Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Věřím - 18. kapitola

23.11.2010 (19:45) • Marketik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1135×

   Temné oči se leskly hladem. Neukojenou touhou. Ukrutným hladem, který spaloval všechny jeho vnitřnosti. Skrytý v přítmí lesa měl dokonalý výhled na svoji kořist. Hnědovlasá dívka na koni. Lákavá, naprosto neodolatelná vůně její krve, která ho volala… té prostě nedokázal odolat.

   Musela být jeho. A byla by jeho, kdyby si to sama nepokazila. Stejně by jí to bylo k ničemu. Vždycky byl rychlý. Vlastně byl nejrychlejší ze všech. Jenom chvilková bolest, pak jen kapička krve a… Možná by se dokonce rozhodl ji učinit i svojí družkou. I to nebyla špatná vyhlídka, zvláště kvůli tomu, koho tím především pobouří.

   Jenomže ona si to pokazila. Vykřikla a jemu bylo jasné, že její tajemný hrdina – při té představě se ušklíbl – tu bude co nevidět, bude zuřit, bude vystrašený ze svých představ, co se jí stalo, a tak se radši odklidil pryč. S tím hlupákem to musí stejně pro jednou skončit.

   Lačně pozoroval dívku na koni, a když jen byla pár metrů od něj – skoro na dosah – jeho sebeovládání na chvíli zakolísalo. Byl ve velkém pokušení skočit po ní a vzít si ji hned. Teď, tady, ukojit svůj hlad, který byl nesnesitelný. A nemohl ho utišit nikdo jiný, než právě tahle dívka se svojí lákavou krví…

   Ale ještě musí počkat. Když si chtějí hrát takhle, tak si tedy budou hrát takhle.

   Zlostně se usmál, ještě více se skryl v houštinách a v duchu jásal. Naprosto dokonalý plán.  Dokonalý plán, který nejenže utiší jeho hlad, ale zničí i svého velkého nepřítele. 

   Dokonalé.

* * *

   Bella dorazila domů dřív než ostatní. Edward s jejím bratrem a otcem se ještě po jejím odjezdu a po prohlášení, které ze všeho nejvíce překvapilo Edwarda, který už začal ztrácet naději, ještě zůstali na louce a ještě chvíli se bavili o chovu koní. Ovšem Edward byl tou dobou myšlenkami úplně někde jinde a děsil se chvíle, kdy přijedou zpět k domu Swanů a toho, na kterou otázku bude chtít Bella odpovědět.

   Ale už věděl, na co se chce zeptat.

   Věděl to z jejího pohledu, kterým se na něj podívala. Bella chtěla znát pravdu. Pokud to mělo zajít až tak daleko, že si měla vybrat jednoho z nich, vybere si Edwarda, ovšem za poznání pravdy.

   A Edward se začal bát toho, že jakmile jí onu pravdu řekne, neunese to. Uteče nebo se zhrozí… přinejmenším ho bude považovat za dokonalé ztělesnění ďábla. Což vlastně on byl, o tom nebylo pochyb. Ovšem cesty do pekla jsou vždycky dlážděny dobrými skutky a Edward nepochyboval o svých záměrech. Řekne jí to a potom… potom to bude už jenom a pouze na Belle.

   Jedno ovšem bylo ještě jisté. Ať už se stane po příjezdu cokoliv, ať už na něj zareaguje Bella jakkoliv, Edward věděl, že i po tom k ní bude vzhlížet jako k té nejdokonalejší osobě na světě. Jako k člověku, který v něm… po tolika letech, co ztratil vše, co mu bylo milé, za člověka, který v něm dokázal probudit city. Který ho dokázal probudit opět zpátky k životu.

   A on ten život zasvětí jí.

   Bude žít pro ni.

   A klidně pro ni i umře, jestli to bude potřeba.

   Tohle Edward věděl moc dobře.

   Bella přecházela po pokoji tam a sem. Ruce se jí třásly, v hlavě jí co chvíli poškubávalo, přesto se nedokázala dohnat k tomu, aby zalezla do postele a usnula. Dávno už byla tma, v domě už pravděpodobně všichni spali. Ovšem Bella přecházela po pokoji a každou chvíli nervózně pohlédla do temnoty tam venku a pak na mírně osvětlený noční stolek, kde stály menší hodiny.

   Bylo po jedenácté.

   Bella se mimoděk otřásla a pomyslela si, že tohle je opravdu něco hodně špatného. Měla by už spát. Měla se oddávat svým snům, měla ležet v posteli. Ale místo toho chodila po svém pokoji a přemýšlela. A taky se snažila zahnat ten neutuchající pocit, že tam na ni někde venku někdo čeká.

   A Bella měla i zdánlivý pocit, že ví, kdo tam je a na co čeká. A taky proč se nemůže přimět k tomu, aby šla spát. Jak se zdálo, potřebovala vědět pravdu. Ne zítra, ne pozítří. Dnes v noci. Dnes, právě teď.

   Rozhodla se. Přehodila si přes svá rozechvělá ramena teplý kabát, který měla ve skříni pro všechny případy, nazula si na prokřehlé nohy boty a pak pevně rozhodnutá se vykradla ven z domu, jak nejtišeji to dokázala.

   O chvíli později stanula uprostřed honosné zahrady ve tmě, ještě stále rozhodnutá zjistit pravdu. Proto se nesmělým krokem vydala k altánku v zadní části jejích zahrady, který byl alespoň trochu osvětlený a tak doufala, že jí snad dodá jakýsi pocit bezpečí.

   Nervózně si sedla na jednu z laviček a rozhlédla se okolo sebe. Všude byla tma, nikdo nebyl v dohledu. Snažila uklidnit své rozjařené myšlenky. A než se nadála, vzduch okolo ní se zachvěl a když zvedla svůj pohled, který upírala na své ruce, stál před ní.

   Edward. V mdlém světle, které osvětlovalo altánek, vypadal hrozivě a Bella se musela opravdu hodně přemáhat, aby neutekla. Tohle je špatné. Věděla to. A přesto… potřebovala vědět pravdu, ať už je jakákoliv.

   Dívali se na sebe. Všude byla tma a ticho. A přestože to bylo děsivé, právě v tomhle okamžiku v tom bylo i něco víc.

   „Nuže?“ ozval se jako první Edward a sedl si na protější lavičku. Ovšem pak se opět zvedl a začal přecházet. Teď, když na něj Bella hleděla, vypadal, že ani on není nijak zvlášť klidný. Vlastně… vypadala nervózně. A tenhle fakt dodal Belle menší sílu. Napřímila se v ramenou a když promluvila, její hlas zněl překvapivě silně.

   „Chci znát pravdu. Řekněte mi ji a vezmu si vás,“ prohlásila zbytečně, jelikož tohle věděli oba dva předem.

   Ozval se povzdech. Edward prošel tam a sem, tam a sem a ještě chvíli bylo v altánku ticho. Belle se začaly třást ruce. Ticho měla v určitém ohledu ráda, někdy jí dodávalo sílu, ale teď z něj měla nepříjemný pocit.

   „Takže?“ prolomila tedy ticho. Její hlas zněl napjatě.

   Ozval se další povzdech, a když Edward promluvil, zněl jeho hlas velice smutně. „Dobrá tedy, povím vám, slečno Swanová, tu pravdu, po které tak toužíte.“

   Belle se v tu chvíli zastavilo srdce. Prudce vydechla, aniž by si uvědomovala, že vůbec zadržovala dech. Edward se na ni pátravě díval.

   „Věříte v nadpřirozeno, slečno?“ zeptal se.

   Chvíli nad tím přemýšlela, než odpověděla. „Věřím, že něco takového existuje,“ řekla, ovšem její hlas zněl tak trochu zdráhavě.

   „A věříte v démony?“ zeptal se znovu.

   Tentokrát se altánek ponořil do delšího ticha než předtím. Bella horečně přemýšlela a snažila se vymyslet, co mu na to odpovědět. A taky přemýšlela, proč jí pokládá takovéhle otázky.

   „Myslela jsem si, že mi povíte pravdu, pane, ne že to budu já, kdo se tady bude cítit jako u výslechu,“ pronesla nakonec.

   Edward se zasmál, ovšem jeho smích nezněl ani trochu potěšeně.

   „Vím, že se vám to možná zdá divné, ovšem pokud chcete znát pravdu, musím znát odpovědi na tyhle otázky, slečno. Jinak tady můžu říkat tisíce věcí a vy mi přesto nemusíte věřit.“

   Bella se pozorně zahleděla na ten černý stín, který stál pár metrů od ní. „Věřím na démony, pane Cullene,“ pronesla tedy.

   „A myslíte si, že mohou mít démoni duši?“

   „Ne,“ odpověděla hned.

   „Pak tedy dobrá, slečno Swanová. Ještě jedna otázka a pak se dozvíte tu vaši vytouženou pravdu. Věříte… myslíte si, že se dokáži démoni zlepšit? Že… mohou něco cítit?“ zeptal se a v jeho hlase zazněla váhavost.

   Zarazila se a na chvíli nad tou otázkou přemýšlela. Pak zavrtěla hlavou. „Nevím,“ pronesla nejistě. „Přikláním se ovšem k té zápornější odpovědi,“ dodala.

   Edward se opět zasmál. Mužský chraplavý a smutný smích. „Tak to je ovšem velice špatné,“ řekl a než se Bella nadála, byl jeho obličej těsně před jejím.

   „Jelikož zrovna já jsem takový příklad. Démon. Zlo. Něco bez duše, bez slitování. A přesto cítím… smutek, lítost, radost, lásku…“ Odmlčel se. Pak se jí zpříma podíval do obličeje.   

   „Takže, slečno Swanová, tady je vaše pravda. Otázka zní: co s tím uděláme?“

Autor: Marketik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Věřím - 18. kapitola: