Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Věř na lásku - 23. kapitola

13.08.2012 (18:00) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 3237×

„Já za ním nepůjdu,“ rozhodla jsem po několika okamžicích, ve kterých jsem ho stále objímala, a cítila, jak ztuhl.

„Nelži mi. Je mi jasné, že až se za pár chvil otočím, už tu nebudeš,“ pronesl ledovým hlasem, který mě bodal. Bolestně jsem se chytila za hruď a pustila ho.

„Co si to o mně myslíš?“ zeptala jsem se ho dotčeně a on se během okamžiků otočil.

„Bell, vím, jak moc ho miluješ. Nehraj to na mě,“ sykl a mně po tváři stekla slaná slza. Rozhlédla jsem se po pokoji, vzala do ruky bundu a otočila se na něj.

„Nechci s tebou být v jedné místnosti, když se chováš takhle,“ křikla jsem na něj a odešla ke dveřím.

„Hezká výmluva,“ zvolal podrážděně a já zakroutila hlavou. Vyběhla jsem z domu, otřela si mokré tváře a rozhlédla se po ulici. Moc lidí tu nebylo, ale i tak jsem se snažila nevzlykat moc nahlas a rychle se dostat někam, kde bych byla sama. Po deseti minutách se mi to povedlo a já se posadila na lavičku, která byla nedaleko našeho domu. Byla tma, nikdo kolem mě, jen já a tmavé nebe.

Proč si myslel, že bych ho opustila? Cal je minulost. Přestala jsem doufat v to, že se ozve, a když to teď udělal, najednou je mi to jedno. On rozhodl za nás oba, nedal mi možnost bojovat. Dal přednost rodině a já to přijala. To on mě vrátil zpátky do života, on mi dal důvod se znovu usmívat. Platí téměř celou sumu, kterou chtějí za byt, a dělá pro mě první poslední. Stal se mým ochráncem, přítelem, mým andělem strážným. Proč bych ho měla opouštět?

Ano, jeho otce svým způsobem také miluji, ale tento cit, ač je nový, je mnohem silnější. Jako kdyby prorostl celým mým tělem a zakořenil v mém srdci. Cítila jsem se špatně, když se mnou nebyl. On mi dal tolik a já jemu skoro nic. Jen city, které byly pošramocené po tolika trápeních. Dala jsem mu své zlomené srdce a vše, co k němu patří. Viděl mé slzy, viděl mé trápení. Otřel mi mokré tváře, usmál se a já znovu uviděla slunce. Zářilo na nebi a bylo jen a jen moje. Byla jsem bláhová, když jsem si myslela, že s jeho otcem to bude navždy. Teď jsem dostala rozum a přijímala to, co mi osud připravil na trnité cestě jménem život.

Povzdychla jsem si, podívala se na hodiny, které stály před naším domem, a zakroutila hlavou. Půlnoc. Jen na vteřinu mou hlavou proběhla myšlenka, že bych šla k parku, ale ihned jsem ji zapudila. Pomyslela jsem na Edwarda, rozzuřeného a zklamaného. To všechno jen kvůli mně. To já jsem příčina jeho trápení a starostí. Pomalu jsem se zvedla, více se zabalila do bundy a podívala se na dům. Skoro všude bylo zhasnuto. Vydala jsem se ke dveřím, rukama si objímala hrudník a přála si, aby byl Edward klidnější. Potřebovala jsem silného, stabilního muže. To já jsem měla hysterčit a zuřit. On měl být pevný přístav v mém rozbouřeném moři. Vyšla jsem schody, rozhlédla se po chodbě a pomalu přešla ke dveřím. Odemkla jsem, nakoukla do bytu a oddychla si. Všechno bylo na svém místě. Vešla jsem dovnitř, rozsvítila a svlékla se. Došla jsem do pokoje, shodila ze sebe všechno oblečení a jen v ručníku došla do koupelny. Vlezla jsem si do vany, pustila teplou vodu a čekala, až se napustí. Když mé nohy hladila příjemně teplá voda, najednou jsem pocítila jakousi touhu se zvednout a opustit všechno, co se zde dělo. Měla jsem pocit, že po sbalení věcí a smotání peněz do kuličky by ze mě všechno opadlo. Když byla vana plná, položila jsem si hlavu na dlaždičky a relaxovala.

Nemohla jsem přemýšlet. Byla jsem moc vyčerpaná ze všeho toho přemýšlení a řešení. Pohodlněji jsem se uvelebila ve vaně a povzdychla si. Cítila jsem, jak ze mě všechno opadá, a pousmála se. Konečně jsem si mohla odpočinout.

Neměla jsem tušení, co se stalo, ale když jsem znovu přišla k sobě, byla mi zima. Převalila jsem se na druhou stranu a rukou si podložila hlavu. Trvalo nekonečně dlouho, než jsem si uvědomila, kde vlastně jsem. Ležela jsem ve vaně a relaxovala. Jak to, že ležím v posteli? Otevřela jsem oči, rozhlédla se kolem sebe a protáhla se. Na sobě jsem měla jen deku, která voněla po mém spolubydlícím, a vlasy, které jsem měla rozházené po hrudníku a ramenech. Zvedla jsem se, zabalila se do deky a potichu přešla do kuchyně. Edward seděl shrbený u stolu a jednou rukou si hrál s vlasy na temeni hlavy. Došla jsem k němu, povzdychla si a chtěla se ho dotknout, ale pořád mě tížil pocit zrady. Nevěřil mi, křičel na mě. Z lednice jsem vyndala láhev s vodou a napila se. Z linky jsem vzala jablko a zakousla se do něj. Místnost naplňovaly jen zvuky kousání a hluk z ulice. Na Edwarda jsem se ani nepodívala. Nechtěla jsem mu tak snadno podlehnout. Když jsem jablko dojedla, ohryzek jsem hodila do koše a chtěla odejít do pokoje, ale ledová ruka mi v tom zabránila.

„Lásko,“ zašeptal a chtěl mě políbit, ale já uhnula hlavou.

„Vím, že jsi za ním nebyla. Moc mě to mrzí,“ omlouval se a já se zasmála.

„Říkala jsem ti to. Kdybys mi věřil, nemusel by ses omlouvat,“ řekla jsem a podívala se mu do očí. Byly tmavé, leskly se a já měla pocit, jako kdyby chtěl plakat. Povzdychl si a oběma rukama mě objal kolem pasu.

„Všechno mě to moc mrzí, byl jsem hrubý a křičel na tebe. Nevěřil jsem ti a teď se za to stydím. Prosím, odpusť mi to,“ šeptal a pomalu se přibližoval k mé tváři. Snažila jsem se tvářit rozzlobeně, ale když se jeho rty dotkly těch mých, pookřála jsem a vše, co se stalo, hodila za hlavu. Teď jsem byla jen já, on a sluncem zalitý Seattle.

„Odpuštěno?“ zeptal se mě, když se odtáhl a dal mi tak možnost se nadechnout.

„Popřemýšlím o tom,“ řekla jsem a zasmála se. On se ke mně přidal a atmosféra se konečně pročistila.

Ten večer jsme si všechno vyříkali, já jsem mu pověděla, jak jsem se rozhodla, a byla spokojená. On zářil štěstím a pořád mi opakoval, jak moc mě miluje. Konečně jsem mu toto vyznání oplatit a vyslovila tak dvě slova, která jsem cítila. Během několika dalších týdnů se z nás stal opravdový pár se vším všudy. Milovali jsme se, vyznávali si lásku a podnikali všechno, co se jen dalo. Byli jsme na dlouhé procházce, jeli jsme se podívat do nedalekého muzea, které mě tak lákalo, a na lavičku před domem jsme vyryli naše iniciály. Edward se ke mně choval jako k princezně a já se rozplývala nad vším, co dělal. Dokonce si pořídl kytaru a po několika minutách jsem slyšela světově známého kytaristu, ne upíra, který se to naučil během několika pokusů. Usínala jsem s pocitem, že jsem konečně šťastná a úplná.

Byl pátek, před námi poslední dva dny volna, než nastoupíme na vysokou a začneme tak život, který jsem si tak přála. Rodiče nás pozvali na oběd a já nemohla jinak než souhlasit. Trochu jsem se obávala toho, jak to zvládne Edward, ale ubezpečil mě, že všechno bude v pořádku. Nasedli jsme do auta a vyjeli směr Forks. Nebyla jsem tu celkem dlouho, takže jsem byla mile překvapena, když jsem u silnice uviděla nový obchod. Podle Edwarda patří nějakému starému páru a lidé si ho pochvalují. Než jsem se nadála, octli jsme se u domu rodičů a já se otočila na Edwarda.

„Lásko, předem se omlouvám za to, co se tam bude dít. Pokud se ti tam nebude líbit, můžeme odjet dřív,“ nabídla jsem mu, ale on zakroutil hlavou a zasmál se.

„Bell, mám s tebou plány, chci je poznat. Přeji si, aby mě poznali a věděli, že jsi v dobrých rukou,“ vydechl a políbil mě. Jeho slova mě pohladila po duši a já se šťastně usmála. Vystoupila jsem, chytila ho za ruku a vedla k domu. Zazvonila jsem a čekala, až mamka přijde. Trvalo deset vteřin, než se dveře rozletěly a já pohlédla do její spokojené tváře. Rychle mě objala a do ucha mi pošeptala, že se jí moc stýskalo. Když se odtáhla, pohlédla na Edwarda a usmála se.

„Já jsem Renée Swanová, Bellina maminka,“ představila se a Edward jí podal ruku.

„Moc mě těší. Já jsem Edward Cullen, přítel vaší dcery,“ pronesl milým hlasem plným citu a poslední tři slova řekl takovým tónem, až se mi rozklepala kolena. Maminka se na něj usmála a pustila nás dovnitř. Táta se zvedl z pohovky a došel k nám. Objal mě kolem ramen, políbil na tvář a podíval se na mého přítele.

„Tati, tohle je Edward, můj přítel. Edwarde, můj otec, Charlie Swan,“ představila jsem je a viděla, jak se táta narovnal. Podal mu ruku a měřil si ho vážným pohledem.

„Edwarde,“ řekl a díval se mu do očí.

„Moc mě těší, pane,“ kývl hlavou Edward a usmál se na něj. Maminka nás zavolala ke stolu a my se usadili. Bála jsem se toho, až Edward začne jíst, ale vkládal do úst jednotlivá sousta a pořád maminku chválil. Ta byla na vrcholu blaha a několikrát ho pohladila po paži a zasmála se. Táta se pořád tvářil vážně a mračil se.

„Slyšel jsem, že se tvá sestra bude vdávat,“ vhodil do ringu téma, které jsem zrovna řešit nechtěla. Edward se usmál a kývl hlavou.

„Ano, Rosalie a Emmett do toho za pár dní praští. Vlastně pro vás něco mám,“ řekl a zvedl se od stolu. Ze svého saka vyndal obálku, která sama o sobě vypadala dost draze, a maminka nadšeně vyndala pozvánku, která byla ještě krásnější a určitě i dražší.

„Páni, to je od nich moc hezké. Charlie, podívej, jsou tu dokonce naše jména,“ zvolala nadšeně maminka a přešla k otci, který se začal lehce usmívat. Oddychla jsem si, a když Edwardovi nabídl pivo, byla jsem si naprosto jistá, že ho okouzlil, stejně jako moji maminku.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Věř na lásku - 23. kapitola :