Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Upravené Stmívání - 3. kapitola

07.07.2012 (11:30) • TerusQaBerusQa • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1536×

Od toho podivného dne, který se tak trochu podobal hororovým filmům v televizi, uběhl už týden. Seděla jsem v pokoji na posteli a pořád o tom přemýšlela, Charlie šel na ryby, tak jsem měla dost času, abych si všechno ujasnila... ujasnila? Na to jsem měla celý týden, ale k žádnému závěru jsem nedošla, vlastně došla - že to není možné! Už jsem i váhala, jestli nejsem blázen a všechno si to nevymyslela moje mysl nebo tak něco, nebo že se mi to jenom zdálo, říkala jsem si - byl to jen zlý sen... Sama ale dobře vím, že to byla skutečnost.

Pro dnešní den jsem se rozhodla dál se tím nezabývat, i když jsem nevěřila, že se mi to podaří. Zítra se jde zase do školy, na zítřejší den jsem zvědavá, zvláště jestli tam bude Edward.

„Tak dost!" zakřičela jsem na sebe, když jsem si uvědomila, že na něho zase myslím, musím se zabývat přece taky něčím jiným. Ano, sice to bylo děsivé a nenormální, ale mám to v hlavě celý týden, musím dělat něco taky něco jiného.

Po chvilce mi zapípal mobil, přišla mi esemeska od Jessicy, hned jsem tušila, co mi asi napsala, otevřela jsem zprávu a tam stálo:

Ahoj, Bello, jakto, že jsi nepřišla na párty? Říkalas, že dáš včas vědět, stalo se něco?

Na večírku u Jess jsem nebyla, jak se dalo čekat, úspěšně jsem se z toho vykroutila, no, navíc jsem ani neměla náladu, koho to zajímá, stejně si nikdo, teda kromě Jess, která to měla všechno pod kontrolou, nevšiml, že tam nejsem.

Musela jsem jí odepsat, takže jsem jí napsala:

Ou, promiň, Jess, né, nic se nestalo, jen jsem na to úplně zapoměla a navíc jsem ten den neměla vůbec čas,omlouvám se, někdy ti to vynahradím.

Stiskla jsem tlačítko odeslat, ale cítila jsem se provinile, že lžu o tom, že jsem neměla čas.

Kdyby věděla, jak „důležité" věci jsem měla na práci... Chodila jsem po domě a přemýšlela o tom, o čem teď přemýšlet už radši nechci, nebo aspoň už né dneska.

„Ano, opravdu důležité," řekla jsem si pro sebe ironicky.

Najednou sem si vzpomněla, že bych Charliemu měla uvařit oběd, úplně jsem na to zapomněla, každou chvilku by se měl vrátit. Letěla jsem dolů do kuchyně a rychlým trhnutím otevřela dveře ledničky, chvíli jsem do ní zírala s otevřenou pusou, a pak ji zase pomalu zavřela, byla prázdná, kromě pár jogurtů, nějaké té zeleniny a salámu tam nebylo vůbec nic.

Najednou někdo vešel do dveří, otočila jsem se a uviděla Charlieho.

„Ahoj, tati."

„Ahoj, Bello," usmál se na mě.

„Tati? Chtěla jsem ti uvařit oběd, ale lednička je jaksi prázdná."

„To nevadí," řekl a mávl rukou.

„Jakto? Najedl ses někde cestou?" ptala jsem se překvapeně a zvědavě.

„Ne, ale domluvil jsem to s tím Billym, takže jdem na oběd k nim."

„Aha, tak to je super a v kolik vyrážíme?"

„Za chvilku, jenom se převleču."

„Dobře, jo, a tati?"

„No?"

„Pojedeme mým autem."

„Mmm... Tak jo, ale řídit budu já."

„Ne, ne, to ne, už je to moje autíčko, já řídím."

Chvíli přemýšlel a pak řekl:

„Víš co? Bude lepší, když pojedem každým svým," zasmál se.

„Dobře." Musela jsem souhlasit, protože to byl dobrý nápad.

„Tak já se jdu převléct."

„Tak jo, počkám tě u auta," řekla jsem a přemýšlela, kam jsem dala klíčky od náklaďáčku, měly by být v kapse od té béžové bundy.

Jo, byly tam, popadla jsem je a chtěla vyrazit k autu, otevřela jsem dveře od domu, ale moje dobrá nálada z toho, že jdem k Jacobovi, zase poklesla, venku lilo jak z konve. Vyšla jsem, zabouchla za sebou dveře a letěla do auta, trochu jsem zmokla ale to mi bylo jedno, seděla jsem a čekala...

Uběhlo asi deset minut a on konečně vylezl, Charlie si tam snad dával bublinkovou koupel, podle toho, jak tam byl dlouho.

„No, tati, kdes byl?" zakřičela jsem na něho z okénka od auta, když už nasedal.

„Promiň, nemohl jsem najít ty rifle," vysvětlil a zabouchl dveře od policejního auta.

To se dalo čekat, Charlie si vždycky něco někam dá a pak to nemůže najít.

Vyjela jsem jako první, ale pak jsem si vzpoměla, že už nevím, kde bydlí, tak jsem Charlieho nechala předjet. Pršelo víc a víc, musela jsem pustit stěrače jak to jen šlo. Jeli jsme docela pomalu, já bych jela rychleji, ale Charlie trvá hodně na předpisech... Co taky čekat od policajta.

Po pár minutách jsem uviděla malý, červený domeček.

„Už jsme tu," řekla jsem si s úsměvem.

Možná jsem tu dlouho nebyla, ale tenhle domek poznám vždycky.

Charlie zaparkoval a já hned vedle něho, Jacob už na nás čekal ve dveřích, vystoupila jsem a utíkala dovnitř, ať moc nezmoknu, táta byl pořád v autě a něco tam šteloval nebo co.

„Ahoj, Bello," usmál se Jacob a objal mě.

„Ahoj, Jakeu," zamumlala jsem přes jeho rameno, jak mě objímal.

Čekali jsme na verandě a konečně došel i Charlie...

„Ahoj, Jakeu."

„Dobrý den, Charlie," odpověděl Jacob, pořád usměvavý.

Vešli jsme dovnitř, a už od dveří jsme cítili tu krásnou vůni pečeného kuřete.

„Kde je Billy?!“ zeptal se Charlie.

„Já jsem tady!" ozvalo se z kuchyně.

„Ahoj, Billy!" zakřičela jsem na něho, aby slyšel.

Billy přišel k nám.

„Ahoj, posaďte se, za chvíli bude jídlo," řekl a odešel zas zpátky do kuchyně.

Zakručelo mi v břiše, nic moc jsem dneska nejedla.

„Asi už máš hlad, co?" zasmál se Jacob.

„Ty jsi to slyšel?"

„Jo, jako když startuješ tvůj náklaďáček." Zasmáli jsme se.

„Jídlo!" ozvalo se z kuchyně.

Všichni se automaticky zvedli a šli k jídelnímu stolu, posadily jsme se a Billy už nesl to kuře, myslela jsem, že už to nevydržím, měla jsem příšerný hlad, Billy si už taky sedl a popřáli jsme si dobrou chuť. Nabrala jsem si toho jak pro motorkáře, i Charlie se divil, jestli to všechno sním. Jedli jsme v tichosti, s Jacobem jsme se na sebe občas podívali, nebo někdo něco jen tak prohodil, ale jinak bylo ticho.

Až jsme dojedli, Billy začal sklízet ze stolu, nabídla jsem se, že taky pomůžu, ale Billy prostě řekl, že jsem tu na návštěvě, a že to zvládne, tak jsem šla za Jacobem. Charlie s Billym se pak šli dívat na televizi, zase na ty jejich zápasy, divila jsem se, že je to baví.

„My se jdem projít, jo?" zavolal Jacob na Charlieho a Billyho.

„Dobře," souhlasil Billy.

„Ale dávej na Bellu pozor, při jejím štestí na ni totiž minimálně spadne strom," dovolil si Charlie malou připomínku.

Zašklebila jsem se na něho.

„Nebojte se Charlie, nic se jí nestane."

Vyšli jsme z domu, už přestalo pršet, takže procházka byla dobrý nápad.

„A kam vůbec jdem?"

„Nevím, to je jedno, třeba rovně po cestě a pak dolů na pláž."

„No… Nejdem radši rovnou na pláž?" zeptala jsem se, protože na procházku po cestě jsem neměla zrovna dobré vzpomínky.

„Tak jo, jak chceš."

Zabočili jsme rovnou k pláži La Push.

„Ani jsem se tě nestihl zeptat, jestli se ti ve Forks líbí, skoro jsme se neviděli, tak… Líbí se ti tu?"

„No, není to jako ve Phoenixu, ale tady... No, ujde to," odpověděla jsem, ale nevěděla jsem, jestli lžu nebo ne.

Ve Forks byli dobří lidi, ale zase mi trochu vadilo počasí, ale už si zvykám, teď je tu navíc ta podivná věc s Edwardem... Já nevím, třeba je Edward normální a já si zas vtloukám do hlavy něco, co není pravda, třeba s ním nic není a je obyčejný, nevím.

„Jo, opravdu to tu není jako ve Phoenixu," zasmál se.

„A jak se máš ty?"

„Jo, ujde to, nic moc se tu neděje, no, od té doby, co jsi tu byla naposled před několika rokama, se tu snad nic nezměnilo."

„Aha, hele...," váhala jsem, jestli se ho mám zeptat.

„Co je?" podíval se na mě podivně.

„No... Znáš Cullenovy?" Potřebovala jsem zjistit nějaké informace, ale nebyla jsem si jistá, jestli je zná, přece jenom, Jacob do Forks asi moc často nejezdí.

Byl trochu zmatený, ale vypadal, že odpoví, chvíli přemýšlel.

„No, ani ne ale..."

„Co?"

„Jsou o nich legendy," řekl s menším výsměchem ve tváři.

„Jaké legendy?"

„Quileutské," lezlo to z něj jak z chlupaté deky.

„Povíš mi je?"

„To není dobrý nápad," řekl rychle bez rozmyšlení.

„Proč ne?" nechápala jsem.

„Stejně to není pravda."

„To nevadí, řekni mi ji," zaprosila jsem.

„Bello, je to jen blbá historka, nechci, abys tomu začla věřit." Sám vypadal, že tomu věří.

„Jacobe, nejsem blbá." Neodpovídal, chvíli jsme tam stáli.

Já se dívala na něj a on pozoroval nebe.

„Promiň, nevím, třeba někdy jindy, teď na to není vhodná doba," zamumlal, otočil se a odcházel.

„Jacobe! Kam jdeš?"

„Domů," řekl a ani se neotočil.

„Počkej! Jdu taky," zakřičela jsem, protože pořád odcházel.

Doběhla jsem ho, ale už nevypadalo, že by mi o tom něco řekl, a už vůbec ne, že se o tom chce bavit, tak jsem radši nic neříkala. Šli jsme a mlčeli.

Došli jsme k domu a Charlie si venku povídal s Billym.

„Bello už pojedem," řekl Charlie.

„Dobře."

„Tak díky, Billy, někdy příště zvem my vás," navrhl Charlie.

„Byla to maličkost, jsme rádi, že jste přijeli, tak ahoj," rozloučil se Billy s Charliem a šel dovnitř.

Jacob už chtěl jít za ním, ale já ho zastavila.

„Jacobe?" otočil se.

„Nezlobíš se?" Nevěděla jsem totiž, jestli se neurazil kvůli těm legendám, nevěděla jsem, že bude takhle vyvádět.

„Proč, měl bych?"

„No, ne, já myslela, že kvůli těm legendám…"

„Ne, Bello, nezlobím se, promiň, jen jsem se o těch legendách nechtěl dneska bavit, promiň," omluvil se, usmál se a objal mě stejně, jako když jsme přijeli.

„Dobře," usmála jsem se.

Charlie už byl v autě a netrpělivě nás pozoroval, asi ho už čekání nebavilo, tak zatroubil.

„Jo, už jdu, tati!" dala jsem oči v sloup a Jacob se zasmál.

„Tak ahoj," zamával.

„Ahoj, Jakeu."

Jacob čekal, až odjedem, aby nám mohl zamávat, nasedla jsem do náklaďáčku, a když jsem nastartovala, musela jsem se zasmát, protože jsem si vzpomněla, jak dneska Jacob říkal, že mi kručelo v břiše, jak když startuju náklaďáček. Jacob mě viděl a zřejmě taky pochopil a zasmál se.

Charlie vyjel a já hned za ním, Jacob mával, jak se dalo čekat, za chvíli jsem už neviděla ani Jacoba ani jejich dům. Už předtím přestalo pršet, tak to bylo v pohodě, slunce pomalu zapadávalo a na mě svítily oranžová světla zapadajcího slunečního svitu. V autě jsem přemýšlela, jak se jmenujou ty legendy, o kterých mi Jacob moc nechtěl říct… Q… Qiu… Qui... Quileutské, jo, jasně! Quileutské legendy.

Přijeli jsme k domu a já jsem šla z auta hned do pokoje, ale před dveřmi do pokoje jsem se zastavila a šla zpátky k Charliemu.

„Tati, mám ti udělat večeři nebo něco?"

„Ne, nemusíš, pořád jsem dost najedený od Billyho," řekl a položil si ruce na břicho.

„Jo, chápu. No, já taky."

„No jo, Billy nás pěkně vykrmil," zasmál se Charlie.

„Tak já jdu nahoru, udělám si nějaké věci a už půjdu spát."

„Tak brzo? Vždyť ani ještě pořádně nezapadlo slunko," divil se Charlie.

„Jo, já vím, ale ještě jdu něco hledat na internet a myslím, že to bude na dlouho, tak...," nedokončila jsem větu.

„Tak dobře, dobrou, Bells," usmál se.

„Dobrou, tati." Otočila jsem se a spěchala nahoru.

Až jsem byla nahoře, zapla jsem počítač a čekala, až se nastartuje, mezitím jsem se převlékla do pyžama. Tak počátač byl zaplej byl a teď internet, vzala jsem myš a dvěma rychlými pohyby klikla na internet, věděla jsem, že to bude na dlouho, tak jsem si šla vyčistit zuby, vyšla jsem z pokoje a všimla si, že Charlie s někým volá, nevěděla jsem s kým, ale momentálně mi to bylo jedno, vešla jsem do koupelny, vytáhla zubní kartáček a pastu a začala jsem si čistit zuby, rychle, ale pečlivě, říkala jsem si... No rychlé to bylo určitě, ale pečlivé asi ne.

Až jsem se vrátila, internet se už načetl, sedla jsem si na dřevěnou židli k počítači a šla na Google, do vyhledávače jsem napsala: Quileutské legendy.

Počítač se načítal dobrou minutu, nakonec se načetl. Bylo tam toho docela dost, nevěděla jsem, na co první kliknout, tak jsem klikla hned na první okénko... Ale když se načetlo, nemohla jsem uvěřit svým očím, jako první mi naběhl velký obrázek upíra a pod ním byli vlkodlaci, přemýšlela jsem, že by tohle byla ta legenda?

Pod těma divnýma obrázkama už ale nic nebylo, jen nápis: Najdou si vás...

Z toho mi přeběhl mráz po zádech, hned jsem klikla zpět na menu a s váháním jsem klikla na další odkaz, tam byla ta legenda, nevím, jestli to byla přesně ta, co měl Jacob na mysli, ale stálo tam: Quileutská legenda. Začala jsem číst, bylo to docela dlouhé, některé věci jsem nechápala, ale některé zas až moc dobře... Možná jsem tam pár věcem nerozuměla, ale jedno jsem z toho pochopila... Bylo to o upírech.

Bylo to o upírech, opakovalo se mi v hlavě dokola, ale nechápu, co to má společného s Cullenovými... Teda chápu, ale... Ale to není možné, ptala jsem se Jacoba, jestli zná Cullenovy, řekl, že moc ne, ale jsou o nich legendy...

 „To jsou ty legendy!" zařvala jsem na sebe možná až moc nahlas, když mi docházelo, že ty legendy jsou, teda aspoň mají být, o Cullenových.

Ale Jacob přece říkal, ať tomu nevěřím, že to jsou jen hloupé výmysly, ale nevypadal, že by si to myslel. Vždyť je to o upírech... Ano, možná je Edward divný a nechová se jako člověk, ale upír?! Ne! Tohle neexistuje!. Byla jsem zmatená, nevěděla jsem, jestli tomu mám věřit, věděla jsem, že upíři neexistujou, ale taky jsem věděla, co Edward dokáže.

„Ne... Jsou to jen vymyšlené legendy, jak Jacob říkal, vím, že tohle neexistuje, Cullenovi nemohou být upíři, to ne," šeptala jsem si pro sebe, jak jsem přemýšlela nahlas.

Skončím s tím, nemůže to být možné, zítra Edwardovi řeknu, ať mě už nesleduje, nezachraňuje a nepomáhá mi.

Věděla jsem, že s Edwardem něco je, ale že je upír, jsem nevěřila, to by nevěřil snad nikdo, takže to nechám být... I Edwarda, musí mě přestat zajímat, asi není dobré, abychom se se znali.

Autor: TerusQaBerusQa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Upravené Stmívání - 3. kapitola: