Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Úplněk za svitu luny - 22. kapitola - Jsem tu, přišel jsem zemřít

19.02.2013 (07:00) • WereVampira • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1271×

22. kapitola: Jsem tu, přišel jsem zemřít

Stromy kolem mě ubíhaly neuvěřitelnou rychlostí, nevnímal jsem okolí a běžel stále vpřed. Někde tam byly. Věděl jsem to. Ale věděl jsem také, že jen oni mi mohou pomoci a ukončit tu bolest, která mě nyní sužovala. Nikde jsem se nezdržoval a běžel stále vpřed, dnem i nocí a stále jsem myslel jen na jedno, na to, že se už brzy uvidím s bratříčkem na věčnosti.

Leah Clearwaterová:

Nechápu, že to tu můžou Jacob a můj bráška Seth u těch pijavic vydržet, ten jejich slaďoučký puch je k nesnesení, zvedá se mi z toho žaludek. Naštěstí se už situace s těma jinýma pijavicema z Itálie uklidnila a my nemusíme pořád zůstávat na jejich zapáchajícím území.

Poslední dobou jsem hodně přemýšlela o sobě a taky o budoucnosti, potom co táta zemřel, tak jsem se snažila uchránit, jak to jen šlo, brášku před okolním světem, ale musím si pomalu přiznat, že Seth už není malé dítě a nepotřebuje se držet stále sestřiny sukně. Už není žádné malé dítě a já bych se taky už měla konečně hnout z místa a přestat myslet na nesváry, které mám s druhou smečkou a hlavně se Samem.

To, že jsem vlk, mi při tom moc nepomáhá, naopak to je jen přítěží, naštěstí už neslyším ve vlčí podobě Samovy myšlenky, alespoň v tom to má výhodu být v Jacobově smečce, i když to znamená být poblíž Cullenových.

Před pár týdny jsem si začala hledat práci mimo Olympijský poloostrov, v Colvillu, to je na východě ve státě Washington hledají šikovnou a pracovitou ženu do tamní továrny, našla jsem to na internetu. Ještě jsem se sice přímo nerozhodla, že tam půjdu, ale to, že odejdu, už rozhodnuté je.

Seth Clearwater:

Ach jo, s Jakem už není taková sranda jako dřív, pořád jenom Renesmé tamto a Renesmé tamhleto, ach jo, dřív s ním byla větší švanda. Jak si tak jdu lesem, zajímalo by mě, co asi tak dělá ségra, už nějakou dobu se pořád straní okolí, no, snad mi to řekne. Když jsem pořád u Cullenových, tak si ani moc nezařádím, myslím, že tady hluboko v lese by to šlo a navíc se stejně nudím.

Nikdo:

Hluboko v lese se z mladíka stal během pár vteřin obrovitý vlk, který se s neuvěřitelnou rychlostí rozběhl lesem, nebylo nic, co by ho dokázalo zastavit.

Tou samou dobou bylo několik jiných vlků na opačné straně lesa a tam se trénovali v boji proti potencionálnímu nepříteli.

Právě v tuto chvíli se k hranici vlčího území blížil mladý chlapec nesoucí v náručí něco zamotaného do deky. Byl to upír, který touřil po smrti. Několik metrů před hranicí vlčího území se zastavil, nadechl se, pohlédl dlouze a zarmouceně na deku, v níž měl tělo lidského chlapce, a pak lidskou rychlostí vyšel vstříc vlčímu území. Nespěchal, jen šel, všude kolem sebe cítil vlčí odér, pousmál se, zavřel oči a šel stále dál, věděl, že ho najdou.

Seth běžel ve vlčí podobě nedaleko od něj a do této chvíle o něm nevěděl, až nyní ucítil nasládlou upíří vůni, jeho první myšlenka byla, že je to některý z Cullenových, ale když nasál do nosu pořádně, tak si uvědomil, že tohoto upíra nezná. Byl zrovna jediný z jeho smečky, kdo byl ve vlčí podobě, tak nemohl v myšlenkách nikomu dalšímu říct o tomto cizinci. Jediné, co mohl udělat, bylo zavýt. Lesem se ozývalo dlouhé a hlasité vytí, dolehlo až do domu Claewarerových, kde si Leah probírala svůj šatník a při zvuku bratrova vytí vyběhla z domu a běžela jeho směrem.

Stejným směrem se rozběhli i vlci, kteří trénovali na opačné straně lesa, k nim se přidalo i několik dalších mladíků, kteří se v mžiku změnili na vlky.

Sethův hlas dolehl i do domu obývaného nesmrtelnými zvířecí krví se živícími Cullenovými. Ženské členky rodiny zůstaly v domě a mužští členové a s nimi i Jacob vyběhli za hlasem.

Upír šel dál lesem, slyšel hrozivé vytí, otevřel oči, ale nezastavil se, díval se před sebe a jemně se usmíval. Už z dálky slyšel, jak se k němu blíží těžké, mohutné tlapy přinášející smrt. Pár metrů před ním byla malinkatá louka, došel až tam a uprostřed se zastavil.

Gustav:

Vlčí pach byl všude kolem mě, byl jsem na jejich území, bylo to jako tenkrát, jen s jedním rozdílem, že jsem tentokrát věděl, komu ten pach patří. Nezastavil jsem se, šel jsem pomalu dál, nikam jsem přece nespěchal, věděl jsem, že mě najdou, a když ne oni, tak Cullenovi určitě, oni mou situaci určitě pochopí a pomůžou mi, věřím tomu. Sevřel jsem ještě pevněji Jimiho v mém náručí, ale ne příliš pevně, jeho tvář jsem měl zakrytou, nesnesl bych pohled do jeho mrtvé tváře.

Nedaleko ode mě jsem uslyšel vytí.

„Takže už o mně ví,“ zašeptal jsem si pro sebe.

Šel jsem dál. Brzy jsem slyšel blížící se dusot vlčích tlap, byli ještě daleko, ale byli hodně rychlí. Kousek přede mnou ležela v lese malá louka, byla posetá malými bílými kvítky, když jsem nasál do plic vzduch, cítil jsem jemnou vůni rosy, medu a mechu. Došel jsem až do středu téhle nádherné louky a zastavil se. Byli už blízko, chybělo jen pár vteřin.

„Jimi, neboj se už nebudeš sám... jdu k tobě,“ naklonil jsem se k bratrově hlavě a zašeptal jsem mu uklidňující slůvka, věděl jsem, že už nic neslyší, ale tahle slova patřila spíše mně samému.

Zavřel jsem oči a držel Jimiho tělo v náručí jako můj nejcennější poklad. Měl jsem určitě černé oči, cesta byla dlouhá a já celou dobu nic nelovil, ale nevnímal jsem tu žízeň, nevnímal jsem nic.

Konečně jsem je uviděl, zastavili se pár metrů přede mnou v lese a zuřivě na mě vrčeli. Věděli, co od nich chci? Pamatovali si mě? Nevěděl jsem to. Cítil jsem z nich zmatek, nevěděli, co si se mnou mají počít. Zdálo se mi jich tu víc než tenkrát.

Najednou mi došlo, že možná nechtějí ublížit tomu člověku, kterého tu držím. Možná neví, že je už mrtvý. Když mi to došlo, tak jsem ani já nechtěl, aby přišlo Jimiho tělo k ještě větší úhoně.

Pomalu jsem se sehnul a opatrně položil Jimiho na zem mezi ty bílé květy, stále jsem se na něj díval, připadalo mi to jako věčnost. Myslel jsem si, že mě zabijí hned, ale čekali. Nechápal jsem, na co chtějí čekat, chtěl jsem to mít už za sebou, chtěl jsem zemřít!

Z jejich pocitů jsem jasně vyčetl, že mě chtějí zabít, jsem jim odporný, nenávidí mě a chtějí mě zabít. Nezazlíval jsem jim to.

Tak na co tedy čekali? Nedíval jsem se jejich směrem, nechtěl jsem, můj poslední pohled měl patřit pouze Jimimu.

Mezi stromy se najednou ozvalo tiché našlapování. Bylo jiné, lehčí, měkčí. Někdo se ke mně pomalu zprava blížil. „Kdo jsi?“ zeptal se ten, kdo se ke mně blížil.

Byl to lidský hlas, a tak jsem se pomalu podíval tím směrem. Stál tam na samém okraji loučky a díval se opovržlivě na mě. Byl opálený a měl na sobě jen ošuntělé ustřižené džíny. Neodpověděl jsem mu a otočil se znovu na Jimiho.

„Prý už jsi tu jednou byl...? Co tu chceš?“ zeptal se znovu.

Na co se tak ptá, proč mě jednoduše nezabijí! Nechci se s někým bavit, chci zemřít! Chtělo se mi křičet, ale nedokázal jsem ze sebe vydat ani hlásku.

„Dobrá, jestli nechceš mluvit, tak nemusíš, zabijeme tě i bez řečí!“ jeho slova se rozezněla lesem a já v nich cítil svou spásu.

Zavřel jsem oči a zvedl tvář k nebi. Usmál jsem se, protože jsem si v duchu představoval, že už jsem s bratříčkem a objímám ho a spolu se smějeme. Chtěl jsem přitom nevnímat okolí, ale nešlo to.

Ze všech stran se ke mně rozeběhly dusající tlapy, ale já se ani nepohnul. Dusot ustal stejně rychle, jako začal, cítil jsem horko, které vyzařovala jejich těla, jejich srdce splašeně bila kousek ode mě, jejich páchnoucí dech mně vál kolem hlavy, ale nic se nestalo, nerozuměl jsem tomu. Řekl, že mě zabijí, tak na co čekají. Ve stejnou chvíli, kdy jsem zaslechl šustění látky deky, jsem otevřel oči, napřímil se do bojového postoje a zavrčel jako ještě nikdy. Vlci kolem mě to nečekali a někteří z nich vyjekli překvapením, jiní mé vrčení opětovali.

„Zabijte mě! Na co ještě čekáte, chcete to udělat! Tak do toho!“ zavrčel jsem na ně v zuřivosti.

Místo odpovědi se mi však dostalo jen to, že jeden z vlků sáhl prackou po dece, kterou bylo omotané Jimiho tělo. Tento nepatrný akt mě však rozzuřil a já po tom vlku vyskočil a udeřil ho vší silou do tlamy, myslím, že jsem mu přitom zlomil čelist, protože se ozvalo slabounké křupnutí...

„Nedotýkej se ho, nikdo se ho nebude dotýkat!“ zavrčel jsem jeho směrem.

Ve stejnou chvíli, kdy tento vlk letěl o několik metrů dál na záda, se na mě vrhli ostatní vlci. Jejich ostré zuby se mi zabořovaly do těla, cítil jsem neuvěřitelnou bolest, když prorážely mou jinak nezranitelnou kůži. Ale já se už nebránil, házeli se mnou jako s hadrovou panenkou. Jeden z nich se mi zakousl do krku a já věděl, že stačí jen málo a jediným kousnutím mi oddělí hlavu od těla. Čekal jsem, že to udělá, ale nestalo se tak, zdálo se, že stále ještě na něco čeká. Najednou jsem to ucítil, jejich myšlenky. Nechápali, co tu dělám a teď čekali na vůdce svých dvou smeček, aby ti rozhodli, co se bude se mnou dál dít. Ten, který mě držel v sevření, rozhodně neměl chuť mě zabíjet, ještě nikdy nikoho nezabil, poslední ránu dal vždy někdo jiný a jak jsem pochopil, tak se znal s Cullenovými a pamatoval si mě, když jsem tu byl poprvé, ale nechápal, proč jsem se vrátil a ještě k tomu se zakrvavenou mrtvolou v náručí.

„Udělej to prosím,“ zašeptal jsem tak, aby to mohl slyšet jen ten vlk, který mě držel. „Prosím, nebráním se.“ Vlk při mých slovech úzkostně zakňučel a k němu se přidali ještě dva další. Až díky tomu jsem pochopil, že spolu mluví v myšlenkách jen v rámci své smečky a ne obě smečky dohromady.

Z dálky se sem blížily další těžké tlapy a kroky. Bylo mi jasné, komu ty kroky patří. Čekali, dokud se tu nesejdou všichni, hlavně vůdci smeček. Vlk, který mě držel, mě popotáhl kousek stranou, aby na mě jeho vůdce lépe viděl. Pohlédl jsem na něj, byl to ohromný, svalnatý a hnědý vlk, ale on mě ani tak neupoutal, ale spíše ti, kteří stáli vedle něj. Byli tam Cullenovi, tedy jen jejich muži.

„Gustave, dlouho jsme se už neviděli, co tu děláš?“ zeptal se mě svým chlácholivým hlasem Carlisle.

„Prosím, pomozte mi,“ zašeptal jsem, věděl jsem, že mě uslyší, ale nechtěl jsem to říkat nahlas, nechtělo se mi to nahlas vyslovit.

Sklonil jsem hlavu, nechtělo se mi na něj dívat, z jejich pocitů jsem cítil, že vypadám žalostně, ale to mi bylo jedno, už mi bylo všechno jedno.

„S čím ti máme pomoct?“ zeptal se obezřetně Jasper.

„Zemřít.“ Moje slova zasáhla všechny kolem mě, cítil jsem jejich pocity jako nárazovou vlnu, ktrá se od nich vracela zpátky ke mně a tím mě ještě víc ubíjela.

„Odpusť, Carlisle, ale tohle já nemůžu, nevydržím to. Jeho emoce jsou na mě příliš silné,“ řekl najednou Jasper, vzpomínám si na něj, má podobnou schopnost jako já, podíval jsem se na něj soucitně, i já cítím pocity všech kolem mě, naštěstí od něj je dokážu i částečně blokovat.

„Co se děje, Jaspere?“ zeptal se ho Carlisle.

„Chce tak moc zemřít, že to tu Jasper nemůže v jeho blízkosti vydržet. Gustav sem přišel z jediného důvodu...“ vložil se do řeči zrzavý mladík, byl to ten, který uměl číst myšlenky, Edward, nelíbilo se mi, že se mi někdo hrabe v mysli, ale teď už mi bylo všechno jedno.

„Chce, abychom ho zabili, nemá už důvod žít. Stal se vegetariánem, živí se už jen krví zvířat a dokáže dobře odolávat lidské krvi, ale už nemá pro co žít, myslím, že já ho chápu nejlépe.“

„Jak bys mohl, jsi šťastný, cítím to z tebe,“ řekl jsem.

„Ano, nyní jsem, ale nebylo to tak vždy, i já si přál zemřít, ale nyní vím, že to není řešení,“ odpověděl mi.

Jeho slova mě urážela, jak mohl vědět, co cítím, on neví nic, nikdo z nich nic neví! Nechtěl jsem tu už dál zůstávat. Chytil jsem vlčí čelist, která svírala mé hrdlo, a v mžiku ji rozevřel a vysvobodil se.

„Je to řešení! Je to mé řešení! Když zemřu, tak budu s ním, budeme zase spolu!“ zařval jsem na něj.

„To si nemyslím...“ pronesl vážným hlasem, „on určitě skončí v nebi, o tom nepochybuji, ale ty jsi přece bytostí bez duše, která zabíjela lidi pro krev, opravdu si myslíš, že se i ty dostaneš do nebe?“ Měl pravdu, já nemám právo se dostat do nebe. Jsem bestie, která si to nezaslouží, jsem vrah!

Padl jsem na kolena a složil tvář do dlaní, kdybych mohl, tak bych se rozbrečel jako malá holka, ale nešlo to.

„Zařídím mu pěkný pohřeb, jestli chceš?“ zeptal se mě najednou Edward.

Neodpověděl jsem mu na to ani v myšlenkách, jen jsem se dál utápěl v sebelítosti.

„Edwarde, myslím, že bys nám měl všem vysvětlit, o co tady jde,“ vložil se najednou do řeči někdo jiný. Podíval jsem se jeho směrem, nepoznával jsem ho, byl stejně opálený jako ten předešlý mladík a měl na sobě šedé triko a kalhoty.

Čiň, jak považuješ za vhodné, řekl jsem v myšlenkách, mně je to už beztak jedno.

„Gustav se stal vegetariánem jako my, aby si mohl vzít k sobě svého mladšího bratříčka, chtěl ho zabezpečit a postarat se o něj... Když se za ním vydal, tak už bylo pozdě a chlapec spáchal sebevraždu, Gustav nyní nemá pro co žít, protože celý jeho nový život zaměřil jen na péči o bratra a po jeho smrti nemá jeho život nyní smysl.“ Jeho slova byla pravdivá a přesto zraňující, měl pravdu, ale stejně mě to bolelo.

Vlci kolem mě se se smutným kňučením rozestoupili a uvolnili mi cestu k tělu mého bratra.

„Nedokážeme ti pomoct tě zabít, ale jestli s tím souhlasíš, tak ti pomůžeme pohřbít bratra... Co tomu říkáš?“ zeptal se mě Carlisle obezřetně. Neřekl jsem nic, jen jsem na něj pohlédl a krátce pokynul hlavou.

Autor: WereVampira (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Úplněk za svitu luny - 22. kapitola - Jsem tu, přišel jsem zemřít: