Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Věř na lásku - 36. kapitola

23.09.2012 (19:30) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 18× • zobrazeno 2954×

Pomalu jsem otevřela oči a pohlédla z okna. Slunce ozařovalo rušný Seattle a lehký vánek mu dodával to potřebné kouzlo a šmrnc. Pořád jsem před očima měla jeho tvář, jeho doteky, jeho slova. Byla jsem znovu tou mladou nerozvážnou dívkou, která se zamilovala do svého profesora. Usmála jsem se, prohrábla si vlasy a opustila příjemně prohřátou postel. Každým krokem, kterým jsem se vzdalovala od ložnice, jsem cítila méně a méně radosti z toho, co se mi zdálo. Cítila jsem, jak ze mě opadává ta radost, ta bezstarostnost.

„Ahoj, lásko,“ pozdravil mě Edward a já se podívala na svoji dceru. Když se naše pohledy setkaly, pochopila jsem, jak bláhová má nálada byla. Všechno, co bylo, už se nedá vrátit. Jsem někdo jiný. Někdo, kdo se musí smířit s tím, čím se stal.

Během několika dalších měsíců jsme navštívili moje rodiče, Edwardovi rodiče, jeho sourozence a Natálii s Marcusem. Malá Lisa byla kouzelná, dokonce se skamarádila s Marry, která znovu vyrostla. Vypadala jako tříletá, ale bylo jí mnohem méně. Maminka se mě ptala, jak je to možné, že roste tak rychle, ale já ji odbila s tím, že to není pravda, že se jí to jen zdá. Věděla jsem, že jsme překročili hranici povoleného. Už se s nimi nebudeme moct vídat tak často. Když jsem to řekla Edwardovi, byl smutný, ale na druhou stranu plánoval, že se budeme častěji setkávat s jeho rodinou a já tak přijdu na jiné myšlenky. Malá byla nadšená, měla všechny ráda, ale já jsem se necítila moc dobře. Cala jsem neviděla, nejspíš tu nebyl, ale i tak jsem v každé částečce tohoto domu cítila jeho přítomnost, která mě najednou opět pohlcovala.

Když byl malé rok, vypadala na tři. Prakticky jsme se přestěhovali k Edwardově rodině. Nemohla jsem protestovat, okamžitě by mě přiměl myslet na něco jiného, tak, jako to udělal již tolikrát. Začínala jsem mít pocit, že jsem vězněm vlastního světa. Těšila jsem se na to, že budeme s malou cestovat, jak jí ukážu vše, co jsem sama chtěla vidět, ale náš nejdelší výlet byl k řece za domem a zpět. Edward nás nechtěl nikam pouštět, Alice mě hlídala jako oko v hlavě a malou jsem jim musela tahat z rukou, abych ji měla na chvilku pro sebe. V té době, kdy jsme byly spolu, řekla první slovo. Máma. Zachytila jsem se jejího tichého hlásku a pocítila neskonalé štěstí. Znovu jsem měla motivaci to tu vydržet a nezbláznit se.

Po dalším měsíci plném matčiných proseb o návštěvu, jsem na Edwarda uhodila. Vzala jsem si malou, došla do našeho pokoje a čekala, až za mnou přijde. Dělal to vždycky, když jsem sem přišla. Během několika vteřin se objevil vedle mě a já se zhluboka nadechla.

„Co se děje?“ zeptala jsem se a pohlédla do jeho očí. Byly černé, rozzlobené.

„Nic se neděje, miláčku,“ odpověděl mi s hraným úsměvem, ale já už měla dost těch lží a polopravd. Otevřela jsem dveře, došla do Emmettova pokoje a podala mu malou. Zmateně mě pozoroval, ale Marry si vzal a začal si s ní hrát. Na očích své dcery jsem viděla, že se bojí a je zmatená, ale nemohla jsem s ní zůstat. Musela jsem se dozvědět, co se děje. Vrátila jsem se zpátky do ložnice a práskla dveřmi.

„Přestaň mi lhát! Nejsem slepá, je mi jasné, že se něco děje!“ zakřičela jsem na něj a ani se nesnažila uklidnit. Připadala jsem si tu jako ve vězení a ani jsem nevěděla, proč to tak je.

„Bello, uklidni se. Proč by se mělo něco dít? Všechno je v naprostém pořádku,“ uklidňoval mě tím svým sladkým hlasem, ale já se jen trpce usmála a založila si ruce v bok.

„Alice za mnou chodí jako stín, pořád se o mě stará a nenechá mě chvíli o samotě. Jasper a Esmé kolem mě chodí po špičkách, Rosalie se mnou ani nekomunikuje. A ty? Pořád jen říkáš, že všechno bude v pořádku, ale nic v pořádku není. Řekni mi, co se děje, jinak vezmu malou a odejdu,“ rozkřičela jsem se na něj a uviděla, jak se napjal. Zaťal čelist, zvedl se a podíval se mi do očí.

„Ty a malá nikam nepůjdete,“ rozkázal mi chladným hlasem a já se zajíkla. Poprvé za celou tu dobu, co jsem s ním, jsem se ho bála. Nikdy dřív jsem ho takového neviděla.

„Proč se takhle chováš?“ zeptala jsem se ho vyděšeně a nerozuměla tomu, co se s ním stalo.

„Protože mi nedáváš jinou možnost,“ vydechl a mě překvapil tón, jakým to řekl.

„Edwarde, prosím. Řekni mi, co se stalo,“ požádala jsem ho a doufala, že mě poslechne a konečně mi vysvětlí, proč je takový. Otočil se ke mně zády, přešel k oknu a podíval se do tmy, která všude kolem panovala. Nevypadal, že by mi chtěl něco vysvětlovat. Vložila jsem si hlavu do dlaní a posadila se na postel. Mělo tohle všechno něco společného s tím, že je Cal pryč? Za celou dobu, co jsme tady, jsem neviděla ani jeho ani děti. Neměla jsem odvahu se zeptat, kde je. Když jsem si v hlavě přehrála jeho tvář, vzpomněla jsem si na to, co řekl v nemocnici. Zeptej se ho na to, jak to opravdu bylo.

„Edwarde? Můžu se tě na něco zeptat?“ vytrhla jsem ho z rozjímání a sledovala jeho tvář, kterou kývl na souhlas.

„Lhal si mi někdy?“ zeptala jsem se ho a podle toho, jak se napjal, mi bylo jasné, že jsem uhodila hřebíček na hlavičku. Neotočil se na mě, dál stál u okna a zhluboka se nadechoval.

„Proč tě to zajímá?“ odpověděl mi otázkou a konečně se otočil. Znala jsem tenhle jeho hraný výraz. Uvnitř doutnal, byl rozzuřený.

„Jen mi odpověz. Lhal si mi někdy?“ zeptala jsem se ho znovu a propalovala ho pohledem. Sklopil hlavu, odkašlal si a podíval se na mě.

„Nikdy jsem k tomu neměl důvod,“ zašeptal a já sledovala jeho tvář. Nevěděla jsem, zda mu mám věřit. Cal neměl důvod mi lhát, ale proč by to dělal Edward? Došla jsem k němu blíž, pohlédla do jeho tmavých očí a povzdychla si.

„Co se to s námi děje? Proč jsme na sebe takoví? Chci odjet domů a vrátit všechno zpátky,“ posteskla jsem si a přála si, aby mě poslechl, sbalil kufry a ještě dnes se stal tím Edwardem, do kterého jsem se zamilovala.

„Nemůžu opustit rodinu. Ne teď,“ vydechl a promnul si kořen nosu.

„Já jsem jí opustila, Edwarde,“ připomněla jsem mu a narážela tak na fakt, že jsem rodiče neviděla několik týdnů, ne-li měsíců.

„Je nebezpečné se s nimi stýkat,“ vysvětlil mi znovu důvod, který jsem znala, ale pořád jsem ho odmítala přijmout.

„Já vím, ale jsou to moji rodiče a dlouho už tu nebudou. Chci s nimi prožít posledních pár let a rozloučit se,“ sdělila jsem mu své přání. Smutně se na mě usmál a natáhl ke mně ruku, ale já uhnula.

„Jdu se s malou projít, musím si pročistit hlavu,“ oznámila jsem mu, odešla z pokoje a došla k Emmettovi, který stál u velkého obrazu na chodbě a malé něco vyprávěl. Ta se k němu vyděšeně tiskla, ručičkama ho objímala kolem krku a nožičkou houpala ve vzduchu.

„Marry, pojď, půjdeme se projít,“ navrhla jsem jí a natáhla k ní ruce. Okamžitě se ke mně natáhla, objala mě a podívala se na Emma.

„Může jít strejda s námi?“ zeptala se vysokým hláskem a já kývla hlavou. Seběhla jsem schody, vyšla na zahradu a vydala se k řece. Emmett šel vedle mě a nic neříkal. Jen po mě pokukoval a snažil se rozluštit můj výraz. Když to udělal již po několikáté, postavila jsem malou na zem a poslal ji pro nějaké květiny. Rozběhla se k záhonům a já se otočila na Edwardova bratra.

„Emmette, v tuto chvíli si jediný člen této rodiny, kterému můžu věřit. Prosím, řekni mi, co se děje,“ požádala jsem ho a do svého výrazu dala vše, co jsem právě teď cítila. Zmatek, vztek a strach. Emm se na mě podíval, mezi obočím se mu vytvořila malá vráska, přemýšlel. Nevím, zda to bylo tou snahou ho přemluvit nebo tím, jak jsem se teď cítila, ale po tváři mi stekla slza a ta rozhodla. Emmett si povzdychl a zavřel oči.

„Táta je pryč,“ prozradil mi něco, co už jsem dávno věděla.

„Proč odešel? Říkal mi, že po rozvodu zůstane s Esmé a dětmi tady,“ vydechla jsem a hledala důvod, proč by to dělal.

„Neměl jinou možnost, musel to udělat,“ pověděl mi a já na něj zmateně pohlédla.

„Je to kvůli tomu, co se stalo mezi ním a mnou? Proto ho Esmé vyhnala?“ zeptala jsem se a Emmett záporně zakroutil hlavou.

„O Esmé tu vůbec nejde,“ řekl a podíval se na zamračené nebe. Sledoval mraky, které pluly po obloze, a uvnitř bojoval sám se sebou. Nebyl si jistý, zda mi může říct to, co se stalo. Když se na mě znovu podíval, jeho oči byly tmavé a vzdálené. Jako kdyby tu nebyl se mnou, vracel se do minulosti a vzpomínal.

„Nic není tak, jak se může zdát. Uvěřila jsi lži, výmyslu. Uvěřila jsi něčemu, co se nestalo. Bello, tátova první žena nezemřela rukou člověka,“ pověděl mi a já se zajíkla.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Věř na lásku - 36. kapitola :