Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ve víně je pravda. Ve snech budoucnost? 2 - 14.kapitola

21.02.2010 (20:00) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1830×

14. kapitola - Sny se plní a někdy to i bolí

Isin pohled:

Edwardovi jsem svým rozhodnutím udělala radost a sama jsem jenom doufala, že toho jednou nebudu litovat. Teď jenom zbývalo domluvit se kdy, a hlavně kdo mě promění, ale Edward se k tomu moc neměl, nejraději by to nechal na Carlislovi, ale ten to udělat nemohl, protože by si musel znovu pěstovat imunitu na lidskou krev. Jediný kdo byl tedy ochoten mě proměnit byl Aro. Jenže všichni mi chtěli dopřát ještě pár dní k dobru a tak jsem jim to nebrala.

Když jsme se konečně s Edwardem vyhrabali z postele, byl nejvyšší čas, aby Edward stihl školu, Esme mu totiž odmítla napsat omluvenku. Tvrdila, že když jsem byla vážně nemocná, tak mu ji napsala, ale protože teď už jsem skoro zdravá, není důvod, aby se mnou i nadále zůstával doma. A co jiného tedy zbylo Edwardovi než Esme poslechnout a se smutným výrazem, že se znovu musíme na těch pár hodin rozloučit nasednout do Volva a jet do školy.

Carlisle se dneska chystal do nemocnice až trochu později a tak jsem v klidu posnídala a spolu jsme potom odjeli do nemocnice, protože Carlisle trval na tom, že mě ještě jednou bude muset prohlédnout, aby měl jistotu, že jsem zdravá.

„Bello, jsi si jistá tou přeměnou?“ nedalo mu to a zeptal se, když jsem si znovu oblékala tričko. Takže proto trval na vyšetření, nechtěl, aby někdo z rodiny náš rozhovor slyšel, kvůli jejich citlivému sluchu.

„Ano, jsem si jistá. Vím, že to změní hodně věcí, ale stále si připadám moc mladá na to, abych musela umřít.“

„To máš pravdu, osmnáct není opravdu věk na umírání, ale přeměna v jednoho z nás je závažné rozhodnutí a nikdo na tebe nechce tlačit. Měla by sis to všechno v klidu promyslet a až potom nám říct své rozhodnutí.“

„Víš, co, Carlisle? Přijde mi, jako by ses mě snažil zviklat.“ Ten jeho proslov o vážném rozhodnutí a tak všechno kolem. Všeho jsem si byla naprosto vědoma, věděla jsem, co bude můj život upíra obnášet a byla jsem připravená to podstoupit.

„Ne, nechápej mě špatně. Takhle jsem to nemyslel, nebo vlastně myslel, ale přeměnu budeš muset chtít ty sama. Vím, že by Edwarda i celou rodinu bolelo, kdyby ses rozhodla pro smrt, ale všichni by to museli pochopit. Nebo je tady ještě jedna možnost…“ pokračoval a velmi se nad tím zamýšlel.

„Jaká možnost?“ zeptala jsem se zvědavě.

„Postavit se Caiovi. Je hodně nereálná, jelikož garda má mnoho členů a nás je jenom deset, ale je to také možnost,“ odpovídal mi stále zamyšleně.

„Tak to ne, kvůli mně nikoho z vás nezničí,“ zarazila jsem jeho úvahy.

„Jak myslíš, pokud souhlasíš s přeměnou, staří říct den a všechno připravím,“ ujistil mě, když v tom někdo zaklepal a do dveří strčila hlavu sestřička.

„Promiňte, že ruším, pane doktore, ale máte tady pacienta.“

„Děkuji, Marto, hned ho přijmu,“ usmál se na ni mile Carlisle a sestřička zase odešla. Pomalu jsem se tedy zvedla k odchodu. Už i tak jsem tu byla déle, než jsem sama chtěla a navíc jsem ho zdržovala.

„Tak já tedy půjdu.“ Rozloučila jsem se s Carlislem a vydala se nemocniční chodbou k východu a musela jsem jít rychleji než obvykle, protože ten pach dezinfekce opravdu nebyl zrovna nejlepší pro můj žaludek.

Před nemocnicí jsem se však zarazila. Přece jen mě sem dovezl Carlisle a já jsem teď neměla žádný odvoz. No super, budu muset přes skoro celé město pěšky. To nám ten den zase pěkně začíná. S povzdechem jsem se tedy pustila do zkracování mé vzdálenosti od domu.

„Iso?“ zaslechnu povědomý hlas. Ušla jsem sotva několik kroků a zastavila se. Naprosto překvapeně jsem hleděla do tváře dotyčného, který mě oslovil. Byla jsem překvapená, ale zároveň nehorázně nadšená, že ho tady vidím, nikdy by mě nenapadlo, že ho někdy potkám, a když už, tak rozhodně ne tady.

„Same, co ty tady děláš?“

„Jenom se tu tak potloukám, udělal jsem si takové to studijní volno a říkal jsem si, že bych zajel pozdravit slavnou paní spisovatelku a mohli bychom zavzpomínat na staré časy,“ promluvil a já hned věděla, co budu následujících několik hodin dělat.

„Máš pravdu, zrovna teď potřebuju trochu oraz,“ souhlasila jsem s ním a spolu jsme se vydali k nám. Páni, to je ale doba, co jsme se neviděli, naposled na té oslavě při ukončení prvního ročníku na střední. Ráno jsem měla pěknou kocovinu a pořádné okno, ale nebyla jsem sama a tak se mi nikdo nemohl smát, že neumím pít. Ale to vlastně neumím ani teď, za ty dva roky jsem nikdy nezapadla do tak skvělé party jako tehdy, nebylo s kým chodit na takové párty a večírky.

„A jak se vlastně máš?“ začal s vyptáváním.

„Zrovna to se mnou jde z kopce. Naši se doma v jednom kuse hádají, přítel žárlí a k tomu ještě zkouškové, na které nejsem vůbec připravená, jelikož jsem byla nemocná,“ začala jsem si stěžovat, ale nemohla jsem mu vyklopit všechno.

„No, řekni mi, kdo by na tebe nežárlil? Taková pěkná holka, sám bych měl strach nechat tě chodit samotnou po ulici. Ještě by mi tě někdo sbalil a mě by zůstaly oči pro pláč, že jsem si tě tolik nevážil,“ jasně, tyhle řeči jsem znala, přesto se mu podařilo mě rozesmát, což se už dlouho nikomu nepovedlo, tedy nepočítaje Emmetta a jeho vystoupení s Rose.

„Nech toho nebo se budu červenat,“ přátelsky jsem ho plácla do zad.

„Mně to nevadí, jsem zvyklý na tvoje červenání,“ přel se se mnou.

„Já vím, ale i tak. No a jak se má tvůj otec?“ přešla jsem skokem na jiné téma, než jsem já, můj zpackaný život a mé vytrvalé červenání.

„Co by, pořád žije v tom malém zapadákově. Jo a mimochodem, mám tě od něj pozdravovat a vyřídit velkou pochvalu, četl tvou knihu.“

„To není možné, Jacob četl moji knihu?!“ zvolala jsem překvapeně.

„Ano, co se tak divíš? Jsi teď jedna z nejpopulárnějších mladých autorů a navíc jsi ještě moje kamarádka. Já jsem se mu zmínil o tom, že jsi napsala knihu a že je dobrá. Pak už jsem ho nemusel moc přemlouvat a vrhl se do čtení,“ tak tomu se mi nechtělo věřit. Nedůvěřivě jsem si Sama měřila, ale ten se tvářil, jako že je to všechno pravda, potom mu zacukaly koutky, jak si na něco vzpomněl, „Měla jsi vidět otce, když četl tu kapitolu, kde Bella seřve svého kamaráda, to byl vážně obličej k nezaplacení,“ začal se smát a já jsem chvíli vzpomínala, jaký rozhovor myslel. Když jsem pochopila, co myslí, došla mi i shoda jmen jeho otce a Bellina kamaráda.

„Tak to bych chtěla vidět, naši moji knížku nečetli. Máma trvala na tom, že je psaní jenom zbytečná, nedůležitá činnost a táta se to dozvěděl, až jsem knihu vydala a zatím je pořád položena na jeho nočním stolku nachystána ke čtení, ale pokud vím, pořád tam nedotknutá leží,“ vysvětlila jsem mu postoj rodičů k mé tvorbě. Když jsem si však vzpomněla na tátu, přišla mi na mysl i jeho společná hádka s mámou.

„Fakt? A já myslel, jak tě museli rodiče podporovat…“

„To ses mýlil,“ odpověděl jsem smutně.

„A, kam to vlastně jdeme?“ zeptal se asi po pěti minutách ticha. Rozhlédla jsem se kolem sebe a zjistila, že podvědomě jdu domů. Možná, kdybych byla sama zamířila bych si to za Esme, ale teď jsem šla přesně do míst, odkud jsem včera raději odešla.

„K nám domů, nevadí?“ podívala jsem se na Sama a ten se jenom usmál.

„Jasně, že mi to nevadí, aspoň poznám, kde slavná spisovatelka žije,“ zasmál se.

„Neutahuj si ze mě, nejsem slavná a rozhodně se nepovažuju za spisovatelku, tohle bys měl vědět. To že mi vydali knihu, byla jenom náhoda a to, že ji čtou miliony lidí na světě, je jenom další náhoda,“ snažila jsem se mu vysvětlit svůj postoj.

„Tak fajn, když si to myslíš ty, budu tvůj názor akceptovat, ale rozhodně ho nepřijímám za svůj.“ Když se mi tímto zvláštním způsobem omluvil, usmála jsem se na něj, po tolika letech se mi po něm skutečně stýskalo.

„Dobře, mě a moji knihu teď dáme bokem a mluv ty, jak žiješ!“ začala jsem ho netrpělivě vyzpovídávat a Sam se jenom tajemně usmál. „Hej! Povídej, přeháněj, ty o mě víš snad všechno a já o tobě skoro nic,“ povzdechla jsem si teatrálně.

„Is, neřekl jsem, že ti nic nepovím, jenom to zatím nikde neříkej. Možná mám holku, nevím tedy, jestli spolu chodíme, ale byli jsme spolu v kině a potom jsem jí dal pusu. Vím, řekneš si, jak nemůžu vědět, jestli s ní chodím nebo ne, ale já to fakt nevím. Ona je taková jiná, hodně se liší od ostatních dívek…“ páni, takže Sam si našel dívku, to je tedy gól, všichni se vlastně čekali, kdy se to stane, žádná pro něj nikdy nebyla dobrá.

„Tak to ti přeju, jak se ta šťastná jmenuje?“ vyzvídala jsem.

„Natali, ale jak říkám, nevím, jestli spolu chodíme.“

„Neboj, jsem si jistá, že jo!“ ujistila jsem ho a vesele se usmála.

„Pokud to říkáš tedy ty, budu tomu věřit. Naše malá Is měla vždy pravdu,“ začal si mě zase dobírat pro moji výšku, protože sám měl něco kolem dvou metrů a já proti němu vypadala skoro jako sádrový trpaslík.

„Přestaň!“ upozornila jsem ho hned.

„Jo, jo, jenom klid, nezlob se, prostě mi to jen tak ujelo…“ zvedl na svou obranu ruce a mě to ještě víc rozesmálo. Vždyť já bych mu nemohla dát ani facku, kdyby mě naštval, protože bych na něj nedosáhla. Potom jsme šli pomalu, jen co noha nohu mine k nám domů, „Páni, tak tady bydlíš, jo?!“ zeptal se překvapeně, když jsme zastavili před vstupními schody do domu.

„Řekla bych, že už to tak bude,“ souhlasila jsem, vyštrachala klíče z kapsy a odemkla, „pojď dál, přece nebudeš stát na ulici,“ pobídla jsem ho ke vstupu.

„To je poprvé, co jdu do domu někoho slavného, ani nevím, jak se tu chovat.“

„Same! Něco jsem ti řekla už venku, nejsem slavná, chápeš to? Nikdy jsem nebyla, nejsem a ani nikdy nebudu!“ znovu jsem se na něj, za jeho popichování obořila a Sama to jenom rozesmálo.

„Tak promiň, ale už se nečerti, jsi jako ten čertík v té malé krabičce, co pokaždé vyskočí ven,“ pokračoval ve svém utahování si ze mě, nikdy ho to nepřestalo bavit.

„Dobře, já to chápu, nezměnil ses a legraci si ze mě budeš dělat pořád, na to bych měla být asi zvyklá, co? Nebudu to tu dál rozebírat. Dáš si čaj, nebo něco?“ došla jsem do kuchyně a opřela se o linku. Sam přišel až do kuchyně a rovnou se posadil na židli.

„Čaj by byl fajn,“ přitakal a tak jsem postavila vodu a nachystala hrnky.

„Ještě jsi mi neřekl, co tě sem vlastně přivádí,“ nadhodila jsem změnu tématu.

„Rozhodl jsem se trochu cestovat, dát si pauzu od školy, a když mi v tom ani táta nebránil, tak jsem si sbalil pár věcí a teď jsem tady, zítra budu zase někde jinde…“ rozpřáhl ruce na znamení, že sám nemá potuchy, kde ještě zakotví.

„Je škoda, že tu nezůstaneš déle, ale co nadělám, že?“

„No, kvůli tobě bych to mohl o den posunout, kdybys pěkně poprosila,“ a jak to tak vypadalo, začal o tom dokonce přemýšlet. Zalila jsem čaje, jeden postavila před něj a snažila se nahodit pohled smutného štěněte.

„Prosím, prosím, zůstaneš tu ještě zítra?“ zaškemrala jsem.

„Ještě si to rozmyslím, ale myslím, že by se ten můj přeplněný plánovač, dal ještě posunout, Ottawu posunu na pondělí, televizní věž na večer… jo myslím, že by to šlo.“ Nahlížel do nějakého cestovního průvodce a já se musela usmát. Klaun jeden.

„Moc děkuju, že přesuneš tak důležité věci, jenom abys mohl být se mnou,“ přistoupila jsem na jeho hru a nakonec jsme se oba začali smát, dokonce až tak, že mě začalo znovu škrábat v krku a když jsem to chtěla zapít čajem, nějak mi nedošlo, že je ještě vařící a tak jsem si opařila jazyk a čajem poprskala Samovo tričko.

„Tak, to jsem si fakt nezasloužil, člověk je k tobě tak hodný a to ho za to poprskáš čajem, tohle jsem si o tobě nemyslel,“ naoko naštvaně si stoupl přede mě, dal si ruce v bok a kroutil nade mnou nechápavě hlavou, když jsem se začala znovu smát.

Ze smíchu mě vytrhlo až zabouchnutí dveří. Zřejmě se vrátila máma ze školy. Sedla jsem si tedy za Samem ke stolu a snažila se nahodit trochu vážný obličej. Usrkla jsem teď už trochu hladnějšího čaje, ale ani tak jsem nedokázala udržet vážnou tvář a koutky mi cukaly.

„Ahoj mami,“ pozdravila jsem ji, jen co nakoukla do kuchyně.

„Is, Same, jak se máš?“ promluvila potichu a já si ještě všimla, jak si dlaní setřela jednu slzu, které jí stékala po tváři. Když jsem si ji prohlížela trochu víc, viděla jsem stopy po vytrvalém pláči. Řasenku si musela nanést ve spěchu, jak opouštěla školu. Něco se mi na ní nezdálo.

„Mám se skvěle, paní Montenegrová,“ odpověděl vychovaně.

„Omluvte mě, musím si ještě něco zařídit,“ omluvila se a odešla z kuchyně.

„Děje se tu něco? Tvoje mamá byla nějaká zvláštní,“ takže jsem měla pravdu, máma nepřišla divná jenom mě, ale i Samovi.

„Určitě se něco stalo, takhle se máma nechová, ale možná na ni jenom dolehlo to, že se s tátou pořád hádají,“ přiznala jsem barvu. Zprvu jsem mu to nechtěla říkat, protože by přišlo litovaní a toho jsem se chtěla vyvarovat, ale teď to nešlo.

„To je mi líto,“ co říkám, litování.

„Hlavně to teď nebudeme rozebírat, přijel sis užít volna a nebudeme řešit rodinné problémy, jasné?“ nejistě přikývl „Tak fajn, co podnikneme teď? Máš vůbec kde spát?“

„Mám, neboj se o mě, ale když tak nad tím přemýšlím, měl bych se stavit pro věci, než mi v úschovně zavřou. Takže už musím, ale zítra se uvidíme, slibuju,“ slíbil, dopil čaj a s bundou v ruce se vydal do chodby. Následovala jsem ho až ven před dům.

„Je škoda, že už musíš jít, už dlouho jsem se nezasmála do srdce,“ podotkla jsem jen tak mimochodem a Sam mě objal. Asi musel tušit, jak jsou pro mě rodinné hádky bolestné a to ještě neví všechno, co mě trápí.

„Neboj se, všechno bude zase v pohodě. Znám tvého tátu a tvou mámu taky, oba jsou rozumní lidé a tohle je jen přechodné období, nakonec se spolu usmíří a pojedou na druhé líbánky,“ snažil se mě povzbudit a já jsem za to byla ráda. Jeho hlas, který byl vždy tak hluboký, mi dával naději, že se to stane přesně tak, jak tvrdí on a ne podle mých snů.

„Snad máš pravdu,“ zašeptala jsem stále přitisknutá k jeho hrudi.

„Uvidíš, že mám,“ povzbudivě se na mě usmál, oblékl si bundu, omotal si šálu kolem krku a vyšel před dům. Hodila jsem na sebe taky bundu rozhodnutá ho aspoň kousek odprovodit.

„Tak se uvidíme zítra, stavím se pro tebe a můžeme něco podniknout,“ navrhl a já jsem hned souhlasila. Sam patřil sice k mé minulosti, ale já jsem tu minulost chtěla oživit, nechtěla jsem žít svou pochmurnou současností plnou upírů a nadpřirozena.

„Jasně, budu tě čekat,“ s těmi slovy jsme se rozloučili a Sam se vydal pro své věci a já se pomalu vracela domů. Po několika metrech jsem měla pocit, jako by mě někdo sledoval, tak jsem přidala do kroku.

„Iso, to jsem jenom já!“ zavolal na mě Lucas. No super, už ani jeden den nebudu moct přestat myslet na upíry a žít normální lidský život. Přesto jsem se zastavila a s úsměvem jsem na něho počkala, dokud mě nedošel. I přesto, že byl upír, jsem se k němu chovala jako ke kamarádovi, k hodně dobrému kamarádovi, ani nevím, co mě nutilo k tomu mu důvěřovat, ale prostě to tak bylo. Během těch pár setkání jsem si k němu vytvořila jistý vztah.

„Lucasi, ráda tě vidím, jdeš jenom kolem, nebo jdeš za mnou?“ zeptala jsem se a Lucas se na mě usmál. Odhalila jsem ho.

„No, původně jsem chtěl jít jenom tak kolem, ale když jsi mě odhalila, tak se přiznám. Šel jsem za tebou. Chtěl jsem splnit to, na čem jsme se domlouvali, když jsme se posledně loučili,“ promluvil a já se na něj zvědavě podívala, nějak jsem nevěděla, na čemže jsme se to domluvili.

„Na čem jsme se domluvili?“

„Vlastně ne přímo domluvili, ale oba jsme se chtěli vidět ještě před tím, než učiníš to rozhodnutí,“ připomněl mi. Ano, dneska jsem si byla jistá, že nebude chtít rozebírat upíří svět a budeme se chovat jen jako dva dávní přátelé.

„Vidíš, na to jsem trochu zapomněla,“ přiznala jsem popravdě.

„Taky na to máš právo, dneska jsi tu měla kamaráda, že?“ pokýval hlavou k Samovým vzdalujícím se zádům a já jenom s úsměvem přikývla, „myslíš, že bude Edwardovi vadit, že jsem se sem zastavil bez jeho vědomí?“

„On neví, že jsi přišel?“

„Ne, předem jsem mu nic neřekl, ale podle mě už to stejně ví. Alice mu nic nezatají, vlastně ani nemůže, … asi by mě trochu štvalo, kdyby mi furt viděl do hlavy.“

„Máš pravdu, někdy to musí být hrůza,“ ještě štěstí, že nemluvím z vlastní zkušenosti, ono by nám to asi s Edwardem potom vůbec neklapalo, přestože i teď jsem měla takový špatný pocit, že to není zrovna to, co oba hledáme.

„Nechceš něco podniknout? Třeba zajít zase do parku?“ navrhl z ničeho nic.

„Víš, hrozně ráda bych šla, ale… máma se dneska vrátila domů nějaká divná, budu si s ní muset promluvit, takže se moc omlouvám, ale ne,“

„To je v pořádku, rodina je na prvním místě,“ řekl trochu smutněji.

„Ano, rodina je na prvním místě, ale hned po ní jsou přátelé, takže pokud se zítra Sam nezdrží dlouho, budeme moct do toho parku zajít a promluvit si jako dva přátelé,“ navrhla jsem řešení, které by mohlo vyhovovat nám oběma, a Lucasovi se na tváři objevil malý úsměv.

„Jak myslíš,“ společně jsme došli zpátky k našemu domu a já už od schodů zaslechla mámin hysterický hlas. To znamenalo jen jediné, táta se vrátil domů a zase pokračovali ve svých hádkách. Tátův hlas však musel být klidný, protože jsem slyšela jen ten mámin. Jako by se od mého včerejšího odchodu vůbec nic nezměnilo. První jejich hádku po tolika letech jsem zavinila sice já, ale za tyhle jsem nemohla, tím jsem si byla jistá, tak proč mám takový pocit, že je to kvůli mně?

Raději jsem tedy zůstala s Lucasem venku.  Nechtěla jsem ty jejich věčné hádky, končící tátovým odchodem a máminým pláčem poslouchat zase dokola. Vždy, když jsem byla nucena jejich hádku poslouchat, se mi sevřelo srdce a měla jsem na krajíčku. Tolik mě bolelo, že se zase hádají, vždyť se tolik milují, tak proč to všechno? Všechno to na mě doléhalo asi víc, než by normálně mělo.

Když na chvíli ten křik utichl, myslela jsem si, že jejich hádka skončila a tak jsem se chtěla rozloučit s Lucasem a jít domů, když se otevřely dveře a v nich stál táta.

„Is, můžeš jít domů, musíme ti s mámou něco říct,“ promluvil, jako by si ani nevšiml, že tam Lucas stojí. Podívala jsem se na něj a na jeho tváři jsem viděla bolest ale zároveň i rozhodnost.

„Už jdu,“ odpověděla jsem, podívala se na Lucase a pak s tichým „ahoj,“ vešla domů a rovnou si to zamířila do obývacího pokoje, kde seděla mamka na sedačce a na stole před ní ležely nějaké papíry.

„Prosím sedni si,“ nechápala jsem, co se to děje, ale poslechla jsem ho.

„Co, se děje?“ zeptala jsem se a hlas se mi při tom trochu zadrhl. Měla jsem zlé tušení, že se opět dozvím něco, co se mi nebude líbit.

„Is, máma a já se… se rozvádíme,“ vysvětlil mi důvod toho mámina pláče a papírů na stolech. Zůstala jsem opařeně sedět a snažila se vstřebat jeho slova.