Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Velké holky nepláčou - 21. kapitola

25.04.2013 (18:15) • Inoma • FanFiction na pokračování • komentováno 38× • zobrazeno 4792×

21. kapitola

Poslední tři týdny jsem měl pocit, jako bych stál uprostřed minového pole a nevěděl, kam se hnout, protože jakýkoliv pohyb by mohl odjistit bombu pod mýma nohama. Dám se do leva a Bella uteče. Dám se doprava a Bella zmizí... Proto jsem radši nedělal vůbec nic. Jen jsem se tvářil šíleně nad věcí a nechal všechny okolnosti, ať nás semelou. Chester byl jen třešinkou na dortu. Kromě něj tu ale byly i další věci, které jsem mohl ovlivnit – natáčení, jednotlivé scény, sex s Bradleym... Vůbec to, že jsem ji opustil.

A teď, když jsem koukal do těch hnědých očí a sledoval útržky myšlenek – Bellin úsměv, její ruka nalévající džus do sklenice, její slova Nessie, nehltej tak! – jsem měl pocit, že kromě těch min pod nohama mi nad hlavou krouží rej meteoritů a každý z nich se chystá spadnout přímo na mě.

„Kdo je to?“ zeptal jsem se neslyšně. Protože jestli to byl jen nějaký vtip, tak byl hodně špatný a hodně krutý.

„Jmenuje se Nessie,“ odpověděla mi Rosalie a klekla si k posteli. Odhrnula jí vlásky z čela a zachmuřila se. Ta teplota neklesá, pomyslela si.

„Ptal jsem se, kdo to je a ne, jak se jmenuje,“ pověděl jsem roztrpčeně. Já se mohu jen domívat a doufat, že to je tak, jak se to jeví. Že se stal zázrak a že něco tak strašného, jako je naše podstata, je schopno se podílet na stvoření něčeho tak nadpozemsky dokonalého. Ale dokud to někdo neřekne nahlas, nedovolím si tomu věřit. Protože ta bolest, kdyby to pravda nebyla, by byla horší jak tisíc vybuchnutých bomb.

„Je to tvoje dcera, Edwarde.“ Carlisle mi položil ruku na rameno. Snad proto, aby mě udržel na místě, nebo možná čekal, že se tu skácím na zem. Já vnímal jen to, jak se mi tělem rozlévá příjemný hřejivý pocit. Sledoval jsem měděné lokýnky rozhozené na polštáři a hledal jediný rozdíl v odstínu té barvy. Žádný jsem nenašel. Její vlasy měly stejnou barvu jako ty moje.

V obličeji byla mým a Belliným mixem. Její rysy nebyly tak ostré a tvrdé jako moje, ale měli jsme podobnou bradu. Nos měla po Belle, takový malý roztomilý knoflík.A oči, ty měla stoprocentně po svojí mámě.

Máma... Bella byla mámou. Mámou dítěte... Mého dítěte!

„Edwarde,“ Carlisel si stoupnul přede mě a zabránil mi tak ve výhledu na mou dceru. Odstrčil jsem ho. Ale on se opět postavil přede mě a chytil mě za ramena. „Musíš najít Bellu!“ řekl direktivně. „Nessie je nemocná a já ji nedokážu pomoct, žádné léky nezabírají a ta teplota jí stále stoupá!“

Ihned jsem se svou pozornost stočil ke svému dítěti. Dítě! Já mám dítě!

Z pod přivřených víček mě se zájmem sledovala. Skenovala můj obličej přesně tak, jak jsem to dělal já. Táta? Tohle je můj táta? ptala se v duchu.

Mami, kde mám tatínka?

On musel odejít, Nessie.

Ale proč? Odešel protože jsem se měla narodit?

„Edwarde!“ Carlisle mnou zatřásl a přerušil tak nit Nessieiných vzpomínek. „Běž najít Bellu. Teď hned!“ přikázal mi a v duchu ho zachvacovala panika. Já se stále nedokázal nedívat na postel. „Dělej!“ Postrčil mě ke dveřím. Výhružně jsem na něj zavrčel, ale on si z toho nic nedělal. Strkal mě dál, až mě vystrnadil z pokoje.

„Nic nezabírá. Teplota stále stoupá. Nikdy jsem se s nikým, jako je ona, nesetkal. Nevím, jak ji léčit. Jediné, co chce, je Bella a brusinkový džus,“ vysvětloval, u toho mě držel za paži a vedl mě ven z domu. „Esmé koupila přesně ten, který Nessie chtěla, ale když se ho napila, začala zvracet. Do dvaceti minut jí teplota stoupla o šest desetin stupně a zrychlujete se to, takže si musíš pospíšit. Je ti to jasné?!“ otázal se mě a pohledem se ujišťoval, že zcela chápu závažnost situace.

Stáli jsme u auta a já nedokázal reagovat. Nezmohl jsem se ani na hloupé přikývnutí. V hlavě jsem stále naslouchal dětskému hlásku, jehož myšlenky se chvilkami měnily ve vzpomínky, aby se následně propadly do fantazie a tajných přání. Vidět sebe ve slavnostním obleku a Bellu v bílých svatebních šatech, jak ke mně kráčí uličkou, bylo jedním z těch nikdy nesplnitelných.

„Pospěš si, Edwarde.“ Carlisle mi otevřel dveře a já nastoupil.

-oOo-

Byl to zázrak. Nessie byla zázrak. Nedokázala jsem se – nikdo z nás se nedokázal – na ni vynadívat. Byla okouzlující a její přítomnost jako by konečně dala všemu řád a potřebnou logiku pro to všechno, co se v posledních týdnech odehrálo.

Bella a Edward zplodili dítě. Bylo to... neuvěřitelné. A přesto skutečné.

Po dlouhé, velmi dlouhé době jsem opět v Edwardových očích zahlédla neústupnost a rozhodnost. Bylo to něco, co potřeboval. Po těch týdnech, kdy už ztrácel naději a kdy byl pomalu ale jistě nucen ztratit i sám sebe, se v jeho životě objevila ona. Ihned jsem na něm poznala, že v něm zažehla jiskru víry. Že těď už konečně ví, co má dělat. Že už nemusí tápat a mít strach, že jakékoliv rozhodnutí zničí nás všechny. Ona mu dala směr, jistotu a cíl.

Posadila jsem se na postel vedle své vnučky a opatrně ji vzala za ruku. Neměla ji tak horkou jako lidé, ale i tak jsem poznala, že od poslední hodiny jí teplota opět vzrostla. Stisk dlaně mi trošku oplatila a pak se bezhlasně zeptala – mami?

„Za chvilku tady bude, broučku,“ zašeptala jsem. „Jenom vydrž.“

-oOo-

Nevěděl jsem, kam mám jet. Napadalo mě jen jediné místo, které by mi pomohlo zjistit Bellinu adresu, ale nedělal jsem si moc velké naděje, že by tam federálové něco nechali. I přesto jsem se ale rozjel k Chesterově kanceláři. Zaparkoval jsem o dva bloky dál a zbytek došel pěšky. Obezřetně jsem poslouchal myšlenky lidí, kteří procházeli okolo budovy, ve které sídlila jeho firma. Nechtěl jsem se setkat s nějakým agentem, který to tam třeba hlídal, ale když jsem vešel dovnitř, uslyšel jsem jen jedny myšlenky. Byla to Elisa, Chesterova asistentka. Uklízela kancelář a u toho si zapisovala, co všechno chybí. Divil jsem se, že nesedí v base.

Zaklepal jsem na dveře a počkal na její pozvání. Když mě zahlédla, obočí se jí samým překvapením vyhouplo až k vlasům.

„Co tady děláte?“ zeptala se.

„Potřebuju vědět, kde bydlí Marie Masonová,“ řekl jsem pravdu a současně s tím si její odpověď přečetl v hlavě.

„Proč to potřebujete vědět?“ zeptala se, ale v tu chvíli jsem už byl tři kroky na odchodu.

Vejít do toho bytu bylo jako dostat se do jiného světa. Už když jsem sem přijížděl, jsem pociťoval zvláštní tíseň. Vědomí, že za chvíli poznám pravdu, mě hnalo a brzdilo zároveň. Byl to doklad skutečnosti. A mého selhání.

Na chodbě se světlým nábytkem byla pohozená Bellina bunda. Cítil jsem ji z ní i na dálku dvou metrů. U botníku ležely dámské boty s nízkým podpatkem a fialovobílé tenisky, které by se mi v ruce třikrát ztratily. A na věšáku visela džínová bunda s růžovým lemem a baťůžek se třemi motýly. Potřeboval jsem se jich dotknout, potřeboval jsem se ujistit, že se mi to nezdá.

Čím více důkazů o Nessieině existenci jsem nacházel, tím rychleji jsem věděl, co mám dělat. Bylo to instinktivní, pudové. Skoro jako lov, jen s tím rozdílem, že jsem byl napůl ochromený hrůzou. Jako by to snad byl nějaký zákon, že zároveň s malým dítětem dostanete i obrovský strach.

Na zdech visely fotografie. Většinou na nich byla Nessie. Jednou s panenkou, pak u vánočního stromku s kopou dárků. Na jedné byly spolu s Bellou; na hlavách měly korunky upletené z lučních kytek a zblízka se smály do objektivu. Nikdy jsem neviděl nic krásnějšího.

Když jsem otevřel dveře do pokoje, ze kterého se ozýval vyděšený tep protkaný plytkými nádechy a tichými vzlyky, zamrznul jsem na místě. Seděla na zemi vedle postele; objímala si kolena, ke kterým si tiskla plyšového psa a nikdy nevypadala křehčeji a zranitelněji. Ani tehdy, když do ní málem narazila Taylorova dodávka nebo když skončila v nemocnici po Jamesově útoku. Zato teď vypadala jako by se měla každou chvíli rozpadnout. Jako by stačil sebemenší pohyb vzduchu a ona by zmizela, rozplynula se.

Hlavu si čelem opírala o kolena, ramena se jí nepatrně třásla a zvuk tichých slz padajících a vsakujících se do její mikiny mi zněl jako dunivé hromobití. Jako předzvěst zkázy.

Třemi kroky jsem byl u ní. Když jsem ji vzal do náruče, opřela se mi hlavou o rameno. Oči neotevřela.

„Vezmu tě za ní,“ slíbil jsem a políbil ji do vlasů. Kyselý nádech z dnešního poledne se z ní pomalu vytrácel a nahrazoval ho pach čerstvé krve. Horkým tělem se ke mně přimkla. A začala plakat nahlas.

-oOo-

Nedokázala jsem se na něj podívat. Nechala jsem ho, ať mě usadí na sedadlo a zapne pás, ale to bylo vše, čeho jsem v tu chvíli byla v souvislosti s jeho osobou schopná. Říká se, že nejhorší, co se může rodičům stát, je přežít vlastní dítě. Stát nad jeho hrobem, hodit hrst hlíny na jeho rakev a říct své poslední sbohem s tím, že se co nevidět opět potkáte. Ale co když se ani dítě, ani jeho tělo nikdy nenajde?

Za těch pár hodin, kdy jsem si prošla tím nejhorším mučením, které může matku zasáhnout, jsem si uvědomila jednu věc - dala bych svůj vlastní život za možnost přesvědčit se, že je živá, zdravá a že lidé, kteří mi ji vzali se o ni dobře postarají. Včetně toho, že by to nebyli lidé, ale upíři.

A taky jsem pochopila, proč spousta rodičů po smrti svých dětí nedokáže na tomto světě zůstat. I mě ta myšlenka napadla. Pokud – a to je velmi zrádné slůvko -  by byla Nessie mrt-

Neživá. A já o tom měla jasný důkaz, neváhala bych ani minutu.

Jenže já to nevěděla. A naděje dokáže stejně tak pomáhat jako ubližovat. Proto jsem zavolala Jacobovi a řekla mu všechno. Úplně všechno.

„Zůstaň, kde jsi. Jsem na cestě!“ pověděl, zatímco jsem poslouchala, jak prásknul dveřmi a vyběhl před dům. Pak jsem zaslechla jen trhání šatů a dopad čtyř tlap na štěrkovou cestu.

Nessie byla někde tam venku. A já nemohla dělat vůbec nic. Jen sedět. A čekat.

„Bello,“ Edward mě měkce oslovil a zařadil se do levého pruhu. Mdle jsem se na něj podívala; neměla jsem v sobě už ani kousek síly na to, abych předstírala slušnost či snad dokonce zájem. Mojí prioritou byla Renesmé. Edward, Jacob, ostatní Cullenovi mi byli v tu chvíli ukradení. Klidně by je mohla spolknout zem a já bych nehnula ani prstem, abych se jim pokusila pomoct. Edward se nadechnul a pak pokračoval: „Nessie má teplotu. Carlisle se jí snaží pomoct, ale nic nepomáhá. Nevěděla bys-“

„Jak vysokou?!“ přerušila jsem ho. 

„Přes třicet osm. Měla by-“

„Přes třicet osm?!“ zděsila jsem se. Nessieina obvyklá teplota byla okolo třiceti čtyř stupňů. A pokud ji měla o čtyři stupně výš... Kdyby byla člověk, pravděpodobně by ji už dávno měli v péči lékaři.

„Carlisle dělá, co může,“ Edward se mě snažil uklidnit. Místo toho ale spíš přiléval olej do ohně.

„Nedělá!“ odporovala jsem a prošacovala si kapsy, abych našla přesně desetidolarovku, která mi bude stačit. „Jeď do lékárny,“ přikázala jsem mu.

„Carlisle má doma všechny možné léky. Jenom se tím zdr-“

„To, co Nessie potřebuje, doma určitě nemáte!“ Pochybovačně se na mě podíval. Jistě, já zapomněla – Cullenovi mají přece vždycky všechno! A Edward vypadal, že je ochotný se o tom dohadovat. Opět byl dětinský až za hrob.

„Bell-“

„Krev, Edwarde!!! Máte doma krev?! Odpověz, válí se vám v lednici sáček s lidskou krví?!“ Šokovaně se na mě podíval. A pak, jako by mu to začalo pomalu ale jistě docházet, si pravou rukou začal prohrabovat vlasy. Jasný znak jeho frustrace a bezmoci. Bylo to až trapné, jak si tato lidská gesta osvojil a používal je v mé přítomnosti. Já věděla, co je zač! Nemusel si přede mnou hrát na člověka!

„Do lékárny!“ zasyčela jsem. „Hned teď!“ Potřebovala jsem něco dělat. A píchnout si jehlu do žíly a nechat téct krev do sáčku, abych ji hned po našem příjezdu mohla dát Nessie, se zdálo jako dobrý nápad. O Edwarda jsem se nestarala; on přece dýchat nepotřeboval. Navíc on si svou bezmoc mohl vybít na agresivním řízení, já naopak neměla co dělat. A to mě ubíjelo ještě víc.

Když po pár blocích zastavil u krajnice, neřekla jsem mu ani slovo. Byla jsem unavená, vyděšená, šťastná a rozzuřená zároveň. Nedokázala jsem se na něj dívat, natož s ním mluvit. V lékárně jsem koupila mně tolik známý tranfúzní set a hnala se hned k němu zpátky do auta. Když jsme se opět rozjeli, zeptala jsem se:

„Za jak dlouho tam budeme?“

„Deset, maximálně patnáct minut.“ Pro potvrzení svých slov předjel jedno auto před námi; stihl tak projet křižovatku na oranžovou. Já mezitím pátrala po něčem, čím bych si stáhla ruku, aby mi naběhly žíly. Doma jsem používala klasické škrtidlo, ale tady v autě jsem nic takového neviděla.

„Kde máš lékárníčku?“ zeptala jsem se.

„V kufru,“ odpověděl, na jeho tváři se objevilo něco velmi podobného vině. „Mám-“

„Ne,“ přerušila jsem ho. Zastavení jsme si nemohli dovolit. Začala jsem si stahovat mikinu a u toho se připravovala na to, že ho požádám, aby mi ruku zaškrtil on sám – sílu na to měl. Ale jakmile jsem se k němu obrátila, málem jsem zvolala aleluja.

„Dej to sem,“ zamumlala jsem a rychle se natáhla po jeho opasku. Naučeným pohybem jsem rozepnula přezku, Edwardovy strnulosti jsem si nevšímala. Během tří vteřin měl opasek dole, za další dvě jsem si ho už omotávala kolem paže. Edward mě sledoval koutkem oka. Zacvičila jsem rukou a sledovala, jak mi pomalu vystupují žíly. Počkala jsem, až zastavíme na další křižovatce a pak, těsně před tím, než jsem si jehlu vrazila do loketní jamky, jsem mu ten večer dala poslední příkaz: „Nedýchej!“

-oOo-

Nebyl čas. Všechno se dělo příliš rychle. Čas utíkal jako zběsilý a Edward se nevracel. Začal jsem panikařit. Znal jsem všechny důvody, proč by lékař nikdy neměl operovat své příbuzné. Já bych to doplnil o to, že by je neměl ani léčit. Sotva jsme ji našli... Sotva jsme ji poznali... A už o ni máme přijít? Byl to snad trest za to, že se nikdo z nás Edwardovi tehdy nepostavil a nezabránil mu odejít z Forks? Že jsme je opustili? Obě?

Esmé mi přinesla mokré prostěradlo a Rosalie Nessie opatrně vysvlékla. Její tělíčko sláblo každou vteřinou. V myšlenkách, které se místy nořily do tmy, chtěla jediné – svoji mámu.

„Do minuty budou tady,“ pověděla Alice a přerušila tím ticho celého domu. V duchu jsem počítal sekundy, údery malého srdíčka a mělké nádechy, které byly čím dál tím víc obtížnější. Chtěl jsem si dojít pro plicní soupravu, kdyby náhodou byla potřeba, ale Alice mě zastavila.

„To nebude nutné, Carlisle. Už jsou tady.“ A opravdu, za moment jsem slyšel Edwardovy kroky. Běžel lesním porostem, směrem od silnice. Na rukou musel nést Bellu, protože po chvilce jsem dokázal rozeznat tlukot dalšího srdce. Všichni jsme hleděli z okna a čekali na Edwardův stín. Alice přikryla zabalenou Nessie dekou a odtančila otevřít okno. Sotva roztáhla jeho rámy od sebe, ozval se rázný odraz. Pak už před námi stál Edward v náruči s Bellou.

„Krev, Carlisle,“ řekl Edward a položil Bellu vedle Nessie. „Potřebuje krev,“ upřesnil a kdybych mu náhodou nerozuměl, ukázal ještě na plný dvou decový vak krve, který postupně prosycoval vzduch v pokoji velmi příjemným aromatem. Ihned jsem zkontroloval Jaspera, který už nedýchal a nechával se odvést svojí manželkou z pokoje. Emmett se odchodem nijak netrápil, prostě vyskočil z okna, kterým přišli Edward s Bellou.

„Nessie,“ Bella plakala úlevou a strachem, hladila svou dceru ve vlasech, zatímco druhou rukou sebrala Edwardovi z dlaně vak, kterému odstřihl plastový rožek. Dokázali spolu pracovat beze slov. Oba sledovali Nessie, která vypadala, že spí - oči měla zavřené a dech pravidelný, ale velmi mělký – a oba se jí nějakým způsobem dotýkaly. Bella hladila její tváře a Edward ji zlehka hladil po ruce. Byl to pro mě velmi známý obrázek, v nemocnici to zažívám den co den, ale teď v tenhle okamžik se mě to hluboko dotklo. Protože tohle nebyli mí pacienti. Byli to moje děti. Moje rodina.

Bella zvedla Nessieinu hlavu a smočila jí rty do své vlastní krve. Hypnotizoval jsem pohledem malé rtíky a čekal na to, až se alespoň trochu pohnou, ale nestalo se vůbec nic. Nessie na krev nereagovala.

„Nessie!“ zaplakala Bella. „No tak, prosím, napij se,“ žadonila vzlykavým hlasem a opět smočila Nessieina ústa v rudé tekutině. Jenže se nic nestalo. Nessie dále spala jako Sněhurka v pohádce.Bílá kůže v bílých přikrývkách, kdy jediný kontrast plnily rudé rty a bronzově hnědé vlasy.

Bella se bezmocně podívala na Edwarda, který jí pohled opětoval. Byl to jeden z těch okamžiků, kdy byste se nejraději odvrátili a dívali se někam jinam. Ale zároveň se odvrátit nedokážete, protože vás ta síla jejich vztahu tak ochromí, že se k nim obrátit zády zkrátka nemůžete.

Celá takhle chvilka trvala jen opravdu krátkou dobu, ale nikdo mě nikdy nepřesvědčí, že Bella k Edwardovi už nic necítí. Protože kdyby k němu nic necítila, nikdy by se na něj takhle nepodívala. Nikdy by v jeho osobě nehledala útěchu. A už vůbec ne radu.

„Co to děláš?“ zeptal se můj syn, když si Bella namočila prst do krve a otřela jej do svého pravého zápěstí. Do toho, do kterého jí kousl James.

„Říkal jsi, že čich je pro váš lov nepostradatelný,“ pověděla a opět si na ruku nanesla další rudé kapky. Potom strčila zkrvavené zápěstí Nessie přímo pod nos.

„Bello,“ vydechl Edward, ale nezastavil ji. Nikdo z nás ji nezastavil.

„Kousni mě, Nessie,“ pověděla Bella, při čemž svou dceru      hladila čistou rukou ve vlasech. „No tak, zlatíčko. Kousni mě.“

„Ma-mi?“ zamumlala má vnučka. Nedokázal jsem odhadnout, zda se probudila, nebo jen blouznila, protože oči měla stále zavřené.

„Ano, Nessie. Jsem to já,“ potvrdila jí Bella a opět jí dala zápěstí pod nos. „Musíš mě kousnout,“ nabádala ji. „Pak ti bude zase dobře.“ Nessie semkla rty a Bella se opět zadívala na Edwarda a pak na noční stolek, na kterém stála moje brašna. Ze začátku jsem nechápal, o čem byla tahle tichá prosba. Ale když Edward vytáhnul skalpel, pochopil jsem.

Uchopil její ruku, zápěstím vzhůru. Pak lehce prořízl kůži, která se ihned zabarvila do červena. Bella ani bolestivě nesykla, jen sledovala mého syna, který se stále díval na ránu, kterou jí nepřímo způsobil.

Doufal jsem, že ho neovládá její krev. Pokud ano, byl jsem připravený zasáhnout, i když jsem věděl, že má pomoc přijde pozdě. Jenže Edward nezklamal. Uchopil Bellinu ruku a společně ji přesunuli k Nessieinu malému nosíku. Netrvalo to dlouho a má vnučka se nadechla. Poté slabě zavrčela. A konečně se zakousla do zápěstí své matky.

Autor: Inoma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Velké holky nepláčou - 21. kapitola: