Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Věřím - 7. kapitola

01.07.2010 (14:45) • Marketik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1540×

Byl to on. V tuhle chvíli však Bella místo ulehčení a radosti pociťovala jen strach a vlastní, šíleně bušící srdce. Zírala na něj, jak obkročmo leží na odpudivém domácím, oči doširoka rozevřené, zuby zaťaté. Vrčení mu vycházelo přímo z hrdla, stejně jako velkým psům, kteří jim v noci hlídali pozemek.

Chvíli se nemohla ani pohnout, ale nevyjádřené nebezpečí, které vibrovalo ve vzduchu, ji donutilo vzpříčit se na jedné ruce a druhou mu položit na napjaté rameno.

Prudce se otočil a jeho vzteklý, takřka zvířecí výraz v očích mu ještě vteřinu dvě vydržel. Pak si však konečně uvědomil, na koho se vlastně dívá, a tvář mu poněkud zjihla.

Vrhl ještě jeden rychlý pohled na umaštěného zvrhlíka pod sebou, pak pustil jeho hlavu, až zaduněla o zaprášená prkna pod ní, a zvedl se. Nabídl Belle rámě a pomohl vstát i jí.

„Jste v pořádku? Neudělal vám nic?“ Snažil se mluvit klidně, ale vzteklý a rozhořčený tón stále ještě nedokázal zakrýt. Díval se jí ze své výšky přímo do očí, skoro jako by ji hypnotizoval. Pak se lehce zamračil, byl to jen stín, který mu přeletěl přes tvář, ale Bella si ho všimla.

Pro jistotu, v rámci zásady slušného vychování, se jemně vymanila z jeho ruky, a zbytečně si dvěma či třemi pohyby snažila očistit šaty. Byla nervózní, oči střídavě klopila k zemi, a pak opět zvedala těm jeho v ústrety.

„Jsem v pořádku, nic se mi nestalo. A... děkuji vám. Bylo to od vás velmi šlechetné.“

Opět se na ni zkoumavě zahleděl a jemná vráska mezi jeho obočím zase nabyla svého tvaru.

„A za co mohu vděčit vaší návštěvě, mohu-li se zeptat?“

Bella na vteřinu sklopila oči, až se nakonec musela usmát sama sobě. „Já vlastně ani nevím. Prostě... asi jsem zkrátka chtěla vědět, co jste zač.“

Tajemný cizinec se trochu ošil. „Chtěla jste spíš říci ´kdo´jsem.“

Tentokrát se zamračila Bella. „Ne kdo, ale co. Protože podle mě je toho na vás příliš mnoho zvláštního a tajemného na to, abych vás mohla zařadit mezi nás, obyčejné lidi. Kdo jste? Utíkáte před něčím? Jste zločinec? Nebo cirkusový akrobat? Protože vaše návštěva v mém pokoji mě utvrdila v tom, že minimálně po fyzické stránce jste mimořádně schopný.“

Zasmál se, upřímně a od srdce, a nevšímal si muže, který se snažil sebrat z podlahy a potupně si zalézt za svůj přijímací pult. Pak si protřel oči a s neutuchajícím úsměvem jí opět pohlédl do tváře.

„Zjevně jste si všimla více věcí, než jsem si myslel. Ale pravdou je, a to nemyslím jako hrubost, že jste úplně mimo. Nicméně jsem se s vámi snažil, co nejrychleji rozloučit, protože opravdu nejsem zrovna nejvhodnější typ, se kterým byste se měla přátelit.“

Bellu to trochu urazilo. Úplně mimo? Proboha, co je to za výrazy? A jak to s ní vlastně mluví?!

Zlostně pohodila rukou. „O přátelství tu nikdo nemluvil, pokud se nemýlím. A pokud vás moje společnost až natolik obtěžuje, že mě musíte odhánět neumělými verši a posmíváním, nakonec tu nemusím vůbec být. Omlouvám se, že jsem vás obtěžovala. Sbohem.“

Otočila se na patě a snažila se, aby se jí slzy nepřehouply přes víčka a neukázala tak tomu neotesanci, jak moc jí jeho slova zasáhla. Opravdu ji nechtěl vidět. Nestál o to se s ní seznámit, možná prohodit i pár slov, víc, než tehdy v kostele.

O cestě, kterou za ním podnikla, ani nemluvě. Styděla se sama za sebe a za své naivní, takřka dětské chování. Zastyděla se ještě víc při pomyšlení, že jen kvůli němu a vlastnímu černému svědomí kvůli zvědavosti, kterou způsobil také on, ani nebyla u zpovědi...

Zastavil ji až na polorozpadlé verandě. Nevěděl, zda se jí vůbec může dotknout, ale tušil, že ne, alespoň ne v momentální situaci. Tak jí jednoduše zastoupil cestu.

Lucy, čekajíc celou dobu na rozkaz své paní před kočárem, na Bellu vrhla překvapený, vyděšený pohled a udělala prudký krok směrem k ní. Bella ji ale jediným drobným gestem zastavila a naznačila jí, ať zůstane, kde je.

„Jmenuji se Edward Masen,“ představil se konečně a postavil se proti její sveřepě stáhnuté tváři. Okamžitě si všiml slz, které měla v očích, ale nedal to na sobě znát, protože vytušil, že si nepřeje, aby o tom věděl, natožpak na to poukazoval.

Ještě chvíli si uchovávala svůj naštvaný uražený výraz, ale pak sama ustoupila a pookřála.

„Isabella Swan,“ špitla.

Příjemně, mile se na ni usmál. „Těší mě.“

Podívala se na něj a snažila se vytušit, jestli to myslí vážně nebo si z ní jen dělá legraci. Vypadalo to ale, že změnil názor, a proto mu ukázala jednu z verzí svých společenských úklon, určené právě pro příležitost seznámení se s mužem. I když v takové situaci a na takovém místě si to nakonec mohla i odpustit.

Rozhostilo se mezi nimi několikavteřinové ticho, které však nebylo ani jednomu nepříjemné nebo trapné. Dívali se navzájem do očí a přestali vnímat svět kolem sebe. Už neexistovala zírající a nechápající Lucy, tlumeně klející muž schoulený za pultem, žena s vidlemi stojící opodál ani kočí, který se snažil dělat, že raději nic nevidí.

Nebyl nikdo jiný, jen oni dva, jejich oči a těla, která si na tu krátkou vzdálenost nevědomky navzájem předávaly teplo a chlad. Viděli tam to, co by si nejspíš nikdy říct nedokázali – tajemství, touhu, strach, očekávání a pocit absolutní ztracenosti.

Po chvíli si Edward potichu odkašlal, a tak pouto mezi nimi přerušil. Náznak úsměvu mu však z tváře nezmizel.

„Slečno Swanová, nevím přesně, co všechno byste ráda slyšela, a věřte, že vám toho ani příliš říct nemohu. Ale oceňuji vaši snahu, píli a obrovskou dávku odvahy, protože někdo z vaší vrstvy se do těchto končin jen tak neodváží. Toho si cením.“

Ač nechtěla, začervenala se pod tím přívalem slov, které z jeho úst zněly upřímně a skoro až uznale. Pravda, ještě před týdnem by ji ani nenapadlo, vydat se do takových končin za někým, koho skoro nezná. Ale teď… teď bylo všechno jinak. Snad jí Bůh odpustí tu nerozvážnost, ale ona ve správnost svého úsudku a jednání pevně věřila.

Edward lehce poodstoupil ode dveří a rukou ukázal k cestičce, vinoucí se kolem penziónku směrem k nedaleké řece.

„Pokud chcete, můžeme se projít, slečno. Samozřejmě vás může doprovodit vaše služka, pokud si to přejete.“

Podívala se na něj, pak na Lucy. Ta sice nemohla slyšet, o čem se baví, ale bylo jisté, že v tuto chvíli pochopila, co má neznámý cizinec, za kterým se sem tak trmácely, v úmyslu. Zavrtěla hlavou, jako by Belle chtěla naznačit, aby cokoliv, co hodlá udělat, nedělá.

Bella chápala její znepokojení, ale nemohla ustoupit. Ne teď, když byla tak blízko rozuzlení tajemství, které jí poslední noci nedávalo spát. V jednu chvíli ji napadlo, zda je to úplně v pořádku, protože takový nával zvědavosti nikdy nezažila.

Tu myšlenku však rychle zahnala. Musela s ním jít. Věřila ve vlastní rozum a ochranu, kterou jí v případě potřeby poskytne víra v Boha. Ten by ji nikdy nezradil.

Podívala se s pevným výrazem ve tváři opět na Edwarda a zavrtěla hlavou. „Ne, to je v pořádku. Tuším, že některé věci by neměl slyšet nikdo kromě nás dvou.“

Nabídl jí tedy rámě, aby s jeho pomocí sešla schody z verandy, a vydali se pomalou chůzí po prašné cestičce.

„Tak kde začít?“ zeptal se jí.

Usmála se a  pohlédla k zemi.

„Třeba na začátku.“

A tak Edward začal vyprávět…

Marketik

ZabZa

Autor: Marketik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Věřím - 7. kapitola: