Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Věř na lásku - 30. kapitola

11.09.2012 (17:00) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 3165×

„Bojí se o to, že náš prozradíš,“ sdělil mi potichu a já stále sledovala Jaspera, který mi pohled oplácel.

„To je ten důvod, proč si mě z nenadání přestal mít rád? To je ten důvod, proč se chováš jako blbec?“ zeptala jsem ho a nestyděla se za to, jak jsem ho oslovila.

„Bojím se o nás všechny. Co to dítě dokáže? Co když nás ohrozí?“ odpověděl mi otázkou a já se trpce zasmála. Přešla jsem k němu, podala mu fotografii a donutila ho, aby se na ni podíval.

„Byla jsem u lidského doktora. Vypadá, že mě chce zabít?“ zeptala jsem se ho a sledovala jeho tvář, když studoval moje malé. Nedýchal, díval se na obrázek a krčil obočí.

„Jak je to možné?“ zeptal se nově příchozí. Věděla jsem, kdo to je. Nemusela jsem se ani otáčet. Podle hlasu jsem poznala, že přišel ten, který tu chyběl. Edwardův otec. Pomalu přešel k nám, podíval se na obrázek a natáhl k němu ruku. Když jsem mu ji podala, naše ruce se dotkly a já ucukla. Všimla jsem si jeho výrazu, ale raději jsem se stáhla a vrátila se do Edwardovy náruče.

„Podle všeho je to dítě normální. Podle doktora na svůj věk dokonce malé,“ prozradila jsem jim. Edward mě pevněji sevřel v náruči a dodával mi tak sílu.

„V tom případě se všechno mění,“ prohlásil Cal, jako hlava rodiny a já na něj pohlédla.

„Jaspere, ty se uklidni a nedělej si s tím starosti. Alice, ty už se nesnaž vidět budoucnost toho dítěte. Edwarde, ty jdi s Esmé do pokoje, máš tam všechno připravené. Bello, ty pojď se mnou,“ rozkázal a já se vyděšeně podívala na Edwarda. Také se netvářil nadšeně, ale když si všiml mého výrazu, pokusil se o úsměv.

„Edwarde, prosím,“ vydechl Cal, když si všiml našich výrazů. Než jsem se nadála, byl pryč a spolu s Esmé opustili místnost. Alice a Jasper také odešli a já s ním zůstala sama. Chtěla jsem se posadit, ale natáhl ke mně ruku a já ji po krátkém zaváhání přijala. Když se naše kůže dotkla, znovu jsem ucítila ten tlak a všechno, co jsem se snažila ignorovat. Došli jsme do jeho pokoje a on mi pokynul, abych se posadila. Udělala jsem tak, rukama si objala hrudník a dívala se po místnosti.

„Nemusíš se bát, budu hodný,“ snažil se vtipkovat, ale mě do smíchu nebylo. Povzdychl si a pohlédl do mých očí.

„Chtěl jsem se ti za všechno omluvit,“ začal a já se na něj překvapeně podívala.

„Teď? Po tak dlouhé době?“ zeptala jsem se ho a musela se zasmát.

„Nevytahoval bych to, kdyby to nebylo důležité,“ připomněl mi a já si silněji objala hrudník.

„Myslel jsem, že to, co jsem udělal, bylo správné. S tebou jsem se konečně cítil jako člověk a prožil něco, co jsem ještě nezažil. Jako kdyby mi narostla křídla,“ přiznal a já se pousmála. Tohle mi také několikrát řekl.

„Byl jsem šťastný, jenže nad touto příčkou byl ještě Will s Olivií. Opravdu jsem chtěl odejít, ale oni mi to nedovolili. Nedokázal jsem jim vzít další matku, kterou si tak zamilovali. Věř mi, že jsem to chtěl opravdu udělat, ale oni mě donutili tu zůstat,“ vysvětloval dál to, co už jsem dávno věděla.

„Když jsem tě opustil, měl jsem pocit, jako kdybych zemřel. Jako kdyby se ze mě znovu stalo monstrum, které není schopno lásky. I ostatní věděli, že je něco v nepořádku, ale byli tak v šoku, že se s tím nedalo nic dělat. Opravdu jsem se snažil Esmé milovat, ale nejde to,“ přiznal tiše a já na něj překvapeně pohlédla. Vždyť ho uslyší. Všiml si mého výrazu a pousmál se.

„Včera jsem si s ní promluvil. Všechno jsme si vyříkali a domluvili se na kompromisu,“ sdělil mi a já na něj zvědavě pohlédla.

„Rozvedeme se, ale zůstaneme spolu. Kvůli dětem. Budeme si každý dělat, co chceme, ale pro děti pořád budeme rodiče,“ prozradil mi a já překvapeně otevřela pusu. Co že to udělal?

„Proč si to udělal?“ zeptala jsem se ho.

„Protože už jsem nemohl vydržet ten tlak. Nedokázal jsem být s někým, koho nemiluji,“ vysvětlil mi a já se zvedla. Věděla jsem, kam tím míří a obávala se nejhoršího.

„Já tě ale nemiluju. Proboha, budu si brát tvého syna a nosím pod srdcem jeho dítě,“ připomněla jsem mu a on se také zvedl.

„Já vím. Nic po tobě nechci, jen si přeji, abys věděla, jak se věci mají,“ řekl a já se zasmála.

„Kdybys tohle udělal před pěti lety, skočila bych ti do náruče a byla šťastná, ale teď? Nechal si mě čekat příliš dlouho a já dala své srdce někomu jinému. Někomu, kdo za to opravdu stojí,“ pověděla jsem mu tiše a vyšla z jeho pracovny. Najednou mě přešel pocit, že je tohle dobrý nápad. Proč jsem sem vlastně chtěla jet? Jako kdyby moje podvědomí chtělo slyšet to, co mi právě řekl. Došla jsem k Esméinu pokoji a všimla si Edwarda, jak se nad ní sklání a hladí ji po rameni. Neplakala, jen tupě zírala před sebe a vypadala, jako kdyby ztratila rozum. Jako kdyby se jí už nechtělo žít.

„Mami, to bude dobré, věř mi,“ uklidňoval ji a ona se probrala. Podívala se na svého syna, pohladila ho po tváři a usmála se.

„Jsem tak ráda, že jsi šťastný,“ přiznala a políbila ho na čelo. Nechtěla jsem jim kazit takovou chvíli, ale už jsem to tu déle nemohla vydržet.

„Omlouvám se, že vás ruším. Edwarde, pojeďme už,“ zašeptala jsem, když jsem vešla do dveří. Pamatovala jsem si její pokoj, který obývala společně s ním, ale najednou byl úplně jiný. Prázdný, světlý, studený. Uprostřed místnosti byla jen jedna postel, u okna byl jen jeden stůl a okno bylo překryté záclonou. Nechtěla jsem okukovat její pokoj, ale nedalo mi to. Podle všeho je Edwardova matka náruživá architektka, ale zrovna tato místnost o tom nevypovídala.

„Dobře, lásko. Počkej na mě dole, za chvilku jsem tam,“ odpověděl a já opustila pokoj, který mě svým způsobem vyděsil. Kde jsou ty barvy, které přinášely této vile život? Chtěla jsem sejít dolů, ale moji pozornost upoutalo něco jiného. Pokoj na druhé straně chodby. Když jsem tu byla, říkal mi, že ten pokoj je nevyužitý, prý čeká, až bude potřeba. Pomalu jsem k němu došla, potichu otevřela dveře a zalapala po dechu. To, co jsem viděla, mě najednou dojalo. Nechtěla jsem si to přiznat, ale byla jsem ohromně dojatá.

Prázdná místnost, která byla větší než celý náš byt, byla nabarvena na žluto a v rohu místnosti byla postýlka, ve které byly naskládané hračky. Na zemi ležel koberec, který lákal k tomu, abych si na něj lehla a zapomněla na všechny starosti. Vešla jsem dovnitř, přešla k oknu a všimla si dalších hraček, které byly položené na zemi. Sehnula jsem se pro malou plyšovou kočičku a usmála se na ni. Druhou rukou jsem si pohladila bříško a pohlédla z okna. Na zahradě rostly květiny, u lesa tekla řeka a já najednou pocítila neznámý pocit, který mi říkal, že tohle by bylo ideální místo pro malé. Nejbezpečnější místo pro výchovu malého poloupířete.

„Bell, co tu děláš?“ ozvalo se ode dveří a já se polekaně otočila. Pohlédla jsem do očí muže, kterého jsem si po Edwardovi nejvíce vážila a usmála se.

„Nemůžu uvěřit tomu, co tu vidím,“ vydechla jsem a pohladila barevnou stěnu.

„Ještě to není hotové, ale bude to senzační,“ křikl a poskočil si. Ach, jak mi tohle chybělo.

„Emmette, nech toho,“ přikázala jsem mu, když si znovu poskočil. Když mě ale neposlechl, začala jsem se smát a v dlani stále svírala kočičku. Když si poskočil znovu a já se ještě víc rozesmála, najednou jsem v podbřišku ucítila nepříjemné pnutí. Přestala jsem se smát, zmateně jsem se podívala na své bříško a sáhla na něj dlaní. Znovu jsem ucítila ten tlak a zhluboka se nadechla.

„Bell,“ ozval se Emm, ale já ho nevnímala. Čekala jsem, až znovu ucítím ten tlak, a když se tak stalo, usmála jsem se. Emm byl vyděšený, ale já k němu přišla, chytila ho za dlaň a položila si ji na bříško. Nejdříve byl zmatený, ale nakonec si klekl, položil ucho na moje břicho a začal se smát.

„Šampión už o sobě dává vědět,“ pronesl hlasem plným radosti a já se znovu zasmála. Položila jsem kočičku na zem a ode dveří se ozvalo tiché odkašlání.

„Edwarde, pojď sem,“ křikl na něj jeho povedený bratr a ukázal na druhou stranu mého bříška. Edward byl zmatený, ale když jsem k němu natáhla ruku, klekl si vedle něj a položil ucho vedle toho jeho. Malé se znovu pohnulo a já dlaní pohladila Edwarda po vlasech. Zavřela jsem oči, intenzivněji prožívala pohyby v mém lůně a byla spokojená.

„Víš, co je zvláštní?“ zeptal se Emmett, když se odtrhl od mého bříška. Zvědavě jsem se na něj podívala a čekala, co z něj vypadne.

„Dal bych všechno za to, že jsem slyšel víc jak jedno srdíčko,“ oznámil mi a já se na něj zmateně podívala. Edward stále poslouchal, a když se na mě podíval, byl pobavený. Jeho tvá zářila a já se obávala toho, co mi poví.

„Emme, to není další srdíčko. Plynatost a nadýmání k těhotenství patří,“ oznámil mu a já zrudla. Emmett se podíval nejdřív na mě, pak na moje bříško a nakonec se začal hlasitě smát.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Věř na lásku - 30. kapitola :