Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Upír nebo čaroděj? - 24. kapitola

14.09.2013 (09:00) • klarusha • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1544×

„Jestli budeš chtít… Počkám u hodinářství ve vedlejší ulici,“ zašeptal jsem a pomalu se vydal tím směrem. Proplétal jsem se mezi lidmi i Smrtijedy a čekal, co udělá Bella. Zatím stála pořád na stejném místě a nedávala na sobě nijak znát, že by cokoliv plánovala.

Poté se vydala k jednomu z mužů v kápích. Zatrnul jsem uprostřed pohybu. Že bych se v ní snad zmýlil? Že by se zmýlil i Jasper? 

Bella

„Jdu něco vyřídit. Hlídejte to tu,“ rozkázala jsem Crabbeovi hlasem, který nepřijímal námitky.

Ačkoliv se mu to asi dvakrát nelíbilo, krátce se uklonil na znamení souhlasu.

„Jestli se tu něco stane, odneseš si to,“ pohrozila jsem a podívala se na něj pohledem, který by dokázal metat blesky.

Bez dalšího zdržování jsem se vydala sebejistým krokem pryč, ve směru vedlejší ulice. Všude kolem se to hemžilo Smrtijedy. Voldemort šílel, když mu těsně před jeho očima Potter unikl. Momentálně hledal způsob, jak se do domu na Grimmauldově ulici dostat a jen tak tak nenechal zabít Snapea, který prohlásil, že on už má přístup do domu odepřen a nedokáže tak svému pánovi pomoct.

Vešla jsem do ulice a rozhlédla se kolem. I tady byli. Byli úplně všude a já nechápala, jak si chce Edward promluvit. Já vlastně ani nechápala, proč si chce promluvit, i když jsem za to byla nesmírně ráda. Znovu ho vidět…

Zastavila jsem před hodinářstvím a dřív, než jsem se stačila rozhlédnout kolem, dolehl ke mně jeho hlas:

„Pořád tu není dost bezpečno. Jdi o dvě ulice dál, ke kostelu.“

Nevěděla jsem, jak tohle dělá. Jak to, že ho nemůže opravu nikdo vidět. Ale vydala jsem se poslušně dál. Hnalo mě něco hluboko uvnitř, co jsem pořádně neznala. A čeho jsem se i obávala. Něco, co mě nutilo jednat jinak, než jsem plánovala. Jako třeba tehdy v domě Láskorádových… Bylo šílené nechat je utéct a riskovat tak svůj život.

Já v jádru opravdu nebyla zlá, ale život mě donutil postavit se na Voldemortovu stranu a i když jsem ho nenáviděla, neviděla jsem cesty zpět. Neviděla jsem možnost úniku z jeho moci. A tak bylo lepší hrát oddanou a doufat, že to nakonec nějak dopadne… Že ho někdo, třeba i ten opěvovaný Harry Potter, zabije a já, jeho pravá ruka, nějakým zázrakem přežiju.

Došla jsem před kostel a zlehka se pousmála. Nikde v okolí žádný z mých známých.

„Ahoj,“ ozvalo se tiše přímo přede mnou a náhle tam stál Edward upírající na mě své nádherné, zlaté oči. Ehm… Zlaté? Nikdy v životě jsem takovou barvu neviděla a asi bych se nad tím v jiné situaci hlouběji zamyslela, ale teď… Jeho blízkost vyřazovala mou jindy racionální mysl a dovolovala mi zabývat se jen jím.

Edward

Díval jsem se do jejích čokoládových očí a stále tomu tak nějak nemohl uvěřit. Stál jsem jen pár desítek centimetrů od ní a kolem nelétaly jiskry ani nepadaly předměty.

„Neměli bychom jít na nějaké bezpečnější místo?“ navrhla po chvíli ticha a přerušila tak magické spojení našich pohledů.

Přikývl jsem a váhavě k ní natáhl ruku. Jemně položila svou dlaň na tu mou a trochu s ní cukla, když ji překvapila moje teplota. Tázavě mi pohlédla do očí a já jen zakroutil hlavou. Nemohl jsem jí říct, kdo jsem. Ohrozil bych tím sebe, ji i všechny ostatní v úkrytu.

Opatrně jsem sevřel její křehké prsty a přesunul nás na opuštěnou pláž v Irsku. V okruhu jednoho kilometru nebylo jediného člověka. Jen moře, písek, kamení a louky. Nad námi nebe pokryté pár mraky a kolem chladný větřík. Doufal jsem, že nezačne pršet.

Bella se porozhlédla kolem a pak znova stočila pohled na mě.

„Proč sis se mnou chtěl promluvit?“ otázala se zaujatě.

„No… Vlastně ani nevím,“ zamumlal jsem. Já to věděl moc dobře. Potřeboval jsem jí být nejblíž  jak jen to šlo, ale bylo obtížné to přiznat otevřeně. „Doporučil mi to bratr.“

„Doporučil ti to bratr?“ zopakovala po mně s pozdvihnutím jednoho obočí.

„Jo, řekl, že bychom to oba potřebovali,“ přiznal jsem a čekal na její reakci.

K mému překvapení se rozesmála.

„Tvůj bratr je snad psycholog?“ 

„Něco na ten způsob,“ souhlasně jsem přikývl. Malá lež mě snad nezabije. Obzvlášť, když je to pro dobro všech. Pomalu jsem se vydal po pláži a ona na svých vysokých podpatcích kráčela vedle mě. Nutno dodat, že se jí nešlo zrovna nejlíp. „Nechceš se zout?“

„Cože?“ Po tváři ji přeběhl stín neporozumění.

„Šlo by se ti líp,“ vysvětlil jsem a střelil pohledem k jehlám na jejích nohou. Nádherných dlouhých nohou v těsných černých kalhotách.

Zasmála se a jala se zouvání bot. Při příležitosti si přišlápla svůj dlouhý černý plášť a začala padat k zemi. Pohotově jsem ji chytil do své tvrdé náruče a octl se tak jen pár centimetrů od její tváře.

Vydechla mi do tváře svůj sladký, horký dech a upřela pohled do mých očí. Já jí ho s radostí opětoval a nemohl se od tekuté čokolády odtrhnout. Měl jsem pocit, že vidím až na dno její duše. Viděl jsem všechno to dobro, co se uvnitř skrývalo.

„Děkuju,“ šeptla svými plnými rty a moje oči neodolaly pohledu na její ústa barvy zralých jahod. Aniž bych to plánoval, naklonil jsem se k ní ještě blíž. Ona na oplátku střelila pohledem k mým rtům a překonala poslední kousek prostoru mezi námi.

Ve chvíli, kdy se naše rty setkaly, jsem pocítil něco neuvěřitelného a byl tak donucen přitisknout si ji k sobě pevněji. Její hebké, horké rty se váhavě, avšak s dávkou vášně, otíraly o ty mé a způsobovaly tak něco, co jsem nikdy dřív nezakusil.

Byl jsem neskutečně rád, že mi čarodějnická krev nezpůsobovala v hrdle takový žár jako lidská, protože i bez toho mi její vůně motala mou upíří mysl. Její horké tělo v mých rukou tomu nijak výrazně nepomáhalo. Cítil jsem každý sval, každé zrychlené bouchnutí jejího srdce.

Pootevřela rty a já tak mohl do jejích úst vniknout svým chladným jazykem. Chutnala výborně. Ne jako krev, která měla za úkol nasytit. Ale jako sladké jahody spojené s ještě něčím… Přesně takhle jsem si představoval chuť lásky.

Odtrhla se ode mě, aby nabrala do plic nezbytný kyslík a já upřel svůj pohled do jejích očí. Zhluboka dýchala, jak se snažila zklidnit tep. Omráčeně se na mě zahleděla a pak zamrkala.

„Tvoje oči… Předtím byly zlaté,“ zamumlala a já v duchu zaklel. Úplně jsem zapomněl na měnící se barvu mých očí. Postavil jsem ji na vlastní nohy a neodpovídal.

„Edwarde… Proč mi to nechceš říct?“ podívala se na mě a já si povzdechl.

„Ne, že bych nechtěl… Ale já nemůžu. Ohrozil bych tím sebe, svou rodinu, ale i tebe,“ podíval jsem se na ni vážně. Vzal plášť z jejích ramen, aby jí víc nepřekážel a přehodil si ho přes ruku.

„Dobře. A můžeš mi aspoň říct, jestli jsi čaroděj?“ optala se a uchopila do jedné dlaně své boty.

„Ano, jsem. Ale jen z části,“ odvětil jsem a zase se vydal oddechovým krokem kolem moře. Bok po boku s Bellou.

„Chladná kůže, měnící se barva očí, tvrdé tělo…“ mumlala, jak se snažila odhalit moje tajemství.

„Moc tě prosím, nesnaž se přijít na to, co jsem. Voldemort se to nesmí dozvědět. Jinak by všechno mohlo dopadnout hrozně,“ přiznal jsem a ona jen přikývla.

„Kdysi jsi ale takový nebyl. Pamatuju si tě z Bradavic,“ řekla a já se zamyslel. Tohle jsem ji říct mohl.

„Kdysi ne. To až po smrti Cedrica. Umíral jsem, když mě našli neznámí lidé a změnili v tohle,“ ukázal jsem na svoje tělo.

„Umíral?“ zarazila se.

„Jo. Snape mě nevědomky zasáhl kouzlem Sectumsemrpa,“ přiznal jsem. Do vysvětlování mých tehdejších činů se mi dvakrát moc nechtělo.

„Nechceš mi to říct celé? Nemusím to z tebe páčit po větách,“ pousmála se a věnovala mi jeden ze svých jedinečných pohledů.

„Dobře… Ale upozorňuju, že je to docela trapas,“ rezignoval jsem. „Chtěl jsem pomstít Cedricovu smrt a tak jsem se vydal k domu Malfoyových a chtěl zabít Voldemorta. Jenže jak jsem se tak toulal lesem kolem sídla, objevil se rozzuřený Snape, co kolem sebe metal jedno kouzlo za druhým. No a já nestihl uhnout…“

Chvíli se na mě jen mlčky dívala. Snažil jsem se z její tváře něco vyčíst, ale byl obrovský nezvyk nevidět někomu do hlavy…

„Chtěl jsi pomstít bratra?“ zeptala se nakonec něžně a já jen přikývl. „To od tebe bylo moc hezké.“

„Spíš hloupé. Voldemorta bych jen tak zabít nedokázal,“ odpověděl jsem se sklopeným zrakem a nepřestával kráčet po písku. Pak jsem ucítil její dlaň na své paži, jak mi ji jemně stiskla.

„Byl to především projev lásky k bratrovi,“ pousmála se. „A jsem ráda, že jsi to přežil.“

S děkovným úsměvem jsem na ni pohlédl a pak přejel očima její odhalená ramena. Kromě toho, že jí muselo být chladno, jsem se zamyslel i nad tím, že každý kousek jejího těla je prostě dokonalý. A mohl jsem to říct s jistotou, protože černé dlouhé tílko měla tak těsné, jak jen to šlo.

„Není ti zima?“ zeptal jsem se a hned si sundal svoji mikinu. Určitě byla teplejší, než její plášť, co jsem držel v druhé ruce.

„To je dobrý,“ kroutila hlavou, ale jakmile jsem jí mikinu podal, neodmítla. Zachumlala se do ní jako do deky a usmála se na mě.

Její úsměv rozehříval mé mrtvé nitro stokrát víc, než ji ta mikina. Topil jsem se v kaluži lásky stále víc a víc. A děsil jsem se toho, že bych ji třeba už nikdy neviděl. Že by jí třeba Voldemort něco udělal. V tuhle chvíli jsem měl chuť chytit ji do své náruče a už nikdy nepustit. Utéct i s ní někam hodně daleko a nikdy se nevrátit.

„Můžu se tě na něco zeptat?“ nečekal jsem na souhlas a hned pokračoval, abych nějak zahnal myšlenky, co se chtěly vykašlat na všechny mé blízké a být jen s ní. „Proč jsi pořád na straně Ty-víš-koho?“

„No… Ono je to složitější,“ váhala s vysvětlením. Tak moc mě štvalo, že jí nevidím do hlavy a zároveň mě to na ní i tak přitahovalo…

„Máme hodně času,“ pobídl jsem ji a zrovna v tu chvíli mi v kapse kalhot začal zvonit mobil. Chvíli jsem čekal a doufal, že to dotyčný vzdá, ale ono nic, takže jsem mobil s povzdechem vytáhl. „Prosím?“

„Je mi líto, že musím rušit vaši chvilku romantiky, ale okamžitě se vrať,“ rozkázal mi Alicin vysoký hlásek.

„Cože? Proč?“ zamračil jsem se.

„Protože víme, kde je další viteál. A protože Ty-víš-kdo už kontroluje všechny svoje viteály, takže se k tomu předmětu musíme dostat první.“ Povzdechl jsem si a nešťastně pohlédl na Bellu.

„Dobře, už jsem na cestě,“ zavěsil jsem a dal mobil do kapsy. „Myslím, že naše setkání je u konce…“

„A předpokládám, že mi neřekneš konkrétní důvod,“ tušila překrásná čarodějka po mém boku.

„Obávám se, že ne… Možná příště,“ dal jsem tak naději dalšího setkání jí, a především sobě. Natáhl jsem k ní ruku, na které visel plášť, aby si ho vzala. Isabella se jemně pousmála a přikývla. Sundala si moji mikinu a nasadila plášť, načež si i obula boty.

„Asi bude bezpečnější, když se zpátky vrátíme každý sám,“ navrhla Bella a já přikývl. Nechtělo se mi od ní. Každá buňka v těle mi říkala, ať ji neopouštím.

„Tak tedy na shledanou, Bello,“ zašeptal jsem s pohledem upřeným do jejích očí.

„Na shledanou, Edwarde,“ šeptla a váhavě přejela rty po těch mých. Dotek lehký jako od motýlích křídel. A přesto tak intenzivní.

„Ještě jeden dotaz… Jakto, že jsem tě dneska slyšela, ale neviděla?“ zeptala se, když ode mě odstoupila.

„Neviditelný plášť,“ odpověděl jsem, naposled na ni pohlédl a pak se přemístil zpátky do Londýna. Šel jsem vstříc povinnostem. Vstříc boji proti Voldemortovi. A pak, až bude mrtvý, už nebude nic bránit tomu, abych mohl být pořád s ženou, kterou miluji.

Autor: klarusha (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Upír nebo čaroděj? - 24. kapitola: