Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Věčnost - VI.kapitola - Alicino šílenství

31.01.2009 (09:52) • Luczyi • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3041×

6. Chapter
When I was getting up, I at once looked up to Edward’s eyes. He smiled and kissed me.
“So, how did you sleep?” he asked and he still looked tenderly to my face. I blushed and he laughed.
“Good, I had full beautiful dreams.”
“About who?” he gaped at me.
I blushed again. Answer or not answer? I draw a deep breath. Answer.
“Like usually. About you,” I avowed.
“You’re kidding,” he started screamed. “I must go out.”
“What?” I whispered in disbelief.
“NO! I love You, Edward! You can’t leave me!” I screamed to him.
“I must go out,” he repeated and he sprinted out of room.
After this was loud silence.
------------------------------------------------------------------
„Ah,“ vykřikla jsem a posadila se na pohodlné posteli.
„Co se děje?“ zeptal se Edward a já se mu vděčně schoulila v náručí. Jenom sen. Klid. Byl to jenom sen.
„Všechno v pohodě,“ usmála jsem se vyčerpaně.
„Dobře,“ usmál se a políbil mě, „takže, jak jsi se vyspala?“ Cože? Co jsi to řekl? Ne. NE! Prosím, NE!!!
Jako by mě něco nutilo opakovat naučené věty, červenajíc se jsem odpověděla: „Dobře. Měla jsem samé krásné sny.“ Co se to děje? Snové déjavu?
Šťastně se usmál: „O kom?“ Už zmlkni!
Ale ani já jsem nedokázala porušit zaběhnuté schéma: „Jako obvykle. O tobě.“ Prosím, prosím,PROSÍM!
Edward se na chvíli zamyslel. Přijde stejný výbuch jako ve snu? Radši jsem to nechtěla vidět a tak jsem mu zabořila nos do vlasů. Chtěla jsem si vychutnat poslední chvíle s ním.
K mému překvapení se ale nic nestalo, až na jeho slabé uchichtnutí. Pak mě něžně objal a zvedl mi bradu: „To mě těší. Ale byla to jen řečnická otázka.“ Když jsem se na něj nechápavě podívala, podotkl s nechutně krásným úsměvem: „Zase jsi mluvila ze spaní.“ Uh... Co jsem na sebe zase práskla? Na jednu stranu jsem z toho byla vedle. Ale větší část zabírala radost. Obrovská radost až skoro euforie ze zjištění, že se sen nestal skutečností. Že Edward neutekl. Že tu byl. Se mnou. Navždy.
Když Edward viděl můj šťastný výraz, podepřel mi rukou bradu a podíval se mi zkoumavě do obličeje: „Čemu se směješ?“
Místo odpovědi jsem se k němu blaženě přitiskla a objala ho kolem krku. Nechápavě ale přesto nadšeně mi objetí opětoval.
„Odpověď asi nedostanu, viď?“ povzdychnul si a políbil mě do vlasů, „někdy by mě vážně zajímalo, jací skřítci ovládají tvoje myšlení.“ Uchichtla jsem se a pak, jen abych slyšela, jestli to pořád tak hezky zní, jsem zašeptala: „Miluju tě.“
Samolibě usmál a doplnil: „Každým dnem víc a víc.“ Znělo to pořád stejně. Přála jsem si, aby ta chvíle nikdy neskončila.
„Vstávat a do práce, vy moje malé hrdličky,“ zazpívala Alice a bez klepání vtrhla do pokoje. Přejela nás dva sedící v objetí na křesle přísně hodnotícím pohledem a pak si teatrálně povzdychla: „S vámi bude ještě tolik práce.“
„O čem to mluvíš, Alice?“ svraštil obočí Edward a pak, jak mu to došlo z jejího unešeného výrazu, se mu čelo zase vyhladilo.
„O svatbě přece,“ řekla, jako by to bylo nad slunce jasnější, a pak se oslnivě usmála: „Takže Bellu si vezmu do parády já. Edward to zas tolik nepotřebuje.“ Chytila mě nemilosrdně ta ruku, ale proti Edwardově síle neměla šanci. Ten mě držel pevně v pase a nehodlal mě pustit.
Alice se zamračila: „Buď rozumný, bratříčku. Sám chceš, aby co nejdřív už byla Cullenová, ne?“
Edward se zamyslel, ale stále mě svíral v železném sevření. Pak, jako by uznal Alicin názor, mě naposledy něžně políbil a dovolil své sestře mě vytáhnout na nohy. Alice se samolibě usmála: „Tak se mi to líbí,“ a za mého neobratného protestování mě odvedla z tepla Edwardovi náruče. No... teplo zrovna nebyla nejlepší charakteristika. Ale přesto.
„Jediné, co budeš mít na starosti, bude vybrat hosty,“ vytrhla mě ze zamyšlení Alice, která mě zrovna v tu chvíli strčila do vysoké židle v koupelně před zrcadlem, „zbytek zvládnu sama.“ O tom jsem naprosto nepochybovala. Celá koupelna vypadala vcelku obyčejně, ale nedokázala jsem si v ní představit kohokoli jiného než namyšlenou puberťačku nebo Alici. Na poličkách byly vystaveny křiklavé laky na nehty, různě tmavé rtěnky i sypké pudry, to všechno seřazeno pečlivě od nejprůhlednější bílé přes třpytivě zlatou a křiklavě rudou po půlnoční černou. Nedovedla jsem si představit jemnou Alici s tou havraní černí na rtech. Z oslnění všemi těmi tóny barev mě probraly až Aliciny výkřiky nadšení, když se probírala mými kaštanovými vlasy. Zkoušela jsem protestovat, ale moje budoucí sestra mě sjela takovým pohledem, že jsem raději upustila od všech demonstračních plánů a odevzdaně jsem se opřela do opěradla. Alice se uchichtla a okamžitě začala blábolit cosi o časopisech se svatebními šaty a o těch nejlepších přípravcích na udržování lesklých nehtů. Jen jsem se ušklíbla. Kdy ji to konečně přejde? Koukla jsem na ni periferním pohledem. Zrovna si vytlačila do dlaně kuličku tekutého make-upu a začala si nadšeně pískat. Shovívavě jsem se usmála a sama si odpověděla na otázku: Nikdy. Ale teď mi to nevadilo. Přestože jsem spala celou noc klidně, najednou jsem pocítila ospalou otupělost. Zavrtěla jsem se, abych to utrpení přečkala chvilkou spánku.
„Hej!“ zavrčela z dálky Alice a její uspávající prohrabování mých vlasů přestalo, „ničíš moje dílo. Dala jsem ti do vlasů špatnou sponku.“ Omluvně jsem pokrčila ztuhlými rameny. „Už se nehýbej.“ Ospale jsem přikývla. Momentálně bych slíbila cokoliv jen aby mě nechala spát. Nejspíš to vytušila, protože zmlkla a pracovala v tichosti. Bylo slyšet jen občasné hlasitější bouchnutí lahvičky o světle modré kachličky a Alicino tichounké pískání. Vážně pískala moji ukolébavku?
„Bello? Bello? Neříkej, že jsi vážně usnula! No tak, budoucí paní Cullenová!“ Vážně mohl ten obrovský červenohnědý vlk mít dvě hlavy? A opravdu ty hlavy mohly mít podobu Esméina a Alicina obličeje?
„Ona je vážně hrozná,“ stěžovala si ‚hlava-Alice‘, „člověk, no dobře, člověk se moc nehodí, ale přesto, člověk tady o ni pečuje jako o porcelánovou panenku a ona si prostě usne!“
‚Hlava-Esmé‘ jí odporovala: „Podívej, jak je vyčerpaná, chudinka malá. Musí mít z té svatby nervy nadranc. A Edward jí to moc neulehčuje.“ Jakmile můj otupělý mozek zpracoval to jméno, okamžitě jsem byla bdělá.
Zamrkala jsem a ospale vyžbleptla: „Edward? Kde?“
„Hihi,“ zasmála se Alice, teď už bez těla vlkodlaka, „jak jsi věděla, že hned jak se zmíníš o Edwardovi, tak se probere?“
Esmé se skromně usmála: „Sleduji je už tak dlouho. A ta jejich zamilovanost mi pořád vyráží dech. Chtěla jsem to zkusit.“
Heh? Takže ony se na mě domluvily? V duchu jsem se zasmála jejich rafinovanosti. Potvory.
„Skvěle,“ zatleskala malýma rukama Alice a pyšně si mě prohlédla, „teď už tě jenom oblékneme do šatů a můžeme vyrazit.“ Vážně už zbývalo tak málo? Jenom pár hodin a pak budu Bella Cullenová? Nenápadně jsem hodila pohledem k zrcadlu. Ale Alice ho prozíravě překryla kusem tmavé látky, takže jsem nemohla vidět svůj odraz. Stejně jsem vlastně nebyla zvědavá.
„Dobře,“ Esmé nadšením div nevýskala, „teď se podíváme na ty šaty.“ Začínala jsem si připadat jako oblékací panenka. Alice mě chytla pod paží a opatrně, aby mi neponičila novou vizáž, mě odtáhla s Esmé v závěsu do své osobní šatny. Místnost byla obrovská, plná šuplíků, poliček a věšáčků zaplněných obrovskou sbírkou Aliciných svršků a různých cetek. U jedné z rozložitých skříní stála Rosalie a v očích jí jiskřilo napětí, které se okamžitě změnilo v obdiv a úlevu zaráz.
„No teda, Alice!“ vydechla a cukla rukou, jako by si na mě chtěla sáhnout, ale pak si to rozmyslela, „tohle se ti vážně povedlo. Samozřejmě, pořád nevypadá jako upírka, ale...“ Tím se vysvětlovala ta úleva. Vážně si Rose mohla myslet, že po zásahu módní policie bych se mohla krásou byť jen přiblížit té její? Ne, to bylo absurdní.
Alice si Rosalie nevšímala a otevřela dvířka vestavěná do jedné ze stěn šatny. Z kovové tyče vzala podlouhlé pouzdro na šaty na slonovinovém ramínku a položila ho nízký stolek.
„Teď se nedívej,“ poručila mi, ale pak zřejmě usoudila, že bych to nevydržela a opatrně mi zavázala nalíčené oči černou páskou. Pak jsem slyšela skřípění zipu na vaku a šustění starobylé látky, která mi, jakmile mě Alice vysvlékla z trička a kalhot, začala klouzat po kůži jako dotyky motýlích křídel, jako letní vánek, který mi na tomhle mrazivém místě tolik chyběl. Bylo slyšet druhý zip, ale tentokrát byl ten zvuk lehký, takže bylo jasné, že jde o zip na mých zádech.
„Tak a hotovo,“ vydechla Alice spokojeně a promluvila na mě: „chceš se podívat?“ Chvíli jsem přemýšlela, proč zní její hlas tak obdivně, ale až po chvíli mi došlo, že to nejspíš bude tím jak vypadám. Mám se podívat? Co když se mi nebude líbit, co uvidím? Zhluboka jsem se nadechla a přikývla. Už tak jsem byla hrozně nervózní, a nevědět jak vypadám, by tomu rozhodně další malý střípek přidalo. Kdo ví, jestli by to nebyl poslední střípek a pak by pohár přetekl…
„No,“ zapištěla mi Alice do ucha tak nečekaně, že jsem málem poskočila, „co na to říkáš?“ Pomalu jsem se otočila k zrcadlu a vytřeštila jsem oči, což Alici pobídlo k blaženému smíchu. Ale já jsem ji neslyšela, celou moji pozornost si pro sebe zabrala osoba v zrcadle. Vlasy té ženy – nebo bych spíš měla říct anděla – byly husté, lesklé, mahagonově hnědé a kroutily se jí jako dlouzí hádci po zádech sevřených ve starobylých bělostných šatech s krajkami a saténem. Ty byly jednoduché, pouze na jedno rameno, splývaly až na zem v jemných záhybech drahé látky a kdykoliv jsem přenesla váhu z jedné nohy zamknuté na jehlovém podpatku na druhou ozval se zvuk podobný vzletu hejna motýlů. Vůně nenošeného hedvábí mě obklopila a já musela nakrčit nos. S nevěřícným výrazem jsem sledovala, jak odrazová žena udělala stejný pohyb. Bláhově jsem natáhla ruku, abych se přesvědčila, že je to vážně zrcadlo a že ta osoba není nějaká netušená odnož rodiny Cullenových. Otřásla jsem se: kdyby to nějaká příbuzná byla, naprosto jistě by se do ní Edward zamiloval a nepotřeboval by k tomu la tua cantante. Konečky mých ztuhlých prstů vydaly skřípavý zvuk, když přejely přes hladkou rovnou plochou, ve které se rozhodně nemohl skrývat žádný člověk ani upír a ze dveří se ozval hluboký hřmotný smích. Bleskově jsem se otočila, abych Emmetta sepsula, ale Alice s Rosalií mě předběhly.
„Vypadni,“ syčela Alice výhružně a strkala svého obrovského bratra ven na chodbu, „tady není nic k smíchu.“
„Ale naopak,“ otřásal Emmettem druhý výbuch smíchu a ukazoval na mě prstem jako tříleté děcko, „myslím, že tohle je velice vtipné.“
Rose se na něj andělsky usmála a on pro jistotu couvl: „Miláčku, víš, že bez tebe nemůžu žít, ale teď tě tady prostě nechceme, jasné?“ Nedovedla jsem si představit někoho tak tupého, aby mu nebyla Rosaliina milá výhružka dost jasná. Emmett poraženecky přikývl a když odcházel, vrhnul po mně jeden ze svých výsměšných pohledů. Přes obrovský knedlík v krku jsem se zhluboka nadechla. Ten mi to dá teda pěkně sežrat.
„Tak,“ vydechla Alice vítězoslavně, „to bychom měly. Bello, sundej si boty. Rose, svlíkni jí šaty.“ Okamžitě jsem se sehnula, abych rozepnula ty tenké pásky držící moje nohy. Podle jejího pánovitého hlasu nebyl dobrý nápad neposlechnout.
„Výborně,“ skoro zazpívala Rosalie a popadla mě za ruku táhnouc mě ke schodům, „musíme jet.“ Bylo vidět, jak se její posedlost svatbami pomalu ale jistě dere na povrch těžce udržované znuděné masky. Tak proto se s Emmettem vzali tolikrát.
Během pár vteřin seděla ženská část rodiny Cullenových a já v Alicině autě a uháněly jsme si to po kluzké dálnici aspoň dvoustovkou. Strnule jsem se dívala z okýnka a ani jsem se nepokoušela zjistit cíl nebo aspoň směr naší cesty. Nezajímalo mě to. Bylo mi jedno, za jak dlouho tam dojedeme, nebo jestli mi to namáhavé cestování zničí účes, což by Alici jistě položilo. Jediné, na čem záleželo, byl Edward. Když jsem zavřela oči, pod víčky jsem ho viděla. Čekal na mě v tiché, růžemi posypané svatební uličce a jen čekal, až se k němu dostanu. Zmocnil se mě sen a já... já k němu doběhla.

Autor: Luczyi, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Věčnost - VI.kapitola - Alicino šílenství: