Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ve víně je pravda. Ve snech budoucnost? 2 - 13. kapitola

firsthunt-ukázka


Ve víně je pravda. Ve snech budoucnost? 2 - 13. kapitolaSlíbila jsem, že pokud bude aspoň sedm komentíků u předchozí kapitoly, tak přidám další kapitolu a to hodlám i splnit. Sice chyběl do podmínky jeden komentář, ale čert to vem.
Takže je tu nová kapitola. Je z pohledu Isy a nese podtitul KONEČNÉ ROZHODNUTÍ. Isa se bude muset rozhodnout, jestli chce zemřít nebo ztrávit věčnost jako upír. Jak její rozhodnutí dopadne?

13. kapitola - Konečné rozhodnutí

Měla jsem zvláštní pocit de javu. Nechápala jsem, odkud se vzal, ale měla jsem takový pocit, že jsem něco podobného, jako den v parku s Lucasem už zažila. Zrovna jsem seděla v kuchyni na židli a čekala, až mi zavře voda na čaj, když v tom mě to trklo. Byl to přece ten sen!

„Panebože!“ promluvila jsem do ticha kuchyně, když mi došlo, co se právě stalo. Právě se uskutečnil můj sen. Ne, to nemůže být pravda, zatřepala jsem hlavou, abych tu myšlenku odehnala. Tohle musela být jenom shoda náhod, ten sen se prostě nemohl splnit, nemůžu vidět ve snech budoucnost. Nebo snad ano? Ne, určitě to byla jenom shoda náhod, které vedle k tomu, že jsem byla s Lucasem venku a celé to setkání bylo tak podobné tomu snu.

„Tak fajn, na co si sama sobě budu lhát. Prostě jsem viděla, co se stane. To se děje přece každé normální holce, že vidí do budoucnosti, nejsem přece nijak zvláštní, jenom chodím s klukem, který je upír, trávím noci v domě plném upírů, …“ mrmlala jsem si, zatímco jsem si zalívala čaj. Prostě jsem se snažila si sama namluvit, že tohle všechno, co se kolem mě děje, je naprosto normální, ale moc se mi to nedařilo.

Vzala jsem si jeden z nově koupených prášků a s hrnkem plným kouřícího čaje jsem zase zaplula do svého pokoje a rovnou do postele. Už mi bylo rozhodně lépe, než před dvěma dny, ale stále jsem si připadala pod psa. Procházka s Lucasem mě příjemně rozptýlila, ale měla jsem strach, aby to nemělo negativní dopad na moje, již tak dost pochroumané zdraví.

Vzala jsem si notebook a po dlouhé době si opět zkontrolovala meily. Jeden tam byl od nakladatele a tak jsem ho rovnou otevřela. V meilu bylo opět to samé, co v předchozím, jestli nechci napsat pokračování ke své knize. Je pravda, že bych mu ráda napsala ano, ale v této situaci, kdy si musím vybrat, jestli se stanu upírem nebo raději zemřu, jsem mu nic takového napsat nemohla. Jako upír bych sice ve psaní mohla pokračovat, to ano, zase by mi to zakazovala povinnost chránit tajemství své existence. Takže moje odpověď na tento dopis byla stejně zdvořilá a stejně odmítavá, jako tomu bylo u předchozí, ale nedalo se nic jiného dělat.

Další meil byl od Katy, kterou jsem už hodně dlouho neviděla, patřila mezi těch pár kamarádů, které jsem si našla v předchozích domovech. Trochu se mi po ní stýskalo, tak ráda bych se zase vrátila do Ottawy a znovu klidně absolvovala základní školu s tou protivnou učitelkou matiky a zeměpisu, jen kdybych teď nemusela ležet v posteli a přemýšlet, jestli můj život dál má cenu nebo bych raději zemřela.

Zavřela jsem notebook, položila ho na noční stolek a zachumlala se do deky. Nechtělo se mi myslet na to všechno, co se kolem děje, ale bylo to nevyhnutelné. Rozhodla jsem se, své rozhodnutí ještě na několik hodin odložit a snažila se usnout.

Ležela jsem na zádech a dívala se na nebe nad sebou. Po blankytném nebi se proháněly bílé nadýchané obláčky a já jsem byla šťastná. Opět jsem nevěděla, co ten pocit štěstí vyvolalo, ale neřešila jsem to. Tohle jsem si chtěla užít. Chtěla jsem být šťastná. Aspoň na malou chvíli, protože jsem i přes ten pocit štěstí věděla, že je někde něco špatně a až se vrátím do reality, bude mě to bolet.

„Stále nelituješ svého rozhodnutí?“ ozval se melodický hlas. Věděla jsem, komu patřil a tak jsem se ještě víc usmála. Zvedla jsem hlavu z jeho hrudi a posadila se. Tráva mě lechtala na obnažených rukách, ale bylo to stejně příjemné.

„Ne, nelituju a ani bych nemohla.“ Na ujištěnou jsem ho políbila na rty.

„To jsem rád, protože ani já nelituju,“ odpověděl, když jsem rozpojila naše rty. Jeho třpytící se tvář byla krásná a byla ještě o to hezčí, když na ni byl ten nádherný úsměv, který pro tuhle chvíli patřil jenom mě samotné.

Pak se, ale něco změnilo a zaslechla jsem něčí vzdálené, vzrušeně diskutující hlasy. Rozhlédla jsem se kolem, kdo může rušit naši idylku, ale nikoho jsem neviděla, a ani když jsem se nadechla, nebyl cítit ničí pach. Tomu jsem nerozuměla. Ty hlasy sem totiž nepatřily. Přicházely z dálky, ale stále se přibližovaly a nabývaly na intenzitě, poté je doprovázel zvláštní zvuk, jako by někdo třískl dveřmi, ale jak by někdo mohl třísknout dveřmi, když jsme venku?

Najednou jsem, ale seděla ve své posteli a slyšela, jak se máma s tátou hádají. Nějak mi unikala pointa té hádky, ale táta zrovna mluvil přes zavřené dveře. Posadila jsem se na posteli a snažila se zachytit aspoň část té jejich hádky. Nakonec jsem ale zaslechla jenom vzdalující se kroky a pláč z vedlejší místnosti. Proč se ti dva hádali?

Ještě jsem nějakou dobu seděla ve svém pokoji, až se domem rozhostilo úplné ticho. Vstala jsem a přešla ke dveřím, které jsem trochu otevřela a poslouchala, jestli je někdo doma. Máma v pokoji ještě brečela, ale to byl jediný zvuk, který se domem ozýval. Vyšla jsem z pokoje a po schodech jsem sešla do přízemí, nikde nikdo nebyl. Táta musel zase odejít.

Trochu mě ty jejich hádky znepokojovaly, ale nevěděla jsem, co bych měla udělat, aby s tím přestali. Přece jen se teď nehádali kvůli mně. Najednou jsem se v tom tichém domě cítila tak stísněně, nechtělo se mi tu zůstávat ani minutu. Skoro bych mohla říct, že jsem si připadala, jak v těch hororových filmech, kde se domem ozývá pláč, a když jdete zjistit odkud to je, zavrže pod vámi schod a vy se hrozně lehnete, protože kromě toho pláče je všude v domě hrozný klid.

Raději jsem na to nechtěla myslet a vyšla těch pár schodů do patra a rovnou zapadla do pokoje, kde jsem se začala oblékat. Pro jistotu jsem ještě napsala Chiaře, aby pro mě přijela, nechtělo se mi jít pěšky. Přehodila jsem si přes sebe bundu, do kapes dala mobil, klíče a peněženku a šla na Chiaru čekat ven.

Když jsem na ni čekala před domem a s mými rozpuštěnými vlasy si pohrával podzimní vítr, přemýšlela jsem, jestli jsou Cullenovi přesně to, co potřebuju. Jestli jejich dokonalá rodina je náplast na tu mou rozhádanou. Nějak jsem si nebyla jistá, jestli teď chci být s nimi, možná to zase nebyl tak dobrý nápad, ale teď už bylo pozdě, protože Chiara právě zastavila u chodníku.

„Ahoj,“ prohodila jsem, když jsem nasedla a doufala, že se nezačne hned vyptávat. Nesnášela jsem to. Bude stačit, když mě doveze k nim a nebude nic řešit.

„Bello, děje se něco?“ zeptala se a starostlivě se na mě podívala.

„Nic se neděje, jenom prosím tě jeď.“ Pořád jsem se snažila si zvyknout na oslovení Bello, ale pořád to bylo, jako by oslovovali někoho jiného. Vždy jsem se chtěla lišit a tak jsem si na oslovení Is líbilo a Bella je moc tradiční, ale pro tentokrát jsem nic neříkala. Vlastně jsem nic neříkala, už hodně dlouho, jenom Jasper mohl vědět, jak je pro mě nepříjemné, když mě oslovují Bello a sám mě proto vždy oslovoval Is.

„To se spraví, uvidíš,“ těmi slovy mě uvítala Alice, jen co jsem vysedla z auta.

„Nespraví,“ odpověděla jsem automaticky.

„Nebuď pesimista. Všechno bude v pohodě, protože jsem neviděla žádné jejich rozhodnutí ohledně jejich vztahu, takže spolu určitě zůstanou.“ Tak tím mě dorazila úplně. Vůbec jsem nepomyslela na ten sen, kdy jsem brečela Lucasovi na rameni a byla nešťastná, protože se naši rozvádějí. Ne! Ne, tohle byl určitě jenom sen a to, že se jeden z mých snů splnil, ještě neznamená, že se budou automaticky plnit i ostatní.

„Asi máš pravdu,“ souhlasila jsem nakonec a šla s holkami do domu. Všichni se zabývali svými oblíbenými činnostmi. Esme se skláněla nad nějakými výkresy, Rose listovala v nějakém katalogu, Emilio a Emmett hráli nějakou bojovou hru na PS a ostatní doma nebyli.

„Edward přijde za chvíli, šel si něco zařídit,“ odpověděla mi Alice na nevyslovenou otázku. Tak to je fajn, už ani nebudu muset mluvit a pokaždé dostanu odpověď. Sedla jsem si na židli u kuchyňského stolu, který teď spíš připomínal kreslící prkno a opět nahlížela Esme do výkresů.

„Vypadá to opravdu pěkně,“ usoudila jsem, když jsem v té hromadě papírů našla pohledy na nově rekonstruovaný dům. Nikdy jsem se v těch papírech s půdorysy moc nevyznala, nechápala jsem ty čáry ani čísla. Trochu jsem vždy pochopila rozmístění pokojů, ale tím to všechno skončilo.

„Najala si mě jedna rodina, kousek od Edmondu. Tenhle dům zdědili po babičce a rádi by se tam přestěhovali, ale nevyhovuje jejich nárokům,“ vysvětlila mi Esme a já se ještě jednou podívala na ten baráček. Vypadal, jako by vypadl z nějaké pohádky, postavený tak v minulém století, ale to mu na kráse neubíralo. Měl velké okna, masivní dvoukřídlé dveře s klepadlem a mansardovou střechu.

„V takovém bych si dokázala představit život.“ Nikdy jsem nebydlela v rodinném domě. Tedy ne s takovým, kde je kolem dokola zahrada a prohání se vám po ní pes. Vždy jsme bydleli buď v bytě, nebo jenom takové té řadové zástavbě, kde je domek nalepený na domek a máte soukromí asi jako v tom bytě.

„Ano, podobný bych si představovala, až se budeme muset znovu stěhovat,“ souhlasila se mnou Esme a mě zase došlo, že tu budou moct zůstat rok nanejvýš dva a já sama ještě nevěděla jistě, jestli je za týden neztratím. Všichni se však chovali, jako by se nic nedělo a tak mě to nenutilo přemýšlet nad možností, že tenhle týden, je možná poslední, který v jejich společnosti strávím.

„Stýskalo se mi, lásko.“ Z toho neveselého přemýšlení mě vytrhla až Edwardova slova a jeho chladné rty na mém krku. Usmála jsem se a natočila obličej tak, aby mě mohl políbit i na rty.

„Mně se taky stýskalo.“ A to jsme se neviděli jenom den.

„Jak se cítíš, Is?“ zeptal se Carlisle.

„Už je to mnohem lepší, ty prášky mi pomohly.“ Vděčně jsem se na něj usmála. Kromě kašle jsem se cítila naprosto zdravá.

„Dobře, to jsem jenom rád.“ Oplatil mi Carlisle úsměv.

„A jak se máš ty, Aro?“ Nikdy jsem si s ním nebyla nijak zvlášť blízká. Možná to bylo proto, že stále vzpomínal na Bellu a jeho myšlenky si vždy mohl přečíst i Edward a začít vzpomínat taky. Pokaždé se na mě díval takovým zvláštním pohledem, jako by ve mně hledal něco ze svojí dcery.

„Pořád stejně, poslední dobou mě jenom trápí Caius,“ přiznal.

„Ten trápí nás všechny,“ podotkl Edward a smutně se na mě usmál. A to jsem si myslela, že to dneska nebudu muset řešit. Doufala jsem, že nezasedne ta jejich domácí porada, když jsou tu zase všichni.

„Musíme se o tom dneska bavit?“

„Nemusíme, jenom je to možná lepší, takhle na to stejně všichni myslíme.“

„Já vím, ale kdybychom aspoň pro dnešní večer přestali řešit Caia a tu celou jeho bandu z Voltéry,“ všimla jsem si, jak se Aro zatvářil a tak jsem se mu radši hned omluvila, „promiň, Aro, nechtěla jsem, aby to vyznělo špatně.“

„To je v pořádku, vlastně máš pravdu,“ souhlasil se mnou Aro.

„Dobře, tak co kdybychom se dneska bavili?“ tolik jsem chtěla na chvíli přestat myslet, že jsem byla ochotná s nimi jít i do klubu, kde mě to obvykle děsně nudí nebo dělat cokoliv jiného.

„Is má pravdu, dneska se budeme bavit,“ podpořila můj návrh Alice a Chiara ji hned přikyvovala. Ty dvě se taky hledaly, až se našly. A protože nikdo nebyl proti, začalo se hromadně vymýšlet, co podnikneme.

Alice chtěla vyrazit někam ven, ale to nakonec padlo, protože Jasper stále nechtěl riskovat. Škola byla pro něj stále velkým pokušením, nedokázal zapomenout na chuť lidské krve a to pro něj bylo těžké a nakonec byli proti i Aro a Emilio. Chiara proti nebyla, protože kvůli neustálým nákupům s Alicí si na lidskou krev ve svém přítomnosti brzo zvykla. A tak jsme nakonec zůstali u Emmettova nápadu.

„Ale já vážně neumím zpívat,“ bránila jsem se snad po sté, když mi Emmett podával mikrofon od domácího karaoke zařízení.

„Bello, přece bys nekazila zábavu. Vyber si, co budeš zpívat a honem do toho,“ nedal se Emmett tak rychle odbít a tak jsem pochopila, že mi vlastně ani nic jiného nezbude, to já se přece chtěla bavit, ne? Neochotně jsem se tedy natáhla pro ovladač a začala vybírat, co zazpívám.

Zastavila jsem výběr u první povědomé písničky a tak jsem tedy začala zpívat. Bylo to hrozně falešně, ale všichni mi tleskali do rytmu a tak jsem přece jen písničku dozpívala do konce, přestože jsem už od poloviny cítila nepříjemné škrábání v krku.

„Bravo, Bello, hned by ses mohla přihlásit do nějaké pěvecké soutěže,“ utahoval si ze mě Emmett a tak jsem mu věnovala jenom kyselý úšklebek a vrátila mu mikrofon. Chtěla jsem mu na to ještě něco odpovědět, ale už jsem nedokázala to škrábání v krku nijak potlačit a tak jsem se jenom rozkašlala. Edward mi však hned donesl sklenici džusu, a jakmile jsem se napila, bylo mi hned o něco líp.

„Děkuju,“ poděkovala jsem mu a otočila se znovu na Emmetta, „tak a teď se předveď ty.“ Emmett ani na moment nezaváhal a vzal si ode mě mikrofon a začal zpívat. Bylo to snad ještě víc falešně, než jsem zpívala já, ale dokonale mi to zvedlo náladu, zvlášť když Emmett u toho ještě začal tančit a Rose se k němu přidala. Byli naprosto sehraná dvojka a tak se tomu nedalo nic vytknout.

Někdy kolem dvou ráno se mi ale začínaly zavírat oči a tak mě Edward i přes moje protesty odnesl do pokoje a já mu usnula v náručí už při cestě do patra. Ještě jsem cítila, jak mě položil do postele a přikryl dekou, potom, jak se lehl vedle mě a v tu chvíli jsem se plně ponořila do spánku.

„Dobré ráno,“ pozdravil mě Edward jen, co jsem otevřela oči. Ospale jsem se protáhla a potom se na něj taky usmála. Tentokrát jsme noc strávila bez nějakých snů, kvůli kterým bych se bála probudit.

„Dobré,“ dala jsem mu pusu a spokojeně se uvelebila v jeho náručí.

„Víš, nechci kazit pěkné ráno, ale předevčírem jsem mluvil s Lucasem a tak jsem věděl, že jde ta tebou, abyste si promluvili. Povíš mi, co ti řekl?“ trochu jsem se zamračila. To ráno skutečně pokazil.

„Mluvili jsme o všem možném,“ odpověděla jsem trochu vyhýbavě.

„A řekl ti to o té přeměně?“ zeptal se a já hned věděla, na co naráží. Rád by věděl, jak jsem se ohledně toho rozhodla. Ale to jsem sama pořádně nevěděla. Tedy viděla jsem své rozhodnutí ve snu a byla jsem tam spokojená, proč bych tedy neměla být spokojená i tehdy, pokud se to skutečně stane? Třeba budu prožívat spokojenou věčnost po boku toho, koho miluju a bude šťastná a ani Caius a nikdo z jeho bandy mi v tom nezabrání.

„Ano, mluvili jsme i o tom a já jsem mu odpověděla, že si to musím promyslet. Je to závažné rozhodnutí.“ Všimla jsem si, jak posmutněl, když jsem mu řekla, že potřebuju čas na promyšlení a věděla jsem taky proč. Myslí si, že nejsem rozhodnutá strávit věčnost po jeho boku. Jeho smutný výraz mi ubližoval, nechtěla jsem, aby trpěl.

„Takže stále ještě přemýšlíš o smrti?“ zeptal se.

„Přemýšlela,“ podotkla jsem a Edward zbystřel.

„To znamená, že ses už rozhodla?“ jeho otázka byla taková nejistá, plná strachu z mojí odpovědi a tak jsem jenom přikývla, „můžu vědět jak?“ pokračoval dál ve vyptávání a tak jsem se rozhodla mu své rozhodnutí sdělit.

„Ano, říká se, že smrt je jednoduché řešení a protože já si věci ráda komplikuju, rozhodla jsem se pro přeměnu,“ Edward si zřejmě oddechl, když jsem mu řekla, že by se ze mě stala upírka. To bylo ale jen proto, že o mě nechce přijít. Kdybych nebyla bezprostředně ohrožena smrtí, nikdy by s mou přeměnou nesouhlasil, i kdybych ho prosila na kolena.

„Prožijeme spolu krásnou věčnost,“ řekl a políbil mě. Ano, v to jsem doufala v krásnou věčnost, ale pokud by se sen splnil, nebyla jsem si jistá, že by byla s ním, což mě trochu deptalo. Nechtěla jsem, aby znovu trpěl, jako při ztrátě Belly, přece jen ho miluji, je pravda, že asi míň, než si zasluhuje, ale i přesto, bych nesla těžce, kdyby se trápil.

 

Předchozí kapitola ooooo Další kapitola


Stejně jako u minulé kapitoly i tady bude platit podmínka, že další kapitola přibude pokud tu bude aspoň 7 komentářů.

Ti co chodí na moje shrnutí si možná už všimli, že mám i jasno o počtu zbývajících kapitol do konce a tak stejně jako u Stínů ho sem budu psát. Do konce povídky zbývá 8 kapitol včetně epilogu



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Ve víně je pravda. Ve snech budoucnost? 2 - 13. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!