neobjal si mě a neřekl, že to bude dobré.“

„Co má ta rekapitulace za smysl?“

„Obejmeš mě teď?“ zeptala jsem se a podívala se na něj, oči zase tak skelné, že se stával rozmazaným.

„Ne.“

„Díky. To jsem si myslela,“ hlesla jsem ironicky a opřela si spánek o dlaň, otrávená Izmaelovou netečností.

„Ale můžu tě ošukat,“ navrhnul tiše s profláknutým pokojem Angličana nad odpoledním čajem. Protočila jsem oči a zakroutila hlavou nad jeho fóry.

Znovu jsem k němu vzhlédla, zapřená loktem o dveře Reventonu.

V tu chvíli to bylo snadnější, než lusknutí prsty. Vrhli jsme se na sebe jako šelmy a jeden druhému se snažil poznamenat jedem nebo slinami co nejvíc plochy.

A nebylo nic snadnějšího, protože jsem u toho nemusela myslet. Sex je instinktivní, dravá záležitost. Jsme při něm jen zvířata. Nikdy se jim nepodobáme víc. Ale hlavně, když jsem mu přes kalhoty stiskla enormně tvrdý rozkrok, nemohla jsem udělat špatnější a iracionálnější věc. A nerozumné, hloupé věci se dělají nejlépe, právě protože jsou nenáročné a ještě z toho máme potěšení.

Bylo mi to jedno. Chtěla jsem to, a tak jsem to prostě udělala. A bože, tohle jsem chtěla už tak moc dlouho.

Vysadil si mě na sebe a já krčila hlavu, abych se nebouchala hlavou o střechu. Strhal ze mě sukni a pak chytil živůtek u výstřihu a roztrhnul až ke kalhotkám i ten. Dvěma studenými prsty do mě hluboko vniknul. Prohnula jsem se a temenem se uhodila o strop. Ale bolest jsem skoro žádnou necítila. Všechno přehlušily vysouvající se články prstů a jeho rty na mých prsou.

Vidět Izmaela, jak mi líže růžovou bradavku, která mu tvrdla v ústech, byla dokonalá scéna. Odhodil mi vlasy z jedné strany krku a přesunul se tam. Ochotně jsem hlavu ohnula, aby tam měl víc místa. Jemně mě kousal do kůže, ale ani jednou nepřestřelil. V žilách mi nekolovala jediná kapka strachu. Ani v tepně, přes kterou přejel jazykem a ona mu do něj vesele bubnovala.

„Budu tě šoustat, dokud se nerozbrečíš, abych toho nechal, protože budeš tak rozpíchaná,“ slíbil mi a to mi plně vyhovovalo. Izmael svoje přísahy vždycky naplní. Doufala jsem, že mi potečou slzy fyzické bolesti a ne duševní a přitom mi jeho jed bude stékat po stehnech.

„Udělej mi to,“ zašeptala jsem mu do ucha a skousla mu boltec. Znovu ve mně zakroužil prsty a já se v křeči prohnula. Třískla jsem zády o volant a nechala mu roztažené nohy před obličejem. Jednou rukou mě držel za zadek, abych byla tak vysoko, jak potřeboval.

„Co děláš?“ chtěla jsem vědět, když tak soustředěně hleděl na můj klín a uvnitř mě pátral po zlatém pokladu.

„Hledám bod G,“ odpověděl mi, plně koncentrovaný, jako kdyby počítal matematickou rovnici. Prozkoumal další úsek vnitřní stěny, čímž mě vyřídil. „A kdo hledá, ten najde,“ řekl a dotknul se toho extrémně citlivé místa. Luplo ve mně a křeč se mi rozlezla až do stehen.

To bylo neuvěřitelné. Sama jsem ho nikdy nenašla. Asi byl parádně malý a dobře schovaný. Izmael ho teď měl doslova pod palcem a stimuloval ho. Chvíli to navozovalo pocit, jako kdybych potřebovala na toaletu, ale pak už mě rozkrok do hloubky příjemně pálil. Izmael to završil tím, když mi začal jazykem dráždit i klitoris. Bod G a klitoris – svatá dvojice ženské rozkoše a stavu absolutní blaženosti. Stimulovat každý zvlášť byla osvědčená bomba, no, dohromady nirvána.

Přišlo vyvrcholení. Hned nato druhé. A pak i třetí.

Moje srdce zralé na infarkt pumpovalo všechno ty hormony a jen tak tak to stíhalo. Já byla šťastná, že mé tělo se vypořádává s účinkem mohutné, mocné vlny několikanásobného orgasmu. Rukama jsem se opírala o strop, čelní sklo nebo palubní desku a snažila se dýchat, protože jsem vážně ztrácela vědomí. Před očima se mi zatmívalo a hlava mi klesala dolů. Jenže jsem nemohla přijít o jedinou vteřinu.

„Jsem nejlepší. Právě si měla ženskou ejakulaci,“ oznámil mi a já k němu nechápavě zvedla pohled. Ukazoval mi ruku od tekutiny podobnou té, jakou vylučují chlapi, aby plodili další malé caparty, anebo tím zahltili ženě ústa. Mělo to samozřejmě širší výběr míst, kde to končívalo, ale co s ženskou ejakulací, to nevím. Nikdy jsem ji neměla a to jenom dokazovalo, co jsem měla před chvílí za stav, když ze mě tohle vydoloval.

„Promiň,“ omluvila jsem se, ač jsem nevěděla, za co vlastně, netušíc, jestli se mám cítit trapně.

„Neblázni. Miluju to, ale je to tak vzácné, že se mi moc často nepoštěstí,“ přiznal a nechal mě sklouznout dolů z volantu. Celým tělem jsem se na něj přitiskla a hlavu mu položila na rameno, vyčerpaná a zmožená jako po hodinovém sprintu. První štace a on mě takhle vyřídí jen prsty.

Chytil mě pod stehny a vystoupil z auta, aby mě donesl do své postele, kam moji zesláblou osobu položil. Zvedla jsem ruce nad hlavu, abych se protáhla a promnula v pěstech povlečení připomínající tekuté zlato.

Izmael se u pelesti civilizovaně vysvléknul z obleku a já na něj přitom s pousmáním a spojenými koleny zírala. Skenovala jsem, jak si důležitě rozepíná manžetové knoflíčky nebo zip u kalhot a tváří se u toho, jako kdyby chtěl právě zničit kontinent.

Neměl by být škodolibý? Přece jsem mu dala. Nebo dám. Dostane, co chtěl.

Vážně ležím nahá v posteli někoho jiného… Chystám se mu roztáhnout nohy a užít si to dosyta. Moji svatební noc strávím s Izmaelem místo Jeremiáše. On mi měl opatrně sundat šaty od Wangové a pak šeptat do prsou, jak moc je zbožňuje. Říkal, že moje prsa jsou jeho dva divy světa. Smála jsem se, když mi tvrdil, že jejich velikost je ideální, protože velká neměl rád. Prý neví, co s melouny. Nebavilo ho pořád je mačkat a cumlat a mít je před očima místo celého ženského těla.

Napadá mě - lhal mi i v takových detailech?

Izmael se zbavil posledního kusu oblečení a já zase koukala do tváře bezchybnosti. Tohle mě nemůže omrzet. Pokaždé mi to sevře hrdlo. Stáhnul si z ukazováku zlatý prsten, který jsem mu dala k Vánocům, a strčil si ten prst do úst. Ještě před chvílí ho měl ve mně. Olíznul sladký extrakt s takovým způsobem, že jsem zase hořela a ani se mě ještě nedotknul.

Obešel postel ke mně a já automaticky odtáhla nohy od sebe.

„Ty jsi dneska povolná,“ poznamenal a sednul si k mým chodidlům. Zírala jsem na něj z výřezu mezi stehny.

Chytil mě za kolena a stáhnul se mě na sebe, abych na něm seděla, ale naše těla nespojil.

Čekala jsem tu tvrdost a neurvalost s jakou se on vždycky věnoval mé kůži, ale místo toho mě začal líbat na ramenech a klíčních kostech s takovou citlivostí, jakoby nechtěl, abych se mu roztříštila v ruce. V jeho rukách jsem si zpravidla připadala jako hadrová panenka – v horším případě koště na podlahu – a teď jsem byla křehoučký květ růže. Nesměl mi utrhnout jediný okvětní lístek.

Bylo to jiné a zároveň stejné. Jiné, protože jsme poprvé zakotvili v posteli a on mě surově neošukal někde támhle v šatně. A stejné, protože jsem poznala ten styl. Jazyk to byl stále tentýž. I svalnaté ruce.

Položil mě zpět do postele a nalehnul na levou polovinu mého těla. Ruku mi hodil nad hlavu a konečky prstů se dotknul podpaží. Ledový nelochtal, ale tam, kde se mě dotýkal, vzplál až ve škáře oheň.

Pomalu a něžně s nimi klouzal po mém boku. Od žeber, pasu až k nohám, kde objel křivku stehen a skončil pod lýtkem. Sehnul se k mému chvějícímu břichu a jazykem zajel do pupeční jamky, kterou náležitě zlíbal.

Od blaha jsem mohla odpadnout. Nebylo to tak dlouho, co jsem nosem dřela o dno, a teď mi bylo tak dobře.

Ale romantické pusinky musely mít svůj konec. Ani jeden z nás není na předehry.

Světlem v dlaních na jeho hrudi jsem do něj zatlačila, aby si lehnul. Chtěla jsem být nahoře.

Obkročmo jsem si na něj sedla a bez zádrhelu sdružila upíří a vílí tělo v jednu výbušnou super kombinaci. Do puntíku to bylo nadpozemské, i kdybychom se ani nehnuli.

Po dosednutí jsem zakroužila boky a Izmael zatnul zuby. Z hrudě se mu táhlo vrčení, co ho ve mně i pode mnou rozvibrovalo. Sama jsem si stiskla prsa a pak si vjela rukama do vlasů. Vzrušení se mnou lomcovalo jako vichřice s mladým stromkem.

S Izmaelem jsme byli stvoření pro to, abychom měli sex – to byla moje teze. Ale když jsem na něm teď znovu a znovu nadzdvihovala zadek a přitom se mu dívala do černých očí, uvědomila jsem si i něco jiného. Zeď, kterou mezi námi Jeremiáš vystavěl, padla.

***

„Takže Jeremiáš dokáže přesvědčit kohokoliv o čemkoliv,“ shledala jsem a dlaní hladila Izmaela po břiše. Prsty mi zapadávaly do rýh mezi jednotlivými svaly.

„Když mě David stvořil a jemu bylo teprve dvě stě let, byly to jen malé lži. Viděla si modrou oblohu a on tě přesvědčil, že ve skutečnosti máš oči na hovno a obloha je zelená s fialovými puntíky. Tak bylo nebe zelené. Ale upíři můžou svůj dar rozvíjet. Dnes už na tu oblohu může přidat draky, na kterých se prohání skřítci a všelijaká, jiná havěť a on tě o tom nemusí nijak přesvědčovat. Zkrátka ti to oznámí. Nejtěžší pro něj ovšem bylo naučit se balamutit emoce upírů. To se mu začalo dařit teprve v desátém století tohohle letopočtu.“

„Proč tobě nevytvořil svět, kde tě nezradil?“ Připadalo mi to logické. Zmrdal jsem to, tak povím pár lží. Jaká klasika.

„Protože umím jeho dar vyrušit svým. Byla to psychická řežba, ale… dá se říct, že jsem vyhrál.“

„Bylo by fajn, kdyby si byl tak laskavý a prozradil mi konečně, jaký je tvůj dar. Jinak mi kus příběhu chybí.“

„Zkus na to přijít sama. Pamatuj si, že ačkoliv máš teď kolem sebe hordu upírů s dary, je to jen shoda náhod. Dar je hrozně vzácná záležitost. Je to charakteristický rys člověka, který musí být opravdu silným atributem, aby z latentní vlastnosti přerostl po proměně ve výslovnou schopnost.“ Fascinovaně jsem na něj civěla, jak mluví a ani jednou nikoho nepohanil a nesklouznul k invektivu. „Bello?“ oslovil mě, když jsem se utápěla v kráse jeho obličeje a neodpovídala. Jeho ruka, která mě objímala, zastavila svoji činnost a přestala mě hladit po kříži. Ne!

„Jsem tu… Přemýšlím. Tvůj silný, charakteristický rys… Atribut Izmaela Voglera… Jsi hajzl,“ konstatovala jsem a pokrčila rameny. Pokýval hlavou, že to je pravda.

„Chce to trochu rozvinout myšlenku,“ poučil mě.

„Umíš z každého udělat idiota. Konverzace s tebou vyčerpávají… Bytosti kolem tebe se cítí jako blbci.“

„Tvá dedukce je kupodivu správná.“

„Vážně?“ optala jsem se nadšeně. Není to se mnou úplně ztracené.

„V mladí jsem uměl beze slov v komkoliv navodit pocit tuposti a zaostalosti. Ale i já jsem to po téměř třech miléniích dotáhnul k něčemu většímu a mocnějšímu. Když to teď spustím, dotyčný si začne připadat jako naprostá nula, která nikdy v životě nebo existenci ničeho nedosáhne, je na světě jen pro smích a vůbec nic neumí. Ve vteřině je z tebe beznadějný případ.“

„Jeremiáš ti nemohl lhát, protože to v ten moment neuměl. Připadal si jako neschopná nula.“

„Přesně tak… Když jsme byli ještě bratři, jak se patří, trénovali jsme naše dary na sobě, protože to byly nejtěžší zkoušky. Jednou jsem ho přesvědčil, že je impotent,“ vzpomněl si a usmál se. „Ale on mi to vrátil, když mi nalhal, že nemám péro. To bylo hrozné.“ Úsměv mu pohasnul. „Víš, Bello, musíš mít na paměti, že tímhle se ze mě nestává dobroděj. Chudák, kterému bratr klátil přítelkyni… Vždycky jsem byl takový. Už jako člověk jsem velmi rád ubližoval ostatním. Nepamatuji si, jakou barvu měly moje oči nebo jestli jsem měl děti. Vím jen to, že mě těšil cizí pláč a naříkání. A těšilo mě to dvojnásob, pokud to bylo mojí vinou. S Jeremiášem jsme se jen předháněli, kdo z nás je horší…“

„A vyhrál Jeremiáš.“

„To nevím… To prostě nevím.“ Zakroutil hlavou. „Věříš Liv? Že jsem ji znásilnil?“ zeptal se znenadání a sklopil ke mně oči.

„Ne. Jsi asociál, ale tohle bys neudělal. Nemáš to za potřebí.“

„Za potřebí… Může mě vzrušovat ten odpor ženy. To, jak by se bránila.“

„To sice ano, ale tobě se žádná ženská bránit nemůže. I kdyby to sebe víc nechtěla, dýchneš na ni upíří vůni a nedej bože se svlékneš, a je konec bránění se.“

„Jsem rád, že to víš.“

„Až moc dobře… Ale co se s ní teda stalo?“

Dal si ruku za hlavu a zíral do stropu. Už jsem myslela, že se nic nedozvím.

„Vážně jsem ji mučil. Psychicky. V devatenáctém století měla vstoupit do kláštera a já ji každý den, noc, co noc, dráždil. Katolictví bylo v té době něco jiného, než dnes. Mnohem víc, než drsné a nekompromisní. Nevěstu boha obtěžoval ďábel… Téměř se z toho pomátla. Jenže vypukla válka a než jsem ji mohl dohnat k sebevraždě, kostel vyrabovali zpustlí vojáci a ji znásilnili na kamenné podlaze před sochou Krista… Já rád působím utrpení, ale tohle je mimo mé kompetence. Pokud jsou ženy dobré jen na jednu věc, tak pro mě je to postel. Mám rád, když vzdychají nebo křičí moje jméno a chtějí, abych přidal. Sáhnout na ženskou, která to nechce… Ani by se mi nepostavil. Tudíž jsem bohužel spáchal dobrý skutek, a to rozmrdané děvče, které bylo do té doby samozřejmě panna, spasil. Ale přišel jsem pozdě. Už se na ní stihlo několik z nich vystřídat. Většině jsem utrhnul ptáky a ji kousnul. Teď má Liv v hlavě pomotané, lidské vzpomínky a myslí si, že to já ji připravil o věneček… Z toho sexu a vyprávění o blbostech mi vyhládlo. Mám tu ještě nějakou vílí krev, takže mě omluv,“ utnul sám sebe, vstal z postele a zmizel bez dalších řečí. Mě tam nechal v šoku. On vážně udělal něco dobrého? Neměl jediný důvod ji zachránit. Pozdě, ale přece.

No, předtím ji mučil a udělal to proto, protože mu přijde odporný teror při sexu. Svatozář mu to nedává. Stále se drží svých hodnot.

Definuj zlo, Bello. Co je zlo v tomhle světě? Kde má hranice? A kdo nás může soudit? Třeba mě za to, že jsem se jako zhrzená milenka vyspala s bratrem svého snoubence v den naší svatby-nesvatby. Nikdo nemůže. Je to jen moje věc. Udělala jsem to, protože jsem chtěla. Není to jen Izmael a Jeremiáš… My všichni jsme ve světě, kam mě před půl rokem vítr přivál, víceméně špatní. A ve světle toho Izmaela už nemám za zlého. Izmael totiž není zlý. Izmael je jedinečný. A já se do něj zamilovala.

Vyskočila jsem z postele a málem zaječela, jak to bolelo. Mezi nohama jsem měla zaražený ten kaktus, snad.

Opatrně, po špičkách jsem se snažila co nejmíň dávat stehna od sebe a utíkala jako tělesně postižená do kuchyně, abych mu to řekla. Miluju oba bratry Voglerovi. Na světě jsou miliardy chlapů a já si vyberu ty dva nejhorší.

Já do něj byla zamilovaná už hodně dlouho. Vydávala jsem to za jakousi náklonnost. Pěkný eufemismus, ale něco takového neexistuje.

Seděl ke mně zády u kuchyňského baru a pil z plastové láhve tmavou, karmínovou krev. Byla jsem ze vztahů s upíry tak zdegenerovaná, že mi to připadalo sexy.

„Izmaeli?“ promluvila jsem k němu napjatě. Ale já mu to řeknu, jakože se Isabella Marie Swanová Dixonová skoro Voglerová jmenuju. Dost dlouho jsem to tajila i sama před sebou. Co dosáhnu tím, že budu mlčet? Už mě to nebavilo.

„Bello, já jím. U jídla se nemluví,“ poučil mě a dál cucal konec flašky. Zhluboka jsem se nadechla. Chystám se skočit…

„Izmaeli, já tě miluju.“

Přestal vysávat tekutou stravu a zůstal štronzo. Šíleně mi bušilo srdce, ale byla jsem přesvědčená, že jsem udělala správně.

Otočil se na židli pomalu na mě a zamračil se.

„Tak v tom případě jsi ještě hloupější, než jsem se domníval,“ pronesl pokojně. Pootevřela jsem ústa. Děs mi vstoupil do těla.

„Tohle není legrace, Izmaeli,“ vyčetla jsem mu, aby toho okamžitě nechal.

„No, to teda, kurva, není. Ty nejsi normální,“ odbyl mě otráveně a především pohrdavě a zase se ke mně obrátil zády. Tak to teda ne. Nervně jsem k němu přiběhla a práskla pěstí do desky baru.

„Přestaň! Vyznala jsem ti lásku a ty se ke mně otočíš zády? Jdi do hajzlu!“ Ani se na mě nepodíval a zíral přímo před sebe pod světlem lampy visící ze stropu. „Dívej se mě, když s tebou, kurva, mluvím!“ A tím jsem píchla do vosího hnízda. Prudce vstal, popuzený. Židle o podlahu nepříjemně zavrzala.

„Jsi úplně vymetená, Bello. Vážně jsi. Proboha, kdy jsem ti zavdal záminku proto, aby ses do mě zamilovala?“ zasyčel a já se shrbila v ramenech. On to myslel vážně.

Otvírala jsem ústa jako leklá ryba a na to konto on jen mávnul rukou a šel ode mě pryč.

Během toho mi docházelo, co tohle mělo znamenat.

„Ty parchante,“ hlesla jsem. „Udělal jsi to schválně,“ uvědomila jsem si a polykala vztek. Už jsem se dneska nabrečela dost, ale asi to nestačilo. Závěr mého tragického, milostného života přichází.

Hodil flašku s krví do dřezu a založil si ruce na prsou. Přitom se na mě zpříma podíval.

„Co jsem udělal schválně?“

„Ty jsi chtěl, abych se do tebe zamilovala. Chtěl si mi od začátku jen ublížit, protože tak to ty děláš. Dvě mouchy jednou ranou. Ošukal si Jeremiášovu přítelkyni a ještě mi zmrvil život.“

„Ne, nejsi normální,“ zamumlal si pod nos. „Já se tě ptám, co jsem kdy udělal pro to, aby ses do mě zamilovala, Bello!“ zařval na mě s nervy v kýblu. Hlas mu vyskočil o dvě oktávy výš.

„Mně to teď všechno došlo. Ta tvoje taktika, víš. Od prvního dne si mě učil, jak se postarat sama o sebe. Nutil si mě, abych se dokázala bránit a abych věřila tomu, že jsem krásná. Pěstoval si ve mně sebevědomí a probudil vílu. Když jsem si připadala jako zrůda, tys tam byl, abys mi řekl, že jsem perfektní. Vybral si mi i svatební šaty… Proč si mi všechny ty věci říkal, když ne kvůli tomu, abych se do tebe zamilovala?“ křičela jsem po něm zoufale. Odkrývalo se tolik skutečností… Začínala jsem chápat mnohé. A pravda byla hrozná. Ani jsem si neuvědomovala v jakém úžasném světě jsem žila doteď. Odhalila se další vrstva. Nakonec dojdu až k prohnilému jádru.

„Protože jsem ve svém domě nechtěl princeznu v nesnázích. Zabil bych tě sám, kdybych tě musel pořád zachraňovat. Nemůžu vystát malé fňukny, co jen řvou, a o svůj vlastní zadek se nepostarají!“

„A to je všechno?!“

„To je všechno. A jestli sem ti někdy řekl, že jsi krásná, tak poněvadž je to holý fakt. Jsi vážně moc pěkná ženská. Ale kolikrát jsem tě nazval krávou, štětkou nebo blbkou? Při prvním setkání jsem ti slíbil, že tě sežeru, po druhé tě přiškrtil, po třetí ti zlomil malíček a po čtvrté tě hodil do skleněné vitríny. Věděla si přesně, co jsem zač, a já tě stále jen přesvědčoval, že jsem ale ještě horší. Tak co mám udělat pro to, abys mě, Bello, nenáviděla? Ty nemůžeš být psychicky v pořádku,“ shledal mě nemocnou, zhrozený. Nikdy v životě mě nikdo tak neponížil. A to už jsem zažila hodně jako černá ovce rodiny, šedá myš na střední a internetová děvka v dospělosti. Pořád mě někdo ponižoval. Vlastně od narození. Byla jsem jen zmetek.

„Izmaeli, máš mě rád?“ zeptala jsem se s malou dušičkou.

„Ne. Nemám tě rád,“ odpověděl bez rozmýšlení nemilosrdně, tak, aby mi to vyryl do šedé kůry mozkové. Podlamovaly se mi kolena. Slzy z tváří nemělo smysl otírat. Nahradil by je vodopád nových.

„Jeremiáš je lhář, ale ty zasrané monstrum. Zničil si mě. Doufám, že jsi šťastný,“ brečela jsem, ale s ním to ani nehnulo.

„Jsem,“ přitakal.

„Super. Můžu ti slíbit, že už tě nebudu zdržovat. Já… Sbohem,“ hlesla jsem, úplně mimo. Ani jednou jsem se na něj znovu nepodívala, sklopila oči a klopýtala do ložnice.

Cítila jsem, že Bella už tu není… Byla jsem jen troska. Fetka ubytovaná pod mostem ze stanu z krabic se nejspíš měla lépe, než já.

Nikdo mě nemiluje a ani pro mě nezalehne ostnatý drát. Moje epická láska mi vybouchla do ksichtu hned dvakrát pro jedno a to samé příjmení v jednom dni.

Ukradla jsem mu oblečení a pak i auto. On už mi na oči nepřišel. A to je dobře. Chci na místo, kde už ho nikdy neuvidím. Nikoho z nich. Jedu domů.


« Předchozí díl


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Virus mrtvých - 25. kapitola:

 1 2 3 4   Další »
12.09.2013 [20:54]

MaryAngelJa neviem, či mám plakať alebo sa smiať - a to teraz vážne! Som ale rada, že som túto infarktovú kapitolu nečítala ešte pred odchodom na dovolenku, lebo by som ťa asi ešte terorizovala, aby si mi dala nejaký ten spoiler ako bonus. Emoticon Čo by mi bolo prd platné, takže akurát by ma to stálo desať rokov života. Emoticon

Luxus! A to teda prvotriedny! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

Samozrejme - scéna s Dávidom a celé to vysvetlenie super. Ocko im ukázal pevnú ruku. Aj keď si teda neviem predstaviť, kde sa naučil angličtinu, ale tak trebars nejaké to audio po ceste. Emoticon Emoticon

No ale to, čo bolo potom bolo majstrovské dielo - ako dobre, Jeremiaš je tu za hajzla číslo jedna, ale napriek tomu mu to Bella dala tak, že mi ho prišlo až ľúto. Bolesť večnej lásky mnou prenikala tak, že sa mi chcelo plakať aj zaňho. Emoticon Teda ja mám asi slabosť na pekných, sexy chlapov, nech sú to aj bastardi, ktorý by si zaslúžili poriadnu nakladačku. Emoticon
Ale ono to je samozrejme iné - v realite to tak nie je a tu je to fikcia, takže moje morálne zakolísanie tu hádam nie je až také fatálne. Emoticon Emoticon
Tým som ale chcela povedať, že si to napísala tak, že som mala chuť Bellou zatriať - Čo to vyvádzaš?Však on ťa miluje!
Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
Ako pri telenovele. Emoticon

No ale samozrejme - sexuálne tornádo, čo nasledovalo s Izmaelom bolo presne to, na čo som myslela niekoľko posledných kapitol. A to ako si to neustále stupňovala sa v dnešnej časti ukázalo ako skvelé vyvrcholenie. Emoticon
Hm, a čo mi pripomína tá pesníčka? Emoticon Tomu poviem telepatia. Emoticon

35. Persea
06.09.2013 [15:40]

Som strasne zvedava,co sa doma Bella dozvie a ci stretne tie 2male mile poletuchy. Merci, preco si to musela spravit Jeremiasovi?? :D taky zlaty chlap a ty toto... uprimne, aj ked ju Edward miluje tu sa mi k sebe nejak zatial nehodia. To uz fakr skor klamar alebo monstrum +Bella

34. 1ajjka1
01.09.2013 [22:24]

bože ako ja milujem túto poviedku Emoticon Emoticon úžasná kapitola, teším sa na ďalšiu Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

01.09.2013 [15:49]

klarushaPáni, to teda byla kapitola! David je totálně hustej. A Bella... Ta mě zas jednou vytočila. Neleze mi do hlavy, proč se ze svatby nenechala odvézt Darylem nebo Edwardem... Takhle si za to může vlastně sama... No, jsem zvědavá, co se bude dít dál. Snad u některé kapitoly nedostanu infarkt.

32. Danka2830
01.09.2013 [7:33]

Ja asi ani nemám slov..... Dokonalosť!!!!!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

31. Lucka
31.08.2013 [21:36]

tak tato kapitola byla ohromující. Moc se těším na další díl Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

31.08.2013 [20:17]

Mispoolno ty krávo Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon sem fetka a chci další! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

29. Iv.
31.08.2013 [17:32]

Fajn, Merci, myslím, že tímhle si zpečetila můj osud a Virus se stal mým osobním Péčkem.
Já už vážně nevím, jaká přídavná jména používat, protože jsem z té povídky prostě v hajzlu. :D
Vysloveně jsem se těšila, jak to Bella Jeremiášovi vytmaví, odhalení, že ji vážně miluje trochu zmírnilo můj vztek na něj, ale stále ho prostě nemám ráda. David byl úžasný, docela se děsím toho, co ještě přichystá a kdo zařve, protože to je tvým zvykem. Emoticon Emoticon
Nicméně jsem se brutálně těšila, kdy ti dva skončí zase v sobě a tys mi tu radost konečně dopřála a bylo to absolutně úžasné. Jen mě teda Izmael nasral, že ji tak poslal do prdele, ale to se dalo čekat, jen prostě... nemohl být míň Izmaelovštější? Ser na to, že to není slovo. :D
Dvacet čtverka je sice tvé oblíbené číslo, ale myslím, že z této kapitoly jsme si všichni sedli na prdel. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

31.08.2013 [17:03]

KateDenali11Tato kapitola byla opravdu... zajímavá. Ano, to je asi to správné slovo. Po 24. jsem se na tuhle opravdu těšila a překvapilo mě, jak brzo vyšla. David je vážně... zajimavá osobnost (sakra, to slovo na Z bych měla vyškrtnout ze svého slovníku). Myslím, že s ním to bude ještě zábavné. Opravdu mě zajímá, protože jeho pomsta, nebo tak něco, bude skutečně epická. Tak to aľespoň vidím já, protože jsem si jistá, že to nenechá jen tak. Vždyť ho zradili!
Bellina slovní pomsta byla anprosto dokonalá a hlavně účinná. Já už bych Jeremiášovi nevěřila ani nos mezi ušima, ale taky je tu ten fakt, že upíří dary na víly nepůsobí. Emoticon K sexscéně se raději vyjadřovat nebudu, ty to prostě umíš napsat... Izmael je hajzl, ale i tak by mi nevadilo, kdyby Bellu miloval, o čemž pochybuju, ale - Kdo ví? Ty. Emoticon Návrat domů bude velmi zajímavý a já už si tolikrát říkala, proč si prostě nesbalí kufry a neodjede domů?! No... Každopádně - Nadpřirozený svět si nadpřirozené bytosti najde všud, ne? O tom se ještě přesvědšímě a na to se těšim asi nejvíc... Ne, nejvíc se těšim na okamžik, až se Bella dozví, že ji Edwarda miluje, protože někdy se to dozvědět musí.
Tahle kapitola byla vážně, vážně famózní a krásná a já si strašně moc přeju, aby další přibyla rychle, protože jak už se jednou čtenář k Virusu přiblíží, nemůže se ho nabažit! Takže jen tak dál, jsi opravdu vyjímečně talentovaná spisovatelka. Emoticon Emoticon
K.D.11

27. danje
31.08.2013 [16:16]

Naprosto excelentní! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Ještě se mi nestalo, abych měla po přečtení jedné kapitoly v hlavě tolik otázek, jako teď. Emoticon Emoticon Emoticon Takže Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon a Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1 2 3 4   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!