Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Upírů se nezbavíš - 4. kapitola

01.06.2013 (13:30) • Machy • FanFiction na pokračování • komentováno 18× • zobrazeno 3165×

4. kapitola

V tom jsem se nemýlila. Další den jsem měla až večerní směnu, ale když jsem vešla do baru, už tam seděl. Povzdechla jsem si a vydala se sundat si bundu, odložit věci a pak teprve za bar.

„To nemáš co dělat, že si pořád děláš výlety do městečka, kde stejně není nic zajímavého k vidění?“ zeptala jsem se ho.

„Myslím, že jedna barmanka tu stojí za to vidět ji. No, řekl bych, že nejen za vidění,“ řekl a přejel mě těma svýma rentgenovýma očima odshora až dolů. „Můžeš mi rovnou dolít,“ dodal ještě.

Nalila jsem mu do skleničky bourbon a postavila ho beze slova před něj. Měla jsem v plánu ho ignorovat, ale on měl se mnou nejspíš jiné úmysly.

„Tak když už se vídáme každý den, co kdybys mi o sobě něco řekla,“ navrhl.

„Isabella Swanová, dvaadvacet let, barmanka, stačí?“

„Proč jsi na mě tak naštvaná?“

„Kvůli tomu, že ses tu objevil, jsem dostala od Jakea kartáč, jak kdyby to byl můj otec. Hučel do mě celý večer, že nejsem normální a jak prý se mohu stýkat s upíry po tom, co jsem si s nimi všechno prožila. Tak promiň, jestli z tebe nejsem bůhvíjak nadšená,“ přiznala jsem mu. Byla to pravda, Jake mě s těmi svými řečmi už doháněl k šílenství. Ještě chvíli a už by mě fakt museli někam zavřít.

„A co ti upíři provedli?“ zeptal se.

„To ti fakt vyprávět nebudu a rozhodně ti nebudu o sobě poskytovat informace,“ uzemnila jsem ho.

„Víš, jsi pro mě tak trochu záhada. Jen tak se zastavím v náhodném baru, který vidím po cestě, a tady na mě čirou náhodou čeká přidrzlá sexy barmanka, která spala s Původním, její nejlepší kámoš je vlkodlak…“

„Měnič,“ opravila jsem ho.

„Dobře, měnič. Nějaký upír jí očividně něco udělal a ví o čarodějkách. Vlastně toho ví o všem víc než kdejaký upír. Tak kdo jsi, Isabello Swanová?“ zeptal se mě nakonec po tom, co mě analyzoval.

„Jsem jen člověk.“

„Možná na pohled, ale je přímo do očí bijící, že tě k sobě stahuje nadpřirozeno. Jako by chtělo, abys byla součástí. Nebojíš se smrti, ba dokonce ještě tu tenkou hranici mezi životem a smrtí provokuješ a náramně se při tom bavíš. Nevyznám se v tobě, jsi samé překvapení a už jen čekám, co dalšího přijde.“

Řekl mi jen to, co už jsem sama dávno věděla. Přitahuji upíry a všechno to kolem a nemůžu to nijak ovlivnit. Po odchodu Edwarda jsem si přála, abych už nikdy nemusela řešit něco podobného, a za chvíli se Jake proměnil ve vlka. Když jsem odešla z Forks, situace se v podstatě opakovala. Nevyhledávala jsem oblasti, kde bych něco takového očekávala, a přesto to přišlo. Bum a další pohroma byla tady.

„Neříkáš mi žádnou novinku,“ řekla jsem.

„Tak co dalšího z tebe vypadne? Potkala jsi ještě další nadpřirozenou bytost? Už vím, teď mi oznámíš, že jsi potkala něco, co ani nevím, že existuje, určitě.“

Tomu jsem se musela jen zasmát. Když jsem sem přišla, měla jsem chuť useknout mu hlavu jen, abych se na něj nemusela koukat, a měla jsem vážně špatnou náladu, ale on mi ji tak nějak dokázal vylepšit… o dost. Ale vlastně za moji špatnou náladu mohl tak trochu on, protože na vině byla jeho přítomnost, která spustila tu Jakeovu přednášku, takže mu rozhodně nemám za co děkovat.

„Myslím, že to pro tebe určitě nebude novinkou, vzhledem k tomu, co o tobě vím. Fajn, můžu ti říct, že už jsem potkala někoho, kdo původně byl vlkodlakem, ale teď je…“

„Hybrid.“

„Přesně,“ potvrdila jsem mu.

„Dobře, a to je všechno? Nic dalšího?“ přesvědčoval se.

„Ne, myslím, že ne. Měla bych znát ještě něco?“ zeptala jsem se na oplátku.

„Snad ani ne,“ přisvědčil.

„Tak a teď zpátky k tobě. Co mi o sobě řekneš? To, že jsi fanda podivností, mi totiž rozhodně nestačí,“ pronesl s ironickým úsměvem.

„Bože, ty jsi otravný. Fajn, jinak bys mi stejně s tím nedal pokoj. Uděláme to ale takhle: ty se mě zeptáš na jednu otázku a pak se tě na jednu zeptám zase já. Souhlas?“ navrhla jsem.

„OK. Takže než jsi začala tady pracovat, kde jsi vlastně žila?“ položil první otázku.

„Původně jsem z Forks, stát Washington, ale pak jsem se s mámou přestěhovala do Phoenixu. Potom jsem žila zase ve Forks a teď už něco přes tři roky střídám města,“ řekla jsem mu podrobně a pokračovala svojí otázkou:

„Kde ty teď žiješ?“

„Ve svém rodišti…“

„Takže Mystic Falls,“ skočila jsem mu do řeči. „Město, kde se v jeden den stane víc podivností než ve zbytku světa za celý měsíc,“ dodala jsem ještě.

„Ty toho o mně vážně hodně víš,“ zasmál se.

„Ani ne.“ Zakroutila jsem lhostejně hlavou.

„Ale jo, jsi můj velký fanda. Co tvůj rodinný a partnerský stav?“ zajímalo ho.

„Táta, máma, mámin manžel, žádní sourozenci. Svobodná, nezadaná, bezdětná,“ podala jsem mu výčet. „Co ty?“ oplatila jsem mu.

„Rodiče mrtví, o Stefanovi už víš a další příbuzné už nemám. Jsem naprosto bez závazků,“ vysvětlil mi s tím jeho úsměvem.

„Kromě tvé lásky k Eleně,“ opravila jsem ho.

Na to se jen podíval stranou a nic neřekl.

„Jak jsi na tom ty s láskou?“ zeptal se.

„Kromě mé první lásky nic. Dávám přednost kontaktu pouze na fyzické bázi a pak jdu o dům dál,“ řekla jsem neurčitě.

„Ta první láska, to byl upír?“ vyzvídal.

Jen jsem přikývla.

„Co ty? Katherine, Elena, co dál?“ oplatila jsem mu stejnou mincí.

„Sto padesát let jsem truchlil po Katherine a vymýšlel, jak ji vrátit zpátky k životu, a pak si ta psychopatická děvka, co předstírala vlastní smrt, jen tak nakráčí do města. No, řekněme, že mě to přešlo. Pak jsem se začal tak trochu sbližovat se Stefanovou holkou, shodou okolností dvojnicí Katherine. Naše rodina má zřejmě slabost pro potomka Petrové. A mezitím spousta a spousta sexu,“ vypověděl mi.

„Co přátelé? Ten měnič, čeho dalšího se mám bát?“ Ironicky se usmál.

„Vlastně moc nikoho. Nemám ve zvyku dělat si na každém rohu přátelé. Jen ten měnič, možná nějaký ten Původní, kámoška čarodějka a sem tam nějaký ten hybrid či upír.“ Zasmála jsem se.

„Brnkačka,“ pokrčil rameny.

„Ta samá otázka.“ Nechtělo se mi vymýšlet, na co dalšího se ptát, navíc on měl celkem dobré otázky, i když trochu otravné.

„Většina Stefanových a Eleniných kamarádů mě nesnáší, protože jsem se pár z nich pokoušel zabít. No, spíš většinu z nich. Nějací ti přátelé z dřívějška a můj nejlepší přítel, parťák na pití.“

„Taky upír?“ zeptala jsem se.

„Učitel na střední.“ Ušklíbl se.

Tomu jsem se vážně musela zasmát.

„Jak se, proboha, spřátelí středoškolský učitel s upírem?“ vydolovala jsem ze sebe mezi záchvatem smíchu.

„Jednoduše. Když ten profesor učí dějepis, dost toho ví a jako koníček na cestách zabíjí upíry, aby našel toho, co zabil jeho ženu, a pak se dozví, že vlastně ten upír jeho ženu nezabil, jen ji přeměnil, protože to sama chtěla víc než cokoliv. Dozví se to od toho upíra, tedy ode mě, objeví se jeho upíří žena v našem městě a nic k němu necítí. Jako bonus vyjde najevo, že je to vlastně Elenina biologická matka, která nakonec u vlastního hrobu shoří na slunci. To spustí řetězovou reakci, takže se ti vlastně nechce pít samotnému a už je pak jedno, kdo sedí na baru vedle tebe. Nakonec musíš občas dělat zálohu, až zjistíš, že to neděláš čistě z vypočítavosti nebo dobroty srdce, ale protože se z něj stal tvůj přítel.“ Vážně dlouhý příběh, už jsem si myslela, že ani nikdy neskončí.

„Wau.“ Co jsem na to mohla jiného říct? Vím, byla to hloupá reakce, ale takové přiznání překvapí.

Během našeho rozhovoru jsem musela lítat po place, takže jsme občas museli naše dialogy na chvíli přerušit. Štěstí, že jsem žena a zvládnu víc věcí najednou, na rozdíl od chlapů. Povídalo se s ním ale vcelku dobře, až mě to samotnou překvapilo. Ano, pořád byl arogantní, ale teď už to bylo v jiném smyslu. Je přece upír, má právo se vytahovat, co se vzhledu týče, je to vážně pěkný chlap. Předtím mi ale připadal arogantní v tom, že se choval, jako kdyby měl nade mnou navrch, byl mi nadřazený, a to se mi nelíbilo. Co se týče druhu, vlastně mi je nadřazený, je upír a já jen člověk, ale stejně se mi to nezdálo. Nevím, možná to původně byl jen můj pocit a třeba se tak vlastně nechoval, kdo ví. Během našeho rozhovoru se to ale změnilo. Jednal se mnou jako se sobě rovnou a nepovyšoval se. Už se na mě nedíval, jako kdybych mu měla sloužit. Možná si stále připadal, že je něco víc než já, ale nedával mi to najevo. Smál se se mnou, hodně jsme se nasmáli a pokračovali v dotazech. Ten nápad s otázkami byl vážně dobrý, protože jsem se už dlouho takhle nepobavila. Čas ubíhal jako voda, aniž bych si to uvědomovala, až jsem posléze zjistila, že už je skoro konec mé pracovní doby. Nemohla jsem tomu uvěřit. Často byly večery v tomhle baru nudné a dnes jsem s ním měla pocit, jako bych přišla sotva před chvílí.

Odcházel až těsně před zavíračkou a já jsem pak po baru lítala jako zběsilá, abych všechno stihla, protože se mi vážně nechtělo zůstávat tam přesčas. Všechno jsem ale zvládla a odcházela jsem domů jen o pět minut později s úsměvem na tváři. Odpoledne bych si ani nepomyslela, že mi dneska ještě něco může zlepšit náladu - a obzvlášť on ne. Když jsem došla do svého bytečku, vysprchovala jsem se a šla spát.

Autor: Machy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Upírů se nezbavíš - 4. kapitola: