Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Úsvit nového dne, díl 11.

21.12.2009 (09:00) • Nespoutana • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1234×

11

Samantha

Seděla jsem v pokoji na posteli, četla jsem si knihu a k tomu jsem si hlasitě pouštěla hudbu. Najednou jsem vyskočila asi pět centimetrů nad peřinu. Něco cvakalo na okno.

Pomalu jsem vstala a udělala jsem pár váhavých kroků. Potom jsem se zhluboka nadechla. Přece se nemusím bát. Za poslední čtyři dny jsem toho zažila tolik…

Došla jsem k oknu a vyhlédla jsem ven. Stál tam Josh a házel mi kamínky do okna.

Vydechla jsem. Tohle bych nečekala. Otevřela jsem okno a vyklonila se. „Ahoj, co tu děláš?“

„Čau,“ zaculil se na mě. „Přišel jsem za tebou. Můžu dovnitř?“

„Mamka je doma… nevím jak bych jí vysvětlovala, že mi přijde na návštěvu cizí kluk?“

„Nemusí to vědět,“ zamumlal. „Uhni!“ řekl hlasitěji.

„Cože?“

„Abys uhnula,“ protočil oči.

Uhnula jsem z okna. „Joshi, co chceš dělat? Tohle se mi ani trochu - …“ Zalapala jsem po dechu.

Josh vyskočil do okna. Usmál se. „Ahoj.“

„Dobře, tak jo, to bude dobrý. Nebudu se na nic ptát. Jako že se to nestalo, jo?“

„Jasně,“ zašklebil se. Rozhlédl se po místnosti. „Máš to tu dobrý.“

„Dík. Když dovolíš, zavřela bych to okno. Mě není takový teplo jako tobě, víš?“ chytla jsem se za paže.

Odstoupil od okna a já ho zabouchla. Při tom jsem se neubránila zachvění.

Josh si mě přitáhl k sobě a objal mě. Byl horký.

Zabořil mi hlavu do vlasů a v tu chvíli byl metr ode mě.

„Co se děje?“ zeptala jsem se zmateně. Měl přimhouřené oči a rozšířené nozdry.

„Tys byla s těma pijavicema?!“

„Joshi, potichu!“ Sledovala jsem jak se celý třese. Stál tam se zavřenýma očima a zaťatýma zubany a zhluboka dýchal.

„To snad nemyslíš vážně!“

„Sakra, uklidni se! To je snad moje věc s kym se stýkam, ne?!“

Chvíli tam stál a zíral na mě, a potom vyrazil k oknu, otevřel ho a po hlavě vyskočil.

“Joshi, ne!“ zakřičela jsem a vyděšeně jsem vyhlédla ven.

Už jsem jen viděla, jak něco, co připomínalo černého vlka, mizelo v dálce.

Cítila jsem se strašně. Sice je moje věc, jestli se budu vídat s upírem, nebo ne, ale… co kdyby se Josh nestihl proměnit a ublížil by si?

Vzala jsem mobil a vytočila jsem jeho číslo. Věděla jsem,  že ho nebude mít u sebe, když běhá po lese jako obrovský vlk, ale nemohla jsem si pomoct.

Jeho telefon však začal zvonit pod oknem. Vyběhla jsem z domu a sebrala jsem ho. Odnesla jsem ho nahoru. Však on si pro něj přijde. Doufám.

Čekala jsem do deseti. Potom jsem to vzdala a šla jsem spát.

Druhý den jsem se probudila do zataženého dne. Úterý. Rozmrzele jsem vstala a vypravila jsem se do školy. Když jsem vyšla na autobus, málem mi vypadly oči z důlků. Před domem stálo krásné auto a seděl v něm Edward.

Stáhl okno. „Ahoj,“ usmál se na mě.

„Ehm… ahoj,“ usmála jsem se.

„Nechceš hodit do školy?“ zeptal se.

„Jo, jasně,“ odpověděla jsem a sedla jsem si do auta. „Jak víš, kde bydlím?“

Zasmál se. „Čtu myšlenky… Navíc to není tak těžký zjistit, když mám nekonečně mnoho času…“

„Cože? Nekonečně mnoho? Jak to myslíš?“

Zašklebil se. „To jsem ti ještě neřekl, že nemusíme spát?“

Nevěřícně jsem na něj zírala.

„Takže asi ne…“ zamumlal si pro sebe. „Co kdybychom si o víkendu někam vyšli?“ zeptal se jako by předtím nic neřekl.

„No… a kam?“

„Někam do přírody… asi. Pokud chceš,“ podíval se na mě.

„Dobře, ráda. V sobotu?“

„Jasně, proč ne. Co třeba v devět?“

„Budu připravená.“

„Tak jo,“ řekl a zastavil.

„To už jsme tu?“ zeptala jsem se zmateně. Autobusem to trvalo patnáct minut a my nejeli ani pět.

„Jezdím trochu rychleji, než jsi zvyklá,“ ušklíbl se a vystoupil. Než jsem se stihla vzpamatovat, byl na mé straně a otevíral mi dveře. Budu muset být rychlejší.

„Nemusíš,“ zamumlal a mrkl na mě.

Zčervenala jsem a raději jsem se vydala do třídy. Šel za mnou.

Sedla jsem si na místo a celou hodinu jsem se šíleně nudila. Neměla jsem co na práci – tuhle látku už umím. Nebýt toho, že Edward seděl vedle mě, usnula bych. Takhle jsem si to netroufla. Ještě by se mnou nakonec nikam nešel, to tak. Na konci hodiny jsem byla úplně mimo, jen stěží jsem udržela otevřené oči.

Zazvonilo. Hurá. Už jsem myslela, že se nedočkám.

Edward vzal moji ruku do té jeho. V tu ránu jsem byla probuzená. Uchichtl se.

To musí slyšet úplně všechno? Ach jo… To je teda soukromí.

„Promiň,“ zašeptal.

„No jo, no…“ pokrčila jsem rameny.

Ruku v ruce jsme vyšli na další hodinu. A tak to bylo celý den. A celou středu taky.

Byl čtvrtek večer a já seděla u okna a stejně jako včera a předevčírem jsem sledovala louku až k lesu. Čekala jsem na pohyb. Očima jsem pátrala po Joshovi, nebo aspoň po černém vlkovi.

Ani jsem si nepamatovala, jak moje hlava skončila opřená o okno a já usnula. Najednou se ozval nějaký zvuk. Nemohla jsem spát úplně, tohle bych neslyšela, kdybych spala. Bleskově jsem zvedla hlavu a podívala se z okna.

A byl tam – ten, na kterého jsem už třetí den čekala, akorát v jeho vlčí podobě.

Otevřela jsem okno a úlevně vydechla. „Joshi…“

Pokýval hlavou a zavrčel.

„Mám tu tvůj mobil… Nechceš dovnitř?“

Zamručel.

„Aaa, víš, Joshi, takhle se asi moc nedomluvíme!“ zasténala jsem.

Chvíli tam stál a potom odběhl. Po chvíli se vrátil – v lidské podobě.

„Nechceš dovnitř?“ zeptala jsem se.

„Promiň, ale nemám v úmyslu spáchat sebevraždu udušením…“ odfrkl si.

„Joshi, já se ti moc omlouvám… Promiň.“

„Neomlouvej se. Prostě máš trošku jiný zájmy než já,“ řekl ironicky.

Odvrátila jsem tvář, aby nemohl vidět, jak se mi po tváři mihla slza. Ale tak trošku jsem se přepočítala. Měl lepší zrak, než bych si mohla myslet a slzu zahlédl. V mžiku byl vevnitř a objímal mě. „Stalo se něco? Ublížil ti?“

Zatlačila jsem slzy. „Ne, nic se nestalo. Běž pryč, nechceš se udusit,“ připomněla jsem mu, ale ironie nevyzněla tak jak bych si představovala.

„Ublížil ti?“ zeptal se znovu.

„Ne, on ne. Já jsem ublížila tobě. Já nevim co mam dělat, já vás mám ráda oba, ale každého trochu jinak…“ Doufám…

Pohladil mě po vlasech. „Ty seš hloupá… Ubližuješ akorát sobě. Tím, že se zbytečně užíráš. Tak víš co? Já teda podstoupím to nebezpečí a chvíli tady pobudu. Přestaneš se obviňovat?“

Podívala jsem se mu do očí. „Možná.“

Autor: Nespoutana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Úsvit nového dne, díl 11.: