Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Valčík za úplňku - 18. kapitola

12.02.2010 (16:45) • Crystal • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2584×

Pohled nikoho:

Dívka byla velmi vyděšená. Ona věděla, co jsou zač. Věděla, že mezi vlkodlaky a upíry zuří již několika set letá válka. Ale bále se jich. Teď ještě byla bezbranná. Ještě byla v podobě slabého člověka, který proti upírům nemá šanci. Netušila, že oni před mnoha a mnoha lety byli její rodiny. Dívka si je nepamatovala, již dávno zapomněla. Myslela si, že ji chtějí zabít, protože pro upíry a vlkodlaky bylo přirozené zabíjet se. Byl to jejich instinkt, zabít nepřítele. Ale i přes to jim nechtěla ublížit, zabít je i když by to dokázala. Tolik se bála…

Netušila, že ona pro ně znamená tak moc. Ona myslela, že jí zabijí.

Ona nechtěla zemřít. Moc se bála o svůj ubohý život a když byl naplněn bolestí, strachem, beznadějí a samotou. Bála se smrti, protože smrt je bolestivá a ona se bolesti bála. Nechtěla ji zažít více, než musí. Tolik se bála další bolesti.

Nechtěla zemřít, ale nepřicházelo pro ni v úvahu, aby je připravila o jejich život i když by to dokázala. Rozhodla se pro únik. Snažila se utíkat co nejrychleji dokázala. Běžela rychleji než normální člověk, ale co byla její rychlost proti upíří? To se nedalo srovnat, protože její rychlost proti upíří byla nic. Rychle probíhala mezi stromy a snažila se nezakopnout a nespadnout. Vždy byla nemotorná, ale teď nikoli. Bála se o svůj život a její strach jí dodával tolik potřebnou energie. Snažila se utéct, ale marně. Oni ji sledovali a dívka si to uvědomovala až příliš dobře. Ale utíkala dál i když by neměla nejmenší šanci. Běžela dál a to jí dodávalo ten pocit, že ještě její plamínek naděje úplně nevyhasl, doufala, že má šanci. Ale zbytečně. Oni by jí nikdy neublížili, milovali ji jako sestru.

Pořád ji sledovaly bytosti, pro které znamenala příliš mnoho na to, aby ji ztratili… opět. Už to nemohli dovolit, nemohli… po tolika letech.

„Jde pryč!“ křikla už po několikáté dívky. Vadilo jí, že jsou tak neodbytní. Vadilo jí tolik věcí… Tolik se jich bála.

„Bello, prosím…“ prosil Emmett… A oni si tolik přáli, aby opět patřila do jejich rodiny a ona je odmítala.

„Chceme si jen promluvit,“ řekl Jasper, když se objevil před onou dívkou, ta však byla proti.

„Ale já ne…“ nedokázala doříct ani tuto věty, když se zhroutila k zemi.

Začala velmi bolestivá přeměna a dívka se svíjela na zemi v mučivé křeči.

„Jde pryč! Ihned!“ vykřikla s posledních sil. Ani jeden z upírů  ji, ale neposlechl. Ani jeden netušil, že dívka se za těch několik desítek let naučila plně ovládat, ona byla jiná, než tehdy. Již ji vůbec neznali, byla nová bytost s jinou povahou a charakterem.

Celá přeměna trvala jen pár vteřin a už to nebyla ubohá, slabá a bezbranná dívka, ta byla pryč. Místo ní zde bylo obrovské čtyřnohé monstrum, které nečekalo ani vteřinu a dalo se na útěk. Dívka stále vládla své mysli, dokázala se ovládnou a nezabít je.

„Bells!“ volali za ní, snažili se s ní mluvit, ale nevěděli jestli to má smysl. Oni netušili, že se ovládá.

Zvíře bylo rychlejší než oni, snažilo se jim uniknout, ale oni mu byli stále v patách.  Snažilo se jim utéct tak dlouho, tak usilovně, že nevnímalo, že už mu zbývá jen pár vteřin do východu slunce. Běželo dál a dál, když v tom se mezi stromy objevily první sluneční paprsky. Jakmile se tak stalo, zvíře se ještě za běhu přeměnilo na dívku, která posléze upadla na mech. Byla příliš vysílená a i přes přítomnost upírů vyčerpáním usnula.

Nemohli ji tam jen tak nechat a dobře to věděli. Dívka byla příliš daleko od domova, bez přeměny by se nedokázala vrátit zpět. Oba k ní pomalu přistoupili a zabalili ji do košile jednoho z nich. Emmett ji opatrně vzal do náruče a upíří rychlostí oba zamířili k nim domů.

Netrvalo to příliš dlouho a za několik minut již překročili práh domu.

„Můžete mi laskavě vysvětlit proč od půlnoci nev…“ ptala se naštvaným hlasem Alice, která právě seběhla ze schodů, ale zasekla se v polovině věty, když je uviděla. Zůstala jen nehnutě s otevřenou pusou zírat na scénu před sebou.

„Bello…“ zašeptala tichounce, už nedoufala, že svou sestřičku ještě někdy spatří.

„Dej ji k Edwardovi do pokoje, jsem si jist, že mu to nebude vadit. Pak přijď do jídelny, naskytl se menší… problém,“ řekl a předal Bellu do rukou Alice.

Po několika minutách se celá rodina, kromě jednoho člena, sešla v jídelně, všichni velmi nadšeni z Bellina objevení, ale tím více znepokojení z toho, co jim Emmett řekne.

„Když jsme byli na lovu a potkali Bellu a oslovili ji jejím jménem. Řekla, že nikoho toho jména nezná. Bála se nás, podle všeho si myslela, že ji chceme ublížit. Nepamatovala si nás, nepamatovala si nic,“ dořekl a po této větě se v místnosti strhla bouřlivá diskuze o Belliném osudu. Ovšem jediné na čem se všichni shodli bylo zavolat Edwardovi.

O několik hodin později:

Edward byl neskutečně šťastný, konečně ji uvidí, obejme. Ovšem hlavou mu vrtala jediná otázka… Vzpomene si na něj? On neznal odpověď. Netušil jestli ho přijme, nevěděl, jak bude reagovat. Pomalu  zatáhl za kliku od dveří, ale neotevřel je úplně.

„Smím?“ zeptal se tiše, ale odpovědi se nedočkal. Přes to pomalu vstoupil a naskytl se mu pohled na dívku, kterou miloval, která se krčila v koutě pokoje, kolena si objímala rukama a broukala si melodii, kterou věnoval jí.

„Co se mnou uděláte? Zabijete mě?“ zeptala se vyděšeně dívka, ale nezvedla hlavu.

„Proč bychom to dělali?“ odvětil překvapeně, tohle by bylo to poslední, co by čekal.

„Jste upíři, já vlkodlak. Naše druhy se zabíjí navzájem. Proč bych zrovna já měla být výjimkou?“ zeptala se tiše.

„Bello, prosím. Pokus se vzpomenout si,“ řekl a přešel blíže k ní.

„Vzpomenout na co?“ zašeptala dívka, netišila na co si má vzpomenout.

 „Snaž se vzpomenout na svou minulost, na mě,“ řekl prosebným tónem.

„Ani ses nepředstavil,“ řekla a zvedla hlavu.

„Topazově zlaté… “ zašeptala i pro upíra neslyšitelně, když se střetly jejich pohledy.

„Ty netušíš kdo jsem, nemáš nejmenší tušení,“ konstatoval smutným hlasem.

„Ne,“ zašeptala dívka tiše a pak si jen dál broukala svou melodii.

Ovšem jejich shledání se odehrálo jinak, s jedním malým, přes to podstatným rozdílem.

Pohled Belly:

Probudila jsem se v pokoji, který jsem nikdy dříve neviděla. Bála jsem se, netušila jsem, kde to jsem, ale něco mi říkalo, že jsem tu s těmi upíry. Ihned jsem vyskočila z postele, chtěla jsem utéct oknem. Několikrát jsem zacloumala klikou, ale nešly otevřít. Připadala jsem si tak bezmocná. Nemohla jsem nic dělat, bylo to jako vězení. Netušila jsem, co mě čeká jen jsem přešla  rohu pokoje, sesunula se k zemi a vyčkávala, co se bude dít dál. Objala jsem si kolena a začala si broukat mou melodii, kterou jsem už několik let nedostala z hlavy.

Po pár vteřinách jsem uslyšela otevírání dveří, ale nevzhlédla jsem.

„Smím?“ ozval se krásný hlas, ale já neodpověděla, jen jsem dál seděla se sklopenou hlavou.

Co se mnou uděláte? Zabijete mě?“ zeptala jsem se vyděšeně, byla to ta nejpravděpodobnější možnost, která mě napadla. Ale nechtěla jsem umřít, protože smrt bolí, moc bolí a já nemám ráda bolest.

„Proč bychom to dělali?“ odvětil překvapeně. Znamenalo to, že budu žít?

„Jste upíři, já vlkodlak. Naše druhy se zabíjí navzájem. Proč bych zrovna já měla být výjimkou?“ zeptala jsem se tiše a to, co jsem řekla byla naprostá pravda já to věděla až příliš dobře.

„Bello, prosím. Pokus se vzpomenout si,“ řekl a já uslyšela pár kroků, které se přiblížily.

„Vzpomenout na co?“ zašeptala jsem, netušila jsem na co si mám vzpomenout. Nechápala jsem jeho chování, nechápala jsem chování celé téhle podivné rodiny. Chivali se ke mně tak… jinak než by to udělali ostatní.

 „Snaž se vzpomenout na svou minulost, na mě,“ řekl prosebným tónem.

„Ani ses nepředstavil,“ řekla jsem a zvedla hlavu.

„Topazově zlaté… “ zašeptala jsem tichounce, když jsem uviděla jeho oči… Byly tak překrásné a já je znala. Už jsem je viděla a pak najednou… Všechno bylo zpět.

Všechen předešlý život, který žila dívka, která již nebyla mou součástí, dívka jménem Bella. Charlie, Cullenovi, smečka. Edward.

Její dopis, když ho… opustila.

„Ty netušíš kdo jsem, nemáš nejmenší tušení,“ konstatoval smutným hlasem. Nechtěla jsem se spojovat s tím, co udělala. Nechtěla jsem být ona, protože já nejsem ona. Nemůžu na sebe vzít její život, já jsem jiná.

„Ne,“ zašeptala jsem tiše a pak si jen dál broukala melodii, kterou pro ni napsal. Snažila jsem se vyrovnat s minulostí, kterou žila Bella.

Mysleli jste si, že to bude opravdu tak jednoduché?

<< Shrnutí >>

Autor: Crystal (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Valčík za úplňku - 18. kapitola: