Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Útěk do Volterry - 5. kapitola

20.12.2010 (21:45) • Bunny • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2209×

Chladnokrevně se na mě usmívala. Chvíli jsme na sebe zíraly a pak znovu promluvila.

„Kde máš teď všechny své ochránce? Slyšela jsem, že jedni před tebou utekli a před druhými jsi utekla ty,“ prohlásila posměvačně. Nedokázala jsem ze sebe vydat ani hlásku. Victoria se ke mně pomalu přibližovala a já se v duchu loučila se svým krátkým životem. Končil ve chvíli, kdy jsem se znovu zamilovala. Bylo mi osmnáct a mě již nic krásného nečekalo. Čekala mě pouze pomalá a krutá smrt od pomstychtivé upírky. Nemělo cenu jí vysvětlovat, že její pomsta Edwardovi neublíží. Čím blíž ke mně byla, tím více se její úsměv rozšiřoval.

Byla už tak blízko, že jsem slyšela její zrychlený dech. Na její tváři se objevil vítězoslavný výraz. Zavřela jsem oči a čekala na bolest, která se však nedostavila. Místo ní se ozvalo divoké zavrčení, při kterém mi tuhla krev v žilách, děsivé zaječení a zvuk trhání končetin. Otevřela jsem oči a spatřila dvě rozmazané šmouhy řítící se z okna. Strachy jsem se nemohla ani nadechnout, natož se pohnout. Zvenku se ozývalo příšerné vřeštění, které ale do dvou minut ustalo. Rozhlédla jsem se po pokoji. Na zemi u okna ležela ruka a kus nohy. Odvrátila jsem pohled a rozbrečela se. Čí jsou ty končetiny? Victorie nebo toho druhého upíra? Kdo je vůbec ten druhý upír? A proč sem přišel?

„Bello, jsi v pořádku?“ Poznala jsem Demetriho hlas. Otřela jsem si slzy a podívala se na něj. V ruce držel sirku a zapaloval s ní noviny. Ty pak přidal do krbu společně s končetinami. Celý pokoj zahltil nasládlý pach kouře.

„Nic mi není,“ zachraptila jsem, „a ty jsi v pořádku?“ Podíval se na mě, jako bych byla duševně chorá. Zkusila jsem to tedy jinak.

„Victoria je mrtvá?“

„Jestli myslíš tu zrzavou upírku, tak ano, ta je mrtvá.“ Oddechla jsem si.

„Bello, pojď se mnou,“ řekl.

„Kam?“ zeptala jsem se zmateně.

„Někam pryč. Myslím, že za chvilku sem někdo přijde a bude tě obviňovat z rušení nočního klidu,“ řekl a rozhlédl se po pokoji. Sebral z postele polštář a deku a vtiskl mi je do náruče. Pak mě zvedl, přitiskl si mě na hruď a vyskočil z okna. Lehce přistál, proběhl ulicí a skočil do odkrytého kanálu. Znovu se rozběhl. Běžel tmou asi dvě minuty, když se zastavil. Posadil mě na plochý kámen a někam odběhl. Všude bylo naprosté ticho, až na šumění moře, které se ozývalo ze směru, kterým Demetri odešel. Je vůbec možné, abychom byli u moře? Volterra je přeci ve vnitrozemí. Běhá Demetri tak rychle? Asi dva kroky přede mnou se ozvalo zašustění a škrtnutí sirky. Lekla jsem se, ale plamen ze sirky mi prozradil, že je to Demetri. Rozdělal oheň a posadil se vedle mě. Světlo z plamenů mě zpočátku oslňovalo, ale po chvíli mi umožnilo vidět. Byli jsme ve větší jeskyni někde u moře. Měla malý východ na pobřeží, naproti kterému vedla chodba, kterou jsme přišli. Cítila jsem na sobě Demetriův pohled.

„Dej si pod sebe polštář nebo nastydneš,“ prolomil ticho. Zavrtěla jsem hlavou, ale Demetri mě jednou rukou nadzvedl, podstrčil pode mě polštář a znovu mě posadil. Povzdechla jsem si.

„Proč po tobě šla?“ zeptal se a jemně uchopil mou hlavu do dlaní.

„Ona... chtěla pomstu,“ šeptla jsem a roztřásla se. Myšlenka na Victorii mi stále naháněla hrůzu. Tázavě se na mě podíval.

„To je dlouhý příběh,“ řekla jsem.

„Máme spoustu času,“ poznamenal, „ale nemusíš mi to říkat, pokud nechceš,“ dodal smutně.

„Minulý rok v únoru jsem se přestěhovala z Phoenixu k otci do Forks. Začala jsem navštěvovat zdejší střední školu. A tam jsem je uviděla poprvé. Pět adoptovaných dětí doktora Cullena a jeho ženy. Emmetta a Rosalie, Jaspera a Alice. A Edwarda. Do Edwarda jsem se bezhlavě zamilovala,“ odfrkla jsem si, „zdálo se mi, že on mé city opětuje, a poté, co mi několikrát zachránil život, jsme spolu začali chodit. Jednou mě vzal na baseball, byli tam jeho sourozenci a Carlisle se svou ženou Esmé. Všechno probíhalo normálně až do té doby, než se tam objevila smečka nomádů. Byli tři - Laurent, Victoria a James. Potulovali se kolem, a když uslyšely Cullenovy hrát, vydali se za nimi. Mysleli, že se Cullenovi živí normálně - lidskou krví. Nejdřív nepoznali, že nejsem upír, ale potom jim to došlo,“ odmlčela jsem se. Vzpomněla jsem si, jak překvapeně se na mě díval Laurent, jak si mě James měřil, nozdry rozšířené. Oba již byli mrtví. Jamese zabili Cullenovi, Laurenta dostali vlci. A Victorii zabil Demetri.

„Laurent nechtěl boj,“ pokračovala jsem, „ale pro Jamese jsem se stala cílem. Byl to stopař,“ oznámila jsem. Demetri ztuhnul. Usoudila jsem, že je to jen reakce na Jamesovy schopnosti a pokračovala jsem.

„Odjela jsem do Phoenixu, ale za den se tam objevil také. Volal, že má moji matku, a že pokud chci, aby přežila, mám se mu vzdát. Udělala jsem to. Na letišti jsem utekla Alice a Jasperovi a zamířila na smluvené místo. Už tam na mě čekal, mou matku ale neměl - do telefonu použil její hlas z videa. James mi zlomil pár kostí v těle. Taky mě kousnul. Pak se objevil Edward s Carlislem, Jasperem, Alice a Emmettem. Zabili Jamese. Edward mi vysál jed z rány a Carlisle mě ošetřil. Pak jsem upadla do bezvědomí a probudila jsem se až za pár dní v nemocnici,“ uzavřela jsem. Demetri hladil zamyšleně jizvu, kterou mi způsobil James. Váhavě jsem mu položila hlavu na rameno. Jeho dech mě vískal ve vlasech.

„Victoria tedy chodila s Jamesem,“ poznamenal šeptem.

„Přesně tak,“ přisvědčila jsem.

„Co se stalo s Laurentem?“

„On... je mrtvý,“ zaváhala jsem. Mám Demetrimu říct o smečce? Demetri přeci patří k Volturiovým, co když na ně zaútočí? Otočila jsem hlavu a podívala se mu do očí. Viděla jsem ty upřímné oči a nad nimi tázavě povytáhlé obočí. Rozhodla jsem se, že to risknu.

„Vlci ho zabili,“ zamumlala jsem.

„Vlci? To není možné, upíra nemůžou zabít obyčejní vlci. Ani kdyby jich bylo milion.“

„Nebyli to obyčejní vlci. Byli to vlkodlaci,“ oznámila jsem, „tedy, ne jako ti z filmů. Oni se mohli přeměnit, kdy chtěli, nepotřebovali k tomu úplněk. A pohybovali se ve smečkách.“ Demetri se zamyšleně díval do tančících plamenů.

„Proč vlastně nejsi s Cullenovými?“ zašeptal.

„Edward mě minulý rok v září opustil. Pár dnů po mých osmnáctých narozeninách. Cullenovi zmizeli z povrchu zemského.“ Při vzpomínce na Edwardova poslední slova jsem se roztřásla. Demetri si to špatně vyložil a přikryl mě dekou.

„To je mi líto,“ prohlásil, ale moc upřímně to neznělo. Mé srdce nad tím zaplesalo.

„Už je to pryč, na Edwardovi mi už nezáleží,“ řekla jsem a usmála se.

„Do Volterry jsi utekla před Victorií?“ zeptal se.

„Ano.“

„Ona tě ale stejně našla,“ poznamenal.

„Chtěla jsem, aby mě našla. Šlo mi o to, aby zmizela z blízkosti otce a mých přátel.“

„Jsi mimořádně nesobecká, Bello.“ Bylo nádherné, slyšet Demetriho vyslovovat mé jméno.

„Mýlíš se, Demetri. Ale dost o mně, teď mi řekni něco o sobě,“ řekla jsem. Tiše se zasmál.

„Tak tedy první a nejdůležitější věc... Miluji tě, Bello Swanová.“

< Předchozí - Nadcházející >