Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Už nikdy nemusíš být sama - 5. kapitola

14.09.2012 (15:30) • Sophie0Cullen • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1759×

5. kapitola

Edward

Stál jsem ledabyle opřený o strom, ruce založené na prsou a pozoroval jsem Bellu, jak hladově hltala krev toho zvířete. Musela být úplně vyhladovělá. Nechápu, že jsem si dříve nevšiml, jak se jí podél očí pomalu, ale jistě, rýsují tmavé kruhy. Na to, že zvíře lovila poprvé, tak to zvládala se vší elegantností, tedy až na ten občasný znechucený výraz. Byl na ni úchvatný pohled. V ústech se mi hromadil jed, nejradši bych se k ní přidal, ale pozorovat ji mi momentálně přišlo daleko fascinující. Po chvíli zvedla hlavu, odhodila zvíře na bok a otočila se na mě. Očividně z toho nebyla tak nadšená jako z lidské krve, ale evidentně usoudila, že aspoň nějaký účinek to mělo.

Zase jsme se po cestě domů předháněli. Běžel jsem trochu pomaleji, aby měla taky nějakou šanci na výhru. V duchu jsem se usmíval. Byla roztomilá, jak se snažila ze všech sil vyhrát a já jí tu radost nechtěl kazit. Na chvíli jsem trochu zrychlil a byl pár metrů před ní. Ale do nosu mě udeřilo něco, co mě přimělo prudce zabrzdit. Něco, o čem jsem doufal, že tu hlavně Bella ještě dlouho neucítí. Lidskou krev. Rychle jsem se po ní otočil, abych se přesvědčil, že běží pořád za mnou, ale Bella už mizela mezi stromy daleko ode mě.

„Bello, stůj!" zakřičel jsem na ni, ale mělo to asi tak stejný účinek, jako bych se pokoušel zastavit rozjetý vlak. Ona slepě uháněla dál. Rozběhl jsem se jejím směrem. Přidal jsem, abych ji dohnal dřív, než bude pozdě. Nevím proč, možná se pletu, ale něco mi říkalo, že by si to pak mohla vyčítat a to by jí na nově nabytém sebevědomí, které za těch pár dnů u nás nasbírala, asi moc nepřidalo. Čím víc jsme se blížili k místu, odkud byla krev cítit nejvíc, tím jasněji jsem slyšel myšlenky těch lidí. Něco se tam stalo. Skrz jejich bolestné myšlenky jsem viděl rozbité auto, zaražené v kmeni stromu. Autonehoda.

„Do hajzlu, to ne...," zaklel jsem a preventivně zadržel dech. Půl kilometru od té nehody jsem byl Belle na dosah. Ač nerad, tak jsem po ní skočil a povalil ji do spadaného listí na zemi. Obkročmo jsem na ni posadil a ruce jsem jí chytil za zády, tak, aby se mi nevysmekla.

„Bello, uklidni se! Slyšíš mě? Klid! Nesmíš dýchat...," křičel jsem na ni, ale ona sebou škubala jako smyslů zbavená. Snažila se mě ze sebe vší silou setřást, tak jsem ji chytil ještě pevněji. Podíval jsem se mezi stromy k tomu rozbitému autu. Vypadalo to zle, všude byla krev a pokrčený plech z auta. Kde se tady, ksakru, vzali lidi? V duchu jsem nadával a přitáhl si Belliny ruce blíž k sobě.

„Bello, no tak. Zkus se uklidnit. Zadrž dech, to ti trochu pomůže...," cedil jsem skrz zaťaté zuby Belle u hlavy. Sám jsem měl co dělat, abych nepodlehl té omamné vůni. Jed, co mi proplouval mezi zuby, jsem se marně pokoušel spolykat a oči jsem musel mít černé jako ta nejtemnější noc. Bella sebou přestala tak zmítat, ale pořád zběsile vrčela. Vypadalo to, že jí začínalo docházet, co se stalo, a bojovala sama se sebou, aby se trošku uklidnila. V kapse se mi rozřinčel mobil. Chvíli jsem se to snažil ignorovat, ale to otravné zvonění ne a ne přestat. Tak jsem Bellu pevně přidržel jen jednou rukou, abych ho mohl vytáhnout.

„Edwarde, jste v pořádku? Viděla jsem, jak...," spustila Alice okamžitě, jakmile jsem to zvedl.

„Alice, klid. Poslouchej mě. Narazili jsme v lese, směrem k městu, na nějakou bouračku. Zavolej záchranku a pošli je sem, já odsud odtáhnu Bellu," vysvětlil jsem v rychlosti a položil to dřív, než stačila cokoliv odpovědět.

„Bello, snaž se nedýchat. Teď se zvedneme a půjdeme pryč, ano?" mluvil jsem pomalu a kladl důraz na každé slovo, aby to všechno vstřebala. Začala spolupracovat. I přesto, že pořád vrčela, tak přikývla na souhlas. Vyškrábali jsme se na nohy, pořád jsem ji držel za obě ruce, aby mi nemohla utéct, a táhl ji vší silou na opačnou stranu, dál od té spousty krve.

Po několika minutách útěku od té katastrofy jsem usoudil, že by to snad mohlo stačit. I Bellino vrčení ustalo. Zastavili jsme a já se otočil směrem k ní, abych se ujistil, že je v pořádku. Stála přede mnou s hlavou skloněnou k zemi. Vypadala jako spráskaný pes.

„Bello?" promluvil jsem opatrně. Nic, ani se nehnula. Jemně jsem ji chytil pod bradou a donutil ji tak zvednout hlavu. Uhnula očima.

„Edwarde, já... Já se ti moc omlouvám," vzlykla. „Nedokázala jsem tomu odolat. Byla jsem jako v transu, viděla jsem červeně a nevěděla jsem... Jindy vím, že tohle nesmím, ale té krve bylo tolik...," mluvila rychle a nakonec to vzdala a zase vzlykla.

„Pšššt, Bello, je to vpořádku, ano? Nic se nestalo...," utěšoval jsem ji.

„Edwarde, já to nezvládnu, nedokážu se ovládat stejně jako vy. Když jsem tu krev ucítila... Já to nikdy nezvládnu," spustila zase.

„Bello, poslouchej mě...," přerušil jsem ji. „Tohle není nic, za co by ses měla omlouvat. Tohle je přirozená součást toho, co jsme. Hnát se za lidskou krví máme v genech. Doteď ses živila jen lidskou krví a nikdo nečeká, že tomu ze dne na den odoláš. Je ti to jasné?" Nechtěl jsem, aby se z tohohle obviňovala. Jen smutně koukala. „Pojď, něco ti ukážu," řekl jsem jí. Potřebovala se trochu odreagovat, tak jsem se rozhodl vzít ji na jedno místo, kde já sám utíkám, když si potřebuju pročistit hlavu.

„Kam mě to vedeš?" ptala se zvědavě.

„Chci ti něco ukázat...," usmál jsem se na ni a vedl ji dál. Nic nenamítala, jen šla mlčky za mnou.

Když jsme doběhli nahoru do hor, odhrnul jsem poslední větve, které nám bránily ve výhledu, a popostrčil Bellu před sebe. Oči se jí rozzářily při pohledu na louku, plnou květů, zalitou zářivým slunečním světlem. Opodál šuměla řeka. Bylo to tady prostě idylické.

„Edwarde, to je krása...," žasla a šla ještě dál. Bylo pěkné vidět usměv, který se vrátil na její tvář. Když popošla o kousek dopředu, tak na ni dopadly první paprsky slunce a teď jsem, pro změnu, žasl já. Nikdy předtím mi to tady nepřipadalo tak nádherné, dokud tady nestála ona. Vypadala jako ten nejdokonalejší diamant na světě. Podívala se na své ruce, které vytvářely tisíce malých odlesků, a pak se nervózně ohlédla na mě. Vypadalo to, že se snad za to snad i trošičku stydí.

Bella vůbec nebyla jako upírky, které jsem doteď vídával. Ty o sobě totiž věděly, že jsou krásné, silné a neporazitelné a taky se podle toho chovaly. Nos měly tak nahoru, že kolikrát nechybělo málo, aby se jeho špičkou dotkly vlastního čela. Za to Bella, která by je všechny hravě předčila, uměla být nesmírně vděčná a pokorná. Byla prostě unikát.

„Stalo se něco?" ptala se mě zmateně, když si všimla, jak na ni zaujatě hledím. Rychle jsem zatřepal hlavou, abych si srovnal myšlenky tam, kde měly být.

„Ne, všechno je vnejlepším pořádku," odvětil jsem s úsměvem a šel pomalu za ní. Sám jsem totiž nechápal své zmatené úvahy při pohledu na ni a vysvětlit to by bylo ještě složitější.

„Jak si to místo objevil? Je to tady překrásné..." Rozhlížela se nadšeně kolem dokola.

„Náhodou při lovu, chodím si sem pročistit hlavu. Slyším toho víc, než bych měl, a tak někdy potřebuju na chvíli utéct od ostatních," vysvětlil jsem jí a uvelebil se na zem, když jsem došel až k ní. Bella udělala to samé.

„Jak to myslíš, že toho slyšíš víc, než bys měl?" chytila se mých slov a zvědavostí nakrčila čelo.

„Slyšela jsi někdy o tom, že někteří upíři mají takové zvláštní schopnosti...? Říkáme tomu dary," začal jsem od začátku, protože jsem si nebyl jistý tím, co všechno ví. Jen zakroutila hlavou a já jsem pokračoval dál: „Jsou to většinou schopnosti, které si přinášíme ze svého lidského života, a díky proměně v upíra ještě zesílí. Třeba já jsem byl jako člověk hodně vnímavý k lidem, dokázal jsem odhadnout, na co myslí, a od své proměny dokážu všem číst myšlenky." Belle se na tváři objevil zmatený výraz.

„Číst myšlenky?" Vypadalo to, že nevěřila svým uším. Najednou se jí ve tváři objevil ten zmatený výraz, který jsem vídal u všech, kteří se dozvěděli o mém daru. Byl to přesně ten výraz, kdy se snaží myslet na cokoliv jiného, jen ne na to, na co zrovna myslí. Donutilo mě to k pobavenému úšklebku. Dal bych zlato světa za to, abych se dozvěděl to, co se právě jí honilo hlavou.

„Ano...," odvětil jsem s pokrčenými rameny. „Všem a za každých okolností... Viděl jsem skrz myšlenky těch lidí v autě, že se stala autonehoda dřív, než jsem tam vůbec doběhl." Bella na mě koukala s pootevřenou pusou. „Pokaždé to spolehlivě funguje. A tak je zajímavé, že jsem za celou svou existenci potkal jedinou osobu, které myšlenky přečíst nedokážu," uvažoval jsem dál nahlas. Belle se stáhlo obočí.

„A komu?" Vypadala, že ji to vážně zaujalo.

„Jsi hrozně zvědavá, víš to?" usmál jsem se. „Ale když to chceš vědět, tak ta osoba... jsi ty." Nevěřícně na mě zamrkala.

„Cože? Já?" vypadlo zní nedůvěřivě.

„Ano, ty...," přitakal jsem.

„Jak je to možné?" divila se zamračeně. Zároveň to vypadalo, že se jí svým způsobem ulevilo.

„To nevím, ale to ticho, které jde ztvé hlavy, je božské, to mi věř," odpověděl jsem jí upřímně. „Doma je dalších šest členů rodiny. Všichni mluví a do toho neustále na něco myslí a já se musím soustředit na to, abych jejich myšlenky neposlouchal, protože jim nechci narušovat jejich soukromí. Jsem s nimi rád, ale pak jsou chvíle, kdy se věnují jeden druhému a to je pro mě..."

Nechal jsem větu vyznít do ztracena a letmo jsem si vzpomněl na Carlisleova slova o tom, jak by to právě pro mě bylo ideální, být s někým, komu do hlavy nevidím.

„Nikdy jsem nevěřila, že by upíři byli schopni nějaké lásky, ale pak jsem viděla, jaké to je u vás...," připustila a zadívala se někde mezi stromy. „Viděla jsem jen upíry, co se chovali jako zvířata. Dokonce jsem byla svědkem toho, jak nějací upíři pro zábavu trhají jiného upíra na kusy," svěřila se mi a dál byla nepřítomně zahleděná.

„To proto ses nás zprvu tak bála? Myslela sis, že bychom ti taky mohli ublížit?" Až teď mi došlo, proč z nás asi měla takový strach. Tiše přikývla.

„Ale vy jste jiní. Chováte se tak... lidsky. Proč to vůbec děláte?" zakroutila nevěřícně hlavou.

„Protože nechceme být jako ti, které si potkala vlese. Jako příšery bez duše." Tu poslední větu jsem skoro zašeptal.

„Mně se upíří život zdá fascinující a zároveň hrůzostrašný. Zemřít, tedy doopravdy zemřít, jsem nechtěla, a tak jsem se schovávala před ostatními a taky hlavně sama před sebou. Ale ze začátku jsem si připadala jako někdo zlý, někdo, kdo by vůbec neměl existovat, a dokonce jsem se to i pokoušela ukončit. Když jsem jednou byla opravdu zoufalá, zkoušela jsem si nějakým způsobem ublížit... Skočit z vysoké skály, cokoliv. Ale prostě to nešlo. Pak mě to zase přešlo a já se dál potloukala po světě. Vyděšená, smířená s tím, že takhle strávím celou věčnost," vyprávěla dál smutně. Oba jsme se na krátkou chvíli pohroužili do úvah o své nelidské existenci.

„Oheň...," promluvil jsem do ticha.

„Cože?" ptala se zmateně.

„Oheň. To je jediná věc, která nás dokáže definitivně zabít. Neříkám ti to proto, abys pod sebou škrtla první sirkou, kterou uvidíš, ale proto, aby sis na něj dávala pozor," řekl jsem trochu důrazněji. Bella se konečně usmála.

„Neboj, to opravdu nemám vplánu. Teď, když jsem poznala vás a vím, že to může být i lepší, tak bych byla hloupá, kdybych se dobrovolně podpálila. Ale děkuju za upozornění. Je neskutečně fajn mít kamaráda jako jsi ty." Zase se pousmála. Pak ale znejistěla. „Promiň, nechtěla jsem se hned považovat za tvou kamarádku, nebo tak něco..." Opět se zbytečně omlouvala.

„Zase plácáš neuvěřitelný hlouposti, kamarádko." Rty jsem pobaveně zkroutil a škádlivě ji dloubl do žeber. Bella se začala hihňat. Evidentně se jí ulevilo a bylo vidět, že už snad i zapomněla na ten incident z lovu. Byl jsem za to rád, bylo by mi líto, kdyby se zbytečně trápila.

Slunce už zapadalo za obzor a my se oba pomalu, ale jistě, přestávali třpytit. Strávili jsme spolu celý den a já měl dojem, že mi to uteklo rychleji, než bych si přál. Nevím, čím to bylo, ale bylo mi s ní moc dobře. Svým způsobem jsem chápal Bellinu samotu. I já přesto, že jsem měl milující rodinu, jsem se do jisté míry cítil sám. A teď konečně někoho mám... Ano, jen kamarádku, ale je to moje kamarádka a jsem rád za ten den, kdy jsem byl sám doma a osud mi ji připletl do cesty.

„Ne, že by se mi chtělo, ale mám takový dojem, že bychom se měli ukázat doma, jinak po nás vyhlásí celostátní pátrání," uvažoval jsem nahlas a Bella nesouhlasně zamručela. Asi se jí taky nechtělo. Netuším proč, ale zahřálo mě v místech, kde kdysi bývalo tlukoucí srdce.

„Dobře, ale po cestě si ještě ulovím nějakého páchnoucího jelena," odvětila a začala se zvedat.

„Líbí se mi tvůj upřímný přístup...," zachechtal jsem se a taky se postavil.

„Chtěla bych aspoň v příštím miléniu vylézt zase do města mezi lidi, takže mi ani nic jiného nezbývá..." Po cestě domů jsme se neskutečně bavili a bylo nám úplně jedno, že jsme v záchvatu smíchu pokáceli půlku lesa.

Tak, Bella s Edwardem se nám zase o něco víc skamarádili. :-) Doufám, že Vás kapitolka moc nenudila. Budu ráda za komentíky, připomínky, popřípadě nějaké návrhy. ;-) Děkuji, za pozitivní reakce k předchozí kapitolce. :-)

Autor: Sophie0Cullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Už nikdy nemusíš být sama - 5. kapitola: