Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Valčík za úplňku - 17. kapitola

07.02.2010 (21:30) • Crystal • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2171×

Další den mého téměř nekonečného života, jen další den mé nudné a ubohé existence. Už to bude pár let, co bydlím v mém skromném příbytku, možná deset, dvacet, třicet nebo ještě víc.

Netišila jsem jaký je rok, neměla jsem to odkud zjistit. A nevadilo mi to. Nic mi nevadilo.

Já žila jako zvíře, věděla jsem to až příliš dobře a byla jsem s tímto stylem života smířená. Nedokázala bych žít jinak, protože žít ve společností lidí, to nejde. Člověk a vlkodlak, ne nejde dohromady, nikdy nepůjde. Nadpřirozené bytosti nejsou stvořeny k životu s lidy, moc dobře jsem to věděla, proto jsem nechodila k lidským obydlím. Já vím, že bych si mohla stvořit druha, ale já bych nedokázala zničit lidský život. Ještě ve mně zbyla trocha lidskosti a byla jsem za to neskonale vděčná. Bylo to to poslední, co mi ještě zbylo. Nic míň, nic víc. Jen pouhý kousek lidskosti.

Další den, další začátek cyklu, kdy se měním ve zrůdu. Nikdy a za žádných okolností bych si nevybrala tak dlouhý, téměř věčný život. Tolik bych si přála žít normální život, který by byl lidský.Který bych mohla prožít s někým, koho bych milovala a kdo by miloval mě. S někým, s kým bych mohla zestárnout. Ale takový život nikdy mít nebudu. To jediné, co si přeji, je zemřít jako lidská bytost, to jediné nemám šanci nikdy dostat.

Já chci žít mezi lidmi, nemůžu. Já chci žít, ne jen přežívat, nemůžu.

Proč to co chci nikdy nemůžu mít? Možná můj osud. Možná někdo musel dostat téměř nekonečný život plný trápení a samoty. A tentokrát vyšla řada na mě. A já se ptám na otázku, na kterou mi nikdy nikdo nedá odpověď… Jen, proč? Tahle otázka mě už pronásleduje věčnost. Snažila jsem se ji zbavit, odstranit ji z mé mysli a vždy marně.

Vím, že jsem nikdy neměla přátele, už mi to nevadí. Neexistují chápaví a vstřícní lidé, kterým by nevadila má zvířecí podstata. Lidé jsou sobečtí, chtějí moc a peníze, jsem malicherní a nepříliš nápomocní. Nedokáží nic jiného než podvádět, lhát a přetvařovat se. Sice existují vyjímky, světlé body dnešní civilizace, ovšem ty jsou velmi vzácné. Netolerují rozdíly a někoho jako já, takovou zrůdu by mezi sebe nepřijali. Ale já nejsem o nic lepší, jen mám navíc ocas a špičáky. Já bych taky mezi sebe nepřijala člověka. Ah, ano. Stal se ze mě velmi nedůvěřivý tvor, kterým jsem se nikdy netoužila stát.

Letmo jsem se podívala na hodiny, tohle jsem dělala velmi často i přes to, že se již před značnou dobou zastavily. I když hodiny ukazovaly dvě hodiny a dvacet tři minut, přesně jsem věděla, že mi do přeměny zbývá sotva hodina. Padesát šest minut konkrétně.

Někdy se divím, že si ještě stále pamatuji většinu slov. Mnoho, mnoho let už jsem nepromluvila s člověkem. Jedná bytost, s kterou mluvím jsem pouze já. Směšné… Trpím samomluvou. Blázen… Ale co byste taky čekali od bytosti, která žije už pár let, možná už několik desetiletí sama. Že se zblázní, co jiného…

A tak jsem jen dál seděla před krbem, ve kterém plápolal oheň a litovala sebe a svůj osud. Já vím, že bych se litovat neměla, říká se, že každý svého štěstí strůjcem. V tomhle jsem nejspíše zklamala. Ostatně já zklamala ve všem. Jak taky jinak.

Lehce jsem se pousmála, vlastně jsem ani nevěděla proč, neměla jsem k tomu nejmenší důvod. Pak jsem se rozesmála ještě víc. Blázen, který se směje do ticha… Který se směje ničemu. Možná jen té představě, jak někdo může klesnout tak hluboko. Už dlouho jsem se nezasmála pravým smíchem, teď taky ne, protože tohle byl falešný smích. Možná jsem si jen chtěla připomenout, jaké to vlastně je smát se a cítit štěstí… Nezjistila jsem to.

Možná jsem se jen smála tomu pohledu na mě. Nechtěla jsem být spojována s tou osobou, která se směje, ale jsem s ní spojena tolik, že více to již nejde. Objala jsem si kolena a přitáhla si je k tělu, kterým již neotřásal smích, nýbrž tiché vzlyky bez slz. Ty slzy jsem cítila v mých očích, ale nemohla jsem se pustit ven a celému světu ještě více ukázat mou bolest, žal, odhalit ještě více z mého nitra a ukázat další slabiny.

Zbývalo mi již jen pár minut a já se musela sebrat. Nechtěla jsem na sebe v lese zbytečně upozorňovat i když… Koho bych na sebe vlastně upozornila? Veverku? Zhluboka jsem se nadechla a vyškrábala se na nohy. Snažila jsem se zmírnit třas mích nohou a vrátit své tělo do použitelného stavu… A to nebylo zrovna jednoduché. Vratkým krokem jsem se doslova vypotácela před chatičku, kterou jsem obývala již… No těch dvacet let to už bude. Rychlejším tempem jsem zamířila do tmy lesa, který začínal jen pár metrů přede mnou. V té tmě jsem neviděla příliš dobře… Ještě jsem nebyla zrůda. Šla jsem hlouběji a hloubě. Poměrně se mi dařilo nezakopávat a nenarážet do stromů, který mi jako naschvál někdo stavěl do cesty. Cítila jsem, že už mi zbývá jen pár vteřin, možná ještě celá minuta. Začala jsem si tiše broukat mou melodii, bylo tu příliš velké ticho.

Když v tom jsem za sebou uslyšela šustění listí. Tohle musel být člověk, protože mě se zvířata bála.

V rychlosti jsem se otočila, ale neviděla jsem nic, jen tmu.

„Kdo je tam?“ zašeptala jsem do ticha. Nikdo mi neodpověděl a já opět uslyšela to šustění listí.

„Jděte pryč!“ zavolala jsem a čekala na odpověď.

„Bello? Jsi to opravdu ty?“ ozval se mužský, přesto vysoko posazený hlas.

„Neznám nikoho toho jména,“ řekla jsem a snažila se o dobrou výslovnost. Bez odezvy.

„Prosím, jděte pryč. J – já opravdu nejsem dobrá společnost. Ne pro dnešní noc,“ poslední větu jsem tiše zašeptala.

„Nechci vám ublížit, jděte pryč,“ řekla jsem roztřeseně a pak jsem se v křeči zhroutila k zemi. Nesnášela jsem ten boj o to, udržet si vládu nad svým tělem. Byl to pocit, jak když se dusíte a cítíte, že se nedokážete nadechnout. Lapala jsem po dechu, snažila se vyškrábat na nohy a obojí marně. Pak jsem ucítila dvě ledové ruce a já se konečně dokázala nedechnout a do nosu mě uhodila vůně, kterou bych poznala kdykoliv.

„Pracky pryč, upíre!“ zavrčela jsem a  vykroutila se z jeho náruče. Teď už jsem viděla velice dobře. Naproti mně stáli dva upíři, jeden blonďatý a druhý černovlasý.

„Bello?“ opět to podivné jméno.

„Já – neznám – žádnou – Bellu!“ vyštěkla jsem po něm a teď mi šlo jen o jediné a to byl útěk. Upíři byly odjakživa nepřátelé vlkodlaků a já to nehodlala měnit, ale nechtěla jsem je zabít i když bych to dokázala. Něco ve mně mi říkalo, že by to nebylo dobré…

Líbilo? x Nelíbilo?

<< Shrnutí >>

Autor: Crystal (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Valčík za úplňku - 17. kapitola: