Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Uprchlík 28. díl - Edward

13.02.2011 (13:00) • Ejdriana • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3926×

V minulých dílech jste četli:

Bella, která nesouhlasila s majetnickým chováním svého otce, opustila rodný Phoenix a po rozloučení se svou zlatookou dlouholetou kamarádkou, se vydala žít svou nabytou svobodu do malého městečka Forks. V obchodu těsně po svém příjezdu se seznámila s přátelskou Alicí a z obou děvčat se staly nejlepší kamarádky. Později se Bella stala součástí rodiny. Alice s sebou měla svého nabručeného bratra Edwarda, do kterého Bella omylem vrazila mezi dveřmi, a už od pohledu se nemohli vystát. Jak to tak bývá, co se škádlívá, to se rádo mívá a naše dvojice podlehla vzájemnému citu. Edward si svůj cit uvědomil první a vyznal ho Belle na školním plese, nikdo ovšem nečekal Bellinu prudkou reakci a v nastalém šoku, hleděli na Bellina mizející záda a její bolestnou větou: „Sbohem, Forks,“ jsme končili.

Ovšem, ač kapitola tak zněla, příběh pokračoval… Bella byla týden v azylu u Sessilie a pečlivě vážila svůj život. Edward truchlil nad zmizelou láskou a rozhodl se ji najít. Setkali se v hotelu v půli cesty, po tom co Bella uznala, že láska k Edwardovi je natolik silná, že jakákoli jiná volba by byla špatná a rozhodla se vrátit. Bella s Edwardem následně po dlouhých chvílích sebeovládání prožili noc plnou vášně a do Forks se vrátili jako právoplatný zamilovaný pár. Ovšem mezi dveřmi na ně čekalo překvapení, když jim byl představen nový člen rodiny Chosé, kterého začal Edward bytostně nesnášet už od pohledu.

Jak bude pokračovat jejich pouť životem? Prozradí Cullenovi Belle jejich upíří tajemství anebo první kápne božskou Bella? Nechte se překvapit, příběh pokračuje…

NYNÍ:

„Seznamte se s novým členem rodiny," řekla Esmé. Už jen při té představě mi vstávaly všechny chloupky na těle, a že jich není zrovna málo. Další člen rodiny? Kolik nás ještě bude?! Za chvíli doženeme Volturiovy. Ne že bych ostatní neměl rád, ale není to už trochu moc? Možná bychom si mohli založit domov pro bezdomovce novorozené. Nebo bychom si mohli nechat dát inzerát do zlatých stránek, to by taky nikdo nepřehlédl. Mohlo by se to jmenovat Cullenovic homeless.

Z našeho domu vyšel další upír, jak jinak taky. Ale něco mi tu nehrálo. Nejen, že jsem neslyšel žádnou kloudnou myšlenku, ale ten upír se na moji Bellu díval jako na svou další oběť. Oběť nejen k jídlu, ale i ke všemu ostatnímu. Ke všemu, co můžu dělat jen já. Tak to teda ne, v žádném případě. Bellu nedám, jedině přes mou mrtvolu. Zkusí se na ni jen křivě podívat a urvu mu hlavu.

„Tohle je Chosé a bude tu s námi ode dneška bydlet,“ prozradil Carlisle jméno toho odporného tvora. Celou dobu jsem z něj nespustil oči, především proto, že pořád civěl na Bellu, jako by nikdy neviděl holku. Jenže on se za celou tu dobu na mě ani nepodíval, vlastně se kromě Belly nepodíval na nikoho z nás. Se divím, že mu z pusy neodkapávaly sliny.
Podíval jsem se na Bellu, která lítala pohledem z jednoho na druhého, protože na ni hleděli všichni. Viděl jsem, jak se Emmett chystá něco vtipného říct, tak jsem Bellu popadl za ruku a odtáhl ji do pokoje dřív, než to stihl udělat.

„Asi by ses měla obléct,” prohodil jsem, jako by se nic nedělo. Díval jsem se po pokoji a našel jsem, co jsem hledal. Na posteli ležela nachystaná hromádka oblečení.
„Hm,” zněla její odpověď. Pořád ale stála na místě a upřeně se na mě dívala.
„Co?”

„Nic.”
„Co je?”
„Něco mi vrtá hlavou,” prozradila. Na to bych fakt nepřišel.
„A řekneš co?” zeptal jsem se s předstíraným klidem, ačkoli ve mně všechno tak nějak vřelo. Stačilo by vzít špendlík, píchnout a pára by se ze mě jen hrnula.
„Možná,” řekla prostě a odešla do koupelny.

„Ty ženský… ty nikdy nepochopím,” řekl jsem si pro sebe.
„Já to slyšela, Edwarde!” zakřičela z koupelny.
„Do pr…”

„Edwarde, pojď dolů!” ozvalo se po chvíli ticha zezdola. Nebyl to ten příjemný hlásek Esmé, který normálně mívala. Přišel jsem do obýváku, kde byli všichni a každý měl svou aktivitu.
Po chvíli scházela dolů Bella. Když jsem si všiml, jak našemu Armandovi spadla pusa, šel jsem jí naproti, vášnivě ji políbil a chytil ji za ruku. Prvně se na mě usmála, ale když se podívala, na koho se dívám já, tak se zamračila a trhla svou rukou z té mé. Kdybych ji držel o trochu pevněji, její ruka by zůstala v mé, i když asi ne vcelku.

„Ede, abys nám nechytnul, to by byla naše smrt,” vyhrkl ze sebe jedním dechem Jasper.
Vím, za kým bych šel jako první, kdybych hořel... Pevně bych ho objal, aby se necukal. Ušklíbli jsme se jeden na druhého a dál jsme to nijak nekomentovali.
Bella mě záměrně celou dobu ignorovala, zato se moc dobře bavila s Armandem. Kdyby to šlo, z uší mi jde pára, protože na ni hleděl jako na pohyblivý obrázek a on se musel podívat ze všech stran.
Na mysl mi vyplul vtip o něčem zeleném, co naráží do zdi… Esmeralda. Měl bych mu nějakou sehnat dřív, než ji udělá z mé Belly.

„Miláčku, víš, že to byla jenom legrace.“ Šimral jsem Bellu na ruce, zatímco ke mně ležela otočená zády a předstírala spánek. No neříkám, že jsem nepřestřelil, když jsem ve vtipu během našeho mazlení řekl, že mi může říkat Chosé, když jí to udělá radost. No, nevím, jestli to splnilo účel, ale vypadala docela pokojně, když si mnula dlaň, potom co mi ji obtiskla na tvář a nazvala mě úchylem.

„Jdi se vycpat!“ Povzdechl jsem si. Tohle je už potřetí za poslední minutu. Přitiskl jsem se k jejím zádům a objal ji kolem pasu. Dvakrát se pokusila odsunout, ale potřetí už si to rozmyslela, protože si uvědomila, že by řachla na zem.

Netrvalo dlouho a tiše oddechovala. Musel jsem se usmívat, když jsem si naše poslední dny přehrál v hlavě. Bylo až k nevíře, jak se všechno semlelo. Nebýt toho obtěžujícího parazita ve třetím pokoji pod námi, tak jsem nejšťastnějším upírem na světě. Vlastně jsem. Jen Bella stále netuší, že upírem. Ach jo. Moje čelo se zkrabatilo neblahým tušením, že jí to budu muset v nejbližší době říct. Nevím, jestli se děsím toho, až se dozví, že chodí s upírem, nebo toho, že jsem jí lhal a neřekl jí to před tím, než se náš vztah stal oficiálním. Ale zaslouží si pravdu, i když trochu se zpožděním.

Zaposlouchal jsem se do dění v domě. Carlisle byl v práci a chudák Esmé si četla knížku ve svém pokoji, ale co chvíli jí myšlenky utíkaly k manželovi, který jí chyběl. Jasper s Emmettem byli na lovu a Alice s Rosalií se tlačily u Armanda v pokoji. Z jejich výslechu jsem pochopil, že většinu života prožil v deštných pralesech jižní Ameriky. Rodinu nemá, jen tetu, která se zná z dávné minulosti s Carlislem a požádala ho, aby ho na nějakou dobu přijal do rodiny a uvedl do normálního života. Chtě nechtě jsem se zašklebil, Tarzan v džungli velkoměsta. No možná bych ho mohl poslat do Volterry pro Jane. V tu chvíli se z domu ozvalo vzteklé zavrčení.

„No jo, Alice, aby ses nezbláznila!“ zamračil jsem se a objal Bellu pevněji. Dal bych všechno vědět, co se mému andílkovi zdá. Hlavně o kom!

Bylo něco po třetí, když se zavrtěla a otevřela víčka. Zamžourala do tmy a posadila se. Předstíral jsem spánek, jako normální člověk v brzké ranní hodině. Uslyšel jsem uchechtnutí, což jsem nepochopil, protože pokud vím, kalhoty od pyžama jsem měl na sobě a tak směšně snad nevypadám. Chvíli se na mě dívala, než jsem uslyšel, jak zakroutila hlavou a vstala z postele. Tiše, jakoby mě snad mohla vzbudit, doťapkala ke dveřím a proklouzla na chodbu. Poslouchal jsem její krůčky, jak se pomalu sunuly po schodech do přízemí. Ach, kuchyně.

Slyšel jsem i Alici s Rose, které se odebraly do svých pokojů a přemýšlely o kosmetickém katalogu. Co dělal ten neandrtálec, mi bylo záhadou, ale podle zmatených myšlenek zkoumal funkce foťáku. Idiot.

Zvedl jsem se z postele a vydal se do kuchyně za Bellou, slyšel jsem, jak si z kohoutku natočila vodu do skleničky. Ve tmě si mě nemohla všimnout, plížil jsem se tiše podél zdi. Stála opřená o linku, jednou nohou se drbala o druhou a prstem kreslila po orosené skleničce, zřejmě čekala, až se zpěněný chlór usadí na dno.

Když jsem byl těsně za jejími zády, jednou rukou jsem ji objal kolem pasu, aby se mi nemohla vytrhnout, a druhou jí zacpal ústa. Cítil jsem, jak se vylekala a začala s sebou třepat. Přiblížil jsem se tváří k jejímu oušku a věnoval mu něžný polibek.

„Tak krásná dívka by neměla v noci zůstávat sama,“ zašeptal jsem a cítil, jak se zachvěla, přestala s sebou házet a hlasitě dýchala.

„Nejsem sama, jsem tu s tebou,“ vzdychla, ruce mi vpletla do vlasů a mně přeběhl mráz po zádech. Bože, ta holka mě jednou zničí.

Přitiskl jsem rty na její božský krček. Tep jí hlasitě narážel do žil a mě ta kombinace tajemna, jejího těla a voňavé krve na místě uhranula.

Přejel jsem jí dlaní po zádech a ona se proti mému doteku vypjala a víc namáčkla na linku. Šílel jsem z ní. Vůbec si neuvědomuje, co to se mnou dělá, a to dělá celou situaci ještě nevinnější. Odhrnul jsem jí vlasy ze zad a vyhrnul jí tričko o trochu výš. Tiše si povzdechla, když jsem jí prsty zabloudil na bříško. Její kůže byla jako horký samet. Nenasytně jsem jí objal dlaněmi ňadra a ona se mi zapřela do hrudi. Byla něžně vláčná a reagovala na moje doteky. Bože, tak strašně jsem ji chtěl. Musela to cítit, protože se na mě víc přitlačila a namáčkla mi zadeček do klína. Vypustil jsem hlasitě vzdech. V tu chvíli mi bylo všechno jedno.

„Opři se o linku,“ snad jsem šeptal, mně to znělo jako poslední výkřik před volným pádem. Poslechla mě a prohla se v zádech. Moje ruce zamířily na její boky a stáhly jí kraťásky o něco níž. Chvěla se, ale neměla se k otočení. Místo toho jsem její dlaně ucítil na hýždích, když mi stáhla tepláky. Políbil jsem ji na rameno, nechtěl jsem jí ublížit zbytečným spěcháním. Ale ona, zdá se, měla jiné plány, vydala zvuk něco mezi zaúpěním a zavrčením a její zadeček mě zhoupnutím pohladil. To byla ta chvíle, kdy se moje sebeovládání zhroutilo jako domeček z karet. Trochu jsem jí zatlačil na záda a její boky si pomalu přisunul k sobě. V momentě, kdy se naše klíny setkaly, jsme oba vzdychli. Necítil jsem žádný odpor, snadno jsem do ní vnikl a přitiskl si ji na celé tělo. Byl to až zakázaný pocit, když jsme stáli bez pohnutí, spojení a jen oddechovali. Začal jsem se v ní pomalu pohybovat a narůstajícím napětím začala i ona přirážet proti mé pánvi. Okrajem vnímání jsem slyšel, jak shodila skleničku z linky, která se rozletěla po podlaze. Celá linka byla od vody a její mokré ruce se propletly s mými na jejích tříslech. Cítil jsem chvění v celém svém těle a každý pohyb si maximálně užíval, bylo neskutečné, co vše ve mně tahle malá holka s prořízlou pusou dokázala probudit za city. Tak moc jsem ji miloval. Až bolestně moc.

„Miluju tě,“ vzdychl jsem jí do vlasů a její ruce křečovitě mačkaly mé propletené prsty. Všiml jsem si, jak se její rty suše otevřely, jako by chtěly odpovědět, když se z nich ozvalo jen zasténání a můj penis začaly svírat svaly uvnitř ní v pravidelných impulzech. Ztuhl jsem na místě a rychle uchopil dřevěnou desku po stranách Belly. Ten vnitřní pohyb mi vehnal mravenčení do podbřišku a já věděl, že pokud se okamžitě někam nezapřu, mohl bych, nedej bože, drtit svou silou Bellu.

Po chvíli, kdy jsem začal vnímat, jsem si položil tvář do Belliny dlaně, která mě hladila po vlasech. Momentálně bych uvítal, kdyby chladila, ale pocit blízkosti a souznění po milování byl mnohem víc. Byl všechno. Bella se zasmála a melodramaticky si začala ždímat mokré vlasy, které se jí plazily po lince jako chapadla chobotnice. Objal jsem ji pažemi kolem hrudníku a se zavřenýma očima jí zavrtal tvář pod ouško.

„Já, nechtěl rušit, jen… Alice říkala, že rozumíš elektronice, Edwurde. Můžeš mi poradit s tím fokorapátem?“ ozvalo se ode dveří. Oba jsme hlasitě vyjekli. Bella do mě strčila a rychle si vytáhla kalhoty. Byla rudá jako rak a tvář schovávala do otevřené skřínky. Já si vše rychle poskládal, během toho co jsem balancoval na rozbitých střepech skleničky. Chosé pozoroval Bellino pozadí a v hlavě mu proběhlo, že by to taky rád ozkoušel, když jsem se u toho tvářil jako… šimpanz, kterej liánou nevybere strom? Cože? To jako fakt? No to potěš. Zavrčel jsem na něj. Budu si s ním muset promluvit jeho mluvou ala čí patníky jsou už označkovány a do jakého teritoria nemá vkračovat. V mém případě dvě stě kilometrů všude kde mám Bellu.

Podíval jsem se na Bellu, která měla výraz nanejvýš nepřívětivej. Bejt člověk, tak si právě stelu na gauči, a i jako upír zřejmě nebudu mít nevybranou. Pokrčil jsem rameny, že jsem si ho taky nevšiml a ona si hlasitě odfrkla. Ach jo, člověk se nezavděčí. Šel jsem k Belle a objal ji, aby to ten Tarzan viděl. Stál pořád na stejném místně jako svatá dala a nevěděla komu a nechápal trapnost situace.

Trochu mi zatrnulo, když se na mě Bella otočila s přeslazeným úsměvem a dala mi herdu do zad.

„No tak, Edwurde, pomoz kamarádovi! Budeš ho potřebovat. To víš, noci dlouhý a ta nuda v osamění…“ vyškubla se mi ze ztuhlých paží a s nosíkem nahoru vydupala schodiště. Už jsem chtěl zavolat, aby dávala pozor pod nohy. Když můj zrak padl na natěšenýho přistěhovalce, kterej zřejmě nepochopil, že Bella mluvila v ironii a fakt čeká, že mu půjdu helpnout.

Prošel jsem kolem něj s výrazem jako Bella, s tím rozdílem, že jsem vzal kus futer s sebou na pokec.

A ještě jsem zařval do kuchyně. „Je to fotoaparát, ty hovado!“

« SHRNUTÍ (Ejdriana)  ||    SHRNUTÍ (anetanii) »

Autor: Ejdriana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Uprchlík 28. díl - Edward: