Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Upír nebo čaroděj? - 23. kapitola

02.09.2013 (15:30) • klarusha • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1571×

„Přiveďte Pána,“ rozlehl se kolem ostrý hlas Belatrix Lestrangeové.

„Neměli bychom Pottera nejdřív vyslechnout?“ hádal se s ní druhý hlas, starší, hrubší, syčivější. Hlas Luciuse Malfoye.

Teď už jsem měla jistotu. Přejela jsem zrakem po všech v pokoji. 

„Jsou v Malfoyovic sídle.“

Les kolem Malfoyovic sídla… Hlavou mi probleskla zšeřelá vzpomínka na místo, kde mě zasáhl Snape. Tehdy jsem byl tak bláhový, když jsem si myslel, že sám zabiju Voldemorta…

Ale teď jsem tu byl znova. Stokrát silnější a rozhodně i moudřejší. A co víc, s posilou v podobě Hermiony a Alice. Zbytek rodiny jsme nebrali, protože by to bylo stejně zbytečné. Potřebovali jsme se jen nenápadně vplížit do domu, popadnout Harryho s Rose a zmizet.

Při troše štěstí možná ještě zasáhnout pár Smrtijedů.

Stočil jsem pohled na dvě ženy, no spíš dívky, vedle mě. Povzbudivě jsem se usmál a znovu se zaposlouchal do hlasů v domě. Voldemortovi poskoci nervózně čekali na příchod svého pána, zatímco vězni, a že jich tam bylo dost, seděli ve sklepě. Bylo by tak jednoduché prorazit stěnu svou pěstí, ale těžko by se pak vysvětlovalo, že jsme s sebou měli buldozer. Naše upíří tajemství muselo být uchováno za každou cenu.

Pokynul jsem rukou a společně jsme vyrazili k bráně sídla. Přeskočit ji s Hermionou v náruči a octnout se tak přímo přede dveřmi bylo to nejmenší… Teď jen se dostat dovnitř.

„Budete mě krýt. Do sklepa to zvládnu sám,“ šeptl jsem a natáhl se po klice. Dveře byly samozřejmě odemčeny, jak patetické… Vešli jsme do obrovské haly a ostražitě se vydali k pokoji, ze kterého vycházely tlumené hlasy.

Nahlédl jsem dovnitř. Vypadalo to slibně. Mého přesunu do sklepa si Smrtijedi nejspíš ani nevšimnou. Naposledy jsem pohlédl na mé komplice, a pak otevřel dokořán, čímž je nechal na pospas šokované hromádce zloduchů.

Rozmazané šmouhy ode dveří až ke sklepu si skutečně nikdo nevšiml. Po sekundě překvapení totiž všichni tasili hůlky a začali s kouzly na rtech mávat ve směru dvou neznámých osob, které jim pronikly do hradu a momentálně uhýbaly všem střelám.

„Ohlídejte někdo Pottera!“ zaslechl jsem ječivý panovačný hlas Bellatrix Lestrangeové. V té době já už ale násilím otevíral dveře zamřížovaného vězení.

„Edwarde,“ sykl překvapeně Harry, když mě zahlédl. Naznačil jsem mu, ať nic neříká a hodil si ho na záda, abychom mohli hned vyrazit ven. Podíval jsem se na Rosalii, ale ta místo toho, aby už stála vedle mě, zvedala ze země Lenku.

„Vezmeme ji s sebou,“ zašeptala.

„Musíme je vzít všechny,“ dodal rychle Harry a já přejel pohledem po výrobci hůlek Ollivanderovi a jakémsi skřetovi, jež se podle myšlenek Pottera nazýval Griphook.

„Všechny vás neunesu,“ sykl jsem. Musel jsem mít aspoň jednu ruku volnou kvůli obraně. Ale nechat jsme je tu nemohli… Ještě dnes večer by byli mrtví.

„Já půjdu po svých. Ty vezmeš Ollivandera a Griphooka a Rosalie vezme Lenku,“ navrhl Harry a já jen přikývl. Na debaty nebyl čas. Alice a Hermionu už začínali naši nepřátelé pomalu zahánět do kouta.

Na záda jsem si hodil skřeta a doufal, že má dost rozumu, aby se sám držel. Pak si přes jedno rameno hodil Ollivandera a s hůlkou ve volné ruce vyrazil ven. Harry se držel těsně za mnou a pochod uzavírala Rose s Lenkou na zádech. Obě dvě měly v rukou hůlky připravené k obraně.

Lidskou rychlostí jsem vyběhl ze sklepa a okamžitě srazil kouzlem nejbližšího Smrtijeda. Udělali jsme jen pár kroků a už se většina pozornosti obrátila našim směrem.

„Pozor na Pottera!“ ječela zase Bellatrix současně se snažíc odzbrojit Hermionu.

Kousek od Harryho se objevil Draco Malfoy a oba po sobě začali střílet. Věřil jsem, že to Harry zvládne a jen pokračoval v cestě ven z téhle místnosti. Celý pozemek byl chráněný kouzly, takže našim úkolem bylo dostat se za hradby. Nebude to tak jednoduché jako cestou sem…

Jen těsně jsem uhnul dalšímu světelnému paprsku, co se ke mně blížil a opětoval palbu. Můj náklad na rameni a zádech ani nemuknul a já jen doufal, že je nárazy o mé kamenné tělo moc nezraní, když jsem sebou tak házel.

„Rose! Vezmi ven i Hermionu!“ zavolal jsem, ale tak tiše, že to slyšeli jen upíři. Byli jsme už skoro u Alice a Hermiony, to znamená ve dveřích na chodbu. Jen Harry trochu zaostával v neustálém boji s mladým Malfoyem. Má sestra přikývla a aniž by někdo stačil něco namítnout, hodila si Hermionu opatrně přes rameno.

„Expeliarmus,“ uslyšel jsem po několikáté zvolat Harryho a konečně se mu to povedlo. Draco si bez hůlky v ruce nevěděl rady a můj přítel tak mohl svobodně, za světla kouzel, která jsme odráželi my, prchat našim směrem.

„Al! Harryho!“ zavelel jsem, když už byl u nás. Má druhá sestra obratně přibouchla dveře, takže do nás nemohli pálit ani nás vidět, a popadla Pottera. Zariskovali jsme a upíří rychlostí se dostali ven z budovy, načež i přes hradby obklopující pozemek.

Všichni jsme se chytli za ruce a chystali se přemístit pryč, když jsem zahlédl dvě postavy, které se náhle objevily kousek od nás. Voldemort a Bella.

Hermiona zdušeně vykřikla a já pevněji sevřel její ruku. Naštěstí se nikdo nepouštěl. S pohledem upřeným do Belliných nádherných a momentálně překvapených očí, jsem naši skupinu přenesl pryč z toho hrozného místa, aby Voldemort stačil zahlédnout co nejméně detailů, včetně našich, relativně dobře zamaskovaných tváří.

Ocitli jsme se někde na pobřeží Anglie a já si zhluboka oddechl. Už jsme snad byli mimo jejich dosah.

„Vy-víte-kdo… Viděl nás?“ ptal se hned Harry.

„Myslím, že ne… Není jednoduché číst v jeho mysli,“ odvětil jsem. Mysl deformována tolika rozdělenými duše byla komplikovaná jako cizí jazyk, který jste se učili jen krátce. Plno věcí nedávalo žádný smysl a další zase dávaly smyslu až přemíru.

„Jste všichni v pořádku?“ podívala se Hermiona starostlivě na Lenku a ostatní vězně. Výrobce hůlek byl ve skutečně bídném stavu a díval se na nás jako na zázrak z nebes. Za to skřet nás pozoroval bedlivě a rozhodně i ostražitě.

„Upíři…“ zamumlal svým chraplavým nepříjemným hlasem po chvíli zkoumání Alice a Rosalie. Bylo zajímavé, že o nás skřeti na rozdíl od čarodějů věděli tolik. Ohledně mé osobnosti se nahlas sice nevyjadřoval, ale v hlavě mu proudil podivný proud myšlenek spojující mě, jako čaroděje a upíra. Jedním slovem čaroupíra.

„Cože?“ pohlédl na něj nechápavě Ollivander a Lenka jen přimhouřila oči, jak si nás měřila. Její otevřená a čistá mysl byl další fascinující objev. Hleděla na vše se zájmem, úctou a mírem. Tolik zajímavých postav, myslí, na jednom místě…

„Vysvětlíme vám to v bezpečí,“ navrhla Alice s milým úsměvem a já přikývl.

Začal pomalý a nebezpečný přesun na základnu. I s pomocí neviditelného pláště to tentokrát bylo děsivé. Náměstí se doslova hemžilo postavami v temných pláštích. Všichni naštvaně a ostražitě přecházeli sem a tam a snažili se blokovat co nejvíc prostoru. Bylo jim jasné, že se tam budeme chtít dostat, ale nevěděli, jak nám v tom zabránit. Byli bezmocní…

Nejblíž dveřím nechodil nikdo jiný, než Voldemortova pravá ruka, Isabella. Na rozdíl od ostatních byla ona klidná a na tváři ukryté hluboko pod kápím jí pohrával jemný úsměv. Tak rád bych věděl, na co zrovna myslela…

A zrovna když už jsem přecházel s poslední várkou, zaslechl jsem její tiché zamumlání, které nikam nesměřovala. Neměla tušení, že to zrovna slyším. Prostě potřebovala říct nahlas, to, co cítí, i když jediným, kdo to měl slyšet, měla být ona sama.

„Kéžbych tě tak mohla zase vidět, Edwarde…“

Mé kamenné srdce poskočilo radosti a já měl chuť ji stáhnout pod neviditelný plášť blíž k sobě. Ale nemohl jsem… To by ani arogantní, vystresovaní Smrtijedi nepřehlédli.

Došel jsem do domu a sundal plášť ze sebe a Rosalie. Vkročili jsme do pokoje, ve kterém už vysvětloval Harry s pomocí Alice a Carlislea vše nezbytné našim novým spolubydlícím. Nemohli tu zůstat napořád, to bylo všem jasné. Ale chvíli jsme je tu nechat museli, minimálně, než se udělá Ollivanderovi, který momentálně ležel na gauči, líp.

„Vy tedy pijete lidskou kev?“ optala se Lenka a nijak nás přitom v myšlenkách neočerňovala. Brala to jako další nezbytnou věc. Jako něco, bez čeho bychom zemřeli. Bylo tak příjemné být upírem, aniž by se na vás někdo díval se zhnusením nebo strachem.

„Ne! Odmítáme ubližovat lidem,“ zakroutil hlavou Carlisle. „Proto se živíme zvířecí krví.“

Jejich povídání jsem na chvíli odsunul do pozadí svého mozku a přes myšlenky lidí a čarodějů venku se zadíval na Bellu. Přesunul jsem se k oknu, abych se na ni mohl podívat vlastníma očima. Víc jsem totiž dostat nemohl. Jen neopětovaný pohled.

„Jdi za ní,“ pobídl mě náhle Jasper myšlenkou. Stočil jsem pohled jeho směrem a střetl se tak s tím jeho, klidným a povzbuzujícím.

„Nemůžu,“ šeptl jsem tiše. Ostatní upíři zaznamenali můj kontakt s Jazzem, ale nijak se nezapojovali. Dál se věnovali čarodějům, za což jsem jim byl opravdu vděčný.

„Ale můžeš. Dokonce bys měl. Oba to potřebujete,“ přikývl s úsměvem můj bratr. Ještě chvíli jsem na něj hleděl a pak se v mé hlavě začal rodit plán, jak bych to mohl uskutečnit. Alicino lehké přikývnutí mě utvrdilo v tom, že by to mělo vyjít.

„Vrátím se co nevidět,“ zamumlal jsem a vydal se ven z pokoje. V chodbě jsem přes sebe hodil neviditelný plášť a otevřel vchodové dveře. Zhluboka jsem se nadechl, abych se aspoň trochu uklidnil. Samozřejmě to mělo nulový účinek.

Pomalými kroky jsem se vydal k ní. Zrovna si dala krátkou přestávku v neustálém zbytečném přecházení sem a tam. Došel jsem až těsně k ní a chvíli nerozhodně hleděl do její jemné tváře.

„Bello,“ šeptl jsem tiše, ale tak aby mě slyšela. Nepatrně sebou škubla a rozhlédla se kolem. Tepová frekvence se jí zvýšila. „Chovej se nenápadně.“

Pokusila se uklidnit a znovu se zahleděla do země.

„To jsem já, Edward,“ zašeptal jsem znova, i když jsem si byl jistý, že můj hlas poznala. „Stojím hned vedle tebe.“

„Proč?“ zamumlala nechápavě, aniž by přitom nějak výrazně pohnula rty.

„Potřeboval… Myslel jsem… Chtěl jsem s tebou mluvit,“ nevěděl jsem, jak správně formulovat větu. Upír, který koktá. Kuriozita…

Mlčela. Upínala pohled do země a lehounce se přitom mračila, jak se snažila přijít na to, co se tu děje.

„Jestli budeš chtít… Počkám u hodinářství ve vedlejší ulici,“ zašeptal jsem a pomalu se vydal tím směrem. Proplétal jsem se mezi lidmi i Smrtijedy a čekal, co udělá Bella. Zatím stála pořád na stejném místě a nedávala na sobě nijak znát, že by cokoliv plánovala.

Poté se vydala k jednomu z mužů v kápích. Zatrnul jsem uprostřed pohybu. Že bych se v ní snad zmýlil? Že by se zmýlil i Jasper? 

Autor: klarusha (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Upír nebo čaroděj? - 23. kapitola: