Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ve víně je pravda. Ve snech budoucnost? 2 - 18. kapitola

03.04.2010 (20:00) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1962×

18. kapitola - Miluji tě

(Isin pohled)

Poslouchala jsem zběsilý tlukot svého srdce. Už jsem tu ležela třetí den a tlukot zrychloval stejně úměrně jako se oheň pomalu a jistě stahoval z mého těla do hrudi. Tlukot srdce zrychloval, až jsem zaslechla, jak srdce sem tam vynechá jeden, dva údery a najedou, bylo v místnosti ticho. Už jsem neslyšela tlukot svého srdce, nemohla jsem říct, jestli srdce vyhrálo nebo ne, protože oheň přestal stejně jako tlukot srdce a tak není ani vítěz ani poražený.

Pomalu jsem otevřela oči a hleděla na dřevěný strop nad postelí. Jasně jsem viděla každou drobnou rýhu, kterou tam tesaři udělali. Ve vzduchu vířila snítka prachu, které jsem, jako člověk, viděla jen v přímém světle. Teď jsem je viděla i ve tmě.

Přestože jsem se dívala na strop, cítila jsem přítomnost celé rodiny, proto jsem se taky rozhodla pomalu posadit, ale sotva jsem na to pomyslela, už jsem seděla. Byla to trochu nečekaná rychlost a tak jsem zalapala po dechu, ale vzduch se mi zadrhl v krku. Úplně jsem zapomněla, že nemusím dýchat, kyslík teď patří k nepotřebným součástem mého nového života.

„Iso,“ promluvil Lucas a já se zaposlouchala do jeho melodického hlasu. Zněl ještě víc jako rolničky teď, když jsem měla dokonalý sluch. Otočila jsem se na něj. Pořád seděl na židli vedle mé postele.

„Lucasi,“ zašeptala jsem a zaslechla další rolničky. Usmála jsem se tomu.

„Jak se cítíš?“ zeptal se opatrně Carlisle a tak jsem znovu obrátila svou pozornost na něj a zbytek rodiny. Všichni stáli před postelí, ale byli seřazení ve dvou řadách, v první byl Aro, Carlisle a kluci a v druhé Esme s holkami.

„Myslím, že dobře,“ odpověděla jsem mu a Carlisle se ještě pro jistotu podíval na Jaspera. Když i on přikývl, tak se postoje všech přítomných uvolnili a ke mně přišla Alice, která si hned sedla vedle mě na postel.

„Jsem ráda, že jsi tu s námi, Iso.“ Objala mě a tak jsem jí objetí oplatila.

„To já taky, Alice, to já taky,“ řekla jsem trochu dojatě jejím chováním.

„Alice, Isabella musí na lov a ty ji takhle zdržuješ. Určitě ji to musí už bolet,“ ozval se pro změnu hlas Ara. Zbystřela jsem, když řekl, že by mě mělo něco bolet a tak jsem se trochu víc pozastavila nad svým tělem a jediné, co bylo trochu nepohodlné, byl nepříjemný pocit v mém krku, skoro jako když jste nemocní a máte hrozný kašel, ale tohle se zdálo trochu víc než jenom normální kašel.

„Má mě pálit v krku?“ zeptala jsem se trochu nejistě.

„Ano, to je žízeň. Musíš si zajít na lov, potom se ta bolest zmírní, ale nezmizí. Ona vlastně nezmizí nikdy, vždy ti bude ve společnosti lidí připomínat, kdo jsi a jak jsi pro ně nebezpečná,“ vysvětlil mi Carlisle.

„Edward s Lucasem tě doprovodí,“ rozhodl Aro.

„Takže… asi půjdeme, ne?“ Zvedla jsem se z postele a Lucas si také stoupl. Teď jsem ucítila i jeho vůni. Nedala se popsat jedním slovem, byla to směsice několika různých vůní a voněla lahodněji než kdejaký parfém. Voněl po řece, lese a něčem sladkém, jako po nějaké cukrovince. Usmála jsem se na něj a Lucas natáhl ruku a já bez jediné zábrany do ní vložila tu svou. Potom jsem se podívala na Edwarda. Smutně se díval na naše spojené ruce, ale nic neřekl.

Když Edward procházel kolem Carlisle, jenom přikývl, jak mu asi něco řekl a potom prošel kolem mě ke dveřím a já mohla identifikovat i jeho vůni, která se oddělila od směsice ostatních vůní členů rodiny. Edwardova vůně byla přesným opakem té Lucasovy, voněl po šeříku, slunci a medu. Ti dva se tolik od sebe lišili, ale zároveň si byli podobní jako dvě strany jedné mince.

Se smutným úsměvem na tváři jsem se vydala za Edwardem, ruku stále vloženou do Lucasovy dlaně. Jen co jsme vyšli ven z domu, udeřila mě do nosu směsice tolika různých vůní, že jsem se musela na chvíli zastavit a ještě jednou se nadechnout, abych je mohla aspoň trochu vychutnat. Oba kluci mě při mém počínání pozorovali a Edward se pro jistotu také nadechl.

Cítila jsem tu vlhkost a chlad ve vzduchu, mírný vánek mě hladil po tvářích a já jsem si připadala šťastná. Na tváři se mi rozlil spokojený úsměv a měla jsem chuť chovat se jako bláznivé malé dítě.

„Jdeme tedy na ten lov?“ zeptal se mě Lucas a jeho hlas zněl trochu pobaveně. Svou větou mi připomněl tu pálivou bolest v krku a tak jsem musela pozdě podzimní radovánky nechat na jindy. Souhlasně jsem tedy přikývla a Lucas mě zatáhl za ruku a odváděl do lesa, který stál hned za domem, čehož jsem si ani při příjezdu nevšimla.

Jen, co jsme prošli kolem prvních stromů, se Lucas rozběhl a já za ním první vteřinu jeho běhu vlála jako vlajka na stožáru, ale jen co jsem se trochu rozkoukala, srovnala jsem s ním krok a lehce došlapovala na zem, která byla vlhká od deště. Ta rychlost by mi vyrazila dech, kdybych nějaký potřebovala, ale takhle jsem si ji mohla vychutnat a začala jsem se z plna hrdla smát.

Kdyby mě Lucas nedržel za ruku, asi bych si ani nevšimla, že zastavil a já bych běžela někam do Kanady nebo jakýmže směrem jsme to vlastně běželi, bylo mi to úplně jedno a na malou chvíli jsem měla chuť nikde se nezastavit a užívat si toho větru ve vlasech. No a nejen větru, což jsem poznala, když jsem se zastavila a Lucas mi z vlasů vytáhl větvičku, která se mi tam musela zamotat.

„Tak a co teď?“ zeptala jsem se zvědavě a rozhlížela se kolem sebe.

„Co bys řekla?“ Usmál se na mě Lucas a zajiskřilo mu v očích. Ty jeho karamelky se mi moc líbili, už mě tolik neděsily jako ty podivně fialové, které měl při našem prvním setkání. Edward stál několik kroků od nás a ostražitě si prohlížel kolem.

„Děje se něco?“ zeptala jsem se s obavou v hlase.

„Ne, nic se neděje, jenom jsem kontroloval, jestli nejsou nikde žádní turisti, protože by se ti asi nelíbilo, kdyby ses v průběhu lovu neovládla a někoho zabila,“ vysvětlil mi svoje počínání a já se trochu zachmuřila, tohle bylo to negativum toho, čím jsem se stala. Budu zabíjet.

„Neboj se, dáme pozor, aby se nic podobného nestalo.“ Usmál se na mě povzbudivě Lucas a pohladil mě po zádech. Moc mi sice nepomohl, když uznal, že ta možnost tu je, ale když slíbili, že nedopustí, abych někoho zabila, budu jim věřit a navíc, Edward se přece ubezpečoval, že tu žádný turista není.

„Dobře, věřím vám,“ řekla jsem a vyčkávala, co bude dál.

Kluci chvíli zkoumali okolí, jestli je tu bezpečno, když v tom jsem se nadechla a do nosu mi vnikla ta omamná vůně. Celá jsem se napřímila a zůstala stát v pozoru. Měla jsem strach, aby to nebyla vůně nějakého člověka.

„Co je to za vůni?“ zeptala jsem se skrz semknuté rty a kluci byli hned u mě. Lucas mě objal rukou kolem pasu a Edward se rozhlédl kolem sebe.

„Sakra.“ Unikla mu z úst nadávka.

„Co se děje?“ zeptal se Lucas, když si všiml Edwardova znepokojeného pohledu.

„Copak to necítíš? Divím se, že tu Is ještě stojí!“ Div na něho neřval Edward. Lucas se tedy také nadechl a já jsem hned pochopila, že jsem měla pravdu, někde tam byl člověk a já jsem se po něm málem rozběhla a zabila ho.

„Takže, co budeme dělat? Teď tu Is lovit nemůže.“

„To je samozřejmé, že tu lovit nemůže, ale na lov musí. Budeme muset jít ještě dál a doufat, že tam už žádní turisté nebudou.“ Edward se na mě povzbudivě usmál a já mu úsměv oplatila, přestože nebyl upřímný. Pořád jsem stála v tom ztuhlém postoji, ve kterém mě zastihla ta vůně a nedokázala jsem se pohnout.

„Stejně je ale hodně divné, že se za nimi nerozběhla,“ řekl pak ještě Lucas a já jsem na něho hleděla jako na Zjevení boží. Copak jsem se měla jenom tak rozběhnout a někoho zabít?

„Máš pravdu, ale nebudeme nic riskovat a půjdeme radši pryč.“ Bylo to snad poprvé, co se na něčem ti dva shodli a tak jsem neodporovala. Lucas sundal ruku z mého pasu a vzal mě znovu za ruku a běželi jsme ještě dál. Tentokrát jsme museli zastavit někde za hranicemi Kanady.

„No, mohla jsem to udělat i líp.“ Usoudila jsem, když jsem si prohlížela natrhnuté tričko a špinavé kalhoty. Edward i Lucas měli na tváři pobavený úsměv, ale mě to tak směšné nepřišlo, přece jen to byl můj úplně první lov.

„Ale kdeže, byla jsi skvělá. Ještě párkrát spolu půjdeme na lov a potom už budeš mít oblečení vždy v pořádku.“ Přešel až ke mně a objal mě kolem pasu. Natáhla jsem se k němu a dala mu pusu. Na malý okamžik jsem zapomněla na to, že je tu Edward s námi a připomněl se až odkašláním.

„Promiň,“ šeptla jsem a být člověk, tak mám tváře rudé jako rajče.

„To nic, já jenom, že bychom se měli asi vrátit, pokud nepotřebuješ ještě na lov.“ Stále jsem na něm viděla, jak se snaží chovat, jako by ho to nebolelo, ale věděla jsem, jak to pro něj musí být hrozně a zvlášť tehdy, když se začnu s Lucasem před jeho zrakem líbat.

„Myslím, že mi to stačilo.“ Zkonstatovala jsem, když jsem se zaměřila na bolest v krku a už nebyla ani zdaleka tak silná, jako předtím, ale to neznamenalo, že zmizela úplně, to ne, Carlisle přece říkal, že to bude trvalá součást mého nového života.

„Dobře, tak půjdeme.“ Souhlasil a rozběhl se domů. Lucas si mě ještě otočil v náručí a dal mi pusu. Na tváři se mi rozprostřel spokojený úsměv.

„Miluju tě,“ zašeptal mi a pak už jsme se vydali domů. Edward běžel kousek před námi, ale pořád jsem si byla jistá, že dával pozor, abychom se nesetkali s dalšími lidmi, nemuselo by to tentokrát dopadnout dobře.

Domů jsme to měli už jenom kousek, když jsem zaslechla zaburácení hromu a o malou chvíli později se spustil déšť. Ani jeden jsme se nezastavovali, déšť nám smáčel vlasy, obličeje i oblečení a nohy se nám bořili do vlhké země.

Jako člověk bych měla starost, abych nenastydla, ale teď jsem se toho nemusela vůbec obávat. Jediné co mi hrozily, byly nákupy s Alicí, která vezme zničené boty za jasný důkaz, že musíme jít co nejdříve nakovat, což se mi moc nechtělo. Ale mohla bych se z toho vykroutit, protože jsem novorozená a nemusela bych se tak dobře ovládat. To by docela šlo.

„Is, zastav! Tentokrát ses rozhodla běžet až na Floridu?“ zeptal se mě pobaveně Lucas a já si v tu chvíli všimla, že už stojíme před domem a za Lucasem jsou dvě brázdy, jak jsem ho chvíli táhla za sebou. To, že se Lucas smál, mě trošku naštvalo, ale když jsem se znovu podívala na ty brázdy a jeho boty, které už nikdo nevyčistí, musela jsem se začít smát. Byl to takový velmi uvolňující smích, Lucas se ke mně také přidal, jen co si všiml, jak dopadly jeho boty.

„Pojďte dovnitř, copak nevidíte, že prší?“ zavolala na nás Alice. Edward už byl na terase a čekal na nás. Pohnuli jsme se a šli do domu, ale zastavil nás Alicin výkřik, když si všimla, jak dopadly naše boty a také moje kalhoty a tričko. Pokud po lovu bylo jenom natrhnuté a trochu špinavé od krve a kalhoty jenom špinavé, tak teď byly i od bláta, jak jsem si cestou domů nedávala pozor a běžela jsem i přes kaluže.

„Omlouvám se, Alice, ale já za to vážně nemohla,“ řekla jsem trochu kajícným hlasem a tak se Alicin naštvaný pohled přesunul na Lucase a nakonec i na Edwarda. Pokud teď Edward všechno sledoval s trochu pobaveným úsměvem na tváři, tak v tu chvíli, kdy se Alice trochu uklidnila, mu jeho úsměv zmizel a to značilo jediné. Jde se na nákupy.

Chvíli potom, co jsme vešli dovnitř, pršet přestala. Stále jsem zrovna u okna a ručníkem si sušila vlasy. Nebylo vůbec pozdě a tak Alice řekla, že musí jet nakoupit nové oblečení za to zničené. Nikomu se moc nechtělo, ale nakonec se tedy přemluvila a naslibovala hory doly, jen aby nejela s Chiarou sama. Ony dvě by si to sice užili i bez mužské části rodiny, ale asi potřebovaly nosiče. Mě se podařilo přemluvit Alice, aby mohl Lucas zůstat se mnou a tak jsme teď byli v tom obrovském domě sami.

„Is, všiml jsem si, jak Edward těžce nese náš vztah a tak jsem si říkal, co kdyby se objevil někdo, kdo by ho miloval a on vlastně jeho, tedy ji, taky?“ zeptal se mě když už byli všichni pryč a v domě bylo dokonalé ticho.

„Co tím chceš říct?“ zeptala jsem se trochu nechápavě.

„Já ti něco povím, ale musí to zůstat jenom mezi námi, ano?“ Přešel ke mně a vzal mi ruce do dlaní. Teď mi určitě řekne to své tajemství. Podívala jsem se mu do jeho karamelových očí a jenom jsem přikývla.

„Vím, jak tě štvalo, když v tobě Cullenovi hledali ztracenou Bellu, ale už nebudou muset. Bella se jim vrátí a budou všichni spokojení.“ Promlouval do ticha pokoje.

„Počkej, jak by se k nim Bella mohla vrátit, když je mrtvá?“ ptala jsem se překvapeně. Obvykle mi mozek pracuje dobře a nevypadalo to, že by si Lucas dělal legraci. On o vážných věcech nežertuje a tohle je vážná věc.

„To si všichni myslí. Nevím, jak se to Belle povedlo, ale zemřelo jenom její tělo, duch je tu pořád s námi a já s ní můžu díky daru mluvit a dokonce ji vidět…“

„Mluvit? Tys mluvil s Bellou?“ Můj hlas vyskočil o oktávu výš.

„Pšt, uklidni se. Ano mluvil jsem s Bellou. Vlastně s ní mluvím od chvíle, kdy jsem přijel do Edmondu, tehdy jsem ji slyšel poprvé. Potom se mi dokonce začala zjevovat, nejdřív jako neznatelný obrys a teď ji vidím celou, jenom je jaksi průhledná.“ Snažila jsem se vstřebat, co všechno mi teď řekl a zmateně jsem mrkala.

„Takže Bella…“

„Ano, Bella žije. Nikdo z vás ji sice nevidí, ale to ona nás zachránila před Caiem, proto jste se na mě všichni dívali jako na blázna, když jsem poděkoval. No a vlastně díky Belle jsem se stal tím, čím teď jsem.“

„Jak to myslíš?“ zeptala jsem se zvědavě.

„Ona věděla, že ti chci být na blízku, že je mi s tebou dobře a když viděla, že se snažím lovit jenom zvířata, snažila se mi pomoct. Jednou, když jsem procházel po ulici, ucítil jsem krev mladé dívky, vydal jsem se na lov, ta krev voněla, jako nejlahodnější pokrm a já jsem nemohl v dívčině pronásledování přestat. Bella mě však díky svému daru zastavila a já jsem ji nezabil.“ Vysvětloval stále potichu. Nemít teď všechny své smysly mnohem lepší, asi bych ho ani neslyšela.

Takže Bella žije a je tady s námi. Díky ní teď můžu být s Lucasem, což je dobře.

„Fajn, takže Bella žije. Nikdo kromě tebe ji nevidí a ty tvrdíš, že nakonec bude s Edwardem, jo?“ zeptala jsem se a Lucas jenom přikývl. „Je tu jenom detail. Jak chceš docílit toho, abychom Bellu viděli. Odpusť mi ten termín, ale jak ji chce přivést z mrtvých?“ zeptala jsem se trochu pochybovačně.

„To ještě nevím jistě, ale chci si o tom nejdřív promluvit s Bellou.“

„Bella o tom ještě neví?“ zeptala jsem se ho znovu, a znovu mi vyletěl hlas o oktávu výš. Byla jsem hodně překvapená, že se mi o Belle zmínil, ale zřejmě byl rozhodnutý ji nějak zviditelnit, nebo jak jinak to říct. Doufám, že se mu to nějak povede.

„Ne, ještě jsem s ní o tom nemluvil, ale podle mě nebude proti.“

„Tak v to doufám taky,“ řekla jsem a usmála se na něj.

„Miluju tě,“ zašeptal a dal mi letmou pusu.

„Já tebe víc.“ Objala jsem ho klem krku a přisál se na jeho rty a prsty propletla v jeho vlasech. „Udělal jsi mi obrovskou radost!“ Byla jsem šťastná, že Edward nakonec nezůstane sám.

Do konce zbývají tři kapitoly

Zajisté už tušíte jak povídka skončí, ale i tak bych byla ráda za vaše komentáře. Nebudu psát při kolika komentářích začnu psát, protože jsem zjistila, že to nemá cenu. Ti, co vědí, jakou mi komentář, a ještě k tomu pochvalný, udělá radost ho napíši a já jim budu jenom moct poděkovat a slíbit brzo další kapitolu.

Tak snad se kapitola líbila a chtěla bych poděkovat těm, kteří mi u minulé kapitoly nechali komentáře

Předchozí kapitla oooo Shrnutí oooo Další kapitola

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ve víně je pravda. Ve snech budoucnost? 2 - 18. kapitola: