Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Virus mrtvých - 24. kapitola

26.08.2013 (20:00) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 42× • zobrazeno 4320×

1000 př.n.l.

Na okraji izraelského města, které hýřilo životem a stavebním rozmachem, seděl malý chlapec u řeky. Ráno byla krásně čistá a vybízela k vodním radovánkám, jenž by jistě dětské srdce potěšily a duši pohladily. Nyní se v kalném toku mohl mizerný plavec leda ztratit. Mohl za to prudký déšť nedaleko.

Snad i proto hoch nešťastně dumal nad bahnem. Sám a sám usedavě plakal, protože tu nebyl nikdo, kdo by mu dělal společnost. Nebyl nikdo, kdo by ho pohladil a věnoval mu pozornost.

Jen nevinné dítě, které si chtělo hrát.

Ohlédl se na dělníky, kteří dnem i nocí pracovali na velkém opevnění. Mezi nimi viděl i svého otce Efraima, který už mu tak dlouhý čas nedaroval jediný úsměv.

„Tatínku!“ zavolal na něj a doufal, že alespoň nyní si vyprosí špetku lásky. Je od něj takový kousek a zároveň tak daleko. Ale jeho otec na něj jen krátce pohlédnul, udýchaný z těžké dřiny, a mávnul rukou, aby ho nevyrušoval. Věděl, že musí svoji práci dokončit. Královští rádcové dnes večer budou kontrolovat, jak dělníci pokročili.

Chlapec rozzlobeně kopnul do oblázku na břehu a sledoval, jak mizí se žblunknutím pod hladinou. Zasytil ho vztek. Kdyby se ztratil v řece jako ten kámen, nikdo by si toho nevšimnul. Anebo ano?

I rozešel se po zbrklé, dětské úvaze hoch vpřed, až se mu přes prsty v roztrhaných sandálech převalily první pramínky. Studily. Ještě naposledy se ohlédnul. Nikdo se nedíval. To ho hnalo dál.

Brzo se octlo v řece jeho celé, drobné tělo. Uměl plavat velmi dobře, ale přesto začal volat o pomoc. „Tati! Tatínku!“ křičel strašlivě. Potápěl se zas a znova pod hladinu a přitom rozhazoval rukama. Neuvěřitelně dobré představení dítě zahrálo. Náhle pro něj měli oči všichni.

Otec se rozeběhnul k vodě a se srdcem snažícím se vyskočit z jeho hrudě skočil do řeky pro milovaného, topícího se syna, který už nebyl k vidění.

Když ho konečně popadnul do náruče a odtáhnul na břeh, ustoupila prvotní vlna strachu z jeho očí a on spatřil svého prvorozeného, jak na něj bez bázně a chytání dechu kouká z jeho paží a široce se usmívá, došlo mu, že je něco jinak, než by být mělo. Vůbec se nebál a jeho syn je přece zdatný plavec a rád se potápěl.

„Synku, pověz mi pravdu. Opravdu ses topil? Slibuji, že se nebudu zlobit,“ poprosil ho Efraim. Velmi ho miloval, ale věděl, že chlapec má v sobě něco ďábelského.

Synovi šťastný úsměv povadnul a oči se mu zalily slzami. Přikývnul a přiznal lež.

„Chlapče drahý, proč si to udělal?“

„Jen jsem chtěl, aby sis šel se mnou hrát,“ špitl. Jeho vysvětlení ovšem něco scházelo. Bylo to zahanbení. Nestyděl se za to, že otci způsobil svízel. Efraim ho pohladil blahosklonně po tváři a tím mu splnil malý sen. Se svou družkou věděli, že syn stále klame i v těch nejmenších drobnostech. Netušili, proč to dělá a nemohli to zarazit. Ať udělali cokoliv, on utrousil malou lež.

„Poslouchej mě dobře, synu,“ začal a postavil ho na nožky. Podíval se mu do blankytně modrých očí a chytil ho za křehká ramena. „Když budeš stále lhát a jednou se nedej bůh opravdu začneš topit, nikdo tě nezachrání. Pokud budeš pořád lhát, nikdo ti už neuvěří, Jeremiáši.“

Současnost

Bella

A bylo to tu. Den D a nejšťastnější chvilky mého života. Uzavření spojení s Jeremiášem před svědky. To potrvá, dokud nás smrt nerozdělí.

Problémem v lidských manželstvích býval často ubíhající čas, který partnery měnil. Ve svých dvaadvaceti letech bych si vzala mladého muže a ve třiceti se divila, s kým to žiju. Ale já uzavřu sňatek s někým, kdo bude za tisíc let přesně takový jako je teď a snesl by mi modré z nebe. To spíš on se bude muset přizpůsobovat mně, když nad tím tak přemýšlím…

Zamračila jsem se na sebe do zrcadla. Bože, já ho jednou začnu šíleně deptat. A co teprve prsa padající k zemi? Mám jako víla šanci na Alzheimera? Ale protože mě bude Jeremiáš milovat navždy, Němec mi věci schová a on je zase najde.

Nemůžu teď začít myslet na to, co se bude dít za tři milénia.

Přikývla jsem svému novému předsevzetí a rozvázala si bílý župan, pod kterým jsem měla jen kalhotky a podvazky, které potěší mého manžela – nemůžu tomu věřit, že vážně už za moment můžu nazývat toho boha mým manželem – při svatební noci.

„Jak mně tenhle pohled chyběl,“ ozval se protivně známý, vysoký hlas arogantního šaška. Rozšířila jsem nozdry a sebrala ze země rychle župan, abych se do něj zase navlékla. Pevně jsem si ho zkřížila na hrudi a otočila se na Izmaela.

Stál mezi futry s rukama v kapsách a usmíval se tak, že bych mu zase ty jedovaté rty nejradši rozdrtila jako kdysi v Mexiku.

Ale v tom obleku byl dokonalý. Vzezření nádherné, vnitřek prohnilý. Slizcí, odporní červi se mrcasili tam, kde měl mít duši.

„Vážně, Izmaeli? I o můj svatební den a v mém domě?“ To byla ale hloupá otázka. Vlastně jen předefinovaná – má tvá drzost a ničemnost nějaké hranice?

Náhle stál přede mnou a já chtěla automaticky ustoupit, ale chytil mě za boky tím svým typickým způsobem, ze kterého budu mít modřiny. To snad ne… Tady a teď mě začne ohmatávat? Do hajzlu, já se za chvíli vdávám! Venku je celá tlupa upírů!

Na sucho jsem polkla a snažila se nějak zareagovat. A je jedno jak. Hlavně negativně.

Místo toho jsem se ani nehnula a nechala se hypnotizovat očima hada.

Izmael zvednul ruku k mému obličeji a já si ji vystrašeně změřila. Jemně mi odhrnul pramen z vlasů z obličeje a zkušeným zrakem mi dlouhé vlasy – dobrá půlka z nich nebyla má – upravil. Pomalu jsem ani nedýchala a civěla na něj – na jeho špičatou bradu, rovný nos a černé duhovky.

„Máš hlad?“ optala jsem se. Milé, že se starám o jeho jídelníček. Jsem taková dobrá dušička. Měla bych se angažovat v nějaké za světový mír bojující organizaci.

Zakroutil hlavou a dorovnal mi mé kaštanové vlasy. Buď sbohem, blond. Odpočívej v pokoji.

„Jen jsem viděl moc pěknou ženu nahoře bez,“ odvětil a já obrátila oči v sloup. Kromě toho, ty jeho komplimenty už vůbec nevstřebávám, protože jsem nikdy nevěděla, kdy to myslí vážně. Vždycky mi připadalo, že si ze mě akorát utahuje. Zábava k pláči. „Blonďatá ti slušela víc,“ vyčetl mi. Jedna návštěva kadeřnictví a mé vlasy byly zpět. Hezčí a ještě hustější.

„Říkáš ty.“

„A já to vím nejlépe.“ Pozvedla jsem obočí, ale odporovat mu nebudu. Hádky s ním jsou jen házení hrachu o zeď. Snažte se egocentrikovi číslo jedna vysvětlit, že ve skutečnosti neví všechno nejlépe, přestože si to po dvacet osm století s neochvějnou jistotou myslí.

„Jsi krásná nevěsta, Bello,“ řekl mi vážně a mě napadlo - kdybys kdysi něco řekl a začal se chovat jako správný chlap, mohla jsem být tvá. Dementní úvaha a ještě dementnější, alternativní budoucnost. Žít s ním, tak nakonec spáchám sebevraždu.

Izmael je vážně neskutečně úžasná hračka z té nejlepší hračkárny na světě, která ale jednou omrzí a skončí na půdě pohřbená pod pavučinami a prachem, protože fakan, co si s ním hrál, dospěl. Je na čase předat tu super hračku další generaci. Jednou s ním bude nějaká jako já řešit stejné problémy. Bylo tomu tak už dlouhá staletí přede mnou. Jsem pro něj jen další v řadě. Ale pamatovat by si mě mohl. Beru si přece jeho bratra.

Položila jsem mu opatrně dlaně na jeho ledové, hladké tváře a palci přejela po alabastrových lících. Pak jsem se postavila na špičky a dala mu poslední polibek ke koutku jeho úst. Bylo to tak něžné, jako by se mohl pod mým dotekem rozpadnout.

To je moje sbohem Izmaelovi Voglerovi.

Přiznávám, že tvrdě sevřel smutek. Bolelo to.

„A teď vypadni,“ nakázala jsem mu šeptem. Zvednul potutelně koutky nahoru a já radši nechtěla vědět, co se mu teď honí jeho proradnou, plavou hlavou.

K mé obrovské úlevě se vážně otočil, ale ven z pokoje nevyšel. Ještě se zdržel s rukama založenýma na prsou u prosklené stěny a zíral do zahrady.

„Směšné,“ utrousil pohrdavě. Popošla jsem taky k výhledu, ale na druhém konci, protože k němu se já dobrovolně přibližovat nebudu.

Na zahradě, která prošla značnou proměnou a je z ní kouzelné místo, kde si vezmu Jeremiáše, se to už shromažďovalo.

Upíři všude, kam se víla podívá.

Jen bůh ví, jestli vůbec dojdu k oltáři se všemi končetinami a hlavou na krku.

Provizorní podlahu tvořily dekorativní kameny v barvě slonové kosti a růže v uličce též. Jen lavičky a altán vynikaly, černé jako uhel. Zkrátka všechno ladilo s nevěstou, jak jsem si vysnila. O to to bylo krásnější.

Opravdu se mi splnil sen. Do puntíku. To může říct jen málo lidí. Nebo nadpřirozených bytostí.

„Naser si,“ hlesla jsem nazpět, protože moji veselku nikdo hanit nebude. Chtěla jsem mu připomenout, že jsem řekla, aby vypadnul, ale něco upoutalo moji pozornost natolik, že mě předešlé roztržky nezajímaly. „Zdá se mi to, anebo Edward vážně přišel na svatbu se dvěma ženskýma?“ zamumlala jsem a kabonila se na tu pompézní, překrásnou trojku, ať měla znamenat cokoliv. Edward měl zaměstnané obě rámě. Na jednom mu spočívala Remmi – sexy a útroby rozehřívající jako vždycky i bez stopy make-upu a jen v jednoduchých, elegantních, černých koktejlkách. Na tom druhém ovšem visel její přesný opak. V komplikovaných, zlatých šatech mohla vyzařovat leccos, ale její dlouhý, něžný obličej s mimořádně plnými, rudými rty sálal klid a mír. Ještě jsem neviděla, aby upír působil nevinně. Remmi měla obyčejný culík bez jakékoliv úpravy, ale jí se po zádech snášel mahagonový, vlasový poklad. Leskly se a u konečků zatáčely dovnitř.

„Ten tvůj blbeček asi přišel na to, co je dobré,“ odpověděl Izmael.

„Řekla jsem, že chci Remmi. Ne celý harém,“ sykla jsem na něj rozčíleně. Izmael zvednul ruce do vzduchu, jakože on nic, on muzikant.

„No, na mě se nedívej. Já s touhle sexem nabitou trojkou nemám nic společného.“

„Buď zticha. Edward s nimi nespí. Čeká na pravou lásku,“ odvětila jsem se stoprocentní jistotou, kterou nepodkope nic. Ani dvě nádherné kočky zavěšené na jeho pažích.

Ještě jsem s Edwardem pořádně nemluvila o jeho rande s Remmi, protože jsme byli s Jeremiášem poslední dny v Miláně. Jen padlo pár vět po telefonu o tom, že schůzka vyšla dobře, ale že Remmi něco přepískla, a že se s ním nemazlila. Dost mlžil, no, v závěru z něj vypadlo, že jí dá příležitost. Takže co tady dělali, když jsem byla mimo kontinent, to nevím. Ale že by s ní nebo s nimi spal, tomu nevěřím ani za mák. Edward musí potkat tu, do které se zamiluje na první pohled a pak se jí kompletně odevzdá. Znám ho. Čekal na to sto let, tudíž může posečkat na tu pravou ještě chvilku a ne si to rozdat s prvními, které přijdou.

Jinak by to byl samozřejmě splněný sen každého heterosexuálního chlapa – přijít o panictví ve trojce se dvěmi ženami. Ale tohle je Edward. Ten ani snít nemůže.

Stačilo pár slov o nich bez nich a zmizeli mi ze zrakového pole. Edward zaklepal na otevřené dveře. Na rozdíl od některých nepostrádal základní, společenské mravy.

Však ano. Všichni sem přijďte. Já se jen hodlala navléct do šatů a jít se vdát. No, můžeme tu ještě rozjet párty.

„Bello,“ pozdravil mě zdvořile a zvednul jeden koutek do pokřiveného úsměvu. Vypadal šťastně. Aspoň, že tak.

Potřeba soukromí mě hned přešla. Byla jsem tak ráda, že ho vidím. Rozešla jsem se rychle k němu a roztáhla rty a potom i náruč, abych ho pevně objala.

„Dobře, že svědek dorazil,“ zašeptala jsem mu do ucha a dala mu lehoučkou pusu na tvář. Pustila jsem ho a chytila jeho tváře do dlaní, abych si ho prohlédla. Vypadal v tu chvíli víc, než šťastně. Ty dvě na něj asi mají dobrý vliv.

Náhle mi jeho spokojený obličej a žhnoucí zlaté oči víc, než kdy dřív nahlodaly přesvědčení. Remmi byla ta nejvíc sexy ženská, co jsem viděla, a i náročný, povrchní Izmael, který je antonymum monogamie, s ní žil pětatřicet let a směle o ní tvrdil, že je úžasná. Teda, mně se moc líbila taky, ale je něco jiného, když to řeknu já, a když Izmael se svými požadavky. Musela umět něco, čím ty chlapy a vlastně i ženy kosila. Mimo to, jak vypadala.

Tudíž automaticky vystává otázka – nezlomila i Edwarda?

V hlavě se mi přehrávaly jeho slova z dopisů, kdy se mi vyznal z jeho čekání na pravou lásku. Bylo to tak silné… Ne, on je nezdolný jako skála. Ledaže by se do Remmi vážně zamiloval. A vlastně je tu ještě ta druhá.

„Remmi, ráda tě zase vidím. Tentokrát naprosto střízlivá,“ dodala jsem, protože posledně jsem blekotala kraviny, zfetovaná.

„Bello, měla bych říct, že ti musím poděkovat za seznámení s Edwardem,“ řekla mi a stoupnula si k Edwardově boku. Chytila ho oběma rukama za jeho. „On je vzácný muž,“ deklarovala ho oficiálně a mě to uklidnilo a zahřálo u srdce. Jestliže si tohle uvědomuje, mají mé požehnání.

„A tvá druhá,“ odkašlala jsem si, „přítelkyně?“

„Vlastně je to má přítelkyně,“ odvětila Remmi bez okolků a otočila se na tu krásku, která do té doby stála v pozadí a měřila si bez přestávky Izmaela. Popošla k Remmi blíž a vložila ruku do její. To je ale sendvič. Jak její přítelkyně? Ona má být přítelkyně Edwarda.

„Bello, to je Liv,“ představil mi ji Edward. „Liv, má kamarádka Bella Dixonová. Brzo Voglerová.“ Liv se na mě plaše usmála a já ohromeně vydechla. Byla k sežrání. Neuměla jsem to definovat, ale zkrátka roztomilost sama. Krása se snoubila s rozkošností.

A já byla k sežrání taky, takže jsem jí ruku nepodávala.

„Ráda tě poznávám,“ pověděla jsem jí upřímně.

„I já ráda poznávám slečnu, do které se zamiloval sám Jeremiáš,“ zašeptala jasným hláskem. Na upíra byla nepřirozeně pomalá a jemná a její pohyby rozvleklé. Kdyby mi někdo řekl, že je to anděl, věřím mu a hlídám, kdy vykouknou křídla.

No, stejně to bylo celé nějaké pofidérní. „A to vy tři spolu jako…,“ chtěla jsem se zeptat, ačkoliv formulace té otázky byla v mé hlavě nejasná.

„Tvůj ex-manžel ti za pozdrav nestojí?“ skočil mi do řeči tradičně Izmael a stoupnul si před moji maličkost, div do mě nestrčil. Pak se obrátil k Liv. „Andělská Liv. Chyběla si mi,“ řekl jí s tím svým ironickým podtónem a ohýbal se k její ruce, aby políbil hřbet.

Edward i Remmi se před ni s vrčením postavili v ofenzivní pozici. Liv začala syčet a prskat skrz vyceněné zuby jako rozzuřená kočka a zacouvala až na chodbu, nahrbená.

„Přestaň, Izmaeli. Víš, že tě nemůže vystát,“ zavrčela na něj Remmi.

„Prosím tě. A co jsem jí udělal?“

„Mučil jsi ji.“

„Víš, kolik jsem mučil za svoji existenci lidí? A kolik jsme jich umučili spolu, Remmi? Nudil jsem se a Liv šla tenkrát kolem… To se stává,“ odvětil se samozřejmostí a bez jediného náznaku, že by ho to mrzelo.

„Říká, žes ji znásilnil.“ Vyvalila jsem oči a podívala se vyděšeně na Izmaela. Tohle tvrzení zatočilo se zemí pod mýma nohama. Prosím, ať tohle není pravda – modlila jsem se v duchu.

Izmael udělal rázný krok vpřed, ale Edward mu zablokoval cestu.

Rozsvítila jsem dlaň, připravená se taky zapojit, protože tohle jsem začínala brát dost osobně počínaje výrokem týkají se toho, že Izmael někoho znásilnil. Dala jsem mu sice sbohem, ale ty city k němu v sobě mám pořád a ještě chvíli mít budu.

„Ještě chvíli roznášej tyhle sračky a já tě zabiju, ty malá svině! Zachránil jsem tě, než se na tobě ty vojáci do jednoho vystřídali, ale nechrápal s tebou. Nesáhnul bych na ženskou, kdyby to sama nechtěla,“ zařval. Ruce se mu třásly díky vibracím z jeho hrudě šířící se do celého těla. Izmael ztrácel nervy pořád, ale nikdy se nikomu nepodařilo ho urazit. Všechna špína pro něj byly komplimenty. Až na tohle.

Liv jsem náhle nesnášela a nevěřila jí ani nos mezi očima. Držela jsem totiž s Izmaelem. Místo toho, abych mu dopřála lázeň v kyselině jako on vždycky mně, hodlala jsem se ho zastat. Každý věděl, že Izmael je zmrd a magor, ale tohle byla snad jeho jediná hranice. Nikdy by ženu neznásilnil. Navíc to ani neměl za potřebí.

„A ty!“ štěknul na Remmi. „Jak dlouho mě znáš? Byli jsme manželé! A ty všechno, co jsme spolu prožili, spláchneš do hajzlu kvůli téhle malé kurvě, která ani neví, co se jí stalo, a nebýt mě, shnila by pod zemí!“

„Máš pravdu. Znám tě moc dobře. Vím, že jsi parchant a nedivila bych se, kdybys byl schopný zneuctít takhle lidskou ženu. Ale hrozně by mě to zklamalo, kdyby ano.“

„Víš co, Remmi? Jděte si někam s Liv vylízat a dejte mi svatý pokoj.“

Edward znovu hlasitě zavrčel a Izmael k němu zvednul pohled. Tohle už nemohl ignorovat.

„Prokaž nám všem laskavost a odejdi, psychopate,“ zašeptal Edward ledově. Měla jsem chuť ho okřiknout, aby toho nechal. Je to můj dům! Jen Voglerovi a Dixonovi tu můžou někoho vyhazovat.

„Jednou ti rozbiju hubu tak, že chvíli potrvá, než tě poskládají dohromady, ty zasranej panici, co ani ještě neumí uspokojit ženskou.“

„Já se k nim ale aspoň umím chovat.“

„No tak!“ vstoupila jsem do toho poprvé. To brzo. Ale nějak jsem neměla slov a ani odvahu promluvit, když na sebe řvalo tolik upírů. „Stačilo! Tohle je svatba,“ připomněla jsem jim naštvaně.

Rozhádaná, nemrtvá sebranka na mě pohlédla a viditelně se zklidnila. Teda, aspoň přestali vrčet.

Izmael se obrátil na patě a šel s nosem nahoru, evidentně uražený, pryč, a to směrem ke druhým dveřím.

„Izmaeli,“ vzdychla jsem nešťastně. Ale stejně odešel.

Podívala jsem se na Edwarda a jeho nové kamarádky. Táhněte – říkal můj pohled.

„Bello, já…“

„Běž, Edwarde. Uvidíme se u oltáře,“ odsekla jsem. Snažila jsem se neznít tak ostře, protože on ho přece jenom neobvinil z toho nestvůrného činu, který ani nebyl zlý, ale prostě jen odporný. Definuj mi zlo, Bello. Myslím, že se v tom možná trochu zorientuju.

„Mrzí mě to,“ omluvila se mi Liv, když se Edward s Remmi otočili k odchodu.

„Jo? Mě taky. Ať si pamatuješ cokoliv – nebo si spíš myslíš, že si pamatuješ – nestalo se to. Izmael by tohle nikdy neudělal.“

„Jak můžeš věřit někomu jako je on?“

„Věřím mu, protože ho znám a vím, čeho je schopný.“ Práskla jsem za nimi dveřmi a tenhle rozhovor ukončila.

O můj svatební den se musím účastnit energii dolujících debat. Už sem nikoho nepustím, aby mi zase šlapal po psychice. Jsem dost nervózní i bez toho.

Samozřejmě, nová prohibice neplatí pro mého bratra. On není muž, co se narodil proto, aby mi zlomil srdce. Potřebovala jsem někoho, kdo je geneticky naprogramovaný k tomu, aby mě měl rád. Vlastně… Jsme víly. Museli jsme si k sobě najít cestu sami, protože pro nás DNA není relevantní.

„Musím tu být?“ zabrblal v křesle, zatímco jsem si ještě malovala fasádu. Jeremiáš neměl rád, když jsem byla zmalovaná, protože pak měl make-up na jazyku a navíc se mu to nelíbilo, takže jsem jen nanesla otevřenou pusou řasenku. Zajímalo by mě, proč to naše něžné pohlaví dělá. Musím si to vygooglovat. Ale nejdřív se vdám.

„Jsi můj bratr. Ano, musíš tu být.“ Vzala jsem kartáč a znovu si rozčesávala vlasy. Nijak jsem to nelakovala a ani netužila. Nechci, aby to někomu o svatební noci dráždilo nosní dutiny. Navíc jsem neměla důvod do těch vlasů něco plácat, anebo si na hlavě tvořit veledílo – jsem víla. Ne fádní princezna, jak by řekl můj švagr.

Daryla jsem se na Liv nezeptala, protože už mi to dneska stačilo.

„Jsem si jistý, že by sis na ksicht napatlala sračky i beze mě.“

„Někteří tomu říkají make-up.“

„Jooo,“ zívnul dlouze a já zakroutila nesouhlasně hlavou, když si nedal ruku přes ústa. Prasátko. Dívala jsem se v zrcadle na jeho otrávený odraz, což mi moc dlouho pod nos nešlo. „Nemůžeš se aspoň tvářit, že máš radost z toho, že je tvá sestra šťastná?“ plivla jsem po něm dotčeně a vstala, abych si konečně oblékla svatební šaty. Už mi chyběly. Sundá mi je zase až Jeremiáš. Musím mu říct, aby to ze mě nestrhal a choval se k šatům od Wangové civilizovaně, jinak přijde do pekla.

„Jsem z toho celý nadšený,“ garantoval mi tak krásně sarkasticky a zkřivil rty do úsměvu. Pravděpodobně to měl být úsměv, ale vypadal spíš jako znechucený nebo mentálně retardovaný.

„Fakt autentické. A teď zavři oči, jestli nechceš vidět ségru nahou,“ varovala jsem ho. Teatrálně si připlácnul dlaň na ksicht a zakryl tak oči.

Stáhla jsem šaty z ramínka pověšeného na dveřích koupelny, pak si sundala župan a nechala ho sklouznout na zem. Jde se na to.

S menšími obtížemi jsem si je na sebe dokázala navléct sama, i když jsem se jednou zamotala a musela se zachytit kliky u dveří, než se stačila rozmáznout na zemi.

„Žádná svatba nebude, protože ty se zabiješ,“ glosoval Daryl.

Upravila jsem si sukni a uspořádala organzu tak, aby se slonovinová střídala s černou, přesně jako to bylo, než jsem rozvířila vrstvy a udělala v tom nepořádek. Ještě jsem si vyhodila vlasy z vysoké ohlávky a nechala je volně spadnout podél mého obličeje až na hrudník.

Závoj mít nebudu. Akorát bych se o něj přizabila.

Postavila jsem se před Daryla a doufala, že mi to teď totálně nezkazí. Vážně jsem si připadala krásná a on by to mohl jediným, otráveným výrazem sfouknout, protože tenhle pocit byl stabilní asi jako domeček z karet.

„Můžeš,“ ohlásila jsem se srdcem v podvazkách. Když otevřel oči, rysy mu povolily a pomněnkové oči roztály.

„Vypadáš…“ Chvíle napětí. „Chlapi si budou trhat ptáky a házet ti je pod nohy,“ pronesl a pokrčil rameny. Pozvedla jsem obočí. Jestli to myslí aspoň z půlky vážně, tak jsem spokojená.

„Takže můžeme jít na to. Už bude sedm,“ vyčetla jsem z hodin nad postelí. Podala jsem mu ruku, abych mu pomohla z pohovky, ale zahnal ji svojí. Vzal svoji novou, elegantní hůl a postavil se na obě nohy. Dokázal to. Nebude mě táhnout k oltáři o berlích.

Upravila jsem mu aspoň černého motýlka na košili téže barvy a přejela přes klopy smokingu. I u toho se tvářil, jako kdybych ho týrala.

„Na vlasy mi nešmatej, Bello!“ zavyl a kryl se loktem před mými pařáty. Protočila jsem oči a ruce zase složila k tělu. Když viděl, že končím se snahou ho doladit podle svého, přestal se bránit.

„Dneska mi přijdeš extrémně podrážděný,“ zhodnotila jsem ho. Podíval se stranou, jakoby mi nechtěl koukat přímo do očí. „Daryle?“

„Naposledy jsem měl na sobě smoking, když jsem si bral Editu,“ řekl mi chraplavým hlasem, který se mu na jejím jméně jen tak tak nezlomil. Moc často z jeho úst nezaznělo.

„Vy jste se vzali?“

„Jo. Ještě předtím, než mě Gaja vykázala z Aurewenu.“

„To jsem nevěděla.“

„Protože jsem ti to neřekl… Bello, nikdy se s tím nesmířím – že si vezmeš jeho. Ale kvůli tobě si přeju, aby aspoň jedna svatba upíra a víly vyšla.“ Po tváři se mi rozlil blažený úsměv. Vrhla jsem se na něj a co nejvíc ho stiskla v náruči.

„Miluju tě, brácho,“ hlesla jsem se slzami podlévajícími moje oční bulvy. Až po chvilce, ale přece položil ruku kolem mého pasu a bradu na mé rameno.

„Já tebe taky. Ze všech sourozenců za tisíc sedm set let mě ty sereš nejmíň.“ Zasmála jsem se mu do ucha a otřela si slzy. „A jsi… vážně nádherná,“ dostal ze sebe. Bylo slyšet, kolik ho to stálo úsilí. No, řekl to.

Pustila jsem ho a znovu si odstranila vodu z tváří, co jsem tak úspěšně zavlažovala.

„To brečíš už teď? Co potom budeš dělat v manželství?“ zchladil mě.

„Ty to taky vždycky musíš něčím zmrvit, viď?“

„Zřejmě.“

Pak už nastal čas, aby mi nabídnul rámě a vyšli jsme na tu krátkou a zároveň dlouhou cestu. Jeremiáš už musí být tady. V sedm měl stát u oltáře a já na začátku uličky.

„Co vůbec říká Izmael na to, že už jsi vyhodil berle? Až elf o holi půjde,“ připomněla jsem mu a snažila se napodobit ten Aureliin poetický tón.

„A až se přítel víly zamiluje, což asi stagnuje.“

„Izmael už ví, kdo to je?“ hořela jsem zvědavostí.

„Bello, mně to je jedno, ale opravdu chceš řešit vílí hádanky právě teď?“ zeptal se a poukázal na to, že jsme právě vyšli ven a měli bychom dojít v tichosti k oltáři.

Panebože, už se to děje. Jdu k oltáři.

Ale… já nebyla nervózní. Netočila se mi hlava a ani na mě nešly mrákoty. Byla jsem naprosto klidná a vyrovnaná. Po tomhle jsem tak moc toužila a neměla tak jediný důvod být vynervovaná. Ani jsem nedrkotala zuby a nedovolila mrazu zalézt pod moji kůži. Trénovala jsem na to, abych dokázala podchytit svoji termoregulaci a právě teď mě zahřívalo zevnitř mé vlastní světlo.

Srdce se mi rozbubnovalo na poplach, až když jsem se podívala do očí samotnému středu vesmíru. On byl mým sluncem, díky kterému jsem zářila.

Náhle se mi ta ulička zdála definitivně dlouhá. Chtěla jsem k němu a už mu přede všemu říct – ano. Chci to vykřičet do světa. Chci, aby mi na prst navléknul zlatý prsten a já si ho za tisíce let vzala do hrobu. Trocha morbidnosti na uvolnění atmosféry…

Jeremiáš mě viděl ve svatebních šatech poprvé. Milovala jsem ten výraz, co se mu usídlil na okouzlené tváři. Vážně jsem z ní mohla vyčíst, jak je pyšný.

Upíři, co si vzali na starost harfu, violy, kontrabas a violoncello – víc jsem neviděla a nepoznala - rozehráli Pachalbelův kanón. Jeremiáš sice řekl, že svatba bude taková, jakou ji chceme my dva a tradice můžeme vyhodit z okna, no, tohle jsem chtěla za každou cenu zachovat. V hudbě jsem zkrátka klasik a nešla bych k oltáři při jiné písni, než právě Johanna Pachelbela a jeho kánonu v D-duru.

Jeremiáš zase zachoval svoji malou zvyklost a na hlavě měl krémově bílou jarmulku.

Někde v tmavém koutu mysli jsem věděla, že jdu uličkou obleženou upíry, ale v ten moment mě to zajímalo asi jako to, že se někdo na druhé straně planety cpe croissantem. Absolutně jsem to vytěsnila z mysli.

Kudrlinky skladby a její pokojná melodie dokonale pasovaly k tomu, jak klidně jsem se cítila. Dýchala jsem do rytmu a dělala jeden krůček za druhým vstříc muži, kterého jsem si vybrala.

Můj svědek byl Edward a Jeremiášův Remmi. Stáli vedle něho na schodech altánu a Remmi držela Edwarda za ruku. Ať už spolu měli cokoliv, přála jsem jim to, protože Edward vypadal… přinejmenším živě. Potřeboval někoho, s kým se bude cítit naživu.

Ale přísahala bych, že ve chvíli, kdy jsem kráčela uličkou, díval se na mě… zvláštně. Měl oči jen pro mě a propaloval mě jimi, jako kdyby vedle něj ta perfektní žena ani nestála. Vlastně se na mě díval podobným výrazem jako Jeremiáš.

Na krátkou chvilku mě to zmátlo, ale pak jsem se setkala s Izmaelovým pohledem a vychutnala si poslední okamžik, kdy jsem se na něj dívala jako svobodná. Nic jsem mu ale očima neříkala a ani on mně. Bylo tam jen velké prázdno.

Ani jednou se neusmál. Nevěnoval mi jediný svůj ironický úšklebek s heslem – smaž se v pekle, anebo – přeju ti rakovinu a lepru do roka.

Daryl mě dovedl až na konec naší cesty a já konečně stanula naproti Jeremiášovi. Můj bratr mě zachmuřeně políbil na obě tváře a pak vzal moji ruku, aby ji s velkým nadšením předal do Jeremiášovy. Když se mě Daryl dotknul, rozzářil svoji dlaň a tak i moji. Sdružili jsme své světlo a teprve potom mě odevzdal ženichovi.

„Děkuju,“ řekla jsem mu, než odkulhal. Přikývnul, ale stejně všem dával jasně najevo, co si o tomhle myslí. Nedokázal ten odpor překonat.

S Jeremiášem jsme se chytili za obě ruce a já se zhluboka nadechla. Vzpomněla, jak jsme se poprvé potkali a koukali na sebe v naší soukromé bublině, kterou nedokázal prasknout ani tak ostrý špendlík jako byl Izmael. Mohlo se zdát, že tu byl nějaký milostný trojúhelník, ale vždycky to byl Jeremiáš. Jen on a já. My dva. Teď jsem si to uvědomovala víc, než kdy předtím.

Nastalo hrobové ticho. Upíři snad ani nedýchali.

„Vážené dámy, vážení pánové, sešli jsme se tady, abychom se stali svědky spojení této ženy a tohoto muže, jenž se rozhodli vstoupit do posvátného svazku manželského,“ promluvil libozvučným hlasem oddávající, který byl Jeremiášovým nejbližším přítelem hned po Remmi. „Na tomto sňatku je výjimečné hned několik věcí, co snad každého upoutají. Osobně nevím, jestli je to spojení dvou tak velmi odlišných ras, anebo to, že se tihle dva našli v situaci, se kterou se již téměř dva roky potýkáme. Na bitevním poli vytrysklo víc, než krev a pot. Zaznělo víc, než jen výkřiky bolesti a smutku. Byla to láska, která proťala chaos a žal. Byla to láska, díky které se dnes cítím… magicky. Nikdy jsem nevěřil v nadpřirozeno, dokud přede mnou nestanul upír a víla, kteří se tak vroucně milují a dokázali shledat tolik porozumění, aby se odvážili vstoupit do manželství. A já vám musím poděkovat za to, že jsem měl tu čest spatřit to, co vidím ve vás. To je kouzlo. Myslím, že všichni by měli sklonit hlavu před tak mocným citem jako je láska a stejně tak i před Jeremiášem a Bellou. Nezapomeňte, že vaše dvojice je neobvyklá a o svoji lásku musíte pečovat, aby zůstala stejně jasná a silná jako je dnes.“ Ta poslední věta byla spíš na mě a já ji plně brala na vědomí. „Přeji vám, abyste překonali všechny překážky, která vás ještě jistojistě čekají, a aby vás jen posílily. Klíčem ke štěstí a spokojenosti je vzájemná úcta a porozumění, kterého musíte mít vy dva více, než dost – na to pamatujte. A nyní, pokud má někdo námitky, nebo zná důvod, proč by se tihle dva neměli vzít, nechť promluví hned, nebo ať mlčí navždy.“ Nesnášela jsem tuhle větu i ve filmech. Vždycky mě našponovala. Automaticky jsem se ohlédla na Izmaela, který seděl v první řadě. Ten se ale ani nedíval na nás. Civěl na nebe, jako kdyby se modlil, aby to už hlavně skončilo.

Pak jsem ještě zkontrolovala Daryla. Bratr měl ústa zamknutá, přestože by chtěl řvát tisíce námitek a důvodů.

„Výborně. Můžeme tedy přistoupit k vaším svatebním slibům. Bello?“ oslovil mě. Ale ne. Nic jsem si nesepisovala. Tedy, snažila jsem se o to, ale nikdy se moje bláboly ani omylem nepřiblížily k tomu, co cítím k Jeremiášovi.

„Jeremiáši,“ začala jsem ztěžka. A teď krátká přednáška o astronomii. „Uznávám teorii heliocentrismu, podle které je Slunce středem vesmíru a sluneční soustavy. A pro mě jsi tím Sluncem ty. Díky tobě já zářím, díky tobě jsem nabitá energií. Dáváš mi sílu a chuť žít. Taky zvláštní teplo. Já ti nevěnuji svoje nadcházející milénia života. To ty na mě působíš svými blahodárnými paprsky a já je chci cítit na pokožce i duši každý den, dokud nás smrt nerozdělí. Ty jsi mi dal svoji věčnost a já ti za to nikdy nepřestanu být vděčná. Miluju tě a slibuji, že se budu ze všech sil snažit, abych tě nikdy nezačala štvát. A taky se budu vždycky točit jen kolem tebe,“ dodala jsem a pár upírů se začalo pobaveně smát. Ale v dobrém slova smyslu. Jen Izmael se smál pichlavým, nepříjemným smíchem, který mezi všemi opět exceloval. Stylem – ha-ha-ha zesměšňoval můj slib.

Ať už byl ale můj slib sebebanálnější a krkolomný, Jeremiáše to dostalo.

„Jeremiáši,“ požádal ho náš oddávající.

„Má drahá Bello, díky tobě jsem takový, jaký jsem vždycky chtěl být, a tak jsi mi dala ten největší dar na světě. Ty jsi stvořitelka lepšího Jeremiáše a snad i dobrého manžela, kterým si troufám se stát. Chci ti dát všechno a nikdy to nebude dost. Budu se snažit stále o víc. Moje láska k tobě nikdy neuvadne, nezevšední a bude s tebou jednat čestně a laskavě. Nebude si pamatovat příkoří, ale jen to dobré a ušlechtilé, co jsme spolu zakusili. Slibuji, že budu mužem, do kterého ses zamilovala, dokud nás smrt nerozdělí a…“ Náhle se zastavil, když zavál vítr a sfouknul mi pár pramenů do obličeje.

Nezapomenu, jak rozšířil oči, které mu bleskurychle ztmavly, a jeho sevření mých rukou zesílilo na téměř nesnesitelnou úroveň. Vypadal, jako kdyby mu někdo vrazil ruku do hrudě a přímo tady sevřel jeho srdce.

„Au! Jeremiáši!“ zaskučela jsem vystrašeně a snažila se mu vyrvat. Ještě trochu a moje ruce protečou skrz jeho prsty. Tvářil se tak… On byl vyděšený.

Když Edward viděl, že nereaguje, popadnul ho zezadu a tahal ho ode mě pryč. Jakmile mě pustil, padla jsem na zadek a třela si dlaně, kterým se nedostávalo moc kyslíku. Přitom jsem zavadila očima o Izmaela, který byl na nohou a tvářil se stejně vyděšeně jako Jeremiáš. Nikdy jsem neviděla, aby měl Izmael velkým, neonovým písmem strach vepsaný ve svém namyšleném ksichtu. To on byl noční můra. Koho se, proboha, bojí?

„Co se to tu, do hajzlu, děje?!“ zahřměla jsem, protože Edward prorazil zády jeden roh altánu, jak se mu Jeremiáš začal vzpouzet. Spadli spolu na zem.

„Yeermía! Hu ze henáh!“ zavrčel Izmael a poprvé jsem spatřila, jak on pomáhá Jeremiášovi. Odtrhnul ho od Edwarda a postavil na nohy.

Ozval se hlasité práskání dvou kamenů o sebe. Upír tleskal. Všichni jsme se otočili po tom zvuku.

„To není možné,“ ozvalo se z řad.

Na konci uličky stál černovlasý upír s ošklivou, masivní korunou na hlavě. Aspoň mně ten stříbrný doplněk nelíbil. Měl impozantní tvář – tak výrazné, židovské rysy se už dneska nevidí.

„Vyslechl jsem si vskutku znepokojující věci, které musíme prodiskutovat,“ řekl šišlavou angličtinou a strašně protahoval souhlásky - silný, hebrejský přízvuk. Jaké překvapení. Zvláštní bylo, jak se na něj všichni ti upíři dívali. Div před ním nepoklekli. „A od vás dvou očekávám účast. To je to nejmenší, co pro mě můžete udělat,“ pronesl obyčejné sdělení, no, každé slovo z jeho vykrojených, úzkých úst znělo velkolepě. Směřoval to na Jeremiáše a Izmaela.

Pak se otočil a aniž by po něm někdo skočil, prostě a jednoduše pomalu odcházel s rukama za zády.

„Hayá khova nasá,“ zašeptal jako zhypnotizovaný Izmael, ačkoliv bylo zřejmé, že se mu něco vůbec nelíbí. Nevím, ztratila jsem se mezi šamšolalala.

„Aní yadá,“ odvětil tiše Jeremiáš, zničený. Zjevil se u mě a jedinkrát mě pohladil po tváři. „Mrzí mě to,“ řekl mi. Já stála vykulená, neschopná slova. Vůbec jsem nechápala, co se děje. „Všichni odejděte! Hned!“ zařval na ostatní. Nikdo se neodvážil odporovat. Okamžitě se to tu vyklidilo. Jeremiáš se zase podíval na mě. „Moc mě to mrzí,“ zopakoval. „Miluju tě,“ loučil se. Přitisknul se ještě na moje ústa, ale Izmael ho popadnul za rameno a táhnul ho ode mě. On se nechal.

A byli pryč.

Stačila minuta na to, aby se z veselky stala katastrofa.

„Byl to ten, kdo si myslím?“ hlesla Remmi, která tu jediná z upírů spolu s Edwardem zůstala. Rozhněvaně jsem se na ni otočila.

„Je mi úplně jedno, kdo to byl! Zkazil, kurva, moji svatbu! Kde. Je. Jeremiáš?!“ vztekala jsem se, a to jsem si ještě ani pořádně nestačila uvědomit, že z mého dokonalého dne je ruina.

„Bello, uklidni se,“ mírnil mě Daryl. No, to teda ten pravý.

„Neříkej mi, abych se uklidnila! Ne, když je všechno v hajzlu,“ prskla jsem a divoce gestikulovala rukama. Teď už na mě šly mrákoty.

On mě nechal stát před oltářem…

„Měla bys být ráda,“ zamumlal si pod nos, ale já to slyšela. To byl hřebíček do rakve mých nervů.

„No, samozřejmě! Tobě se to hodí, viď? Máš hodně velkou radost, Daryle?“ zeptala jsem se s přehnaným, hraným zájmem, naprosto šílená zlostí. Sešla jsem přitom k němu, abych mu mohla prskat do obličeje.

Zvednul bradu.

„Nebudu ti lhát. Jsem rád, že z toho sešlo. To je znamení.“

„Tak ono je to znamení? Nikdy si mi to nepřál, protože z tvojí vlastní svatby nic nezbylo. Nemáš Jeremiáše rád a ani ses o to kvůli mně nikdy nepokusil. Nenávidíš ho a přitom žiješ se svým drahým Izmaelem, ty zasranej pokrytče!“ pustila jsem do něj naplno a nehodlala přestat. Už urážel Jeremiáše dost dlouho. Já jsem teď nasraná, a tak mu to vrátím dvakrát tolik.

„Jsem pokrytec? Ty si vůbec nevidíš do huby, Bello. Slibuješ tu lásku Jeremiášovi a přitom padáš na prdel z Izmaela. Já jsem aspoň Editu nepodváděl.“ Rozmáchla jsem se a jednu mu vrazila. Hlava se mu otočila na bok, ale tvář si třít nezačal, přestože na ní měl můj otisk. Podíval se na mě a přikyvoval. Viděl, jak popadám dech a vaří se ve mně krev.

„Je těžké slyšet pravdu, že? Zvlášť od vlastního bratra.“

„Nikdy jsem Jeremiáše nepodvedla.“

„Divím se, že se ti od huby nepráší, jak lžeš. Ale jistě, tak ne všichni berou lechtání jazykem na mandlích jako podvádění. Nebo to, jak se na Izmaela díváš. Být Jeremiášem, tak ti zabalím kufry a pošlu expresem do Severní Koreje.“

„Jdi do hajzlu, Daryle. Já nežiju s vrahem Edity,“ vytáhla jsem vítězné eso, které do té doby zůstávalo přísně střežené. Nikdo o tom nechtěl mluvit a já netoužila po rozdírání ran. Ale teď se s ním hodlám pohádat do krve, abych toho později litovala.

„Co to meleš?“ odsekl nechápavě.

„Mám ti to připomenout? Jak Izmael ojel Gaju, která chodila s Jeremiášem, ale pak se zamilovala do Izmaela? Jenže náš milý Izmael ji samozřejmě poslal do hajzlu s grácií sobě vlastní a blbka Gaja se pomstila na tom, co bylo jemu, tobě i Jeremiášovi nejdražší.“

„Cože?“ vstoupila mi do toho Remmi šokovaně. Ježiš, ať ta se ještě přidá…

„Co se ti na tom nezdá?“ zasyčela jsem na ni.

„Bello, nerada ti to říkám, ale jsi trochu mimo,“ řekla mi. Pozdvihla jsem obočí, aby to specifikovala, přestože teď si vyměňuji názory s bratrem.

„Gaja nepodvedla Jeremiáše s Izmaelem,“ vysvětlila mi. Co to kecá?!

„Ne, to teda, kurva, ne,“ přerušil ji Daryl a já se zase podívala na něj. „Protože to bylo naopak, Bello. Izmael chodil s Gajou a ta ho podvedla s Jeremiášem. Zamilovala se do něj, ale Jeremiáš ji nikam jinam, než do postele nechtěl. Je to jeho vina. Zabila Editu kvůli němu. On ti lhal.“

„Blbost! Jeremiáš by mi nikdy nelhal,“ odfrkla jsem si, ačkoliv po mně šlapaly pochybnosti.

„Ne, blbost je, že by ti Jeremiáš nikdy nelhal,“ řekla mi Remmi. „Je to jeho dar.“

„I kdyby to byla pravda, já jsem víla. Jsem imunní vůči všem darům.“ Založila jsem si ruce na prsou.

„Ty Jeremiáše miluješ. Uvěříš mu všechno. Na tebe nepotřebuje dar.“ Protočila sem oči, do kterých se mi tlačily slzy a podívala se na Edwarda.

„Edwarde?“ hledala jsem zastání plačtivě. To, jak se na mě všichni soucitně dívali, dusilo.

„Je mi líto, Bello, ale víš, že jsem tě upozorňoval, že Jeremiášova mysl je podivná. Remmi a Daryl ti teď říkají naprostou pravdu. To Jeremiáš zradil Izmaela.“

„Vy lžete!“ zakřičela jsem ze zkřivených úst pláčem a z očí se mi spustily potoky. „Jeremiáš mě miluje!“ Remmi ke mně přistoupila a chtěla mě obejmout, ale pohrozila jsem jí světlem v rozevřené dlani. Nechci, aby na mě teď kdokoliv sahal.

„Miluje, ale to nezmění, kdo je, i když se o to kvůli tobě snažil. Z Voglerů mají všichni respekt a oprávněně. Nikdo si to s nimi nechce rozházet, protože je jeden horší, než druhý. Oba dva dokážou rozdrtit něčí duši tak, že z ní nezbude nic. Jen každý jiným způsobem.“

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Virus mrtvých - 24. kapitola: