Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Virus mrtvých - 16. kapitola

16.07.2013 (07:30) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 29× • zobrazeno 3364×

„Bello!“ rozneslo se domem moje jméno a ještě dlouho doznívalo hlasem jako hrom spolu s rozbíjejícím se sklem. Vyletěla jsem z postele a popadla pistoli ze stolku.

Znělo to děsivě a já nechtěla nic riskovat. Po špičkách jsem se plížila v šortkách a tílku na spaní se zbraní ruce podél zdi.

Po schodech jsem došla do obývacího pokoje, kde ležela v rohu váza na kusy. Něco se za mnou šustlo, ale místo, abych zase začala ječet jako pitomá, otočila jsem se a s pevným stiskem namířila zbraň na narušitele.

„Kde je všechen chlast?“ vyplivnul Daryl, vzteky nepříčetný. Složila jsem s úlevou zbraň k tělu. I když se mi možná ještě bude hodit… Šlápla jsem na vosí hnízdo.

Izmael seděl za ním na vysoké židličce u baru a rozebíral tam nějaké pochromované udělátka. Nevěnoval nám snítko pozornosti a byl plně zapálený do své věci, ať už to bylo cokoliv. Všude se válely šroubky, dráty a další miniaturní, neidentifikovatelné předměty. Poctivý kutil.

„No… Chlast bude teď někde… Já nevím, kam tady odtéká odpad,“ zamumlala jsem, nevinná až za ušima. Daryl nasál vzduch, žíly a svaly mu vystoupily, jak se dostal do křeče. Fláknul s dveřmi od otevřené, prázdné lednice a já nadskočila. Tohle bude zlé.

„Tys to vylila, kurva?“ zasyčel a chytal dech jako před infarktem. Jen jsem čekala, kdy se chytne za srdce a zhroutí se.

„Jo, já jsem to, kurva, vylila,“ přitakala jsem klidně.

„Kurva!“ štěkl zuřivě a praštil pěstí do baru, kde kutil náš Bořek stavitel. Ten se hned zamračil a přitahoval si desítky drobných šroubků blíž k sobě. Byl tak sexy v bílém tílku. Obrovská, svalnatá, obnažená ramena, na to navazovaly ty bicepsy a končilo to šroubovákem v ruce.

Ne, ne, ne! Fuj!

„Hele, pozor na to. Je to křehké,“ šeptl tiše a dál pokračoval v budování Megatrona, či co to vyráběl.

„Naser si. Mě ty tvoje kokotiny nezajímají!“

„No, to by měly, protože pokud to nezprovozním, nebudu moct testovat krev, což znamená, že budu mít hlad, a pak budu velice, velice nepříjemný,“ odpověděl mu Izmael a nehty přesekával drátky. Mimochodem, to byl do teď jakože příjemný?

„Myslela jsem, že si vypil antigen,“ hlesla jsem zmateně.

„To jsem vypil, ale tebe nikdy nenapadlo, proč při jakémkoliv zranění nekrvácíme, přestože jsme barely na krev?“ odbočil do neznámých končin. Upřímně řečeno, nenapadlo. Zakroutila jsem hlavou, že ne. „Tvá vnímavost je někdy opravdu nicotná… Čili jako víly, lidé a všelijaká další havěť přijímáme potravu. A stejně jako jejich těla, které si ze stravy vyberou, co potřebují, i naše zpracovává vypitou krev. Nežbluňká v nás po další dny jako v jezírku. Ale potom krev, jež přeměníme chemickými procesy a přijmeme ji do svých tkání, vyčerpáme. Spálíme, spotřebujeme – říkejte si tomu, jak chcete. A když říkám vyčerpáme, myslím beze zbytku. Tudíž se ztratí i rezistence a já jsem právě teď opět nechráněný bez Actimelu po ránu na dosah, protože tahle zasraná věc zmokla!“ vyletěl mu hlas o oktávu výš a roztrhnul další drátky. Takhle jednoduše jde přetrhnout i jeho nervy.

„Spravíš to?“

„Navrhnul jsem to.“ To bylo asi ano.

„Ty nemáš krev, já nemám svůj chlast! A chci ho, Bello!“ bafnul na mě Daryl.

„To máš blbý, protože já ti žádný nedám a ty pěkně projdeš detoxem.“

„Jo, tomu věř,“ utrousil a pohnul se směrem ke mně. Myslela jsem, že se jde prát, ale jen kolem mě prošel.

„Kam jdeš, Daryle?“ vyprskla jsem.

„Nakoupit, když si ty všechno vylila. Ještě jednou sáhneš na můj minibar v ložnici a useknu ti ruku!“ slíbil mi a pak se zase vydal ke dveřím. Vyvalila jsem oči. Znělo to dost přesvědčivě. Dokonce jsem nepochybovala o tom, že by to udělal. Ale já se nevzdám! Věděla jsem, že to bude těžký boj.

„Daryle Dixone, neotáčej se ke mně zády!“ křikla jsem po něm, ale ani to s ním, kupodivu, nehnulo. „Dobře, nedáváš mi jinou možnost,“ ospravedlnila jsem si to pod nos ještě a pak po něm hodila kousek mého nově načerpaného světla. Vymrštilo ho to do vzduchu. Čelně narazil do zdi a pak se sklouznul dolů v bezvědomí.

Ohlédla jsem se na Izmaela, který otáčel šroubovákem a s našpulenými rty, plus naprostým nezájmem, zíral na Daryla na zemi. Pokrčila jsem rameny, když se na mě podíval a viděl mi až do žaludku.

„Sourozenecké hádky,“ konstatovala jsem.

„A ty vaše začínají mít šťávu.“

„Taky ses hádal s Editou?“ zeptala jsem se automaticky a bez přemýšlení při kontrolování Darylových tělesných funkcí. Hned jsem se kousla do jazyka a vylekaně vzhlédla, očekávajíc to nejhorší.

„Pořád,“ šeptl si pod vousy. Ani se na mě přitom nepodíval. Možná si myslel, že teď bych mu viděla až do útrob já.

Rozhodla jsem se dál nedráždit hada bosky a chytila Daryla za zápěstí, abych ho odtáhla do nějaké temné komory. Byl těžký jako prase. Sice alkoholik menšího vzrůstu, ale pořád hora svalů.

„Izmaeli, pomoz mi!“ požádala jsem ho a prskala přitom úsilí, když jsem omráčeného bratra táhla po kluzké podlaze jako pytel mouky.

„Mmm… Ne,“ odsekl.

„Prosím!“ zakouzlila jsem s čarovným slovem.

„Ne.“

„A řekneš mi aspoň, kde jsou nějaké provazy?“

„Máš ráda svázané muže?“

„Jdi do hajzlu!“

„Ne. Proč nezavoláš svému příteli, aby ti nepřihopkal na pomoc?“ utrousil zle. Ofenzivní, posměšný a sarkastický jako vždycky.

„Protože mu nebudu volat vždycky, když potřebuju někoho spoutat ve sklepě!“

„To máš štěstí, jelikož v momentě, kdy Jeremiáš překročí práh mého domu, sbalím ti kufry a Darylův názor nebude absolutně relevantní. Navíc se domnívám, že po tomhle ti pravděpodobně jen zamává na rozloučenou, a to se bude snažit být milý.“

„Chyběla bych ti,“ řekla jsem se stoprocentní jistotou.

„Tomu sama nevěříš, Bello.“

Ustala jsem na chvíli ve schovávání těla a podívala se na něj.

„Ale věřím,“ prohlásila jsem pevně.

„V tom případě jsi blbá.“

„A ty odporný, zlý, sobecký kretén, co zůstane sám, protože jediná osoba, která ho snesla, teď vystřízliví.“

„Narazíš, Amálko. V tomhle narazíš…,“ mumlal, ale zbytek už jsem neslyšela.

Nakonec jsem odtáhla Daryla do garáže, jelikož ta byla nejblíže a schody do ní jen tři. Tam ho dostala na židli, což už byl vrcholový výkon, a našla v poličkách celou sadu pevných provazů, kterými ho k židli křížem krážem přivázala. Když nebude spolupracovat, donutím ho. Pro jistotu jsem mu ještě sbalila ruce do pěstí a obmotala je nepromokavou páskou.

„Promiň, brácho. Je to pro tvé dobro,“ omluvila jsem se ještě a pak váhavým krokem odešla. Dveře jsem nechala otevřené, abych potom slyšela ten řev, co přijde.

Izmael už stovku šroubků, matic, drátů a bůhvíčeho ještě pospojoval a v ruce držel ten povědomý strojek. Postavila jsem se k němu. Původně jsem chtěla koukat, co provádí, a přitom se na něco zeptat, ale slova mi uvízly v krku, když jsem se ocitla pár centimetrů od těch bílých, kamenných bicepsů a tricepsů. Tak krásně se napínaly a zvětšovaly při pohybu svůj objem…

„Teď se budeš hodit, Amálko. Dej mi ruku,“ šeptl s očima zapíchnutýma v tom zařízení a nastavil svoji dlaň, abych mu do ni vložila svoji.

„Ani hovno,“ zamítla jsem to hned. Popadnul mi prst a přiložil mi ho na protivně známý bodec.

„Děkuji.“ Propíchnul mi bezohledně bříško ukazováku a já sykla bolestí. Jemu tmavé oči zčernaly a zavrčel skrz vyceněné zuby. Polil mě strach. Bylo vrčení u sexu a vrčení při prýštění mé krve. První bylo super, to druhé už tolik ne.

Přístroj začal zeleně blikat a pípat. Izmael mě pustil.

„Jsem nejlepší,“ ocenil se náležitě. Že se ještě nepoplácal po rameni… „Co chceš, Bello?“ zeptal se po chvilce a podíval se na mě očima, které už zase nabraly trochu barvy. Přitom mi do tváře vydechnul svoji sladkost.

„Vím, že máš dvě děti. Možná.“

„Jeremiáš už mě začíná celkem obtěžovat s tím, že ti vykváká, kde co. Daryl se zmínil, že ti řekl i o Gaje, což mě podráždilo. A teď ti ještě vypráví ten trapný, zdlouhavý příběh o Tabithtě a Gavrielovi…“

„Dala jim židovská jména? Zvrhlé.“

„Dočista. Ale to je jeden z nejméně perverzních kousků Gaji, tudíž se nad tím nepozastavuji. Důležité je, že ty se, drahá Amálko, vyznačuješ sterilitou. Vlastnost, kterou na tobě opravdu obdivuji,“ špitl a cvrknul mě do nosu jako malé dítě, když jsem pootevřela ústa. Za prvé – au. Za druhé – hajzl!

„Jak tohle víš?“

„Mohlo ti to dojít. Myslíš, že bych s tebou dvakrát spal a vždycky to dotáhnul až dokonce, kdybys mohla mít děti? Už mi to stačilo jednou. Nikdy více. Podívej se na mého bratra – jemu to docvaklo ze mě v tobě. Nebo jak to formulovat...“

„Fajn, tak jak to víš ty?!“

„Všechny víly, které vyhodí, jsou neplodné. Mám dvě teorie, proč. Jelikož už tak jste, vy zmetkové, celé pokažené, chybí vám i něco dole.“ Teď mě pro změnu cvrknul do podbřišku. „Gaja je jako běhací pás ve firmě, ale občas vyjede z fabriky vadný produkt. Ta druhá teorie je, že vás před výsadkem v lidském světě kastrují, aby jste se nemohly křížit s lidmi.“ Žaludek se mi zvednul, když jsem si představila, že mě o tu možnost být matkou někdo připravil vědomě.

Přešla jsem jako robot ke stolku v obývací části místnosti a sebrala pistoli, kterou jsem si tam předtím položila, a namířila s ní na prosklenou stěnu, co poskytovala výhled na oceán. Hned nato jsem ji rozstřílela.

Pár ran a celé se to vysypalo s ohlušujícím rachotem ven i dovnitř. Tříštění obrovské masy skla a mačkání spouště ve mně na chvíli rozlévalo paradoxně vnitřní mír.

Vydechla jsem si a zase pistoli položila zpět, jakoby nic.

Zima vnikla do baráku rychlostí blesku a mně se rozlezla po těle husí kůže.

„Musím objednat tabule neprůstřelných skel,“ zaznamenal si Izmael. A to bylo všechno, co mi řekl k tomu, že jsem mu zdemolovala dům. Asi je rád, že nefňukám a střílím bez reptání. „Mimochodem, Daryl ti před chvílí ujel,“ sdělil mi laskavě. Probudila jsem se z toho svého transu a utíkala do garáže, abych se přesvědčila. Ale mluvil výjimečně pravdu. Židle rozlámaná, provazy přeštípané a páska na kusy. Ach jo.

„Proč si mi to neřekl?“ vystartovala jsem hned po něm a ani si nestačila uvědomit, jak hloupá ta otázka vlastně je.

„Protože jsem Izmael Vogler,“ odvětil se samozřejmostí.

„Aha. Super,“ hlesla jsem poraženecky a padla vedle něj na barovou židličku. Tvář jsem si položila na bar a povzdechla si.

„Nějak tě to zmohlo,“ poznamenal Izmael.

„Hm,“ zamručela jsem netečně.

„Potřebuješ rozveselit.“

„Já s tebou nebudu spát, Izmaeli.“

„Bello, ty myslíš jen na jedno… Můžu zvětřit Darylovo Mary Jane,“ zmínil se dodatkem.

„Jako trávu?“ optala jsem se a zvedla hlavu, abych se na něj podívala.

„Ne, jako milenku, se kterou si to rozdáš a já se budu dívat. Pobavíme se všichni.“

„Tak na to zapomeň! Pod tvojí střechou nikdy blunty pálit nebudu!“

„Daryl má skleněnku.“

„Ne!“

Izmael

Amálka civěla už několik minut nad mojí hlavu s ústy dokořán a rozšířenýma očima. Bělmo jí rudě svítilo. Vypadala opravdu náramně. Především v tomhle zaseknutém stavu.

Já si jí nevšímal a nechal ji hrát si na imaginárním pískovišti s kyblíčkem a lopatičkou. Hlavně když nemá ten protáhnutý ksicht a neutápí se v sebelítosti. Četl jsem si automobilový magazín a ztrácel se v záhybech nového modelu Lamborghini Sesto Elemento. Nic perfektnějšího lidé nedokážou vyrobit. To je vrchol syntetizace vzešlé z jejich rukou. Ta barva, velikost, tvar, unikátní váha… Všechno zbytečné vyhozené, vyztuženo uhlíkovými vlákny… To musí stát v mé garáži a smrt stihne toho, kdo se na něj křivě podívá.

„Je tam brána,“ zašeptala Amálka a zvedla malátně dlaň ke stropu, kde s ní začala kroužit.

„Ano, všude jsou brány,“ souhlasil jsem a přetočil na další stranu.

„Fialová, růžová, zelená… brána,“ opakovala.

„Není to spíš nevšední duha?“ udržoval jsem komunikaci. Navíc jsem čekal, s čím ještě to stvoření přijde. I střízlivá byla občas neuvěřitelná. Co s ní udělá Darylova bílá vdova?

„Co to meleš?“ zpražila mě hned. Přilezla po kolenou na pohovce ke mně a chytila mě za ruku. Ani s ní nehnula, dokud jsem ji nezvednul, kam chtěla. Přivinula se k mému boku.

Kočka lísavá si třela beze studu tvář o moji hruď. Ona čichala ke mně jako k nejoblíbenějšímu parfému a já neodolal a nakrčil nos nad jejími vlasy. Lidé voněli jako rajská zahrada, ale ona jako samotná fantazie. Její transcendentní pach si mohl upír akorát vybájit, dokud ho sám neucítil. Vůni nepoškodil ani alkohol nebo jakákoliv jiná sračka.

A já mám na něco chuť…

„Jůů,“ zakvílela nadšeně a zabodla prst do pomerančového McLarenu. „To je oranžové auto. No, to jsem z toho jelenová…“

„Nepíchej do toho,“ sykl jsem a dal tu kvalitní literaturu stranou. Přetočila se na mě a padla mi zády do klína. Takže jsem za prolézačku či karimatiku, nebo co tu nacvičuje? S hlavou na pohovce a břichem před mým obličejem se kroutila jako had.

„Izmaeli, když ti řeknu, aby sis nepředstavoval růžového slona… A teď sis ho přestavil!“ zvolala vítězně dřív, než dokončila prvotní myšlenku. Dokonce na mě namířila prsten – přichycen při činu. „Představíš si, cokoliv ti řeknu. To je nářez, co?“

„Jsem z toho na větvi,“ zamumlal jsem rezignovaně.

Po chvíli se začala škrábat nahoru. S jistými obtížemi jí to vyšlo. Chytila se mě kolem krku a podívala se mi do očí. Teď se nepochybně dočkám něčeho prudce inteligentního a kreativního. Nějaká další Amálky teorie relativity pod vlivem drog.

„Izmaeli, ty jsi… Ty jsi…“ Začala se tak chechtat, že to nedokázala doříct.

„Bello, poděl se s námi o svůj vtip, anebo mlč navždy. Říkal jsem – rozveselit. Ne nesnesitelná rozjařenost.“

„Když ty… Ty jsi choromyslný, nepříčetný kretééén,“ protáhla a pak se zase začala smát svému humoru á la zahulíme, uvidíme.

„Chápu. Jsem kretén a to je neúnosně vtipné, tudíž roníš slzy smíchu.“

„Ale jsi sexy kretén. Na to pozor! Ty jsi prostě typ chlapa, se kterým se musí šukat, šukat a šukat.“ A už se nám rozpovídává. Teď bych z ní mohl vytáhnout všechno i bez strhávání nehtů, kdyby mě to ovšem zajímalo.

„Na to nemohu nic namítnout. Nicméně, ty jsi uvalila prohibici na sex a díky tobě máme hovno s mákem.“

„Ne, ne, ne… Já nemám hovno s mákem a ani s tvarohem, protože já! Já, milý Izmaelíku, mám Jeremiáše. Nádherného chlapa se smyslem pro romantiku. Ohnul mě na Havaji při líbání k zemi, jako se to dělává ve filmech… Kdyby romantika nadnášela, tak já bych tam létala jako holubička. Fíí.“

„Budu ignorovat naprosté prznění mého prastarého jména a i ten zbytek, protože mi to je úplně jedno.“

„Rozhodla jsem se…,“ vydechla do ztracena a ústa nechala opět dokořán. Zírala mi na nos a já čekal, kdy se ze svého záseku probudí. „Co jsem to říkala?“ ozvala se po čtyřiceti šesti sekundách.

„Že ses k něčemu rozhodla.“ Asi ji někam uklidím, poněvadž tohle bude už jenom horší a já přestávám mít náladu na zhulenou vílu.

„Jo? To už si nepamatuju… Ale k něčemu jsem se rozhodla, ať už je to cokoliv. Bylo to něco rodině… Žádná moje myšlenka nejde uchopit. Každopádně, musím ti teď hned dát pusu, jinak…“ Přitiskla se mi na rty jako dítě na sklo v autobuse. Když mi oslintala pořádně ústa, odlepila se ode mě a já si otřel dnešní degustaci jejích slin z obličeje.

„Skvělé,“ zamumlal jsem s velmi chabou dávku entuziasmu. Naklonila se mi k uchu. Bude mi ho žužlat?

„Prozradím ti tajemství, Izmaeli. Je to nejvyšší utajení… Pokaždé, když se na tebe podívám, šukala bych tě, až bych brečela,“ pošeptala mi, a pak se tradičně zachichotala. Všechno teď byla legrace. Chytil jsem ji za vlasy na týlu a přitáhnul si ji tak, abych jí viděl do očí.

„Zlatíčko, teď ti řeknu něco já. To tvoje tajemství není tajemstvím ani trochu. Cítím, jak se při pohledu na mě začneš vařit tady dole,“ zasyčel jsem a zajel jí rukou mezi nohy. Trhla sebou. „Srdce se ti rozbuší a polykáš na sucho. Říkáš si, že ještě jednou jedinkrát bys mě chtěla mezi svými stehny, ale snažíš se ze všech sil držet kolena u sebe… A ještě jedna maličkost, kterou ti teď můžu říct, protože to zapomeneš. Já toho jednou využiju. Ale počkám, víš. Dokud nebudete s Jeremiášem šťastný, ukázkový a zamilovaný pár. Potom tě, Bello, omrdám tak, že na to nikdy v těch vašich posraných životech nezapomenete,“ slíbil jsem, přejel jí jazykem po tváři a nechal si tu chuť chvíli na něm. Doufám, že na odplatu nebudu muset čekat moc dlouho, protože tohle byla víc, než extatická záležitost.

„Jsi odporný parchant,“ shledala mě vinným a poplácala s úsměvem po líci horkou prackou.

„Ale stvořen s tímhle tělem a ksichtem… Říkej mi – satane v nedělním klobouku,“ napadlo mě. Krása je nejsilnější atribut, protože ta otevře nakonec každé dveře. Ale každá krása taky jednou musí zemřít.

Podíval jsem se na zlaté hodinky na zápěstí a zjistil, že je nejvyšší čas vyrazit na cestu.

„Bello, pojedeme na výlet,“ oznámil jsem jí a i s ní se zvednul z pohovky.

„Fakt?“ zaradovala se a zatleskala ručkami.

„Ano. Jelikož jsi sjetá, nemůžu si dovolit tě tu nechat, aby sis vybájila, že máš křídla a skočila z terasy. Budeš se mi jednou hodit.“

„A kam pojedeme?“

„Do Disneylandu.“

„Jó?

„Ne. A teď se oblékneš. V pyžamu bys moc velkou parádu neudělala.“

Bella

Izmael nás odvezl svým super cool vozítkem Bentley někam do země nezemě. Já nevím, kde jsme byli, a bylo mi to jedno. Bože, všechno bylo tak fajn a mělo tak krásné tvary. A ta obloha…

„Já jsem polochcíplá světluška!“ volala jsem vesele na nějaké stíny v přístavu. Ano, je to přístav. Opravdu velký, vtipný přístav. Ouu… A kde, kurva, je ten Disneyland? Možná někde ve vodě. Skočím tam!

„Bello, zmlkni!“ zavrčel ten kazič zábavy. Taková pěkná noc a on ji zmrví. Stisknul mi tvrdě ruku, za kterou mě vedl k houpající se lodičce. Bolí, bolí!

„Rozkaz, generále Vogmrde!“ zasalutovala jsem. Pak mi došlo, že jsem spojila Vogler se zmrdem a začala se nekontrolovatelně smát. Já nevím, proč bylo všechno tak super, ale to teď není důležité.

Stáli jsme pod schody na ten tanker a najednou byli na palubě. Umíme se totiž zjevit náhle na jiných místech a na jiných planetách. Právě jsem došla k závěru, že budeme UFO.

„Hele, upír!“ upozornila jsem Izmaela hned a ukázala prstem na krasavce stojícího před zeleným kontejnerem. „A támhle je další!“ všimla jsem si. „A taky támhle! To je upíří roj!“

Izmael mě dovedl až k tomu obrovskému kontejneru. Upír před ním sklonil krátce hlavu.

„Čus,“ pozdravila jsem. Chtěla jsem si sáhnout na jeho vlasy. Měl je až do pasu. Tak pěkně se leskly. Začala jsem po něm chňapat, ale Izmael mě plácnul přes hřbet ruky.

„Izmaeli. Přivedl si vílu na tohle setkání?“ optal se útočně a podíval se na mě černým pohledem, který se mi vůbec nelíbil stejně jako jeho tón.

„Kámo, hoď se do klidu. Tohle je Izmael Vogler,“ ukázala jsem pro změnu na mého drába. „S kým si myslíš, že mluvíš?“ Jsem Izmaelova nová PR.

„Je opravdu divná,“ poznamenal upír.

„To ona je. Ale má pravdu. S kým si myslíš, že mluvíš, Caesare?“ Pustil mě a chytil toho upíra za bradu jako haranta. Zkroutil mu tím ústa do legračního patvaru. Začala jsem ho napodobovat. „Kdo ti dal tenhle dar? Vděčíš mi za život, a proto ji teď pohlídáš, dokud to uvnitř nevyřídíme. A tohle už je varování pro všechny. Jestli se jí něco stane… I kdyby si jen zadřela třísku, zlomila nehet, osobně mu věnuji svoji pozornost, roztrhám ho na kusy a pak upálím. Je to pokrevní sestra Daryla Dixona a v žilách jí koluje VSV. Dva důvody, proč ji střežit jako oko v hlavě a dávat pozor na to, aby se neprolila jediná kapka její zkurveně dobré krve.“ Lhář, lhář, lhář. Já jsem antigen. Ale pšst.

„Zapomněl jsi, že jsem přítelkyně Jeremiáše Voglera,“ připomněla jsem mu věcně. Izmael uvolnil sevření kolem Caesarových čelistí. Ten se na mě zamračeně podíval. Myslím, že jsem v jeho očích zahlédla záblesk strachu.

„Ano, a chodí s mým bratrem,“ přitakal otráveně. Ukázala jsem většinu zubů v širokém, hrdém úsměvu. Taky škodolibém.

„Dostala dva syny Davidovy,“ zašeptal mi ženský hlas u ucha. Ta těsná blízkost cizího upíra mě trochu probrala. Otočila jsem se s dlaní zdviženou. V ní mi poletovalo světlo, které ozářilo její skvostný obličej, kterému dominovaly nápadné, až mužné, ostré čelisti a výrazné lícní kosti. Mezi nimi trůnil velice úzký nos a nad ním kočičí oči. Měla světle hnědé vlasy po ramena. „Cítím vás z ní. Jeremiáš a Izmael už se zase bijí o jednu vílí nevěstku. Je vskutku impozantní, jak jste vy dva absolutně nepoučitelní a dvakrát se vymácháte v jedné a té samé řece.“

„O nikoho se nebijeme a okamžitě od ní odstup, Remmi. Máš sebeovládání jako stoletý fracek.“

„Věci se mění, Izmaeli.“

„Upíři ne.“

„Budu hádat,“ vmísila jsem se do jejich výměny názorů. „Vy dva jste spolu spali,“ usoudila jsem z řeči jejich těla. Myslím, že začínám střízlivět. Odplavovalo se to ve vlnách, ale pořád ještě občas zrůžovělo nebe a byly na něm zvláštní jiskřičky, jež jsem toužila chytit. Navíc se stále objevovaly ty tendence smát se i tomu, že mám dvě nohy.

„Je lepší říct, s kým Remmi nespala. Bude to rozhodně kratší seznam, na kterém neuvidíš jméno mé sestry a ani tvého Jeremiáše.“ Zle jsem se na Remmi podívala. Náhle už mi nepřišla tak sympatická. Líbilo se mi totiž, jak měla Izmaela na háku. Ale Jeremiáš… Přes toho vlak prostě nejede. Nechci se seznamovat s jeho bývalými. Mimochodem, Izmael povídá něco o nějakém nekonečném seznamu sexuálních partnerů… Kdopak to mluví?

„Mám ráda všechny,“ odpověděla mu a usmála se. Rysy jí ještě víc vystoupily. „Ale my dva spolu žili pětatřicet let.“

„On někdo dokáže žít s Izmaelem tak dlouho?“ zamumlala jsem si pod nos a složila ruku k tělu.

„Popravdě řečeno ne, ale já mám své prostředky, aby se to dalo vydržet.“

„Potykejte si při jiné příležitosti, dámy, a rozprávějte o svých pohlavních zkušenostech s Voglerovými. Ovšem, bez mé přítomnosti. Děkuji.“ Izmael otevřel obrovské dveře kontejneru bez špetky světla a ztratil se uvnitř. Remmi a ostatní upíři hned za ním. Vchod za nimi zase uzavřeli a já zůstala venku s Caesarem, který mě propichoval očima. Někde u stožáru mi osvětlovaly úsporně okolí zářivky. Znovu jsem si měřila jeho rozpuštěné, extra dlouhé kadeře.

„Máš nádherné vlasy. Můžu ti udělat copánek?“ Za to můžou ještě bylinky mého bratra…

Izmael

„Stojíme tváří v tvář největší hrozbě v historii. Víly proměnily epidemii v genocidu našeho druhu a my jen nečinně přihlížíme!“ prsknul Homer a prásknul pěstí do plechové stěny, která se prohnula.

„Máš sklon hnát všechno do extrémů,“ glosoval jsem celé tohle jednání, jak je mým zvykem. Mohl jsem si to dovolit.

„A proč by si hnal do extrémů něco ty, Voglere? Jediný tu nehladovíš!“ podotknul správně. Všichni na mě upínali své uhelně černé oči. Přesně jedenáct párů. Téměř jsem cítil vyprahlá hrdla a nebylo to nic příjemného.

„Nehladovím, protože jsem pro to něco udělal!“ zařval jsem na něj. Hlas mi vyletěl do závratných výšek. Nenávidím to. „Sedíš na prdeli a čekáš, že se objeví někdo, kdo zase vrátí tvůj svět do starých kolejí. Je sice pěkné věřit v heroje, který všechno napraví, ale taky šíleně naivní. Tohle je válka a všichni budou muset vsadit svoje krky. Udělal jsem pro záchranu víc, než vy všichni dohromady, a to jsem vám mohl ukázat tohle, dámy a pánové.“ Zdvihl jsem prostředník a toužil po tom už ho nechat zdvihnutý. Ale upíří rasa je něco, co se musí zachovat, proto jsem ruku zase spustil k zemi.

„Tak nám tedy předlož svůj plán, syne Davidův,“ zašeptal Xaver, starý a vážený upír, od kterého jste moc často mluvené slovo neslyšeli. Nehnal se do popředí, přesto ho tam všichni stavěli.

„To oslovení si vyprošuji. Je zlá doba, tak začnete všichni věřit v mýty? Pohádky vás nezachrání. Od tebe mě to, Xavere, překvapuje,“ dodal jsem roztrpčeně a se zklamáním. Ale to byly lži…

Ani po dvou a půl tisících letech jsme to s Jeremiášem a Editou nedokázali vymítit. Zabili jsme všechny, kdo znali pravdu, přesto se pověsti šíří po staletí dál.

„Mám informaci. Proto jsem vás svolala,“ přihlásila se o slovo Remmi. Přestali jsme po sobě házet černé pohledy a ustoupili jí. Postavila se do čela a propletla si prsty jako to dělávala vždycky. Nemám tušení, jak si ten zvyk – lidské gesto – vypěstovala, a proč. Ale byla to nejkrásnější nemrtvá, co po zemi chodí. Měla neopakovatelnou stavbu obličeje. „Víly začaly spolupracovat s lidmi.“ To o nich něco vypovídá…

„Prosím?“ ozývalo se odevšad.

„Předali kmen viru lidským vědcům a pracují na tom, aby ho posílili a rozšířili na každou živou bytost na téhle planetě. Chtějí nás zřejmě vyhladit.“ Tak to nebylo dobré. Naštěstí jsou lidé pomalí a jejich schopnosti slabé.

„Jeremiáš Vogler má prý laboratoř v Grónsku. Upíři si tam dali noční maratón biologie, bakteriologie, virologie, hematologie, mikrologie a dalších disciplín. Pracují na léku.“ Že mi bráška neomlátil o ksicht, že zachraňuje svět, zatímco jsem se na tom já bavil…

Remmi se na mě podívala a čekala, že jí k tomu něco povím. V kapse saka mi začal vibrovat mobil.

„Nic o Jeremiášových aktivitách nevím. Jestli máte dotazy, směrujte je přímo na něj a mě z toho vynechejte. Ty lidi ale najdeme a zabijeme. Teď mě omluvte.“

Bella

Rozešla jsem se ke kraji, abych se trochu provětrala a protáhla ztuhlé nohy. Stoupla jsem si až k zábradlí a civěla na klidné moře. Vítr výjimečně moc nefoukal, ale zima byla neskutečná. Nepamatovala jsem si, co dělo poslední hodiny, ale mobil jsem sebou měla. A jelikož jsem měla dlouhou chvíli, neuškodilo zkontrolovat email. Tedy, pokud tu má můj mobilní operátor chapadla.

Signál slabý, internet pomalý, ale povedlo se mi na něj dostat.

Přiznávám, že jsem zkoušela, jestli nebude ve schránce jméno Cullen, ale ani v nejmenším s tím nepočítala.

Bello Dixonová,

v mé existenci nyní nastalo tolik náhlých změn, že je nedokážu přijmout a pochybuji, že se tak vůbec někdy stane. Moje rodina je nejpočetnější klan na světě, ale teď ten počet jen umocňuje atmosféru v našem domě, která uhasí každý plamen naděje na to, že to bude někdy lepší.

Přiznám se ti, jak slabý teď v téhle citové kleci jsem. Mluvila si o porozumění. Dovedeš pochopit i to, že se nacházím v něčem, z čeho nemůžu uniknout? Musím tu být pro někoho čtyřiadvacet hodin. Pro někoho, kdo ale moji pomoc nechce.

V téhle kleci se žije v párech. Až na mě. Je tomu tak spoustu let, ale nikdy jsem si neuvědomoval svoji samotu víc. Přišly ty nejhorší časy spolu se ztrátou milovaného bratra, který mi byl vším. A já nemám jediné rameno, jedinou spřízněnou duši, s níž se mohu podělit o to, co se v našich existencích děje. Opora nebyla podceňována, ale taky ne doceňována. Nechci slyšet bílé lži o tom, že všechno bude dobré. Vím, že nebude. Ale po čem toužím je, aby mi někdo řekl – teď tu jsem pro tebe a budu tvou oporou. Máš se na koho obrátit.

Říkáš si, že mám přece ještě rodinu? Dnes ale bojují se svými vlastními, vnitřními démony, kteří se zformovali z bolesti. Největší strach mám o svého otce. Démon napadá jeho čistou a dobrou mysl. Je to upír se ctnostmi, se kterými tě jistě nikdo dosud neobeznámil. Začíná pociťovat zášť, a to on nikdy necítil. Na každém hledal jen to dobré, ctil spravedlnost a mír. Navíc hledá viníky. Jednoho už vypátral. Sám sebe viní ze smrti svého dítěte. Můj otec je můj hrdina. Anděl strážný, který nesmí padnout.

Měla bys něco vědět, Bello. Jsi první bytost na tomhle světě, která ve spojitosti s mojí osobou použila adjektiva slepý a hloupý. A jsi taky první bytost, díky které jsem se tak opravdu cítil. Až po přečtení tvého psaní mi došla má vlastní arogantnost obrovských rozměrů, jež je upírům vlastní. Vyvodil jsem závěr a započítal tě do řady. Faktem je, že máš svědomí větší, než já sám. O to je to moje nyní těžší. Stále ale nesoudím o tvé rase nic dobrého. Pouze si uvědomuji, že i vy máte mezi sebou unikum.

Taky musíš vědět, že bych to udělal znovu. Znovu bych tě unesl, abych zachránil bratra. Celým mrtvým srdcem bych si přál vrátit čas, jak se říká, a udělat to lépe, aby můj bratr Jasper žil. Rozdíl by byl v tom, že tentokrát bych se ti podíval do očí, uviděl ženu a pocítil výčitky.

Vždy prosazuji to, že upíři nejsou bozi a neurčují, kdo si zaslouží zemřít. Přesto jsem neviděl, že chci zlomit krk křehké labuti.

Dychtím porozumět věcem, které jsem viděl. V mých očích to byly nevšední zážitky a premiéry takových scén. Ty si ani nemůžeš uvědomit, jak starodávné zákony s tvými společníky boříte a obracíte v prach. To, co bylo rigidní, dnes už přestává být v povědomí. Pro upíry typická rigidita musí obstát vedle labilní budoucnosti.

Ale neočekávám, že mi tvoje soužití s upíry objasníš. Je to velmi choulostivá záležitost, už jen protože nemá obdoby.

Netušíš, kolik mě některá slova stála sil. Posadil jsem se k počítači s tím, že ti vmetu do tváře všechno jako ty mně. Ale jsem zahanben. Zřejmě se neumím otevřít.

Netěším se na tvoji odpověď, poněvadž nepředpokládám, že nějaká bude. Napsala jsi upírovi potom, co tě chtěl zabít, a vyjádřila lítost. Působí to téměř světsky. Má odezva je v porovnání s tím bídná.

Já ti přeji, abys v tomhle chorém světě zůstala silná a držela si své milované u těla. Edward Cullen.

Zřejmě se neumí otevřít? To si dělá legraci? Odkryl se mi v jednom emailu víc, než všichni upíři a víly dohromady za měsíc. Nazval mě křehkou labutí? To je změna oproti slizkému bičíkovci. Odezva podle něj bídná, pro mě neuvěřitelná. Obnažené pocity upíra na talíři. Prozradil mi svůj největší strach… Co mi chce dát ještě víc, aby si myslel, že budu spokojená?

Nepřeberné množství pocitů, které ve mně jeho slova zanechaly, si žádalo, abych mu je ihned vysypala.

Vzhlédla jsem od obrazovky mobilu a hledala správnou formulaci, když mě zarazila postava na molu. Byly tam rozsvícené lampy s přesnými rozestupy, takže jsem se snažila poznat, co to je zač.

Připadal mi jako ten upír, který onehdy hledal Jeremiáše a Izmaela. Ale byl teď strašně daleko - stovky metrů. Ruku do ohně bych za to nedala. No, k té teorii přispěly sluneční brýle, které měl i minule.

„Hele, Caesare, pojď sem,“ špitla jsem a naznačila mechanicky prsty, aby přišel.

„Voníš lépe, než v mých představách,“ zašeptal a chtěl kolem mě čenichat. Moc jsem ho neregistrovala, protože mě zajímalo něco jiného.

„To je super, ale řekni mi, kdo je támhle dole,“ ukázala jsem před sebe. Jeho drcla loktem, aby se podíval. A nová modřina je na světě! Ale stočil zrak tam, kam jsem chtěla. Stálo to za to.

„Neznám ho,“ odpověděl. Zklamaně jsem zkroutila rty. „Vstupuješ na soukromé území. Nahlas svoji identitu,“ rozkázal Caesar tichým, ale výstražným hlasem. Bude mela? Upír totiž nereagoval na jeho výzvu. „Nebudu to opakovat. Prokazuješ neúctu společenstvu.“ Prstenu?

Vtom upír zvednul ruku k nebi a vystřelil jasně modré světlo ze své dlaně. Záře jako z deseti světlic vyletěla cirka tři sta metrů do vzduchu a tam vyšuměla. Modrá kometa se ztratila stejně jako ten upír.

„Zasraní, vílí špiclové,“ zavrčel Caesar a přeskočil zábradlí tankeru. V tom momentě se rozletěly dveře kontejneru a Izmael stál u mého boku.

„Jdeme!“ zavelel, evidentně ve špatném rozpoložení, a chytil mě pod loktem.

„Počkej! Ale tam byl, tam, tam…,“ koktala jsem. Co tam vlastně bylo? Ale vždyť je to jasné jak facka. Caesar by poznal, že to je elf na první pohled a poslech. Jen nedokázal přijmout tu novinku, že upír má vílí schopnosti. To byl syn Izmaela nebo Jeremiáše. Proto je tehdy hledal.

„To byl přece tvůj…“

„Amálko, mě to nezajímá! Jedeme do nemocnice!“

„Co tam? Já jsem v pohodě.“

„Ty výjimečně ano, ale Daryl ne.“

„Co je s Darylem?“ vypískla jsem. Prosím, ať tam jenom hledal něco, z čeho si může uvařit třeba pervitin.

„Měl autonehodu.“

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Virus mrtvých - 16. kapitola: