Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Virus mrtvých - 17. kapitola

22.07.2013 (19:45) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 23× • zobrazeno 3322×

Bella

Tiskla jsem si obvaz k loketní jamce a snažila se vypadat, že mi je hrozně fajn, přestože bych se sebou nejradši třískla o zem.

Hlava se mi točila a oblíval mě studený pot. Ale oproti Darylovi jsem v růžové zahradě na cappuccinu s bohatou, nadýchanou pěnou, na jejímž vrcholku skýtalo skořicové srdíčko sladké potěšení, takže si stěžovat nehodlám. No, faktem je, že mi je vážně zle.

„Slečno, trvám na tom, že byste měla být umístěna na lůžko,“ prskala po mně sestra zas a znova. Izmael jim tu totiž začal dělat peklo, takže byla celkem vynervovaná.

Nejdřív na ně řval, že jim na testy kašle, a že mám stoprocentně stejnou krevní skupinu, tak ať nezdržují. Málem vyletěl z kůže, když mu sdělili, že už Darylovi už dali transfúzi od lidského dárce. On totiž věděl, co bude následovat. Šok. Naštěstí to stačili napravit mojí krví. Nejen, že jsme sourozenci, ale navíc víly mají jednu jedinou krevní skupinu, a to nulu. No, přestože máme univerzál, lidskou krev nesneseme, jak jsem zjistila.

„A já trvám na tom, abyste mi radši zjistila, jak probíhá operace,“ odvětila jsem. Jistě, budu si hovět na lůžku, když můj vlastní bratr bojuje o život. „Jeremiáši!“ vypískla jsem s úlevou, vyskočila ze židle a utíkala mu naproti. Rozevřel náruč a já mu do ní víc, než ochotně zapadla. To jsem potřebovala.

„Omlouvám se, že to trvalo. Byl jsem mimo kontinent,“ šeptl mi do vlasů a pevně mě objal. Podpora nebyla podceňována, ale taky ne doceňována…

„Hlavně, že už jsi tady. Izmael je totiž psychicky labilní a akorát situaci zhoršuje…“

„Lhát se nemá.“ Já o vlku a on za mými zády. Otočila jsem se na něj z Jeremiášových semknutých paží a zakabonila se. Chtěla jsem ho poslat do hajzlu, ale Jeremiáš mě chytil dvěma prsty za bradu a zvednul mi tvář k jeho zamračenému obličeji. Přejel mi nosem po líci. Černýma očima probodnul Izmaela.

„Jak mi tohle vysvětlíš?“ pronesl takovým způsobem, že to ve mně evokovalo pocit blížící se katastrofy.

Já bych zase ráda věděla, co mu má vysvětlit. Pak mi to došlo…

„My jsme spolu spali?“ prskla jsem po něm. Ani jsem ještě neznala odpověď a už ho chtěla mlátit.

„Ne, nespali jste spolu,“ odpověděl mi tiše Jeremiáš, ale z Izmaela nebezpečný pohled nestáhnul.

„No, jak bych to řekl?“ optal se sám sebe Izmael s ironickým úšklebkem a založil si ruce na prsou. Prstem si poťukal na rty v přemýšlivém, teatrálním gestu. „Amálka se zhulila, šla, zakopla a spadla na můj jazyk.“

„Tys mě olizoval?“

„Ty jsi mi oslintala ústa první.“

„Zdrogoval si mě!“

„Bello, Daryla operují. Tímhle se teď nehodlám zabývat,“ odsekl. Myslela jsem, že tím to celé zase zazdí, ale Jeremiáš mě pustil, přešel chodbu a postavil se těsně před něj. Už jsem počítala s tím nejhorším, no, on mu začal něco šeptat. Stála jsem od nich tři metry a neslyšela ani hlásku, přestože jsem se o to velmi snažila.

Izmaelovi se sotva otvíraly rty, když mu odpovídal.

„…bylo naposled!“ dolehlo ke mně potom, co to Jeremiáš na Izmaela zavrčel. Oba dva usilovali o to, aby se nad druhým přitom vytyčili v celé své kráse, ale zjistila jsem, že jsou stejně vysocí. Nevím, proč jsem se vždycky myslela, že Jeremiáš je vyšší. Každopádně to bylo směšné. Kohoutci v ohrádce si porovnávali hřebínky… Ještě ať si kalhoty svléknou. I když ani tam nebyl rozdíl. To vím z první ruky.

Poté pokračovali v handrkování zřejmě o mě beze mě zase v tichosti.

Izmael ale ze skládky radioaktivního odpadu, a to svých úst, nejspíš opět vypustil dávku jedu, protože se chodbou roznesla obrovská rána, když mu Jeremiáš dal čelo. Dva kameny se srazily při pádu ze srázu. Izmael se zapotácel a opřel o zeď. Z vrchu hlavy se mu táhly hluboké praskliny až mezi oči.

„Jdi do prdele, bráško,“ zasyčel na Jeremiáše. Hned mu to začalo srůstat a já nakrčila nos. Nesnáším ten zvuk. „Ještě jednou na mě sáhni a vytáhnu tě ven, kde ti rozšlapu ksicht.“

Bála jsem se toho, aby se nezačali prát v nemocnici. Potřebuju, aby tahle budova stála, dokud tu zachraňují život mému bratrovi. Proto jsem postavila mezi ně v pozici rozhodčího.

„Teď ne! Vlastně nikdy. Kašlete konečně na minulost! Neříkám, abyste si padli do náruče a zazpívali si I will always love you, ale aspoň se začněte tolerovat. Kdo to má pořád poslouchat? Daryl měl autonehodu, potom ho ještě napustili lidskou krví! Dostal z toho šok a málem umřel! A zrovna teď to taky nevypadá dobře! Vážně to tu chcete začít bourat? Jděte do hajzlu oba dva!“ rozsekla jsem to a zůstala nadmíru neutrální. Rozešla jsem se pryč – směrem k sálu, jehož dveře se v tu chvíli otevřely a vyšel chirurg, který Daryla operoval. Potom, co jsem viděla, jak se tváří, nohy mi zarostly do podlahy a už se nebyla schopná hnout.

Nemůžu přece lehce nebýt a lehce pozbýt. Už toho bylo dost!

„Je naživu?“ vydechla jsem tenkým hláskem. Doktor se přede mě postavil s kamenným výrazem, který nejspíš po letech praxe už ani neodkládal.

„Zastavili jsme krvácení v levé, srdeční komoře, kterou zasáhl úštěpek žebra, jenž mimo jiné způsobilo pneumotorax. Nebudu přehánět, pokud řeknu, že se pan Dixon podruhé narodil, poněvadž … Stále nemohu uvěřit tomu, že jsme to dokázali zašít.“

Darylovo srdce bylo zašité a zachráněné, stejně jako moje. Málem jsem se zhroutila a děkovala doktorovi na kolenou, že mě spasil, a Darylovi vdechl zpátky život.

Chytila jsem ho za ruku se slzami v očích.

„Nedokážu ani vyjádřit, jak moc jsem vám vděčná za to, že jste zachránil mého bratra. Děkuju,“ dostala jsem ze sebe, ale přišlo mi to hloupé. Jen slova za takové činy. On mě poplácal po hřbetu ruky a poprvé se usmál.

„Ještě nemáme vyhráno, slečno Dixonová. Musíme počkat, až se vzbudí.“ Přikyvovala jsem, že beru na vědomí, ale nebyla to tak docela pravda. Tak jsem se upnula ke stávajícímu výsledku operace, že jsem nedovolila, aby mi pochybnosti nějak narušily rozvrh zahrnující oslavy.

Výborně. Dopadlo to dobře. Už můžu omdlít…

Potom, co jsem se prospala k radosti sestry na lůžku, mě Jeremiáš vzal do kantýny. Darování krve moje tělo dostalo a myslím, že jsem to snášela hůř, než bych měla. Teda, než bych měla, kdybych byla člověk. Moje krev je asi zkrátka jen moje, byť ji všichni chtějí.

Cpala jsem do sebe vafle s borůvkami a chvílemi vypadala, že to sním i s talířem.

„Bello, nehltej to tak. Nikdo ti to nesní. Já určitě ne,“ mírnil mě s úsměvem. Ještě včera bylo všechno perfektní a já do sebe sypala mořské plody na Havaji. Teď jsem v nemocnici. To je houpačka. Mám strach, kde budu jíst příště.

„Kdyby šlo zajíst vinu, sežeru tu všechno, co tu mají. Teda sním,“ opravila jsem se, protože před Jeremiášem nebudu žrát a čumět, ale jíst a koukat. On je gentleman a k tomu patří dáma.

Ano, vinu. Já vylila Darylovi všechen chlast a proto se vydal na výlet vzteky nepříčetný.

„Musíme si promluvit,“ zvážněl. Ustala jsem v přežvykování a sebeobviňování a zvedla pohled. Nemám ráda konverzace začínající na – musíme si promluvit. Končívá to špatně. „Teď ne. Jsi rozrušená. A myslím, že zlomená… Bude lepší počkat, až se tvůj bratr probudí.“

„Nijak Darylovi nepomůžu, když budu mlčet, dokud neotevře oči. A nejsem z cukru. Zvládnu to.“ Proboha, co když mi chce dát košem? Tak to definitivně nezvládnu. Potřebuju ho. Ale možná je problém v tom, že on nepotřebuje mě. „Chceš se se mnou rozejít?“ vysypala jsem to dřív, než se stačila zarazit.

„Prosím? Ne! V žádném případě,“ ubezpečil mě zamračeně. Evidentně nechápal, jak jsem na to vůbec přišla. „Chci, aby ses ke mně nastěhovala.“ Pootevřela jsem ústa poté, co mi předhodil možnost důležitého milníku v mém životě. To, že se známe pár týdnů, vůbec nebylo relevantní, poněvadž už mi bylo vštípeno, že nejsme lidé. Šlo o něco jiného, co mi teď podrazilo nohy.

„Já… Já jsem ještě s mužem nikdy nebydlela. Kromě mého otce,“ přiznala jsem a sklopila oči. Rukou mi zajel do vlasů a zvednul mi hlavu, aby mi mohl dát pusu. „Co když ti začnu lézt po pár dnech na nervy a ty zjistíš, jak epická chyba to byla?“ zašeptala jsem mu do rtů přiškrceně. Bála jsem se.

„To velmi silně pochybuji,“ odvětil a dal mi ještě jednu pusu. Pustil mě a já se hned natáhla, abych mu otřela cukr z okolí úst a jeho velkého nosu, který se mu tam zřejmě nalepil z mého. Dáma, pomlčka prasátko. „Bello, já zkrátka nechci, abys ještě bydlela s Izmaelem. Znám ho a vím, co se mu rodí v té šílené hlavě za plány,“ vypadlo z něj znenadání. Aha. Tak takhle to je. No, měl pravdu. Nemůžu s Izmaelem žít. Deptá mě a schválně se přede mnou svléká... Nebo možná jen chodí rád nahý. Kdo by taky nechodil s jeho tělem? Ale ne! Tohle musím vytěsnit z mysli.

Každopádně mi neustále předhazuje, že bychom si měli hodit korunou o to, kdo bude při sexu nahoře a dráždí mě. Nebudu si hrát na hrdinku. Není v mých vílích silách mu odolat. Chci být s Jeremiášem tak, aby se on nemusel bát, že ho podvedu s jeho bratrem a historie se bude opakovat. Už tak by to bylo hrozné, ale minulost by tomu tedy dodala šťávu a nádech pekla.

Navíc nešlo jen o jeho vzezření… Potkala jsem Izmaela prvního, a proto ho měla v hlavě, ze které ho snad jednou dostanu. Když si teď vzpomenu na svoje naivní úvahy o tom, že mezi námi sex žádné citové pouto nevytvoří, mám chuť si nafackovat. Jenže ono to tak mělo být! Vždyť je to kretén!

No, ohledně stěhování tu bylo jedno – ale.

„Jenže Daryl… Vlastně bych se mu už neměla snažit pomáhat. Akorát ho zabiju,“ uvědomila jsem si hořce.

„O tomhle by sis měla promluvit s ním, ale i on ti řekne, že to nebyla ničí chyba. Riskuje svůj život každý den a rád. Je zázrak, že se to nestalo dřív. A co se týká kontaktu s tvým bratrem, jsem ochotný koupit dům blíž tomu mému, aby mi jeho pach trhal žíly, které nemám.“

„Vy dva byste se měli vážně přestat hádat,“ usoudila jsem a utřela si olepené prsty do ubrousku. Pak jsem zvedla oči a usmála se. „Ano, Jeremiáši. Budu s tebou bydlet.“ Po tváři se mu rozlil blažený úsměv, ze kterého jsem zůstala štronzo. On je tak perfektní, zatímco já mám na patách nalepeného ďábla, jehož protivné jméno začíná na I.

Jeremiáš se ke mně chtěl zase natáhnout pro polibek a já mu vyšla vstříc, ale těsně před mojí tváří mu bleskově ztvrdly rysy, vycenil zuby a zavrčel. Stáhnul se zpět, zatímco jsem se z toho uklouznutí vzpamatovávala. To bylo víc, než děsivé.

„Omlouvám se. Už tu nemocnici nezvládám a do toho tvá vůně. Musím se jít najíst,“ ospravedlnil se opravdu pádným důvodem. Chudák můj čichá vílí pach i v posteli. Jsem jablko umístěné v upířím, krvavém Edenu – špitálu. Stačí se jen zakousnout. On a Izmael tu měli permanentně černé oči, s čímž asi počítali.

„Můžu tě aspoň doprovodit ke dveřím?“ zkusila jsem. Hned mi totiž došlo, jak mi bude chybět, přestože mi zmizí jen chvíli. Připoutávala jsem se k němu a díky posledním událostem to nabíralo ohromnou, až zdrcující rychlost.

„Myslím, že můžeš,“ přitakal k mému štěstí. Vzal mi tác s odpadky zpod rukou a dal ho do fochů, kam patřil. Dokonce mě chytil za ruku. Asi jsem si – nebo spíš určitě – ani nedovedla představit, kolik bolesti a úsilí ho ten dotek stál.

U prosklených, automaticky posuvných dveří jsem si všimla dvou vánočních stromků na obou stranách. Nad nimi visel zářivý, modrý řetěz. Předtím jsem tu krásnou, sváteční výzdobu vůbec nezaznamenala.

„Jsou Vánoce?“ zeptala jsem se zmateně. Kdy, kde, jak? Čas mi protéká mezi prsty…

„Včera bylo prvního prosince.“

„Aha,“ hlesla jsem, zachmuřená, že nic nevím. Vánoce byly mou nejoblíbenější dobou v roce. Ovšem, jako pro většinu severních Američanů. Milovala jsem je, přestože jsem přes deset let pěkné svátky neměla.

„Za chvíli jsem zpátky,“ slíbil mi Jeremiáš venku a tentokrát bez polibku na rozloučenou se ztratil ve tmě.

Chtěla jsem se původně hned otočit a jít dovnitř, protože byla příšerná zima, no, čerstvý, kanadský vzduch mi dělal dobře. Posadila jsem se na lavičku s tím, že tu chvíli posedím. Aspoň dokud nebudu mít z končetin rampouchy. Civěla jsem na sníh a přemýšlela, co s těmi Vánocemi. Poprvé bych je mohla oslavit s opravdovou rodinou, kterou miluju. Ale Daryl se musí nejdřív vzbudit, než začnu myslet na perníčky a girlandy všude, kam se podívám. Bude už v pořádku? Doma na ráno pětadvacátého? Kdyby ne, udělám mu svátky v nemocnici. Napeču spoustu cukroví, aby mohl všechno sníst.

Dala jsem si strhanou tvář do dlaní. Musí se probrat a být v pořádku…

Když jsem si promnula obličej a odkryla zmrzlý nos, něco mě do něj praštilo. Sladký pach. Táhlo se to jako z cukrárny. Něco na způsob upíří vůně, ale smíchané s něčím dalším. Myslím, že už jsem to jednou cítila, ale ne tak výrazně. Tady vál hodně silný vítr.

Podívala jsem se po směru toho odéru a hned vstala. Tentokrát už mi neuteče!

„Ani se nehni!“ zakřičela jsem na syna Izmaela nebo Jeremiáše – možná bude lepší říkat syn Gaji - který stál na kraji parkoviště po mém levém boku. Ukázala jsem na něj přitom prstem, aby věděl, že to on nemá vykazovat žádnou fyzickou aktivitu.

Ale on se otočil a zase hodlal vzít do zaječích.

„Stůj, Gavrieli!“ Jakmile jsem vyslovila to jméno, ustrnul uprostřed kroku. Já ale nezahálela a utíkala k němu. Moje odvaha, až blbost, opět převzala vedení. Navíc přibylo i něco nového, a to sounáležitost s Jeremiášem. Tohle je možná jeho syn, a proto se budu starat.

Jo, a taky jsem zvědavá, ale stará brzo přesto nebudu.

Přihnala jsem se až k němu a hned pocítila pořádnou dávku strachu. Silnější, než upír nebo víla… A já si tu vykračuju sama, samotinká za ním. No, kdyby mě chtěl zabít, měl mě přímo na talíři už u Jeremiáše doma.

„Tak, a teď mi řekneš, proč mě sleduješ!“ přikázala jsem mu. Já jsem fakt dobrá. Do Faktoru strachu bych nechtěla?

„Já nesleduji tebe,“ odpověděl šeptem, ale neotočil se. Chtěla jsem mu vidět do očí a na parkovišti byly lampy, co mi to umožňovaly. Navíc konečně sundal ty sluneční brýle.

„Můžeš se na mě dívat, když s tebou mluvím?“

Pomalu se ke mně obrátil čelem a já vyvalila oči, když jsem spatřila ty jeho. Definitivně hybrid. Jedna duhovka nepřirozeně zelená, druhá karmínové rudá. Gaja a jeden z Voglerů – ten je měl vážně v očích. Poněkud křiklavá heterochromie.

S naprostou samozřejmostí byl nádherný. Ale bylo vidět, že má v sobě vílu, protože upíři byli… suroví. Ta krása byla svým způsobem drsná a nedalo se na to pomalu dívat. No, tenhle chlapec byl líbezný a jeho tvář něžná. V jeho úzkém, alabastrovém obličeji jsem neviděla ani jednoho z potencionálních otců, přestože to bylo to první, co jsem se snažila najít. Ovšem, kromě toho jednoho oka, ale z toho to vážně nevystopuju.

„Jestliže nesleduješ mě, tak… Jo. Už vím,“ utnula jsem se. Koho tak asi mohl sledovat? Já jsem ale egocentrik!

„Je vzácné vidět oba na jednom místě,“ šeptl a podíval se na nemocnici. Mimiku teda měl na rozdíl od někoho. Sice ne vílí, ale pořád to bylo na poměry upírů dobré.

A v neposlední řadě… Zatím mi nepřipadal jako to největší zlo, které se musí vymítit a už nikdy nespatřit světlo světla.

„Udělal si někde prý pěkný nepořádek,“ nadhodila jsem udičku. Šlehnul ke mně zelenočerveným pohledem. Mmm… Vánoční barvy. Hodil by se mi do aranžmá.

„Já ne. To moje sestra.“ Po nějaké takové odpovědi jsem toužila.

„A myslíš, že to Jeremiáš a Izmael ví?“

„Pravděpodobně ne.“ Ó ano! Neznělo to jako idiotská báchorka a já vím nejlépe, jaké dokážou být sourozenci skety. Vzpomínky na dětství mě budou pronásledovat ještě hodně dlouho.

„Hele, ty je chceš poznat…“

„Já nevím…“

„Ale víš,“ odbyla jsem ho. „Nebudu ti říkat, který za to stojí, ale pokud jde o mě, chci aby byl šťastný hlavně Jeremiáš. A on si usmyslel, že je nutné tě sprovodit ze světa, protože jsi apokalypsa. Z toho si nic nedělej, o mě si to myslí pár víl taky. Každopádně mi přijdeš celkem normální až na ty husto kruto přísně děsivé oči, na které musím pořád zírat, za což se omlouvám. Ale to jsem odbočila. Chci říct, že ti ho připravím. Povím mu, aby si prověřil okolnosti a dal šanci tomu tě poznat.“

Pozvednul překvapeně obočí.

„Líbíte se mi mnohem víc, než má matka,“ řekl mi. Zatetelila jsem se. Co když je to Jeremiášův syn a mně to s ním půjde? To by bylo super.

„Synku, je to i moje matka,“ zasmála jsem se a poplácala ho po rameni. Pak mi došlo, že to zase tak moc vtipné není. Odkašlala jsem si. „Dej mi na sebe kontakt a já ti napíšu, ano?“ Podala jsem mu svůj mobil, kam mi rozmazaně nacvakal číslo.

„Výborně. A teď zmiz, než se jeden z nich vrátí. S Jeremiášem se dá pracovat, ale Izmael… Opravdu tu nemocnici za mnou ještě budu potřebovat.“

„Můžu vědět, s kterým z nich tedy chodíte?“ optal se a já zaskřípala zuby. Moje přívětivá nálada byla pryč.

„S Jeremiášem!“

„Rozumím,“ šeptl a sklonil hlavu v omluveném gestu. „Měla byste jít. Váš bratr se probouzí,“ upozornil mě laskavě.

„Cože?“ vydechla jsem a otočila se na nemocnici. Gavriel už byl pryč.

Rozběhla jsem se dovnitř a uháněla jako o život. Přesto ne dost rychle. Párkrát jsem přitom zaškobrtla, abych se nenechala zahanbit a zachovala si image nemehla. Když jsem konečně doběhla před Darylův pooperační pokoj, málem jsem si zlomila nos o skleněné dveře, protože jsem je neotevřela úplně, klička mi vyklouzla, ale tělo bylo napřed a narazilo do nich. Debil…

„Daryle!“ začala jsem ho hned strašit hystericky, šťastná, že otvírá oči. Snažil se na mě zaostřit. Doktor mu je zkontroloval tím mini světýlkem.

Nevypadal tak hrozně na to, jak vážnou operaci prodělal. Na čele měl pár šrámů a pod očima fialové kruhy. Nechutná spousta hadiček se táhla všude možně jako liány v pralese.

„To mě poser, že jsem v nemocnici,“ zašeptal nakřáplým hlasem. Začala jsem se pochichtávat a stírala si slzy. Byl to pořád on a mozek mu fungoval.

„Měl jsi autonehodu,“ vysvětlila jsem mu a chtěla tím skončit. Právě se probudil! Nesmím po něm hned začít pálit omluvy! Amálko, ne! „Daryle, mě to tak strašně mrzí,“ spustila jsem plačtivě. „Je to moje vina. Kdybych ti…“

„Ségra, teď ti na omluvy seru. Všechno mě zatraceně bolí a o tom, že bys mě ty nutila jet nalitýho přes stovku taky nic nevím. Takže mě nech dýchat. Díky.“ Pořád jsem se cítila vinná, ale poprvé mi řekl – ségra. A odpustil mi…  No, a já musím přestat brečet kýble vody.

Dveře se znovu otevřely a dovnitř vrazil Izmael.

„Ty idiote!“ zavrčel na Daryla.

„Taky tě rád vidím potom, co jsem málem chcípnul, kamaráde,“ odvětil Daryl otráveně, ale pak se usmál. Izmael mu položil ruku na zápěstí.

„Víš, jaký jsem měl strach, že to nezvládneš?“ zašeptal a já se zarazila. Bedlivě jsem pozorovala, jak se na Daryla díval. „Už jsi přežil takových věcí… Myslel jsem, že tentokrát je konec. Jak bych měl tenhle svět plný kreténů zvládat bez tebe?“ vyčetl mu. No, já jenom zírala. On ho měl snad vážně rád…

„Už stačilo. Měli byste ho nechat odpočívat,“ přerušil naše jásání a vyčítání si lékař, na jehož přítomnost v místnosti jsem úplně zapomněla.

„Moment, doktore,“ šeptl Daryl a zachmuřil se. „Já nevím, co jste ve mně hrabali, ale je normální, že necítím nohy?“ Celá jsem ztuhla, když tohle řekl. Podívali jsme se na sebe s Izmaelem, a pak hned na Darylovy nohy.

I doktorovi se probojovala skrz masku pokerového hráče obava.

Přešel k jeho dolním končetinám, odhrnul zelenou deku a přejel mu tužkou po bosém, velkém chodidle. Ani se nehnulo.

„Cítil jste to?“

„Cítím velký hovno. To přesně cítím.“

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Virus mrtvých - 17. kapitola: