Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Úsvit nového dne, díl 9.

19.12.2009 (14:30) • Nespoutana • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1278×

9.

Samantha

Zalapala jsem po dechu, kdybych nebyla tak vystrašená, zaječela bych. Bleskově jsem se otočila. Zíral na mě pár černých očí.

„Klid,“ řekl. Byl to kluk, o pár let starší než Josh. Měl krátké černé vlasy a usmíval se na mě. „Já jsem Denny. A tohle jsou Peter a Miki,“ ukázal na dva kluky za sebou.

Zaculili se na mě a jeden mi zamával.

„Já jsem Miki,“ představil se kluk s tmavě hnědýma vlasama.

„A já Peter,“ řekl s úsměvem ten druhý. Vypadal hodně podobně jako Miki, ale zdál se mi mladší a hubenější. Tipla bych, že jsou to bratři.

Denny šlehl zamračeným pohledem k Joshovi a Edwardovi, kteří byli připraveni skočit na sebe.

„Omluvíš nás na chvíli?“ zeptal se a aniž by čekal na odpověď, vyrazil z lesa. Potom se odrazil a ve skoku se změnil v obrovského vlka, který se od Joshe lišil jen barvou – byl tak světle hnědý, že s trochou fantazie by se mohlo říct, že je oranžový.

Miki i Peter udělali to samé. Jejich kožichy měli tmavě hnědou barvu. Jeden byl světlejší, asi Peter.

Opřela jsem se zády o jeden strom a sledovala jsem, jak rychlostí větru přiběhli všichni k Joshovi a utvořili půlkruh kolem Edwarda. Mezerou mezi Joshem a Mikim jsem viděla, jak se Edward zatvářil – zděšeně – , vycenil zuby, zavrčel a zmizel.

Vlci se otočili a přiběhli ke mně.

Odlepila jsem se od stromu. Cítila jsem, jak se mi motá hlava. „Joshi - “ řekla jsem slabým hlasem a pak jsem omdlela.

„Denny, musím jí někam vzít, co když se jí něco stalo?!“ slyšela jsem Joshův hlas jakoby z velké dálky. Chtěla jsem mu říct, že jsem v pohodě, ale nevěděla jsem, jak se mluví.

„Já nevím…“ odpověděl Denny. „Zdá se mi v pořádku, jenom je trochu bílá. Počkáme pět minut, jo? Nekoukej se na mě tak. Dýchá? Jo. Takže můžeme počkat.“

Já dýchám? Nevěřila jsem jim. Plíce mě bolely a hlava třeštila. Zasténala jsem.

„Sammy?“ Josh se zřejmě sklonil až nade mě – jeho hlas zněl blízko.

Nemohla jsem otevřít oči. Svaly jako by mi vypověděli službu.

„Denny, je mimo už docela dlouho. Navíc dýchá čím dál míň!“ skoro vykřikl.

Opravdu? Zkusila jsem přinutit hrudník, aby povolil a pustil mi do plic trochu kyslíku. Jenom trošku…

„Joshi uklidni se. Vidíš, právě se nadechla.“

Někdo mi sáhl na krk. Bylo to nepříjemné – ruka byla moc horká.

„Přichází k sobě,“ řekl hlas, který jsem automaticky přiřadila k Mikimu.

„Že se nějak vyznáš,“ odsekl mu ironicky Josh.

Kyslík byl příjemný, zmírňoval tlak v plicích i hlavě. Znovu jsem se nadechla a spolu s kyslíkem se mi do hlavy dostala vzpomínka na posledních pár minut.

Šokovaně jsem otevřela oči.

Josh, Denny i Miki se nade mnou skláněli a Peter stál vedle nich. Všichni měli ve tváři ten samý ustaraný výraz.

„Samantho, seš v pořádku…?“ objal mě Josh. Neznělo to ani jako otázka, spíš konstatování. „Celá se třeseš… Musíš domů,“ řekl pevně a zvedl mě do náruče.

Uvědomila jsem si, proč se mi jeho kůže zdála tak horká – klepala jsem se zimou a šokem z předešlé situace.

Dopravili mě až domů. S vděčností v hlase jsem se s nimi rozloučila.

Víkend byl dlouhý. Těšila jsem se do školy, doufala jsem, že se Lenka uzdravila. A potom mi došlo, že není nemocná skoro ani týden. A angína je dlouhá nemoc. Tak jsem se netěšila ani na to pondělí.

Když jsem dorazila do školy, došlo mi taky, že se uvidím s Edwardem. Nevěděla jsem, jestli zvládnu sedět vedle něj, když o něm vím všechno… Ale nejsem přece srab, ne? Zvládnu to.

Zhluboka jsem se nadechla a vstoupila jsem do třídy. Už tam byl. Seděl na židli a sledoval mě s provinilým výrazem ve tváři.

Sedla jsem si a vyndala jsem si učení.

„Ahoj,“ pozdravil.

„Čau,“ odpověděla jsem.

„Samantho, moc se ti omlouvám za ten pátek… A sobotu,“ dodal.

„Víš, Edwarde, já myslim, že už to nezměníš. Tak to neřeš.“

„Já to chci řešit,“ odporoval.

Pohlédla jsem mu do očí. To, co jsem tam uviděla, mě trochu vyděsilo. Měl černé oči!

Jako by věděl, na co myslím. „Co bys řekla tomu, že bysme někam zašli? Mohl bych ti spoustu věcí vysvětlit,“ navrhl s úsměvem, který mi bral dech.

„No… dobře… Kam půjdeme?“ pracně jsem ze sebe dostala odpověď.

„Do parku u náměstí?“ navrhl.

Souhlasila jsem. „Vysvětlíš mi všechno.“

Po škole jsem se s ním vydala do parku. Sedli jsme si tam na lavičku a myslím, že jsme vypadali docela zamilovaně. Vyčkávavě jsem se na něj podívala.

Vzdychl a začal: „Myslím si, že máš docela jasnou představu o tom, co jsme. Ale my jsme jiní. Nejsme jako ti ostatní. Živíme se zvířaty, proto jsou naše oči hnědé - …“

„Máš je černé,“ přerušila jsem ho.

Zasmál se. „Jo, čím větší mám hlad… teda spíš žízeň, tím jsou tmavší. Ostatní, kteří se živí tradičně,“ zašklebil se, „mají červené oči.

„Aha…Takže teď máš žízeň,“ řekla jsem a trochu se mi zachvěl hlas.

„Neboj, neublížím ti,“ řekl něžně. „Moc se ti omlouvám za ten pátek, asi jsem tě vystrašil, co? Přišel jsem akorát… Kdybych nebyl tak rychlý, posloužíš jako večeře tomu…“ odmlčel se.

„Děkuju,“ pípla jsem. A potom jsem změnila téma. „Proč… jste tam na Joshe chtěli zaútočit?“

Potichu zavrčel. Nevšímal si toho, že mě vyděsil. „Je to vlkodlak,“ řekl, jako by to něco vysvětlovalo. Když viděl moji zmatenost, zase se usmál. „Vysvětlím ti to jindy.“

Ohlédl se. Udělala jsem ten samý pohyb. Viděla jsem, jak se na konci parku opírá o strom Alice. Zamávala nám.

„Co tu dělá?“ zeptala jsem se Edwarda.

„Přišla mě sem zkontrolovat, nevěří mi…“ zavrtěl hlavou.

„Jak jsi vlastně věděl, že jsem v nebezpečí?“ vrátila jsem se k tématu.

„Alice má určitou schopnost. Vidí budoucnost. Ale není to jasné. Vždycky stačí, aby někdo změnil třeba jen malé rozhodnutí a všechno je jinak.“

„To je zvláštní…“

„Není jediná. Občas se najde někdo našeho druhu, kdo má také schopnost. Já třeba čtu myšlenky. Jasper umí manipuloval s emocemi. Je to individuální…“

Zírala jsem na něj. „Cože?!! Ty čteš myšlenky? Jako – jako i mě??“

Zasmál se. „Ano. Ale tobě je nemůžu číst pořád. Někdy jako bys žádné neměla. Prostě někdy je slyším, někdy ne,“ vysvětlil.

„Aha…“ řekla jsem a doufala jsem, že neslyší ty, kdy jsem přemýšlela nad ním. „Kdo je Jasper?“

„Můj bratr.“

Chvíli bylo ticho.

„Alice má pravdu,“ řekl potom, „Myslím, že je načase, abych ti představil ostatní z mé rodiny.“

Autor: Nespoutana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Úsvit nového dne, díl 9.: