Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Úsvit - 31. část

23.04.2010 (21:00) • looca • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1253×

Alicin pohled:

Otočila jsem se na něj a zeptala se ho: „Je nádherný, kde jsi ho koupil?“

„V Texasu, všiml jsem si ho, když jsem přemýšlel, jestli mám jet s vámi nebo ne,“ odpověděl mi pomalu. Přikývla jsem, byla jsem ráda, že se rozhodl pro to, že pojede s námi.

„Kdy ses vlastně rozhodnul, že pojedeš s námi?“

„Rozhodnul jsem se chvíli po rozhovoru s Lily a Lucasem, byl jsem sám a měl jsem čas na přemýšlení, už jsem to bez tebe nemohl vydržet,“ přiznal velice potichu, „mnohokrát jsem měl nutkání za tebou jet,“ sklopil hlavu a nedíval se mi už do očí.

„A proč jsi to neudělal?“ zeptala jsem se smutně.

„Slíbil jsem ti přece, že už mě nikdy neuvidíš, ale, jak to dopadlo? Jsem tu s tebou, nedodržel jsem svůj slib.“

„Ty toho lituješ? Lituješ toho, že tu jsi se mnou?“ zeptala jsem se s bolestí v hlase.

Vzal můj obličej do dlaní a sehnul se ke mně, měli jsme teď obličeje ve stejné úrovni.

„Jak si tohle můžeš myslet? Alice, kdyby nebylo Lily a Lucase, tak už tu jsem dávno a žádám tě o odpuštění. Tohoto rozhodnutí nelituji. Myslíš, že kdybych litoval tohoto rozhodnutí, byl bych tu s tebou?“

„Nevím, co kdybys to dělal jen kvůli tomu, abych byla zase šťastná? To bych si nikdy neodpustila.“

„Alice, já tu jsem, protože tě miluji a chci být s tebou, ale jestli nechceš, abych tu byl, řekni a já se vrátím zpátky do Texasu,“ tímhle mi vyrazil dech, jak si může jenom myslet, že ho tu nechci.

„Jak – jak tě to může jenom napadnout? Jazzi, tohle neuděláš, že ne? Já to bez tebe…“ v tom mi skočil do řeči.

„Alice, kam bych šel? Já bez tebe nedokážu existovat. Když jsem byl od tebe, připadalo mi to jako to nevětší peklo, které jsem ve své věčnosti zažil, já už bych to bez tebe nevydržel. Nebýt Lily a Lucase, tak bych už asi byl blázen nebo něco takového. Ten žal a deprese, které jsem prožíval, to bylo něco tak strašného, že už bych to nechtěl znovu zažít. Alice, já ti slibuji, že tě už NIKDY neopustím, věř mi, prosím tě,“ upřel na mě své nádherné zlaté oči.

Podléhala jsem mu a to nebylo zrovna dost dobré, když jsme řešili zrovna tak závažnou věc, jako je náš rozchod. Na očích jsem mu viděla, že to myslí opravdu upřímně a já jsem ho nechtěla znovu ztratit, tentokrát bych to už stoprocentně nepřežila. Ale něco ve mně mi říkalo, ať věřím a já jsem mu nakonec uvěřila. Pustil můj obličej a objal mě. V jeho náručí bylo tak nádherně. Nemohu uvěřit, že jsem to tak dlouho vydržela.

„Alice, vím, že mi asi teď moc nevěříš, ale tomuhle uvěřit můžeš. Já už bych tě nedokázal opustit, nikdy,“ zašeptal.

„Já ti věřím, jen je toho na mě poslední dobou moc,“ odpověděla jsem mu. Ale pravdou bylo to, že mě vykolejil nabídkou, že odejde. A jak si mohl myslet, že mu nevěřím, pak mi to došlo, bylo to mým chováním.

Cítila jsem, jak přikývl, ale nic k tomu neřekl, cítila jsem, že tomu, co jsem řekla, moc nevěří. Ta nedůvěra mezi námi mě ničí, ale co bychom měli čekat? Když se po čtyřech letech potkáme, to si máme hned na sebe vrhnout jako Emmett a Rose? To asi ne. Jsem ráda, že je tu vůbec se mnou a já mohu být v jeho náručí a dýchat jeho krásnou uklidňující vůni.

Ale pořád tu byla jedna věc, která mě zajímala. Sice jsem se k tomu nechtěla už nikdy vracet, ale zvědavost mě přemohla.

„Jazzi, jak ses tenkrát vlastně dokázal vzepřít Carlovi?“ zeptala jsem se velice tiše a pomalu, ucítila jsem, jak ztuhnul. Odtáhnul se ode mě a podíval se mi do očí, bylo na něm vidět, že o tom nechce moc mluvit, ale mě to strašně zajímalo.

„Nechce se ti o tom moc mluvit, co?“ zeptala jsem se ho potichu.

„Ano, máš pravdu, nechce se mi opravdu o tom moc mluvit, ale jestli to tedy opravdu chceš vědět, povím ti to, ale prosím tě pokus se být klidná, už teď je pro mne těžké na to vzpomínat, už tenkrát mě ničilo to, že se mne bojíš a nechci už znovu, aby ses mě bála,“ zašeptal. Přikývla jsem a čekala jeho verzi napadení Carlem.

„Budu ti to vyprávět od začátku, abys také pochopila, proč jsem se na něj vrhl bez rozmyšlení,“ přikývla jsem mu.

„Když jsem ucítil tu vůni, hned jsem poznal, o koho jde, protože ta vůně byla nezaměnitelná. Když jsem ucítil ještě jeho emoce, měl jsem chuť se na něj vrhnout hned, jenže jsem měl na paměti, jaký má dar, proto jsem tě chtěl poslat pryč. Nechtěl jsem, aby se to stalo. Jenže ty jsi neposlechla, musel jsem vymyslet něco jiného. Podvědomě jsem nějak volal Edwarda na pomoc, on už byl na cestě, ale pak Carl řekl tu větu, která mě hodně vytočila, jak víš. Na mysli jsem měl jen to, abych tě ochránil, proto jsem se na něj vrhl. Nemyslel jsem na následky a to způsobilo budoucí komplikace. Hned, jak mě ovládnul, zapomněl jsem na vše. Na to, kdo jsem a kdo jsi ty. Myslel jsem jen na to, abych udělal to, co po mě chce Carl.

Ale potom řekl větu, která se mu stala osudnou, bylo v ní obsaženo i tvé jméno a to mě probudilo. Před očima se mi začaly promítat vzpomínky a já jsem se dostal z jeho moci,“ vyprávěl mi pomalu, bylo na něm vidět, že se mu opět vrací staré vzpomínky, které by nejradši zapomněl.

Ale jakou větu Carl mohl říct, že se mu Jazz mohl vzepřít?

„Jakou větu?“ zeptala jsem se. Zavřel oči, zhluboka se nadechl a zavrtěl hlavou.

„Alice, promiň, ale já ti to neřeknu, už takhle je těžké pro mě vzpomínat a tohle je ta nejhorší vzpomínka, kterou za tu dobu co jsme spolu, mám,“ zašeptal.

„Dobře,“ potlačila jsem svou zvědavost a sklopila hlavu.

„Děkuju,“ zašeptal a políbil mě na čelo.

V tom jsem dostala dvě vize. Jedna, ve které mě chce políbit, a druhá, ve které mě jen drží a hladí po zádech. Nerozhodnul se. Anebo to chce nechat na mě. Ale co si mám vybrat já?

Tak dlouho jsme byli bez sebe a já nemohla ani na chvíli cítit jeho rty, jak mě něžně líbají. Proto jsem se tak rozhodla.

Podívala jsem se na něj, pomalu zavřela oči a doufala, že to pochopí.

Pochopil, protože jsem za malou chvilinku ucítila jeho rty na svých.

Jasperův pohled:

Otočila se na mě a usmívala se.

„Je nádherný, kde jsi ho koupil?“ zeptala se mě.

„V Texasu, všiml jsem si ho, když jsem přemýšlel, jestli mám jet s vámi nebo ne,“ odpověděl jsem jí pomalu, tohle jsem nechtěl řešit, Alice nemusí vědět, že jsem s nimi hned nechtěl jet.

„Kdy ses vlastně rozhodnul, že pojedeš s námi?“ už to začínalo. Tak tedy dobře odpovím jí na její otázky.

„Rozhodnul jsem se chvíli po rozhovoru s Lily a Lucasem, byl jsem sám a měl jsem čas na přemýšlení, už jsem to bez tebe nemohl vydržet,“ přiznal jsem velice potichu, „mnohokrát jsem měl nutkání za tebou jet,“ sklopil jsem hlavu, abych nemusel dívat do očí plných bolesti.

„A proč jsi to neudělal?“ zeptala se smutně.

„Slíbil jsem ti přece, že už mě nikdy neuvidíš, ale, jak to dopadlo? Jsem tu s tebou, nedodržel jsem svůj slib.“

„Ty toho lituješ? Lituješ toho, že tu jsi se mnou?“ proboha! Jak si tohle může jen myslet?

Vzal jsem její obličej do dlaní a podíval se jí zpříma do očí.

„Jak si tohle můžeš myslet? Alice, kdyby nebylo Lily a Lucase, tak už tu jsem dávno a žádám tě o odpuštění. Tohoto rozhodnutí nelituji. Myslíš, že kdybych litoval tohoto rozhodnutí, byl bych tu s tebou?“

„Nevím, co kdybys to dělal jen kvůli tomu, abych byla zase šťastná? To bych si nikdy neodpustila.“

„Alice, já tu jsem, protože tě miluji a chci být s tebou, ale jestli nechceš, abych tu byl, řekni a já se vrátím zpátky do Texasu,“ touhle nabídkou jsem jí doslova vyrazil dech, kulila na mě své nádherné oči a já se pomalu připravoval na návrat do Texasu.

„Jak – jak tě to může jenom napadnout? Jazzi, tohle neuděláš, že ne? Já to bez tebe… “ skočil jsem jí do řeči, nechtěl jsem jí tímhle trápit.

„Alice, kam bych šel? Já bez tebe nedokážu existovat. Když jsem byl od tebe, připadalo mi to jako to nevětší peklo, které jsem ve své věčnosti zažil, já už bych to bez tebe nevydržel. Nebýt Lily a Lucase, tak bych už asi byl blázen nebo něco takového. Ten žal a deprese, které jsem prožíval, to bylo něco tak strašného, že už bych to nechtěl znovu zažít. Alice, já ti slibuji, že tě už NIKDY neopustím, věř mi, prosím tě,“ cítil jsem, jak mi pomalu podléhá, ale bránila se.

Objal jsem jí a zabořil obličej do jejích vlasů. Tohle mi strašně chybělo. Nedokážu uvěřit, že jsem to ty dlouhé čtyři roky vydržel.

„Alice, vím, že mi asi teď moc nevěříš, ale tomuhle uvěřit můžeš. Já už bych tě nedokázal opustit, nikdy,“ zašeptal jsem.

„Já ti věřím, jen je toho na mě poslední dobou moc,“ odpověděla mi, ale nezněla vůbec přesvědčivě.

Přikývl jsem a užíval si její přítomnost, které se mi díky mé blbosti nedostávalo.

Najednou jsem z Alice ucítil zvědavost, kterou mi o chvilku později osvětlila.

„Jazzi, jak ses tenkrát vlastně dokázal vzepřít Carlovi?“ díky této otázce jsem na chvilku ztuhnul a před očima se mi opět vybavila scéna na loučce. Odtáhl jsem Alici od sebe a podíval se jí do očí.

„Nechce se ti o tom moc mluvit, co?“ to máš naprostou pravdu, pomyslel jsem si.

„Ano, máš pravdu, nechce se mi opravdu o tom moc mluvit, ale jestli to tedy opravdu chceš vědět, povím ti to, ale prosím tě pokus se být klidná, už teď je pro mne těžké na to vzpomínat, už tenkrát mě ničilo to, že se mne bojíš a nechci už znovu, aby ses mě bála,“ zašeptal jsem, přikývla mi na to a vyčkávala.

„Budu ti to vyprávět od začátku, abys také pochopila, proč jsem se na něj vrhl bez rozmyšlení.

Když jsem ucítil tu vůni, hned jsem poznal, o koho jde, protože ta vůně byla nezaměnitelná. Když jsem ucítil ještě jeho emoce, měl jsem chuť se na něj vrhnout hned, jenže jsem měl na paměti, jaký má dar, proto jsem tě chtěl poslat pryč. Nechtěl jsem, aby se to stalo. Jenže ty jsi neposlechla, musel jsem vymyslet něco jiného. Podvědomě jsem nějak volal Edwarda na pomoc, on už byl na cestě, ale pak Carl řekl tu větu, která mě hodně vytočila, jak víš. Na mysli jsem měl jen to, abych tě ochránil, proto jsem se na něj vrhl. Nemyslel jsem na následky a to způsobilo budoucí komplikace. Hned, jak mě ovládnul, zapomněl jsem na vše. Na to, kdo jsem a kdo jsi ty. Myslel jsem jen na to, abych udělal to, co po mě chce Carl.

Ale potom řekl větu, která se mu stala osudnou, bylo v ní obsaženo i tvé jméno a to mě probudilo. Před očima se mi začaly promítat vzpomínky a já jsem se dostal z jeho moci,“ vypověděl jsem jí pomalu. Doufal jsem, že jí to uspokojí, ale pletl jsem se.

„Jakou větu?“ zavřel jsem oči a zhluboka se nadechl, protože se mě znovu zmocňovala ta nejhorší vzpomínka na světě.

„Alice, promiň, ale já ti to neřeknu, už takhle je těžké pro mě vzpomínat a tohle je ta nejhorší vzpomínka, kterou za tu dobu co jsme spolu, mám,“ nebyl jsem schopen mluvit nahlas, protože jsem pořád byl napůl ve vzpomínkách, na které jsem už nechtěl nikdy vzpomínat.

„Dobře,“ sklopila hlavu a já jsem jí byl nesmírně vděčný, že to nebude rozebírat, políbil jsem do vlasů a zašeptal: „Děkuju.“

Najednou jsem ucítil touhu jí políbit, ale vůbec jsem si nebyl jistý, jestli to bude chtít. Odpověď jsem dostal hned.

Podívala se na mě, v jejích očích byla touha, potom je pomalu zavřela. Tím mi naznačila, že to mohu udělat.

Sklonil jsem se k ní a políbil jí na její krásné a měkké rty.

Alicin a Jasperův pohled:

Přitiskl jsem jí k sobě ještě víc a užíval si tento okamžik. Líbal mě pořád něžněji a já jsem byla v sedmém nebi. Oba jsme si přáli, aby tato chvíle nikdy neskončila.

< Shrnutí >

Autor: looca (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Úsvit - 31. část: