Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Velké holky nepláčou - 31. kapitola

Velké holky nepláčou - 31. kapitola

„Rosalie…“ Nevěřícně jsem zakroutila hlavou. „Ty jsi vážně sobecká mrcha.“

"Přiznáváme se k chybám, abychom aspoň upřímností trochu napravili, co nám ty chyby už nadrobily." Francois de La Rochefoucauld.

31. kapitola

„Bello, odjíždíme.“

Byla jsem si stoprocentně jistá, že to je sen. Že to, co považuji za nynější realitu, se už stalo kdysi dávno. A že mezi tím a přítomností uplynulo spoustu času. Avšak přesto jsem se nedokázala donutit nic necítit, když jsem o tom snila.

„Když jsi řekl odjíždíme…“ zašeptala jsem.

Ten způsob, jakým se mi to promítalo za víčky, nebyl vůbec podobný tomu, na který jsem byla zvyklá. Většinou, když se mi zdá samo o sobě, vidím sebe i ostatní, ale oni nevidí mě. Ale tohle se odehrávalo jako tenkrát – já byla já. A on byl on.

„Měl jsem na mysli sebe a svou rodinu.“

Bolelo to. A nemohla jsem dýchat, jeho další slova se slila do jednoho zvuku, který se mi čím dál tím víc vzdaloval. A já se třásla. Smutkem i vzteky, protože jsem věděla, jako tohle dopadne. Věděla jsem, co se se mnou stane. Věděla jsem, že za tři dny budu v rukou držet pozitivní test, věděla jsem, že pár dní na to mě najde Victoria, věděla jsem, že Leon mi zkříží cestu a že tím ohrozím Nesie a že-

„Bello, vzbuď se. No tak! Bello!“ Prudce jsem oteřela oči a hleděla do Edwardovy lampou osvětlené tváře. Byla jsem zpocená, zadýchaná, ale ne zmatená. Věděla jsem, že to byla noční můra, ze které jsem se právě probudila. A také jsem věděla, že má o mě Edward strach. Bylo to vidět v jeho tváři, v jeho očích i v té starostlivé vrásce, která se mu rýsovala mezi obočím; natáhla jsem ruku, abych mu ji prstem vyhladila, ale jeho tvrdá kůže se mému doteku nepoddala. Byl to marný boj. Tak jako má snaha zapomenout.

„Jsi v pořádku? Potřebuješ něco?“ ptal se tiše a naléhavě. Očima zkoumal každý můj nádech a výdech, sledoval můj výraz a trpělivě čekal na mou odpověď. Já si uvědomovala jen jednu věc – ty sny nepolevovaly. Pořád jsem se kvůli nim motala v kruhu. Ve dne jsem se nad nimi snažila moc nepřemýšlet, v noci jsem je prožívala pořád dokola. 

Edward mi kdysi dávno řekl, že už mě nechce, že pro něj nejsem dost dobrá. A i když jsem věděla, proč to udělal, nedokázala jsem si to vymazat ze svých vzpomínek. Pořád, i po té noci, kdy se vrátil a vyznal se z toho, co udělal a co chtěl udělat, byl ve mně malý kousek pochybností. Jako by nějaká část mě samotné čekala na to, až to udělá znovu. A to i přes to, že se na mě díval s upřímnou oddaností a starostí. A ty sny tomu vůbec nepomáhaly.

Jediné, čím jsem si byla stoprocentně jistá, bylo to, že už mě unavovalo, jak kolem mě všichni chodili po špičkách. Jako bych se snad každou chvíli měla rozsypat na milion kousků, které se pak už nikdy nedají slepit dohromady. Byla jsem znásilněná. Zbitá. Ale pořád jsem tady! To snad leccos dokazuje o mé nerozbitnosti!!!

„Bello?“ ozval se nejistě, když jsem neodpovídala. A opět zněl tak obezřetně, jako by to, že řekne mé jméno, mělo vyvolat panický záchvat.

„Chci tebe.“ Má slova ho překvapila, ale nemohla být více pravdivá. Chtěla jsem jeho a chtěla jsem, aby mi napravil vzpomínky tak, jako to udělal tenkrát, když mě vzal na baseball, a já se bála jeho způsobu přepravy.

„Máš mě,“ odpověděl zmateně.

„Chci tě víc.“

„Jak víc?“ Na nic jsem nečekala a přitiskla své rty k těm jeho. Byla jsem rozhodnutá se všemu vzepřít, chtěla jsem dokázat, že na mě Chester a vše ostatní, co se mi kdy stalo, nemá žádný vliv, že to dokážu překonat. Rukama jsem ho objala kolem krku a jazykem se snažila dostat do jeho úst.

„Bello,“ Edward se ode mě odtáhl, vysvobodil se z mého sevření. „Co to děláš?“

„Miluj se se mnou,“ pověděla jsem, nejistá, jestli je to žádost, nebo příkaz. Nebyla to přímo odpověď na jeho otázku, ale bylo to, co jsem chtěla. Potřebovala.

Edward na mě chvíli nevěřícně zíral, ale pak řekl, že si nemyslí, že je to dobrý nápad.

„Proč ne?“ zeptala jsem se. Jeho odpovědí mi byl jeho pohled – opět ta nejistota. Očividná pochybnost z jeho strany, zda se náhodou právě teď nerozsypávám před jeho očima. Nejhorší na tom bylo to, že jsem si nedokázala představit, že by se na mě kdy dokázal podívat jinak než takhle. Jako bych už nebyla ničím jiným než vystresovaným uzlíčkem nervů.

„Fajn!“ odsekla jsem a snažila se ho od sebe odstrčit. Chtěla jsem od něj pryč. Potřebovala jsem se dostat z jeho blízkosti a od jeho opatrných slov a obezřetných pohledů.

„Ty jsi naštvaná?!“ zeptal se nevěřícně, aniž by mi dovolil se od něj odvrátit.

„Ano!“

„Proč?“

„Proč?!“ vykřikla jsem frustrovaně. „Proč?! Třeba proto, že už mám plné zuby toho, jak kolem mě opatrně našlapuješ, jako bych byla porcelánová panenka. Já nejsem rozbitá a už vůbec nejsem zlomená, rozumíš?! Chester mě nezlomil! Znásilnil mě a zbil mě! Ale nezlomil mě. To ty, Edrwade! Ty mě lámeš! Tím, jak se ke mně opatrně chováš, mi neustále připomínáš to, čím jsem si prošla. Já na to chci zapomenout, tak mi s tím pomoz. Přestaň se na mě dívat jak na chudinku a podívej se na mě tak, jak ses na mě díval dřív – jako na něco, co chceš, po čem toužíš.“

„Toužím po tobě.“

„Ne, netoužíš! Ty mě lituješ! A to mě nutí si myslet, že už pro tebe nejsem přitažlivá, že jsem jen chuděrka, která ti visí na krku a které se nemůžeš zbavit, protože…“

-oOo-

„Tohle nedopadne dobře,“ zamumlal Emmett, aniž by věděl, že právě interpretoval mou myšlenku. Díval se na televizi, a tak neviděl Alicin výhružný pohled, kterým ho obdarovala.

 Co si Alice neuvědomovala, byl fakt, že má Emmett pravdu. Tohle vážně nedopadne dobře.

Belliny city mi byly velmi dobře známy. Taky jsem je zažila. A taky jsem chtěla to, co ona. A ten, od koho jsem to chtěla, mi to chtěl dát.

Koutkem oka jsem se podívala na Emmetta; stále sledoval obrazovku, ale ten jediný pohled mi stačil na to, abych věděla, že jí nevěnuje žádnou pozornost. Vzpomínal. A já přesně věděla na co.

„Rose.“ Emmett se zničeho nic objevil přímo naproti mně. Ani jsem ho neslyšela přicházet. Košili, kterou jsem mu ještě před chvílí chtěla stahovat z ramen a které jsem utrhla dva knoflíčky, si nestihl ani zapnout.

„Odejdi!“ Nečekala jsem, že mě najde takhle rychle. Ještě jsem se nestačila uklidnit, natož si naplánovat, na co se vymluvím tentokrát. To, že jsem to ale opět nezvládla, jsem si uvědomovala až moc dobře.

„Neodejdu,“ odvětil klidně.

„Říkám ti – nech mě na pokoji!“ Otočila jsem se k němu zády a vrátila se zpět na kraj útesu. Noční obloha nade mnou byla černá, zatažená těžkými mraky. Moře pode mnou bylo ale černější. 

„Nenechám,“ zašeptal mi těsně u ucha. Opět jsem neslyšela jeho kroky…

„Nešahej na mě.“ Snažila jsem se vykroutit z jeho rukou, které zlehka položil na má ramena.

„Víš, že tě miluju,“ šeptal dál. Jemnou silou, které jsem se mohla kdykoliv vzepřít, se mě snažil opřít o svou hruď. Nedovolila jsem mu to.

„Pokud to tak je, tak mě nech být.“

„Právě proto, že to tak je, tak tě být nenechám.“

„Emmette…“ povzdechla jsem si. Nevěděla jsem, co mu mám říct. Jak mu mám vysvětlit, že pokaždé použiji útěk, výmluvu, nebo nějakou hloupou záminku k tomu, aby se to nestalo? Že vždy, když to vypadá, že se posuneme dál, tak mě zachvátí panika. A je úplně jedno že jsem upír a že jsem nesmrtelná a nezranitelná. Moje vědomí, podvědomí i tělo – i když teď nemrtvé - si stále pamatovaly, co se tenkrát stalo. A tohle mě prostě vždycky dohoní.

„Já…“ Nebyla jsem si úplně jistá, co chci říct, ale věděla jsem, že takhle už to nejde. Problém byl na mojí straně, takže nebyl jediný důvod, proč bych ho měla k sobě poutat. „Myslím, že bychom se měli rozejít.“

Čekala jsem, že na to něco řekne, ale on mlčel. Jeho ruce mě nepustily, i když jsem si byla jistá, že po tomto prohlášení by mě pustit měly. Vteřiny ubíhaly jedna po druhé a já to dál nedokázala snést. Otočila jsem se tváří k němu, doufala jsem, že výraz mého obličeje nikterak neprozrazuje to, jak hrozně zbaběle a uboze jsem se v tu chvíli cítila.

S čím jsem nepočítala, bylo to, že ani on nenechá své emoce vybublat na povrch. Stáli jsme tam naproti sobě, oba se strnulými tvářemi, téměř jsme se těly dotýkali a přesto jsme se jeden druhému vzdalovali.

„To je všechno?“ zeptal se po dlouhé době ticha. „Jen tak to skončíš a necháš je vyhrát?“

„O čem to mluvíš?“

Nevesele se uchechtl mé otázce a zakroutil hlavou. „Ty mi to neřekneš, že?“ zeptal se nakonec spíš sám sebe. „Já to vím, Rose,“ pověděl, „vím, co se ti stalo a taky-“

„Odkud to, ksakru, víš?!“ Tohle se nikdy neměl dozvědět! Nikdy neměl ani jen tušit, čím jsem si prošla! Nikdy neměl mít důvod se na mě dívat tak, jak se na mě dívali Carlisle a Edward.

„-vím, že jsou mrtví a že ty jsi přežila a přesto-“

„Kdo ti to řekl?!“

„-je necháš vyhrát!“

„Byl to Edward, že?!“

„Znám celý tvůj příběh a pořád tě miluju úplně stejně, ne-li víc jak předtím. Nevím, jestli úplně přesně rozumím důvodům, proč o tom nechceš s nikým mluvit, ale nedovolím ti, abys to zabalila, jenom proto že si myslíš, že jsi na to sama!“

Od té doby jsem na to nikdy sama nebyla. Emmett mi je pomohl porazit. A přesně tuhle pomoc potřebovala i Bella.

Zatímco jsem vzpomínala na tuhle dávnou dobu, věci nahoře v pokoji se dali do pohybu. Edward ani Bella už nemluvili; podle šustících přikrývek, tření kůže o kůži, přerývavého dechu a překotného tlukotu  lidského srdce nebylo těžké uhodnout, že Bella pomalu ale jistě dosahovala svého.

Zarazila jsem se a přitom se snažila je nevnímat. Alice se potěšeně usmívala a pohledem vyzývala Emmetta s jasnou otázkou – říkal jsi něco? Můj muž jí odpovídal naoko lhostejným výrazem ve tváři. Ale já poznala podle jeho zatnuté čelisti a ztuhnutým ramenům, že se snaží schválně nedát nic najevo, protože on na rozdíl od Alice věděl, že ta chvíle, než přijde panika, může trvat i několik minut.

Z horního pokoje se ozval jeden přidušený sten následovaný druhým a pak třetím. Srdce, které dosud poháněla vášeň, najednou zamrzlo a pak, o vteřinu později, se rozběhlo panickou rychlostí. Dech už nebyl přerývavý, byl zrychlený a mělký. Milostné vzdechy se proměnily ve vzlykot…

„Ne,“ zašeptala, „nedotýkej se mě.“

„Bello…“

„Ne, Edwarde.“

Alice se rychle postavila a starostlivě se podívala ke schodišti.

„Neříkal jsem to?“ zeptal se Emmett. Jeho hlas však postrádal potřebnou dávku jedovatosti. Pohledem zavadil o mě a já věděla, na co myslí. Nedokázala jsem ten pohled snést. S Emmettem jsme mohli být pohádaní jakkoli dlouhou dobu, ale tohle je něco, co nás spojuje a co mě i po těch letech nutí studem sklopit hlavu. Tolik toho pro mě udělal…

„Bello, neplakej, prosím,“ šeptal Edward zlomeným hlasem. „Co mám udělat? Jak ti mám pomoct?“ ptal se zoufale.

„Odejdi, prosím.“

Útrpně jsem zavřela oči a snažila se nic nevnímat. Jenže to šlo dost těžko. Otevření a zavření dveří v patře nešlo přeslechnout. Ani to, jak Edward udělal dva kroky, aby se pak vzápětí svezl po stěně dolů a zůstal tam sedět. A Belliny vzlyky byly jako šlehnutí biče, které rezonovaly ztichlým domem. Zakousávaly se do nás všech, až to bylo k nevydržení.

„Půjdu tam,“ ozvala se rozhodně Alice. Na důkaz svých slov se postavila.

„Jenom to zhoršíš,“ odpověděl jí Emmett.

„Ale přece musíme něco udělat,“ rozhodila rukama v zoufalém gestu.

„A co přesně máš na mysli?“ zeptala jsem se ostřeji, než jsem plánovala. Alice se zarazila a poraženecky svěsila ramena.

„Já nevím,“ přiznala tiše. „Ale nemůžeme ji přece takhle nechat. Bella potřebuje-“

„Čas,“ přerušila jsem ji. „To je to, co potřebuje. Ne nikoho, kdo jí bude objímat a šeptat do ucha, že všechno zase bude v pořádku. Protože ono nebude. Už nikdy to nebude jako dřív. To, co potřebuje, je, aby ji všichni dali pokoj a přestali ji litovat!“ Alice se na mě dívala, jako bych ji kopla do břicha, ale bylo mi to upřímně fuk. Chovala se přesně jako tenkrát Esmé. Ta mě taky chtěla neustále opečovávat a všelijak zachraňovat.

„Nemůžeme se přece tvářit, jako že se nic nestalo,“ odporovala mi chabě.

„Omyl, Alice. To právě můžeme.“

„Ale-“

„Rose má pravdu,“ utnul ji Emmett. „Lítost jí nepomůže.“ I když svá slova směroval jí, díval se přitom na mě. A já v jeho pohledu po dlouhé době zahlédla tu něhu, s kterou mi pomohl porazit mé démony. 

-oOo-

Ráno přišlo moc brzy. A i když jsem nebyla připravená čelit lítostným pohledům Cullenovy rodiny, i tak jsem vstala a opustila pokoj, ve kterém jsem zjistila, jak moc je má tvrdohlavost destruktivní. Možná jsem se celou dobu mýlila. Možná jsem byla opravdu na pokraji zhroucení. Možná jsem opravdu potřebovala odstup a čas, abych si vše promyslela. Možná jsem jen potřebovala přestat se vším bojovat. Dokonce i sama s sebou, s vlastní paličatostí.

Nečekala jsem, že na chodbě někoho potkám. Ale i kdybych s tím počítala, čekala bych spíš Alici nebo Edwarda. Rozhodně ne Rosalie.

„Mohla bych s tebou mluvit?“ zeptala se a pomalu vstala ze země, na které seděla zády opřená o stěnu. Trhavě jsem přikývla a doufala, že nechce mluvit o tom, co se stalo v noci. Nedělala jsem si falešné naděje, že by nikdo z nich nevěděl o mém žalostném pokusu svét (nebo bych možná měla říct vydírat) Edwarda.

„Soukromě,“ dodala a otočila se na podpatku. Vešla do pokoje, který sousedil s tím mým. Následovala jsem ji až na balkon plný rozkvetlých rostlin.

Květnové ráno se vůbec neshodovalo s mojí náladou. Pryč byla hustá mračna, která poslední dobou zakrývala oblohu. Nebe se teď barvilo do blankytně modré a slunce prosvítalo skrz větve stromů blízkého lesa. A já tehdy poprvé v životě viděla Rosalie Haleovou ve slunečném světle.

„Život je plný překvapení, nemyslíš?“ zeptala se s pohledem upřeným k modré obloze. Její melodický hlas teď jen podtrhoval její nadpozemskou krásu. Oslňovala mě, takže jsem nebyla schopna jí odpovědět jinak než pouhým pokrčením ramen. A i když to neviděla, stejně pokračovala dál, jako by mou odpověď neočekávala. „Všimla sis, že podle Alice bych tě dokázala proměnit?“ Koutky rtů se jí při té otázce zkroutily v ironickém úsměvu. „Není to paradox, že bych to byla zrovna já?“

„Stejně bych ale umřela,“ odpověděla jsem, neschopna od ní odtrhnout pohled. Byla nádherná. A já si opět po dlouhé době připadala naprosto nicotná oproti její existenci.

„Zabila by tě ztráta krve, ne já,“ odvětila měkce, v jejím výrazu se však zrcadlila pýcha.

„Říkáš to, jako bys na to byla hrdá.“

„To proto, že jsem.“ Nevěděla jsem, co jí na to odpovědět. Její přímost a bezcitnost mě popuzovaly. Zároveň to však bylo zvláštně uklidňující moci mluvit o své smrti, jako by to bylo běžné téma ke konverzaci.

„Můžeme?“ Nechápavě jsem se na ni podívala. Různorodost jejích otázek mě mátla. Rosalie se uchechtla, „vážně si myslíš, že tohle je to, o čem s tebou chci mluvit?“

Protočila oči nad mým zmateným výrazem a jedním ladným pohybem si mě přehodila na záda. Vyděšeně jsem vyjekla a instinktivně jí ruce omotala okolo krku. Než jsem jí stihla něco říct, nebo jí jen vynadat, přeskočila zábradlí balkonu a měkce se mnou dopadla na pěšinu vedoucí do lesa.

„Zavři oči, jestli se ti dělá nevolno. Byla bych vážně nerada, kdybys mě pozvracela.“ Němě jsem přikývla a poslechla ji.

Její rychlost byla jiná než Edwardova. Edwardův běh se zaměřoval hlavně na rychlost, takže jsem měla kolikrát pocit, že spíš letíme, než běžíme; s Rosalii se mi vítr opíral do tváře mnohem jemněji a kolebavé pohupování bylo znakem toho, že pro Rosalie není důležitá rychlost, ale elegance.

Když jsme o chvíli později zastavily, nacházely jsme se uprostřed lesa. Příroda zde nebyla o moc jiná než ta ve Forks. Vše tu bylo také až moc zelené – stromy, tráva, kapradí. Jen kůra stromů nebyla pokryta mechem a vzduch nevypadal, že by byl potažený zeleným filtrem.

Rosalie mi pomohla postavit se na vlastní nohy a pak se rozhlédla kolem. Zhluboka nasála do plic ranní vzduch a mně na chvíli zatrnulo. Co když se mě pokusí proměnit? Sama říkala, že by na to byla hrdá, ne?

Chvíli zlehka dýchala se zavřenýma očima a pak se na mě náhle zkoumavě zadívala. Vypadalo to, jako by se snažila přijít na to, co se mi honí v hlavě. Vlastně dělala úplně to stejné, co já – analyzovaly jsme se navzájem.

„Co chceš, Rosalie?“ zeptala jsem se, protože jsem to už nedokázala vydržet.

„Promluvit si.“

„O čem?“ Její obličej najednou ustrnul a já si až v ten moment uvědomila, že dosud vypadala docela uvolněně.

 „Vyprávěl ti někdy Edward, co tomuhle předcházelo?“ zeptala se a pokynula ke svému úchvatnému nesmrtelnému tělu. Pomalu jsem zavrtěla hlavou, protože o tomhle jsme s Edwardem nikdy nemluvili. Věděla jsem pouze o Carlisleovi a Esmé, příběhy ostatních mi nebyly známé.

Rosalie se smutně usmála a zmateně zakroutila hlavou. „On vážně umí držet jazyk za zuby,“ zamumlala nevěřícně.

„Edward by nikdy neprozradil nic tak soukromého.“ Nevím, kde se ve mně vzala tahle snaha ho bránit, ale Rosalie to nijak nepřekvapilo.

„Já vím,“ přitakala. Její tvář i oči se na okamžik zachmuřily a já měla pocit, že bych ji měla o Edwardově diskrétnosti přesvědčovat mnohem více, ale její další slova a hlavně tón hlasu mě zarazily.

„Žila jsem v jiném světě než ty, Bello. Můj lidský svět byl mnohem jednodušší. Psal se rok 1933 – Bylo mi osmnáct a byla jsem krásná. Můj život byl dokonalý…“

 

Po Rosaliině vyprávění jsem nedokázala promluvit. Nevím, co mě vyděsilo víc – to, co se jí stalo, nebo to, že jsem najednou porozuměla jejímu postoji vůči mě? Nebo to, že jí závidím její sílu a schopnost se se svojí minulostí vypořádat?

„Samozřejmě je teď ale všechno kvůli tobě jinak,“ pověděla z ničeho nic.

„Cože?“

„Víš, dosud jsem si myslela, že kdyby mi někdo někdy nabídnul lidský život výměnou za upírství a Emmetta, neváhala bych ani vteřinu. Zkrátka bych po té možnosti chňapla všemi deseti,“ nevesele se uchechtla.

„Ale ty přece Emmetta miluješ,“ podotkla jsem. Upíří láska má být přeci něco nepřekonatelně silného, něco nezničitelného, něco o co žádný upír, když to najde, nechce nikdy přijít, protože ví, že by bez toho už nedokázal žít.

Pokud by se ale Rosalie dokázala vzdát Emmetta, není to snad důkazem toho, že upíří láska není tak definitivní, jak jsem si myslela, že je? Nebo, jak mě spíš Edward nechal věřit, že je?

„Já vím,“ přikývla. „Teď už to vím.“ Zářivě se usmála tak, jak jsem ji ještě nikdy neviděla. Její obličej se celý rozjasnil a lesem se rozezněl její šťastný smích. „Celé ty roky jsem žila v takové zlobě a vzteku, který jsem si kolikrát vybíjela právě na Emmettovi. A on mě nechal, i když za to nemohl. Dokonce mi řekl, že kdybych si vybrala život místo něj, nezlobil by se na mě. Že tak moc mě miluje, že by mi nebyl schopen odepřít něco, po čem tak strašně toužím. Alice mě po tom nazvala sobeckou mrchou a řekla mi, že si Emmetta vůbec nezasloužím.“

 V tomhle jsem se Alici nedivila – Emmett na všechny působí zezačátku děsivě, ale to má na svědomí velikost jeho postavy než skutečný charakter. Když ho člověk pozná blíž, uvědomí si, jak neškodná a pohodová bytost to je. Takže při představě, že by ho Rose využívala jako boxovací pytel, mi na mysli taky vytanulo pár nehezkých slov. Jenže Rosalie se mi s tímhle vším svěřila z nějakého jiného důvodu. Z důvodu, kterému jsem ještě docela nerozuměla.

„Ale co s tím mám společného já?“ zeptala jsem se.

„Díky tobě vím, jak hloupá a krutá jsem byla. Pochop, Bello, my dvě toho nemáme příliš společného, ale je tu něco, co nás spojuje.“

„Myslíš, to, že jsme byly… znásilněné?“ Doufala jsme, že se mýlím, že nechce vést rozhovor na toto téma.

„Ne,“ zavrtěla hlavou a já si oddechla. „Mám na mysli zarputilost.“

„Spousta lidí je takových.“

„To ano,“ připustila. „Ale ne všichni si kvůli tomu dokáží zničit život.“

„Co tím chceš říct?“ To, kam tahle konverzace směřovala, mě začínalo děsit.

„Já se už přes šedesát let držím toho, že abych mohla být šťastná, potřebuji k tomu tlukoucí srdce a funkční dělohu. Ty se naopak držíš toho, že všechno musíš zvládnout sama. Dokonce i to, co sama zvládnout nemůžeš.“

„Co tím myslíš?“

„Myslím tím to, že jediné, co momentálně potřebuješ, je Edward.“

„S tím nesouhlasím.“

„Proč?“ zeptala se.

„Byla jsi včera v noci doma?!“

„To co se stalo, je jen přirozenou součástí toho, že se s tím chceš vyrovnat,“ ledabyle mávla rukou.

„Děláš si legraci?!“ odsekla jsem zlostně. Její arogance mě rozzuřila. „Tomu říkáš přirozená součást?! Ranila jsem ho Rosalie. Sprostě jsem ho vydírala a-“

„A co?“ přerušila mě. „Myslíš si, že nevím, jaké to je? Myslíš si, že jsem snad nikdy nezažila ten pocit, kdy tady,“ prstem si poklepala na spánek, „moc dobře víš, co chceš a co potřebuješ, ale jakmile přijde na věc, tak se všechno posere a ty se poděláš strachy, nebo ještě hůř, propadneš takové panice, že svému manželovi urveš ruce?! Myslíš si, že nevím, jaké to je, se pořád dokola omlouvat a přitom vědět, že to není omluva poslední?!“ Hrozivě se nade mnou tyčila, v jejím pohledu se soustředila veškerá zlost, který by mě dříve děsila. Ale teď, i když jsem věděla, že by mě mohla fyzicky zlikvidovat, jsem se cítila mnohem bezpečněji než včera v noci.

„Bello,“ pokračovala už mnohem klidněji. „Ty ani nevíš, jaké máš štěstí, že jsi přežila všechno to, co se ti stalo. Přežila jsi těhotenství, které by kohokoliv jiného zabilo. Přežila jsi Victorii, život s vlkodlaky. Přežila jsi to peklo, kterým tě protáhl Chester a k tomu všemu jsi dokázala ochránit a vychovat své dítě. Co víc chceš ještě dokázat? Vyrovnat se se znásilněním? S tím ses taky vyrovnala.“

„Nevyrovnala.“

„Ale ano,“ zlehka se usmála. „Jak bys jinak nazvala to, co s tebou dělal Chester ještě před tím, než jsme se zde objevili?“

„Obchod,“ odpověděla jsem automaticky. Tak jsme tomu říkali – obchod, dohoda, ujednání.

„Když chceš koupit auto a přijdeš do obchodu, ve kterém se ti ani jedno nelíbí, co uděláš?“

Odejdu.

Mlčela jsem. Ne proto, že jsem neznala odpověď, ale právě proto, že jsem ji znala. A Rosalii ji znala také.

„Co mám dělat?“ povzdechla jsem si. „Jak se… uzdravím?“ Ta druhá otázka zněla v mé hlavě mnohem lépe, ale Rosalie věděla, jak to myslím.

„Časem to bude jednodušší. Ale musíš dovolit Edwardovi netlačit na tebe. Soustřeď se na něco jiného. Třeba na vaši svatbu. Chceš ji ještě, ne?“

„Jo, chci,“ přiznala jsem.

„Tak se zaměř na šaty, hostinu a všechno to, co ti doteď přišlo nedůležité. Neříkám, že to bude jednoduché, ale pomůže to nejen tobě ale i Edwardovi.“

„Jak?“

„Tebe to rozptýlí a pro něj to bude důkaz, že to myslíš vážně.“

„A pak?“

„Co pak?“

„Nebudeš mě přesvědčovat, abych se nechala proměnit?“

„Ne.“

„Proč?“ Rosalie mě mátla. Najednu stranu mi chtěla pomoct. Na stranu druhou se mi její návrhy a plány zdály docela krátkodobé. Navíc po tom, s čím se mi svěřil Edward tu noc, co se vrátil domů, jsem měla pocit, že svatba pro něj nebude dostatečným důkazem toho, že s ním chci zůstat už napořád.

„Chceš, abych tě přesvědčovala?“

„Já nevím,“ přiznala jsem. Bylo hrozné těžké se rozhodnout, čí radu poslechnout. Poté, co jsem si promluvila s Alicí, jsem pochopila její úhel pohledu a to, proč nelituje toho, čím se stala. Ale teď, když znám celý Rosaliin příběh, jsem ráda, že je tu někdo, kdo by za mě řekl ne… Nebo jsem si to alespoň myslela.

„Pokud bych tě ale směla o něčem přesvědčovat, tak bych se zaměřila na něco jiného.“ Rosalie mě vytrhla z myšlenek.

„Na co?“

„Na něco, co by si Edward přál zažít,“ pověděla. „ Na něco, co by ho také přesvědčilo, že to myslíš vážně.“

„Co?“ Byla jsem zvědavá.

„Těhotenství.“ Šokovaně jsem na ni zírala a nevěděla co říct. Edward by chtěl zažít těhotenství? Proč se mi o tom nezmínil?

„Samozřejmě ti to neřekne,“ odpověděla na mou tichou otázku, která se mi musela zračit v obličeji. „Cítí se tak viný, kvůli tomu všemu, čím sis už prošla, že by se nikdy neodvážil ti to navrhnout. A proč taky, že?“ optala se hořce. „Má tebe a má Nessie. To je mnohem víc, než si kdy mohl přát. Jak by si mohl dovolit chtít ještě něco navíc?“

„Proč mám pocit, že Edward by nebyl jediný, kdo by si to přál zažít?“ zeptala jsem se, protože její trpký a lehce závistivý výraz i tón hlasu mi pomohly pochopit, že tohle je Rosaliin způsob upřímnosti.

„Jak jsem řekla - dosud jsem žila v přesvědčení, že ke štěstí potřebuji funční dělohu. Teď už vím, že mi stačí tvoje.“ Její přímost byla odzbrojující a já nevěděla jestli se smát, nebo plakat.

„Rosalie…“ Nevěřícně jsem zakroutila hlavou. „Ty jsi vážně sobecká mrcha.“

„Jo.“ Přikývla. „Já vím,“ dodala po chvilce se smíchem.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Velké holky nepláčou - 31. kapitola:

 1 2   Další »
14. mmonik
07.04.2015 [10:04]

mmonik Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

13. kala
28.03.2015 [15:02]

Emoticon Emoticon Emoticon

12. kiki11
27.03.2015 [17:43]

kiki11Krásná kapitolka, naprosto dokonalá. Nemůžu se dočkat pokračování. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

11. AshleyS
27.03.2015 [15:14]

Úžasná kapitola Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Velké holky nepláčou jsou jednou z nejlepších povídek, které jsem na stránkách četla. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Doufám, že i přes nedostatek času tuhle povídku dokončíš - i kdybych si měla počkat celý rok na jednu kapitolu, vždycky se sem vrátím a budu doufat, že se objeví alespoň úryvek z budoucí kapitolky. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

10. Marvi
26.03.2015 [16:31]

MarviTvoje úžasná povídka mě přitáhla opět na tyto stránky a musím uznat, že to byla jízda od začátku do konce a moc se těším na další díl, doufám, že bude brzy a kdyby ne, tak budu trpělivě čekat ;) Báječné!!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

9. cullen
26.03.2015 [13:59]

To byla bomba kapitolka, už se těším na další Emoticon Emoticon Emoticon

25.03.2015 [15:33]

anissskaMoc krásná kapitola, i přes to všechno zlé, co se Belle stalo. Moc se mi líbil rozhovor s Rosalií, zdá se mi zbytečně všude popisovaná jako nějaké nutné zlo. Tady jsi ukázala, že je to jen taková skořápka, pod kterou se ukrývá citlivá duše.

Doufám, že si Bella vezmě všechny ty rady k srdci a bude svatbáá! Emoticon Moc se těším na pokračování.

7. Seb
24.03.2015 [18:52]

Páni, byla jsem zvědavá,jak se s tím Bella vyrovná, no snad bude líp. Emoticon
Rozhovor s Rosalií byl zajímavý, snad to Belle pomůže.
Ještě jedno těhotenství mě taky napadlo, ale pořád si to nějak neumím představit po tom všem, co Bella zažila.
Napsalas to úžasně, děkuju!
Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

6. Lucka
24.03.2015 [14:06]

perfektní Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

5. betuška
24.03.2015 [11:34]

paráda,tak sme sa dočkali,jak bude čas tak si Velké holky zopáknem opäť,skvelý zážitok a mráz na chrbte,len dúfam , že do pokračovania neuplynie ďaľší polrok,aj ked autor Hry o trony povedal ,že nemáme skuhrať,ale čakať, ale tak nejak dúfam, že sa na nad nami zľutuješ Emoticon
veľký potlesk, dospelá sága sa mi fakt páči Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1 2   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!