Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ve víně je pravda. Ve snech budoucnost? 2 - 12.kapitola

03.02.2010 (14:45) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2100×

REKAPITULACE:

Isabella Montenegrová vydala první knihu a tato kniha na ni strhne pozornost celého upířího světa a hlavně Cullenů a Caia. Splní se poslední Bellina vize o budoucnosti. Edward se dá s Is dohromady, ale jejich štěstí začne opět ohrožovat Caius, který dá za úkol Lucasovi zjistit, jak mohla Isa zjistit příběh starý přes dvacet let aniž by jí to někdo z Cullenů řekl.

Avšak. Lucasovi je Isa skutečně sympatická, jak se tedy ke svému úkolu postaví? Zabije Isu, tak jak má, nebo ji přemění, což byla druhá krajní možnost, nebo se to vyvine ještě nějak jinak?

12. kapitola - Těžká volba (Lucasův pohled)

Rozhodl jsem se navštívit Isu, abych ji popravdě vysvětlil, jak na tom je. Měl jsem podle všeho očekávat, že se tam Edward objeví, ale nějak jsem to zazdil a teď za to nesu následky. Jenom doufám, že se Is nic nestane. Ten Edwardův výstup, to bylo vážně něco nečekaného.

Vydal jsem se zase za město. Potřeboval jsem se nadýchat čerstvého vzduchu. Isina vůně byla hodně omamná a přestože jsem stál u pootevřeného okna, musel jsem se hodně přemáhat, naštěstí jsem předtím byl na lovu a abych ji zbytečně neohrožoval, ulovil jsem si jednoho jelena. Vůbec nechutnal dobře, ale musel jsem se přemoct. Pomalu jsem si na to začínal zvykat, ale kdybych se teď ocitl ve Volteře a někdo přede mě postavil voňavoučkého člověka asi bych dlouho neváhal.

„Pěkně jsi to zvoral,“ ozval se zase ten škodolibý hlásek.

„To vím i bez tvého upozornění, pěkně děkuju,“ odpověděl jsem jí naštvaně. Nechtěl jsem, aby Edward tak na Isu vyjel, vůbec se nechoval jako normálně uvažující upír, přestože jsem na jeho chování byl upozorněn již v knize.

„Edward je prostě prchlivý,“ ozvala se zase Vicky a já bych mohl přísahat, že se v ten moment chytla za pusu, protože teď konečně přiznala, že Cullenovi zná nebo přinejmenším jenom Edwarda.

„Tohle jsem asi neměl slyšet tak dejme tomu, že jsi nic neřekla. Víš, co by mě docela zajímalo?“ zeptal jsem se jí.

„O své minulosti ti nic říkat nebudu!“ zhrozila se hned.

„Na to jsem se zeptat nechtěl. Zajímalo by mě, co celé ty dny děláš. Je vás víc takových jako ty nebo jsi sama?“ byl jsem opravdu zvědavý.

„Tak na tohle bych ti odpovědět mohla. Jsem sama svého druhu, dokonce vlastně nevím ani co jsem,“ povzdechla si, „a co celé dny dělám? Snažím se tě hlídat, abys neudělal podobnou hloupost jako dneska,“ dodala a zaslechl jsem v jejím hlase smích.

„Vím, byla to pěkná pitomost, ale potřeboval jsem s Isabellou mluvit a kromě toho, že se Edward zachoval jako totální pitomec, to proběhlo dobře,“ bránil jsem své chování. Isa se zdála být v pohodě, když jsem s ní mluvil, ale asi se jí budu muset omluvit. Jí nebo Edwardovi, ale komu dřív? Vlastně proč bych se měl omlouvat? Všechno to zavinil Edward a je to jeho vina, takže by se měl omluvit mě. Já jsem neměl v úmyslu Ise nějak ublížit natož ji zabít. Tak hloupý ještě nejsem.

Sedl jsem si na kmen jednoho zlomeného stromu a přemýšlel. Tohle nemůžu nechat jenom tak, musím něco udělat, ale co? Z přemýšlení mě vyrušil až zvuk telefonu, který zněl v tom tichém lese jaksi nepatřičně.

„Ano?“ ani jsem se nedíval, kdo volá a okamžitě hovor přijal.

„Lucasi,“ tak to jsem neměl dělat, měl jsem se podívat, kdo volá, „dlouho ses nám neozval, jak pokračuje tvá malá prácička?“ vyzvídal Caius.

„Docela dobře, myslím, že časem bychom mohli mít nového člena do gardy.“

„Jsi si tím jistý? Neměla by přece jen umřít?“ zeptal se podezřívavě Caius.

„Tím jsem si jistý.“ Nenechal jsem se zviklat.

„Jak myslíš, dám na tvůj názor, ale do týdne by ses měl vrátit. Budu mít pro tebe nový úkol,“ dodal ještě a potom hovor ukončil. Nový úkol? Co tím myslel? Pochybuji, že by se mu moje ne zrovna rychlé řešení problémů zamlouvalo, tak proč mi chce dát nový úkol? V tom něco nesedí, ale to zjistím potom.

„Ty ji vážně chceš proměnit?“ ozval se zase Vickyn hlas. Úplně jsem zapomněl, že je tady se mnou a lekl se. Její smích prozradil, že jsem musel úlekem aspoň nadskočit o několik centimetrů, ale když jsem se uklidnil, tak jsem si sedl zase zpátky.

„Co já vím, co chci. Buď ji budu muset zabít, nebo proměnit. Co bys ty udělala na mém místě?“ tak tohle by mě vážně docela zajímalo, jak by se paní chytrá zachovala.

„Tak do tohohle ti vážně mluvit nebudu. To si musíš rozhodnout sám. Víš jaké to je být upírem. Pamatuješ si ještě docela dobře na lidský život, tak zvaž, jestli je lepší umřít nebo se stát přízrakem noci. Ale zvažuj dobře,“ promluvila a já jsem pochopil, že mě v téhle šlamastice nechala sama. Potřebuju si s někým promluvit, s někým, kdo mi dá lepší radu než takhle neviditelná cácorka.

Vstal jsem a chtěl se vydat zase do města, když v tom mě zarazil pohled na kmen, kde jsem ještě před chvílí seděl. Tedy spíš vedle místa, kde jsem seděl. Rýsovala se tam drobná dívčí postava. Neviděl jsem nic jasně, jenom chabý obrys, ale podle dlouhých rozpuštěných vlasů, to musela být Vicky.

„Na co tak koukáš?“ ozval se znovu její hlas.

„Na tebe,“ odpověděl jsem jí omámeně a dál se snažil zaostřit pohled víc, ale už to nějak nešlo. Její stín se postavil a přešel těsně přede mě.

„Pořád mě vidíš?“ zeptala se. Jenom jsem přikývl hlavou na souhlas. „A líbím se ti aspoň?“ pokračovala, dychtíc slyšet, co si o ní myslím, ale musel jsem ji zklamat.

„Co já vím, jak vypadáš, vidím jenom tvůj obrys, takže krom toho, že jsi o něco menší jak já a máš dlouhé vlasy nevím nic,“ Vicky si znovu sedla na kmen stromu a svěsila smutně hlavu do dlaní, „nevím, co se tady děje. Docela by mě to zajímalo, ale jak tě znám, asi mi to neřekneš co?“ zeptal jsem se pochvíli. Vicky jenom zavrtěla hlavou a tak, přestože se mi to trochu dost příčilo, jsem se otočil a vydal se pryč. Asi se bude muset smířit, že konečně o její přítomnosti budu vědět i když zrovna nebude mluvit.

Do města jsem šel pomalu, doufal jsem, že se Edward šel Ise omluvit a tak jsem mu dával prostor, než půjdu za ním. Ano, musím mu tentokrát o své návštěvě Isy říct, aby zase nevyváděl jako zpěněný býk. Mezitím jsem však přemítal nad slovy, co mi řekla Vicky. Musím se rozhodnout, ale to rozhodnutí je tak těžké, vždyť Isa je tak mladá, nezaslouží si žít v temnotě, ale žít si zase zaslouží, neměla by umřít tak mladá.

Panebože, co mám teď dělat? Kdo mi s tímhle poradí? Měl bych volbu nechat na Ise nebo ji jenom seznámit s mým rozhodnutím? Určitě by nebylo na škodu ji předem říct, aby si to promyslela, ale jak si m člověk za necelý týden rozmyslet, jestli chce žít a to jako monstrum živící se lidskou krví nebo zamřít?

Měl jsem chuť do něčeho praštit vší svou silou, ale kolem mě byly jenom domy a tak jsem ruce zatnul jenom do pěstí a dál kráčel po tichých ulicích. Sem tam jsem minul pozdního návštěvníka baru, ale tentokrát jsem věděl, že se nebude opakovat stejná scéna jako s tou dívkou. Nebyl jsem si tím sice jistý stoprocentně, spíš jsem v to doufal, tentokrát nebyla Vicky nikde poblíž mě, aby mi zabránila udělat nějakou hloupost, jak to sama nazvala a já jsem jí byl za její poslední zásah vděčný.

„Musím mluvit s Edwardem,“ řekl jsem Alici hned, jak otevřela dveře. K jejich domu jsem šel snad hodinu. Cestou jsem si rozmýšlel, co mu mám všechno říct a vlastně jsem mohl zase využít, že mi nemůže číst myšlenky, přestože jsem nevěděl proč.

„Počkej tu, hned ho zavolám.“ Zabouchla mi dveře před nosem a tak jsem zůstal stát na terase a čekal, až přijde.

„Co chceš?“ ozval se jeho nevrlý hlas, stál jsem k němu zády, ale i tak jsem věděl, že by mě místo rozhovoru na místě zabil. Nechápal jsem, co proti mně má, že se k němu ani k Ise nemůžu ani přiblížit, aby hned nevypěnil, přece jim nechci nic udělat.

„Musíme si promluvit.“ Snažil jsem se zachovat klidný hlas.

„To máš pravdu. Měl bys mi vysvětlit, co jsi dělal u Belly, když jsem ti to zakázal. Jasně jsem ti totiž řekl, že se k ní nemáš přibližovat.“

„Počkej, než mě tady na místě zabiješ, nech mě to vysvětlit. Chtěl jsem Is vysvětlit, jak si stojí. Caius mě popohání, do týdne bych to tu měl vyřešit. Pořád o vás neví a já hodně riskuji, že mu lžu, přesto to dělám a sám nemám ani nejmenší důvod to dělat, tak na mě laskavě nekřič. Chtěl jsem jí všechno objasnit, podle Caia bude mrtvá nebo se z ní stane upír, tak by to měla vědět.“

„A proč bych ti měl věřit, že z toho nic nemáš? Proč to vlastně děláš?“

„Možná, že ještě nejsem tak zkažený jako ostatní ve Voltéře. Pořád si ještě pamatuju jaké to je, vyjít si jen tak na sluníčko a užívat si jeho teplé doteky na kůži a nikdo se na tebe s hnusem nedívá, protože jsi jiný.  Vím, jaký rozdíl to je, prostě se z ničeho nic začít stranit normálních lidí a proto jsem jí chtěl dát ještě trochu času.“

„Oh, tak pán je milostivý. Myslíš si, že ti dovolíme Bellu zabít?“ při slově zabít zuřivě zavrčel a já jsem věděl, že i kdyby se mi ji podařilo zabít, což bych dělal hrozně nerad, asi bych se do Volterry v celku nevrátil.

„To jsem si vědom, proto jsem s tebou chtěl mluvit. Rozhodně se ti nehodlám omlouvat za dnešní dopoledne. Nebyla to moje chyba, jenom jsem ti chtěl předem říct, že hodlám jít ještě jednou za Isou a promluvit si s ní.“ Byl jsem rozhodnutý, si s ní promluvit. Něco mě k ní táhlo, nemohl jsem si pomoc, možná již to, že se mě při našem druhém setkání tolik nebála, ale brala mě jako sobě rovného. Nevím, Isa i všechno kolem ní je pro mě záhada, stejně jako Vicky a to její podivné chování, ale byl jsem rozhodnutý na to přijít, pokud vedle mě zůstane i po návratu do Volterry.

„Dobře jeden rozhovor můžu povolit, ale nebude doma sama. Půjdete někam, kde budou lidi a nebudeš jí moct nic udělat,“ souhlasil s velkým přemáháním, moc se mu to nelíbilo, ale byl jsem rád aspoň za tuhle možnost.

„Jak myslíš, zítra se pro ni stavím a půjdeme do parku.“ Pro jistotu jsem ho i informoval, kde se budeme zdržovat. Dokonce mi připadalo, že kromě toho, že má o Isu starost na mě i žárlí. Nevím, proč mě tohle napadlo, ale je to tak. Mám takový pocit, jako by na mě Edward Cullen žárlil. Že by měl nějaký skrytý důvod? Že by mu to s Is přece jen tolik neklapalo, jak si na to hraje?

Ráno jsem se tady vydal k Isinu domu. Počkal jsem, dokud její rodiče neodjedou do práce a potom jsem zazvonil na zvonek. Otevřela mi během chvíle a na sobě už měla dokonce bundu. Že by jí Edward něco řekl?

„Ahoj Lucasi,“ pozdravila a trochu nejistě se na mě usmála.

„Ahoj Is, mohli bychom si promluvit?“ zeptal jsem se a naznačil rukou, aby šla ven.

„Jasně, zrovna jsem se chystala do lékárny, doufám, že Alice nebude mít zase nějakou vizi a Edward se sem nepřižene jako velká voda,“ řekla, zabouchla dveře a spolu jsme mohli vyrazit do lékárny.

„Neboj, včera jsem s ním ještě mluvil,“ tohle ji zřejmě překvapilo. „Neboj, všechno je v nejlepší pořádku, oba máme všechny končetiny,“ dodal jsem s úsměvem a pokračovali do lékárny, nějak jsem se totiž neměl k tomu, abych jí řekl, proč jsem sem vlastně přišel. Stejně jsem se tomu ale nemohl dlouho vyhýbat.

„A o čem jsi se mnou chtěl mluvit?“ zeptal se po chvíli.

„Víš, jak jsme spolu naposledy mluvili, že bys měla být buď mrtvá, nebo upírem?“ počkal jsem, jak zareaguje a když jenom přikývla, pokračoval jsem, „včera mi volal Caius,“ při tom jméně se trochu zachvěla, „do týdne se musím vrátit do Volterry a tento úkol musím mít splněný. Řekl jsem mu, že tě přeměním, ale tohle záleží jenom na tobě.“

„Takže si mám vybrat?“ tentokrát jsem přikývnul já. „Ty jsi tohle řešit nemusel, co? Prostě se to stalo, ale jak se mám rozhodnou?“ zeptala se a já nevěděl, jak jí na to mám odpovědět. Měla pravdu, já nic takového řešit nemusel, prostě se to stalo a nedalo se na tom nic změnit, ale ona měla na výběr, buď smrt, nebo přeměnu. Nemohl jsem posoudit, co je lepší, ale tohle je teď na ní.

„Máš pravdu, já to neřešil. Měl jsem být potravou, ale potom vycítili nějaký můj dar, který se až do teď neprojevil a proto jsem se stal upírem.“

„Ty máš nějaký dar?“

„Ano, podle Jamese ano, ale pořád netuším jaký.“ Tohle mě štvalo, chtěl jsem vědět, kvůli čemu jsem se stal tím, čím jsem se stal. Proč teď nemůžu spát a musím žít na úkor jiných životů. Proč musím zabíjet, abych sám zůstal naživu.

Společně jsme došli až k lékárně, kde si Is koupila nové prášky a pomalu jsme se vydali zase zpátky. V její společnosti jsem si připadal tak nějak jinak, než když jsem mluvil s někým svého druhu nebo třeba s Vicky a tak když jsme míjeli park v blízkosti jejich domu, napadlo mě, že bychom se nemuseli hned tak rozloučit.

„Nešla bys ještě na chvíli do parku?“ zeptal jsem se, když jsme míjeli velkou kovovou bránu.

„Proč ne,“ souhlasila a spolu jsme tedy vešli po pískem sypané pěšině. Po krajích chodníku byly hromady shrabaného listí a malé děti je neposedně rozhazovaly zase po trávníku. Byl to takový klasický dětský zvyk. Ach, jak rád bych se do těch časů vrátil, být zase tím nevinným dítětem, bez zábran a starostí.

Procházeli jsme po té pěšině a ani jeden jsme nevěděli, jak se chovat. Moc jsme nemluvili. Všude kolem zněl dětský smích. Ty, co nerozhazovaly listí, pouštěli s tatínky draky a skvěle se bavili. Když jsme procházeli kolem stánku s horkými kaštany, jedny jsem Ise koupil a potom jsme si sedli na jednu z mála volných laviček. Přestože byl sychravý podzimní den, všichni byli venku.

„Jak dlouho jsi vlastně upírem?“ zeptala se a vložila si do pusy kaštan.

„No, bude to asi dvacet let, tehdy jsem šel na údajnou prohlídku hradu ve Volteře, ale měl jsem se stát jejich obyčejným jídlem. Předtím, ale přišel James, procházel kolem všech z naší skupinky a nakonec se zastavil u mě. Něco pošeptal Felixovi a mě potom odvedli ze sálu do nějakého pokoje, pak jsem se probudil až jako upír.“

„A co jsi dělal ve Volteře?“

„Popravdě? Měl jsem rok před výškou, trochu jsem cestoval a kroky mě zavedly do Itálie a poté i do Volterry.“

„A kam jsi chtěl na výšku?“ pokračovala ve vyptávání.

„Chtěl jsem studovat literaturu a jiné umění, ale nějak to nevyšlo. Jinak jsem četl tu tvou knihu a musím říct, že je napsána dokonale. Bellin příběh jsem zaslechl jenom tak okrajově, když jsem se přidal ke gardě a teď, když jsem se od Caia dozvěděl, že je to celé pravda, tak smekám. Je to dokonale napsané,“ pochválil jsem jí její umění.

„Neblázni, byla to průměrná prvotina,“ snažila se mě odbít, ale viděl jsem, jak při mojí pochvale zčervenala. Pytlík od kaštanů už měla prázdný a venku začínalo pěkně foukat, neochotně jsem se zvedl.

„Měla bys jít domů.“ Nechtělo se mi s ní loučit, ale i tak jsem musel. Její nemoc se kvůli mně nemusí zhoršit.

„S tebou ten čas rychle utíká,“ řekla na omluvu.

„Já vím, s tebou se čas taky nevleče,“ odpověděl jsem a usmál se na ni. V její společnosti jsem si připadal tak přirozeně, kterou toho, že jsem slyšel její srdce, které ve chvíli, kdy jsem se na ní usmál, zrychlilo a cítil jsem neodolatelnou vůni její krve, jsem si připadal jako člověk.

Kromě toho, že se její srdce při mém úsměvu rozběhlo, jako o závod se začala zase červenat a bylo to tak roztomilé. Nedívala se na mě, pozorovala své kecky a ruce měla zastrčené v kapsách. Vzal jsem její obličej opatrně do dlaní, jako by byla porcelánová panenka a donutil ji, aby se na mě podívala.

„Víš, že ti moc sluší, když se červenáš?“ byla tak roztomilá a její tváře nabíraly ještě ohnivější červenou. „Pojď, doprovodím tě domů.“ Pustil jsem její tvář z dlaní, které mi pěkně ohřála a zase jako kamarádi jsme se vydali k ní domů.

Tohle bylo, ale opravdu pěkné dopoledne. Škoda toho chladného počasí, mohli jsme si spolu povídat déle, ale takhle. Navíc Edward by mě jistě zabil, kdyby se její stav jen o trochu zhoršil, a to jsem sám nechtěl.

„Tak se měj pěkně, Is. Snad se ještě někdy uvidíme a ty nebudeš muset přemýšlet o tom, jestli raději zemřeš nebo se staneš upírem.“ Loučil jsem se s ní u dveří jejich domu a na rozloučenou jsem jí dal na tvář. Rozhodně to nečekala, ale já vlastně taky ne. Bylo to hodně impulzivní, ale přitom tak lidské.

„Ano, snad to při příštím setkání nebudeme muset řešit,“ řekla se smutným úsměvem, odemkla dveře a s posledním pohledem na mě vešla do domu a já se vydal zase do té malé dřevěné boudy. Musím přemýšlet, Is mi to v hlavě pěkně pomotala.

Předchozí kapitola ooooo Další kapitola

Prosím o komentáře k této povídce. Stačí i sedm komentíků (jsem nenáročný človíček) a vrhnu se do další kapitoly.
Tak snad se tahle líbila a během čekání jste na ni úplně nezapomněli.

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ve víně je pravda. Ve snech budoucnost? 2 - 12.kapitola: