Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ve víně je pravda. Ve snech budoucnost? 2 - 17. kapitola

21.03.2010 (15:45) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1909×

17. kapitola - Bude to bolet

(Isin pohled)

U Cullenů doma jsem zůstala celý víkend, máma totiž odjela za nějakou svou kamarádkou a táta se taky doma zbytečně nezdržoval. Neměla jsem mu to za zlé, nechtěl stále myslet na ty hádky s mámou. Stále to hrozně bolelo, když jsem si vzpomněla na to, že první jejich hádka po letech byla kvůli mně a mému chování, ale nechtěla jsem si připustit, že bych mohla i za ty další.

„Nemusíš chodit domů, pokud nechceš.“ Dával mi na výběr Edward.

„Musím. Zítra půjdu do školy a zřejmě se rovnou odhlásím. Po mojí přeměně s Lucasem odjedeme. Teď se musím rozloučit s mámou, už by měla být zpátky doma a potom ještě zavolat tátovi,“ svěřila jsem mu své plány.

„Jak myslíš, odvezu tě domů,“ řekl rozhodným tónem a tak jsem si jenom oblékla bundu, zapnula ji až ke krku a vyšla před dům, kde už měl přichystané auto.

„Edward, vím, jak to pro tebe musí být těžké,“ začala jsem, když jsme vyjeli.

„Co, pro mě má být těžké?“ zeptal se, ale nepodíval se na mě, sledoval cestu.

„Můj vztah s Lucasem. Vím, že se snažíš tvářit, jako že se nic neděje, ale vím, že tě to musí bolet. Já… neměla jsem v plánu se do Lucase zamilovat, vlastně jsem neměla v plánu nic z tohohle. Potom vyjde jedna knížka a můj život se otočí o sto-osmdesát stupňů. To, co se stalo, už nezměním, ale nechci, aby ses kvůli mně trápil.“ Stále jsem si připadala hrozně, že jsem mu všechno řekla a navíc ten víkend u nich doma, když tam byl i Lucas. Muselo ho to bolet, přestože se tvářil silně.

„Bello… Is, to co tady říkáš je možná pravda, ale jenom z malé části. Když mi vzali Bellu, bylo to horší, protože jsem věděl, že je mrtvá a nevěděl jsem, co s ní bude dál, zatímco teď vím, že budeš s Lucasem a přestože je to opravdu divný kluk, tak pokud si s ním šťastná, já se ti do toho motat nebudu a budu spokojený, když budeš spokojený i ty. To mi stačí,“ vysvětloval, ale stále se na mě ani jednou nepodíval.

„Edwarde, podívej se prosím na mě,“ požádala jsem ho, když zastavil před domem a já se nějak neměla k tomu vystoupit a naposledy vejít do toho domu. Prodlužovala jsem tu chvíli, jak nejdéle to šlo.

„Bello-Is,“ zašeptal.

„Nic neříkej, jenom se na mě podívej.“ Nechtěla jsem slyšet žádné jeho výmluvy, jeho oči vždy přesně řekly všechno, co ústa zamlčovala. Edward se tedy na mě podíval a já viděla tu bolest v jeho očích. Jeho ústa říkala něco jiného, ale oči, tolik přeplněné bolestí, mluvily pravdu. Věděla jsem, jak moc ho to bolí.

Natáhla jsem k němu ruku a pohladila ho po tváři. Edward se smutně usmál.

„Nebuď smutný, časem si na mě ani nevzpomeneš, přesto že máš tak dokonalou paměť,“ chlácholila jsem ho a jeho úsměv se o trochu víc rozšířil, ale jeho oči se pořád nesmály, stále byly smutné.

„Na tebe, bych nezapomněl ani, kdybych neměl dokonalou paměť. Ty jsi totiž výjimečná a to nemluvím o tom, že normálně vycházíš s upíry. Vím, jak jsme ti všichni ubližovali, když jsme se v tobě snažili najít Bellu. Jasper mi to všechno řekl, hned po tom, co jsme se rozešli.“

„Já vím, mluvila jsem s ním.“ Mluvila jsem s celou rodinou, ale pokaždé pěkně s každým o samotě. Edward jim před naším rozhovorem všechno řekl a tak se mi všichni omlouvali, že neměli nejmenší tušení, že mi tak moc ubližují. Nejnešťastnější z toho všeho vyla Esme.

„Asi, asi bys měla jít domů. Tvoje máma se za chvíli vrátí a myslím, že tě nebude čekat zrovna příjemný rozhovor, takže…“

„Máš pravdu, rozhovor asi nebude příjemný, ale rozhodně bude nezbytný. Brzy se uvidíme.“ S těmi slovy jsem vystoupila z auta a zabouchla za sebou dveře. V kapse od bundy jsem našla klíče a odemkla dveře do domu. Všude bylo stále prázdno, táta je asi ještě v práci a máma se má brzy vrátit.

Rozechvěle jsem vstoupila do dveří a dolehl na mě těžký splín. Uvědomila jsem si, že vcházím do rodičovského domu naposledy. Až z něj vyjdu, už se do něj nebudu moct vrátit. Až odejdu, všechno se změní.

Rozepnula jsem si bundu, dala ji na věšák a šla do svého pokoje. Zpod postele jsem si vytáhla cestovní tašku a položila ji na postel. Přešla jsem ke skříni a začala z ní vyndávat oblečení, které jsem skládala do tašky.

Skříň už byla skoro prázdná, když jsem zaslechla bouchnout domovní dveře. Máma je tady. Zhluboka jsem se nadechla a vyšla z pokoje. Se svírajícím pocitem v hrudi jsem sešla schody a došla do kuchyně, odkud jsem slyšela mámu. Neměla jsem ani pořádně promyšlené, co ji řeknu. Nevěděla jsem nic, kromě toho, že musím odejít, abych ji neohrozila.

„Mami?“  Stála ke mně otočená zády a až jsem ji oslovila, tak se ke mně otočila. Víkend u kamarádky jí prospěl. Byla dokonale namalovaná, na sobě měla nový kostýmek a tvářila se spokojeně. Dokonce i její oči byly spokojené.

„Jak si se měla, Isabell?“ zeptala a šla mi dát pusu na tvář. Její rtěnka se mi trochu obtiskla na líčko a tak mi hned setřela. Zdála se být tak klidná, že se mi ten její pocit pohody nechtěl narušit.

„Já… mála jsem se dobře,“ usmála jsem se na ni a máma znovu na mě.

„Dáš si se mnou čaj? Venku je opravdu zima,“ zeptala se a začala si chystat hrnek.

„Dám si taky, ráda,“

„Trápí tě něco, holčičko?“ asi ji neušel můj povzdech. Po víc jak několika letech se opět začala chovat jako matka a ne jenom jako učitelka. Teď bych se jí mohla svěřit se vším, co mě trápí, ale nemohla jsem. Teď byla přesně taková, jakou jsem mámu před několika lety potřebovala. Byla všímavá a milá.

„Víš, mami, potřebuju s tebou mluvit.“ Vzala jsem ji za ruku a odvedla k židli. Obě jsme si sedly a máma se na mě zmateně dívala.

„Lekáš mě, stalo se něco? Je něco s tebou a Lucasem v nepořádku?“

„Ne s Lucasem je všechno v pořádku. Potřebuju s tebou mluvit o něčem jiném. I když, ono se to vlastně Lucase taky trochu týká.“

„Tak mluv, poslouchám,“ pobídla mě a já se zhluboka nadechla.

„Lucas bude muset odjet a já bych chtěla jet s ním.“ Nevěděla jsem, co víc říct, tohle byl začátek a víc ji řeknu, až se začne ptát. Lucas ji nevadil, nevím, co měla proti Edwardovi, ale Lucase snášela líp.

„Kam?“ Tak to byla jediná otázka, kterou jsem nečekala, ale asi jsem měla.

„Do New Hampshiru, Lucas tam bude studovat vysokou, já si tam dokončím střední a potom tam nastoupím na výšku taky.“ Už jsem o vysoké uvažovala, ale to bylo ještě před tím, než se udály všechny ty události s upíry.

„Jsi si jistá, že chceš jet s Lucasem? Víš, znáte se jenom chvíli, Lucas se zdá jako milý mladík, ale jsi si jistá, že s ním chceš žít?“ zeptala se a vyčkávavě na mě hleděla, dokonce si ani nevšimla, že už jí zavřela voda na čaj.

„Nepojedu tam jenom s ním. Emmett s Rosalii tam pojedou taky. Už to mají zařízené, dokonce už jim tam Carlisle s Esmé koupili byt blízko koleje.“

„Ale New Hampshire je přece jen daleko,“ zaprotestovala máma.

„Já vím a taky vím, že teď není nejvhodnější chvíle, když táta…“

„O tátovi se teď nebavíme, New Hampshire je daleko. Nejedeš sice sama, ale i tak, víš, jaké to bude? Sama v cizím městě,“

„Nebudu sama, budu s Lucasem, bude tam i Rose s Emmettem. Nebudu sama.“

„Takže mi odjedeš?“ zeptala se a po tváři jí sklouzla zbloudilá slza. Podala jsem jí na stůl hrnek s čajem a objala ji kolem ramen. Věděla jsem, jak to bude mít těžké a kdyby to nebylo opravdu nutné, teď bych rozhodně neodjela. Máma mě teď potřebovala a já se ji chystala opustit.

„Neboj, mami, budu volat a psát a jak budeme mít s Lucasem volno, přijedeme se na tebe podívat,“ chlácholila jsem ji, přestože jsem věděla, že návštěva nebude možná.

„Kdy tedy pojedete?“ zeptala se a setřela si další slzu, která ji ničila make-up.

„Zítra musím zajít do školy, abych požádala o ukončení studia a potom pojedeme jak nejdřív to půjde asi hned v úterý nebo ve středu.“Nechtěla jsem to prodlužovat, kdo mohl vědět, co Caia zase napadne. Já určitě ne.

„Tak brzy?“

„Vím, že jsem ti to měla říct asi dřív, ale sama jsem se rozhodla jet teprve v pátek a to jsi odjela k té kamarádce a nemělo smysl řešit to po telefonu. Je to pro m ě příležitost. Vím, že tohle není nejvhodnější doba, abych odjela, ale mně to hrozně pomůže a hlavně, chci být s Lucasem,“ řekla jsem odhodlaně. I kdyby mi to nepovolila odešla bych a mamá to asi věděla.

„Dobře, nebudu ti v tvém rozhodnutí bránit, ale kdyby se v New Hampshiru něco stalo, víš, že se můžeš vždycky vrátit domů,“ smutně se na mě usmála a já jsem jí dala pusu na tvář.

***

Hned ráno jsem jela do školy. Papír s žádostí o ukončení studia jsem měla připravený ve složce a teď chyběl jenom podpis učitele. Tašku s věcmi jsem měla v kufru mámina auta, která se svolila, že mě do školy odveze a potom dojdu k Cullenům sama.

„Takže mi moje holčička odjede,“ řekla dojatě, když zaparkovala na školním parkovišti. Oči se jí zase leskly potlačovanými slzami a já se na ni usmála a pohladila ji po tváři. Nechtěla jsem, aby z toho byla smutná.

„Hned jak přijedeme a trochu se zabydlíme ti zavolám, neměj strach, všechno bude skvělé a já se tam moc těším.“ Snažila jsem se, aby nesmutnila a usmála se na mě, nemůže přece předstoupit před třídu s rozmazanou maskarou.

***

V kanceláři proběhlo všechno v klidu. Sice se mě sekretářka ptala z jakého důvodu chci studium na škole ukončit, ale když jsem řekla „Z osobních důvodů,“ dál se nevyptávala a já jí byla vděčná.

Ředitel neměl námitky proti ukončení studia. Byla jsem spokojená, ze školy jsem odcházela s podepsaných papírem a vůbec mi nevadilo to zamračené zimní počasí, které venku bylo. Vítr si pohrával s mými vlasy a na tváři mi jeho studený dech vytvářel červené líčka.

Tašku jsem měla přehozenou přes rameno a ruce schované v kapsách. K Cullenům to nebylo od školy daleko a tak, když jsem přidala do kroku byla jsem před jejich domem za patnáct minut. Stály tam jenom dvě auta, Carlisleův mercedes, který kvůli mně dneska zůstal doma a Rosaliino BMW.

„Is, pojď dál, už na tebe čekáme.“ Vyšla ven Esmé, když mě zaslechla.

„Už jdu,“ usmála jsem se na ni a došla k verandě a hned na to do domu. Z haly jsem hned uviděla Carlislea a Ara, jak sedí v obývacím pokoji a o něčem diskutují. Ostatní byli pryč.

„Carlisle, Aro,“ pozdravila jsem je a tak jsem obrátila jejich pozornost k sobě.

„Is, jak vidím s matkou to proběhlo v pořádku. Nevyptávala se moc? Tedy, ne že by vyptávání vadilo, ale asi pro ni potom bude těžké, až odjedeš, navíc jsi jí to řekla den před odjezdem,“ začal se vyptávat Carlisle.

„Mamka to vzala v pohodě, jenom jí potom budu muset zavolat. Slíbila jsem, že až dojedeme do New Hampshiru a trochu se zabydlíme, tak jí zavolám.“ Dneska si kromě mě podali žádost o ukončení studia všichni Cullenovi, aby mohli se mnou a Lucasem odjet a měli mě pod dohledem.

„Tak dobře, asi bude nejlepší, kdy tě proměníme co nejdřív, aby tvá máma neměla starost, že dlouho nevoláš, do Hampshiru je to asi den cesty autem a pokud tě proměníme můžeme vyjet už za tři dny. Nebo vyjet teď a proměnit tě až tam budeme. V tomhle si můžeš vybrat, je to na tobě.“ Dal mi na výběr Aro.

„No… já nevím, asi… asi bude nejlepší nejdříve odjet, ne?“

„Isa má pravdu, bude lépe, když ji proměníme až tam,“ souhlasila se mnou Esme.

***

Během cesty jsem usnula a tak jsem vlastně propásla skoro celou cestu. Jela jsem v autě s Edwardem a Lucasem a Chiarou. Seděla jsem vzadu a hlavu jsem měla položenou na Lucasově rameni. Už teď mi bylo smutno po mámě a tátovi se kterým jsem se vlastně ani nerozloučila, ale možná to tak bude lepší, nevím, jak by to vzal s ním jsem si byla vždy trochu blíž než s mámou.

„Za chvíli budeme v Hampshiru,“ poznamenal Edward a já se trochu napřímila. Za chvíli budu v novém domově a potom se ze mě stane upírka, která bude svou budoucnost trávit s milující rodinou a přítelem. Těšila jsem se na tuhle etapu svého nového života, ale zároveň jsem se nechtěla tak úplně vzdát té staré. Co mi však zbývá, chci aby všichni byli v bezpečí před Caiem a navíc, Lucase miluju a naše budoucnost bude jistě skvělá, tím jsem si byla víc než jistá a nebylo to jenom díky tomu poslednímu snu, co jsem měla.

Vlastně ne poslednímu. Zdál se mi ještě jeden, zrovna teď v autě cestou k novému domu. Ve snu jsem byla já a Edward, bylo to hodně zmatené. Oba jsme se drželi za ruce a usmívali se na sebe. Potom mě Edward políbil. Nechápala jsem, co to může znamenat. Nebo jsem spíš měla strach, že ublížím Lucasovi. Nevím, jak říkám, bylo to zmatené.

„Tak jsme tady,“ řekla vesele Chiara a už vysedala z auta a všichni jsme ji následovali k novému a, propána, opravdu velkému domu. Skoro to vypadalo jako nějaký rodinný penzion. Byl stejně jako jejich předchozí dům ve viktoriánském stylu s velkými okny a světlé barvě.

„Snad se vám tu s námi bude líbit,“ usmála se na mě a Lucase Esme. Potom jsme už jenom vešli do domu, který byl už zařízený a všichni si šli vybrat své pokoje. Poslední jsme šli my s Lucasem.

Dům měl tři patra, přízemí, kde byla kuchyň s jídelnou, obývací pokoj a místnost s klavírem. V patře bylo pět ložnic, pro Carlislea a Esme, Rose a Emmetta, Alici a Jaspera, Ara a pro Emillia. Ve druhém patře a tedy pod střechou jsme měli pokoj my s Lucasem, Edward a také Chiara. Už na první pohled bylo vidět, že Esme dokonale zná můj styl.

„Carlisle?“ zaklepala jsem na dveře do jeho pracovny, když jsem si vybalila.

„Pojď dál, Is,“ vybídl mě a tak jsem vstoupila. Všechny police už byly zaplněny jeho knihami a na jedné stěně zrovna věšel poslední obraz, byl to jeden z největších, na kterém byl s Volturiovými.

„Volala jsem domů, aby o mě máma neměla strach a tak jsem si říkala, že… pokud bys nic nenamítal, že bys mě mohl přeměnit.“ Carlisle souhlasil a tak jsme spolu šli do mého nového pokoje, kde jsem si sedla na postel a Carlisle mi po cestě říkal, jak bude proměna probíhat. Měla jsem trochu strach, ale ne zase tak velký, abych to odvolala.

„Bude to bolet. Promiň, Is,“ omluvil se mi Carlisle, sklonil se k mému krku a já potom už jenom cítila, jak se svými zuby zakousl do krku. Když jsem ještě zahlédla jeho obličej, měl ho takový utrápený, pak už jsem ucítila jenom hroznou bolest, která se začala rozlévat po celém mém těle a tak jsem zavřela oči a čekala.

Carlisle říkal, že to bude bolet, ale rozhodně neříkal nic o tom ohni, který začal prostupovat mým tělem a já jsem měla chuť křičet bolestí, ale byla jsem tiše. Nechtěla jsem, aby se Lucas nebo kdokoliv z Cullenů trápil, všichni si přece prošli tím samým a taky u toho přece nedělali cirkus.

Ležela jsem na posteli a vnímala, jak se moje smysly s každou minutou zlepšují. Slyšela jsem něčí kroky v přízemí, dokonce televizi a Emmettovo fandění. Potom jsem zaslechla něčí dech. K dechu nepatřilo žádné srdce, jediné srdce, které v místnosti bylo slyšet bylo to moje, které zběsile utíkalo o závod, ale já už předem věděla, že prohraje a navždy potom utichne.

„Všechno dobře dopadne,“ zašeptal Lucas a vzal mě za ruku. Dál jsem bez pohnutí ležela na posteli, ještě další dva dny.