Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Už věčnost jsem jiná 12. kapitola

11.01.2010 (17:45) • anazuzik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1371×

Už věčnost jsem jiná!

12. kapitola

Cítila jsem, jak se moje vědomí hlásí ke slovu. Pomalu jsem otevřela oči, ale světlo bylo moc ostré. Ihned jsem je zase zavřela a zvedla hlavu. Zkusila jsem to znovu a světlo už nebylo tak ostré, ale stále strašně jasné. Přes sebe jsem měla přehozenou deku, ale i tak mi byla zima.
Uvědomila jsem si, že to není normální. Něco mi je. Zvedla jsem se do sedu a moje hlava nepobírala tu změnu polohy a zamotala se. Chvilku jsem počkala a pomalu se otočila, jestli tu někdo je.
Měla jsem smůlu. Ani Emmett, ani Jasper, ani nikdo jiný tu nebyl. Nedalo se nic dělat, musím se postavit a dopravit se do koupelny sama. Doufala jsem, že mi horká voda trochu pomůže.
Opatrně jsem dala na zem jednu nohu, za ní druhou. Rukama jsem si pomohla vstát a snažila jsem se držet hlavu v jedné pozici. Stála jsem na nohách a jen se mi před očima objevilo trochu mžitek. Jakmile zmizely, pomalu jsem se vydala ke schodišti. Chytla jsem se zábradlí a pomalu jsem šla nahoru. Konečně jsem byla v koupelně.
Horká voda zahnala jen zimnici. Vyšla jsem z koupelny a chtěla se vydat do obývacího pokoje. V polovině schodiště jsem škobrtla o schod a padala dolů. Pohltila mě tma.

***

„Bells, no tak probuď se. Bello!”
„Esme, uklidni se. Určitě bude v pořádku. Jen musíme chvilku počkat. Edwarde, nevíš, kdy dorazí Alice?”
„Měla by přijet za půl hodiny.”
Snažila jsem se otevřít oči. Po několikátém pokusu se podařilo. Viděla jsem Esme, jak mě drží za ruku, Carlisle, který byl ke mně otočený zády a Edward tu už asi nebyl. Lehce jsem stiskla Esme ruku.
„Oh, Bello. Konečně.”
„Bells, jak ti je? Víš proč jsi spadla ze schodů?” ptal se Carlisle, jakmile Esme domluvila.
„Vím, zamotala se mi hlava.”
Obočí obou se ustaraně stáhlo. „Esme, pomož jí si sednout. Bello, musím tě vyšetřit. To není dobré.”
Lehce jsem přikývla a to už mě Esme podpírala. Cítila jsem se hodně malátná. Za pár vteřin byl Carlisle zpět i se svým kufříkem. Po čtvrt hodině jsem přestala vnímat, co to všechno dělá.

„Tohle je poslední možnost, jinak už nevím.”
Carlisle už byl opravdu zoufalý. Ani na jednom z jeho vyšetření se nic neukázalo. Právě vyndával tlakoměr. Natáhl mi to na ruku.
„Tvůj normální tlak a tep znám, takže uvidíme.” Jak mi měřil tlak, čím dál tím víc se mračil. Cítila jsem, jak Esme ztuhla.
„Carlisle, co se děje?” zeptala se.
Po dlouhé odmlce se Carlisle natáhl a sundal mi tlakoměr. Jakmile ho uklidil, podíval se prvně na Esme a pak na mě.
„Už vím, co ti je. Proč tě bolí a motá se ti hlava, proč se cítíš unavená.” Pomalu se nadechl. „Tvůj tlak je strašně nízký a srdce pracuje pomalu.”
Jen jsem se na něj němě dívala. Můj mozek nechtěl zpracovat ta slova. Slova našla Esme.
„To se ale dá léčit. Že ano?”
„Ano. Tahle varianta mě vůbec nenapadla. Sice to není to nejlepší, ale rozhodně to není nejhorší. Já jdu nachystat vše potřebné. Začneme hned.” Usmál se na mě a zmizel.
Já se musela zasmát. Nízký tlak. Že bych přece jen měla trochu štěstí? Esme mě ihned objala.

***

Už uběhl týden a mě je skvěle. Carlisle je naprosto úžasný doktor. Právě jsem se probudila a jen tak si ležím v posteli. Už dlouho jsem se nebyla proběhnout. Dneska se mi to hodí, nemám žádný program.

Snědla jsem oběd a mohla jsem vyrazit. Jen tak jsem pobíhala po lese, až jsem narazila na známou loučku. Teď byla celá zasněžená a to vytvářelo nádherné efekty. Neodolala jsem a posadila se do sněhu. Zavřela jsem oči a užívala si malých vloček, které dopadaly na mou tvář.
Historie jako by se opakovala. Znovu přišel Edward. Jeho vůně byla naprosto omamná. Tiše si sedl vedle mě.
„Ahoj, myslím, že budoucnost není moc nápaditá, tohle se už stalo…” říkala jsem mezitím, co jsem otevírala oči. Seděl velice blízko u mě. Začala jsem si uvědomovat to napětí mezi námi.
„To ano. Neměli bychom jí ukázat, co je nápadité?”
Instinktivně jsem se k němu naklonila. „Asi ano.” zašeptala jsem.
Naše rty se lehce dotkly. To ve mně vyvolalo reakci a naše rty na sebe narážely. Bohužel, polibek musel skončit, já potřebuji dýchat. Takovýhle pocit jsem ještě nikdy nezažila. Nemám to s čím srovnat, ale myslím, že líbá perfektně.
„Už dlouho ti chci něco říct,”začal Edward „nikdy jsem nepoznal nikoho, kdo by mě tak okouzlil. Kdo by si vzal mé srdce a já mu ho ještě ochotně podával. To jsi jako jediná dokázala ty, Bells. Musím ti říct, že tě miluji. Miluji tě z celého mého srdce. Vím, že si svými pocity nejsi jistá, ví to i Jasper. Ale já to už dál nedokážu tajit. Miluji tě.”
Naprosto mě odzbrojil. Ale když mi řekl že mne miluje, uvědomila jsem si, že já jeho také.
„Už si jsem jistá. Nikdy jsem nikoho nemilovala, ani jako člověk. Už od první chvíle jsem k tobě něco cítila. Nedokázala jsem to zařadit, bylo to tak odlišné od všeho, co jsem zažila. To proto ten zmatek. Teď už vím, co to je. Je to láska, a to láska k tobě. Taky tě miluji.”
Naše rty se znovu spojily. Tančily svůj tanec, dokud mi realitu nepřipomněla tma.
„Měli bychom už jít.” Zašeptala jsem. Pomalu jsem se od něho odtáhla a vstala. Ruku v ruce jsme se vydali k domu.
„Bells, chceš to říct ostatním? Jestli se na to necítíš, můžeme počkat.”
„Řekneme jim to. Nedokážu jim lhát, ani se přetvařovat. Navíc jsem ráda, že tu skvělou novinu mám komu říct.”
Před domem jsme se naposled políbili a vcházeli jsme dveřmi. Všichni byli v obýváku. To se hodilo. Podívala jsem se na Edwarda s nevyslovenou prosbou. On přesně pochopil a začal mluvit.
„Chtěli bychom vám s Bellou něco oznámit,” začal a Alice se usmívala jako sluníčko. „Dali jsme se dohromady.” Já jsem jako potvrzení sklonila hlavu.
Ani jsme se nenadáli a už nás všichni objímali. „To je skvělé.” „Gratuluji vám!” a podobné věty se neustále ozývaly. Já se jen usmívala. Nakonec jsme si všichni sedli na sedačku a Edward si mě přitáhl do náruče.
Chvilku jsme si povídali až se mi začínalo chtít spát. Zvedla jsem se a viděla jsem, že všichni pochopili. Vydala jsem se ke schodišti a Edward v závěsu za mnou. Popřála jsem všem dobrou noc a nevšímala jsem si jejich pohledů a úsměvů.
Zavřela jsem za námi v mém pokoji a Edwardovi jsem vtiskla jeden rychlý polibek.
„Jdu do koupelny.” Zašeptala jsem mu.
Dala jsem si sprchu a oblékla si mojí noční košilku. Otevřela jsem dveře a nemohla jsem se vynadívat. Edward ležel na posteli a oči měl zavřené jako by spal. Vklouzla jsem pod peřinu a sledovala ho. Najednou otevřel oči a ty byly naprosto černé. Natáhl se ke mně a líbal mě. Jeho ruce zabloudily pod peřinu a objížděly moje křivky.
Na povrch vyplulo moje vychování. Rychle jsem se odtáhla.
„Promiň, ale tohle ne. Já taková nejsem.” V mém hlase byl patrný smutek. Slyšela jsem jeho rychlý nádech. Určitě jsem tímhle vše zkazila.
„Neomlouvej se. Vina je na mé straně. Moje sebeovládání bylo vždy dokonalé. Promiň, já takový také nejsem. Vždyť jsme se narodili téměř ve stejné době.”
Přitáhl si mě do náruče. „Teď spinkej, Bellinko.” Začal mi broukat jeho nádherným sametovým hlasem. Perfektní uspávadlo byl také pocit, že mi někdo rozumí.

Autor: anazuzik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Už věčnost jsem jiná 12. kapitola: