Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Věřím - 10. kapitola

26.08.2010 (07:00) • Marketik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1280×

Bella tomu nemohla uvěřit. Nápadník? Ze Skotska? Proč je ona jediná, kdo o tom nic neví?!

Snažila se uklidnit, zhluboka dýchala a doufala, že se přestane tak bát. Srdce jí tlouklo jako o závod a i když věděla, že je ten strach vlastně úplně hloupý, nedokázala si pomoci. Po včerejším odpoledni stráveném s Edwardem...

Vzpomínka na něj jí ještě více rozrušila. Otcovrah... Zrůda, chovající se hůře než zvíře. Jistě, to co prováděl své rodině, bylo hrozné a neodpustitelné, ale situace má vždycky i jiná řešení, jak jí učila Bible. Smrt nikdy není tím nejlepším.

Zavrtěla hlavou, aby myšlenky na něj zahnala. Byl to omyl. Celé to byl jeden velký, obrovský omyl, zapříčiněný její nesmyslnou zvědavostí a přízemní touhou. Styděla se za sebe, za své chování a jednání. Cítila, že se musí co nejdříve dostavit ke zpovědi a učinit pokání, které z její duše smyje těžkou pokrývku provinění vůči Božímu slovu i vlastnímu přesvědčení. Alespoň v to doufala.

Nechala Lucy, aby jí navlékla krásné nové šaty, které jí otec nechal přivézt až z Paříže, upravila jí vlasy a do volně sepnutých loken nenápadnými klipsnami upevnila několik řad drobných perel. Nakonec jí tváře lehce přepudrovala, aby alespoň částečně skryla její alabastrovou bělost.

Pak se uklonila a Bella jí naznačila, že může odejít. Lucy se však mezi dveřmi ještě zastavila a ještě jednou na ni pohlédla.

„Jestli dovolíte, slečno, moc vám to sluší. A váš nápadník vypadá také skvěle. Budete se k sobě velmi hodit.“ Když se Bella, zaražená celým vývojem událostí, neměla k odpovědi, jen se pousmála a odešla.

Bella zůstala sedět před velikým benátským zrcadlem, beze slov a neschopná se pohnout.

Jistě, otec už se několikrát zmiňoval mezi řečí o tom, že už je slečnou na vdávání a že jí bude muset nějakého vhodného manžela obstarat. Nečekala ale, že to bude tak brzy. Navíc neměla ani ponětí, jak se v takové situaci chovat.

Neznala ho, ale on se nejspíš znal s jejím otcem. Na to musí klást důraz a být milá a pozorná, ale zároveň se příliš neprojevovat, jak jí vždy kladla na srdce její chůva, když byla menší a ještě ji potřebovala.

Dívala se do zrcadla a nepoznávala sebe samu. Co jen se to s ní stalo? Jiskra v jejích očích pohasla, to neurčité světlo, které vyzařovala, bylo pryč. Zbyla jen schránka s hezkou tváří, ale pustým obsahem. Cítila se jako nádoba, ze které někdo vylil všechnu životadárnou tekutinu.

S povzdechem se zvedla, vyšla z pokoje a pomalými krůčky, tak, jak se to učila, sešla po širokém schodišti do přízemí. U paty schodiště postávala Lucy, oči sklopené, ruce za zády, po ruce své paní.

U vchodu do přijímacího salonu stál její otec, působivý v elegantním obleku a hladce oholený, vedle něj se tyčil její bratr a s potměšilým úsměvem ji pozoroval.

Třetím z mužů byl neznámý muž, zřejmě její nápadník. Měl tmavé vlnité vlasy sepnuté sametovou černou stuhou, obezřetné hnědé oči a výraznou, přesto však krásnou a působivou tvář.

Mile se usmíval, ale v jeho očích Bella neviděla úsměv. Bylo tam cosi tvrdého, nelítostného... Tiše zadoufala, že je to jen tím, že je Skot, a sešla schody až dolů.

Slova se však překvapivě místo otce ujal Bellin bratr. Zvesela poplácal muže vedle sebe kolem ramen a usmál.

„Drahá sestřičko, dovol mi, abych ti představil pana Séana Collinse, mého přítele ze studií a tvého velkého obdivovatele.“

Bella naprázdno polkla. Jeho přítel ze studií? Že by to byl stejný neřestník jako on?

Přes všechny pochyby se však podle naučeného zvyku poklonila a nabídla mu ruku k náznaku políbení, jak se slušelo a patřilo.

Chladnost jeho dlaně i rtů, které zcela nestoudně pevně přitiskl přímo na hřbet její dlaně, jí vyrazila dech. Něco takového totiž zažila jen jednou a nikdy, do konce svého života na to nemohla zapomenout – dotek Edwarda...

***************

Viděl rudě. Přecházel po místnosti sem a tam jako lev v kleci. Všude kole sebe viděl dvě posměšné oči a úšklebek. A v uších mu zněl jeho prohnaný hlas: „Vždycky tady budu, Edwarde… Nikdy se mě nezbavíš!“

A mluvil pravdu. Ode dne, kdy tato slova pronesl, jej plnil. Vždycky na nějakou dobu někam zmizel a Edward si vždycky oddechl, že už ho nikdy neuvidí. Ovšem on ho vždycky nějakým způsobem našel a nemile ho překvapil. Pokaždé se k němu nenápadně přiblížil a většinou svojí přítomností zničil všechno, na čem Edward pracoval. A teď to bylo o to horší, že tu byla Bella…

Už jen pomyšlení na něj ho dostávalo do varu. Jeho vidění se na chvilku rozostřilo, jak pocítil nenávist k tomu parchantovi. Věděl, že to nebude trvat dlouho a on se nějak dozví o Belle a jeho náklonností k ní. Vždycky to nějak udělal. A pokaždé to pak nějak zničil.

Objevoval se nečekaně a vše, po čem přešel, lehlo popelem. Vždy to tak bylo. I v dobách, kdy byl člověk…

Když vyprávěl Belle svůj příběh, neřekl jí všechno. Neřekl jí o muži, který často navštěvoval jejich dům v pozdních hodinách a… Bral si, co chtěl. Stejně jako otec. Neřekl jí o jeho nočních návštěvách do matčina nebo sestřina pokoje ve šlépějích Edwardova otce. Neřekl jí o tom muži, který se přes den nikomu neukazoval a po západu slunce chodil do krčmy, opíjel se a pak se často vracel s jeho otcem domů a…

Edwardův vztek sílil. Nejraději by něco rozbil. Vybil si na někom tu zlost, zničil ho a kdyby měl sílu, zničil by i jeho, muže, který mu ničil život a činil tak dál. Jenomže on tu sílu neměl. Muž, kterého by s velkou radostí uškrtil, totiž oplýval neuvěřitelnou silou…

I na to přišel Edward sám.

Poté, co bez sebemenší špetky lítosti a smutku zabil svého otce, šel k němu domů. Měl v plánu zabít i jeho. Chtěl vidět, jak bude trpět, chtěl mu oplatit všechno, co prováděl jeho matce a sestře, ovšem v jiném měřítku.

A tak se k němu vydal. Podařilo se mu dostat se k němu do pokoje skrz otevřené okno, vedoucí do zahrady, vniknout do domu a usmát se nad mužovou naivitou a jistotou, že se nikdo neopováží vejít do jeho hrůzostrašného panství.

Ale Edward to udělal. Tu noc byl odhodlaný sprovodit toho člověka, tu zrůdu s lidskou tváří, ze světa stejně jako svého otce a chtěl to udělat s největší radostí, jakou kdy za ty roky pocítil.

Jenomže ho překvapil spíše on. Když vešel do jeho ložnice s jasným úkolem ho zabít, nebyl tam. Chvíli čekal ve tmě a snažil se rozlišit zvuky v domě, které k němu doléhaly, ale neslyšel nic, co by naznačovalo, že je doma.

Povzdechl si a část napětí z něj odpadla. Pak se ovšem se vztekem vrhl na jeho dům a začal ničit všechno okolo. Tiše, aby tím nevzbudil pozornost sousedů, ale pořádně, aby mu trvalo zatraceně dlouho, než dá zase všechno do pořádku. Trhal jeho oblečení, rozbíjel nábytek a cenné věci si strkal do kapes.

Až když byl na odchodu, přistoupil k němu jeho stín a odhodil ho na jednu stranu pokoje, jako kdyby byl Edward pírko. A v tu chvíli Edward poznal, že muž, kterého chtěl dneska zabít, nebude jen tak někdo.

Než se stačil Edward nadát, byl hned u něj, vrčel a šeptal mu do ucha výhružky. Nepamatoval si, co to bylo za věty, lidské vzpomínky částečně vybledly, ovšem k jeho smůle ne tak dobře, jak by si přál.

Pamatoval si na to, jak ho pak ten muž zvedl ze země, opět s ním hodil o zeď a než se stačil Edward pořádně soustředit, vyšel s ním z jeho domu. Kamsi běželi, nepamatoval si kam, ale věděl, že to bylo hodně rychle a že se snažil bránit. Samozřejmě marně, ale to on ignoroval.

Pak ho najednou ten muž shodil na zem a začal ho bít. Každá rána padala na jeho obličej, na břicho, všude… A každá rána s sebou nesla bolest. Edward si pamatoval, jak brečel, kňoural, chvílemi i nadával a pak už vyčerpáním neříkal nic. Se zavřenýma očima snášel další rány na své tělo.

Pak zřejmě ztratil vědomí, to nevěděl jistě, ale pamatoval si, že když přišel k sobě, ležel na tom neznámém místě, zmlácený, každičký sval v těle ho bolel, tušil, že má i něco zlomeného. Na rukou měl krev – svoji krev – a byl někde, kde to neznal.

Trvalo pět dní, než se dostal zpátky do známého prostředí, než se dostal zpátky domů.Ve vesnici se už rozkřiklo, že jeho otec je mrtvý a on – Edward – nezvěstný. Lidé si samozřejmě nějak domysleli, že to byl on. Všichni to tak nějak tušili, ovšem když přišel zpátky do vesnice zmlácený jak žito, pomluvy ustaly a začaly nové spekulace o tom, co se stalo. Nakonec se ustálila podoba, že jeho otce zabil někdo, koho podvedl a Edwarda si vzal s sebou, aby jim ukázal, jaký je mocný. Edward pak prý podle jejich verze od něj utekl a vrátil se domů.

Nevadilo mu to. Hlavně že byl doma. Že byl se svojí sestrou a matkou a že se teď už zase všechno dá do pořádku. Jak hloupý byl v těch dávných dobách!

Edward si povzdechl. Nechtěl na to myslet. Nechtěl myslet ani na něj. Bohužel musel. Upír, který mu ztěžoval život už když byl člověk, se opět vrátil do jeho života.

A Edward tak nějak tušil, že to tentokrát nedopadne dobře...

Marketik

ZabZa

Autor: Marketik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Věřím - 10. kapitola: