Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Upír nebo čaroděj? - 21. kapitola

01.05.2013 (07:00) • klarusha • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1601×

„Děkuju.“ Šťastně jsem na ni pohlédl a ona mi pohled naposledy opětovala.

„Rychle, jsou tady nahoře,“ vykřikla tvrdě a shodila z nedaleké komody lampičku, aby přilákala pozornost jejích poskoků. Víc už se na mě nedívala. Vyhlížela Smrtijedy.

„Tak už jdi,“ zašeptala a já její slova uposlechl. Upíří rychlostí jsem se dostal k Alice a Jasperovi, kteří se dole úspěšně ukrývali před nepřáteli. Ti už v té době pomalu vybíhali po schodech.

„Honem, chyťte se mě,“ přikázal jsem mé rodině a pak nás přenesl do Belfastu.

„Edwarde!" zvolala úlevně Hermiona, když jsme se ocitli pár metrů od ní, Harryho a Rona. „Jste v pořádku?"

„Samozřejmě," pousmál jsem se. „Zvládli jsme to."

„A co Isabella? Ona tě jen tak nechala jít? Proč to...," začal chrlit Ron, ale já ho prudkým pohybem ruky utišil.

„Na debaty bude čas potom. Teď se musíme urychleně dostat do domu," řekl jsem. „Půjdeme ve stejném pořadí jako na cestě sem."

Všichni jen přikývli a já je tak mohl pod rouškou pláště postupně dostat do našeho sídla. Tam už na nás netrpělivě čekal zbytek rodiny.

„Nikomu se nic nestalo?" oddechla si Esmé, když nás uviděla celé a zdravé.

„Tak jak se vám vedlo?" ptal se hned Emmett.

„Dopadlo to trochu jinak, než jsme čekali," začal jsem.

„Bohužel nás o takovém vývoji stuace neupozornila žádná má vize," dodala smutně Alice. Byla zklamaná a zmatená, protože dřív by se něco takového vždy dozvěděla ze svých vizí.

„Nejspíš tvůj dar ještě nefunguje na sto procent. Časem se to spraví. A tohle nemohl nikdo předem čekat. Byla to série neplánovaných rozhodnutí," utěšoval ji hned její manžel.

„Pojďme se posadit, abychom vám to všechno mohli povyprávět," navrhl Harry a všichni souhlasně přikývli.

„Konečně jsme přišli na to, co znamená ten symbol v Hermionině knize," začala s úsměvem Alice, no Hermiona ji hned přerušila.

„To je hloupost. Takové předměty nemohou existovat!"

„Proč ne, Hermiono? Jeden z nich dokonce používáš každou chvíli," řekl jsem klidně, ona si ale nedala říct.

„Ale to je hlou..."

„Mohli byste nám prozradit, o čem to mluvíte?" zvýšila hlas Rose.

„Jistě. Promiň," pohlédl na ni omluvně Potter. „Zkrátka jde o to, že podle Láskoráda ten symbol představuje tři předměty: bezovou hůlku, kámen vzkříšení a neviditelný plášť."

„Cože?" optal se nechápavě Emm.

„Všechno to začalo legendou o třech bratrech," řekl jsem a začal vyprávět. Nebyl to pro mě žádný problém, protože jsem měl legendu navěky vrytou do mé upíří paměti.

„Hustě," žasl Emmett, když mé vyprávění skončilo. „Nebylo by super, kdybychom měli všechny ty tři předměty?"

„Až na to, že neexistují," bojovala zase Hermiona. Její logicky uvažující mozek tohle prostě odmítal přijmout. Neviděla žádné důkazy.

„Znovu ti opakuji, že důkaz máš přímo před očima," konstatoval jsem a teatrálně jí před obličejem zamával neviditelným pláštěm.

„Existuje nespočet neviditelných pláštů," oponovala.

„Až na to, že jsou to jen náhražky," vysvětlil Harry. „Všechny po pár letech přestanou fungovat. Podlehnou poškození. Ale tenhle ne. Používal ho už můj táta a stále vypadá jako nový."

„Dobře, dejme tomu, že neviditelný plášť existuje. Ale kámen, co vzkřísí mrtvé? Hůlka, kterou nejde porazit?" Na Hermioninu "racionálně" uvažující stranu se přidala Rose. Vážně skvělé.

„Pokud jde o hůlku, máme dokonce důkazy," pousmál jsem se. Tohle nám Láskorád říct nestihl, no, já si to naštěstí přečetl v jeho hlavě. „Celou historií se táhne řada podivných vražd a soubojů, které může mít na svědomí jedině tahle hůlka."

„Pak by ale nemělo být těžké najít aktuálního majitele, ne?" zamyslel se Carlisle.

„Bohužel se před pár desítkami let stopa utrhla," povzdechl jsem si. Jaká škoda. Kdybychom bezovou hůlku měli, poražení Voldemorta by byla hračka.

„Položme si základní otázku...," rozhodl Jasper. „Proč vám vlastně Brumbál dal knihu s tím symbolem? A je jisté, že to náhoda není."

„Možná, že chtěl, abychom našli tu hůlku a mohli tak jednoduše porazit Voldemorta," navrhl Ron.

„To si nemyslím," zakroutil jsem hlavou a chvíli mčel. Všichni se snažili přijít na rozumné vysvětlení, když tu najednou Harrymu probleskla hlavou jedna z Voldemortových vzpomínek.

„A co kdyby...," začal Potter rozvádět svou teorii, no, já ho ani nenechal domluvit.

„Máš naprostou pravdu, Harry! Jak mě to mohlo nenapadnout! To mučení výrobců hůlek, hledání něčeho... Pán Zla hledá bezovou hůlku!"

Všichni na mě šokovaně hleděli, jen Harry souhlasně přikyvoval. Bylo to

naprosto jasné. Voldemort se snažil najít hůlku, která by mu zaručila vítězství v každém boji, především v tom proti chlapci, který přežil.

„To by ale znamenalo, že by Harry neměl v boji žádnou šanci," zamračil se Jasper.

„Takže musíme najít bezovou hůlku dříve než náš nepřítel," řekl zadumaně Carlisle.

„Ale jak bychom to mohli zvládnout? Musíme hledat viteály. A i tak má Vol..."

„Ne!" vykřikl jsem současně s Alice, abychom zadrželi Rona. Pokud Bella říkala pravdu, a najisto ji říkala, mohlo by nás vyslovení Voldemortova jména vážně ohrozit.

„Omlouvám se," zamumlal Weasley zkroušeně. „Co jsem chtěl říct je, že nejenže máme na starost viteály, Vy-víte-kdo má navíc v hledání hůlky velký náskok."

„Kdybych se ale napojil na jeho mysl, měli bychom rázem stejné množství informací," vydedukoval Harry.

„To nepřichází v úvahu. Je to pro tebe příliš nebezpečné," namítla okamžitě Hermiona.

„Pak budeme muset Vy-víte-koho najít, abych si vše mohl přečíst v jeho hlavě," řekl jsem klidně. Stejně jednou musela přijít chvíle, kdy ho z nějakého podobného důvodu budeme muset vystopovat. Tak proč ne teď.

„To je snad ještě horší možnost," zamumlala Esmé.

„Tuhle debatu nechme na později. Jedno je ale jisté. Budeme se muset rozdělit. Část půjde hledat viteály a část hůlku," oznámil Harry a ačkoliv se to nikomu moc nelíbilo, museli jsme souhlasit. Jiná možnost prostě není.

„Myslíte, že se Pán Zla bude snažit najít i kámen vzkříšení a neviditelný plášť?" zeptala se Rosalie.

„O tom silně pochybuju," zakroutil hlavou Potter. „Neviditelným se dokáže stát pomocí mnoha kouzel. A že by chtěl vzkřísit někoho mrtvého? Neměl nikoho, na kom by mu tolik záleželo. On radši zprovází lidi ze světa, než aby k životu navracel."

V tom jsem musel dát mému přiteli za pravdu. K čemu by někomu, jako je Voldemort, bylo oživování mrtvých? Možná bych dokonce řekl, že by se Voldemort bál návratu některého ze svých mrtvých nepřátel, třeba Brumbála. Z toho by se dalo usuzovat, že než aby kámen hledal, bude ho chtít náš protivník nechat hezky ztracený, popřípadě ho bude chtít zničit.

„Dobře. Teď navrhuju, abychom si na chvíli odpočinuli, pročistili si hlavy a k poradě se vrátili o něco později," pousmál se Ron. Všichni tři čarodějové byli

po výpravě poměrně unavení, a tak jsme je nechali, aby nabrali sil.

Většina upírů se poztrácela někde po domě a já si tak plánoval užít chvilku samoty v jednom z mnoha pokojů v domě. Postavil jsem se k oknu a pozoroval hlídkující Smrtijedy.

Kde teď asi je Bella? A co dělá? Je s Voldemortem? Mé myšlenky se samovolně začaly točit kolem ní. Všechno mě na ní fascinovalo. To ticho myšlenek, to tajemno, to nevysvětlitelné jednání...

A nejvíc mi nedávala spát jedna věc. Co dělala v mé představě o dokonalé rodině? Znovu jsem si párkrát prošel detaily té představy, ale na nic nového jsem nepřišel. Odpověd byla pořád daleko. Anebo možná taky byla na dosah, ale já ji neviděl, nebo si ji nechtěl připustit.

„Není tady," přerušil moje myšlenkové pochody Jasper, který se znenadání objevil přímo vedle mě.

„Cože?" podíval jsem se na něj nechápavě, i když jsem věděl, na co naráží.

„Isabell tu dnes není." Na jeho tváři se objevil veselý úsměv a v hlavě mi ukázal obrázek mě samotného, jak stojím u okna a vyhlížím na ulici.

„Proč by mě mělo zajímat, jestli tu je nebo není?' bránil jsem se.

„Protože se v tobě momentálně rodí nový cit. Láska," odpověděl mi v myšlenkách. Chtěl mi nechat trochu soukromí, a tak plánoval odpovídat pouze v hlavě. Na druhou stranu však jeho myšlenky neprozrazovaly moc najednou a já tak musel čekat na postupné vysvětlení.

„Mluvíš o mé rodině?" dál jsem se marně snažil zapírat. Ani ne tak před Jasperem, jako spíš před sebou. Nechtěl jsem si připustit, že bych se do Belly opravdu mohl zamilovat.

„Edwarde," zasmál se zase v hlavě. Měl dnes nějak moc dobrou náladu. „Sám moc dobře víš, o čem mluvím. Miluješ ji."

„Já? Bellu? Ale vžyť ji skoro vůbec neznám. To není reálné."

„Upíří láska nepotřebuje nějaké informace, pravidla... Prostě miluješ a konec," odpověděl jistě. „Nesnaž se zapírat. Cítil jsem to z tebe u Láskoráda, cítím to z tebe i teď."

„U Láskoráda?" optal jsem se ještě trochu udiveně, pomalu jsem však začínal podléhat.

„Samozřejmě," mrkl na mě. „Když jsi mluvil o tom, že není zlá, já se dole spolu s Alice radoval, že jsi možná našel svou spřízněnou duši."

„Když jsi dokázal cítit mé emoce, dozvěděl ses něco i o ní? Nebo na ni tvůj dar také nefunguje?" zeptal jsem se opatrně. Dřív, než bych si připustil, že ji

opravdu miluji, musel bych mít aspoň naději, že ona mé city opětuje. Kdybych se do ní totiž nadobro zamiloval a ona mě dokonce snad nenaviděla, byl by se mnou konec. Jak říkala má nová rodina, upíři mají jen jeden pokus a bez lásky žít nedokážou.

„Její emoce cítím, ale ona tě přece nemůže milovat od prvního setkání. Není upír." Po jeho myšlenkách jsem trochu poklesl. Můj bratr mi právě řekl, že mě Isabella v podstatě nemiluje. To jednomu náladu moc nezvedne.

„Počkej, nevěš hlavu," reagoval hned Jazz. „Neřekl jsem přece, že by tě snad nenáviděla."

„Jenže..."

„Znova ti opakuju, že není upír. Potřebuje čas. Cítil jsem z ní náklonnost, taky důvěru, naději, ale i strach a opatrnost," myslel si klidně.

„Ale já nemám čas! Každou chvílí se můžeme ocitnout v přímém boji proti našemu hlavnímu nepříteli. Nikdy nevíš, co se může stát," řekl jsem zoufale.

„Neboj, nějak to zvládneme. Jsme upíři. A máme Harryho Pottera," řekl vlídně. Váhavě jsem se pousmál. Netušil jsem, jak to teď bude vypadat. Ale věřil jsem, že to zvládneme. Všichni společně překonáme cokoliv.

„Díky. Za všechno," pohlédl jsem na mého bratra. Jasper jen lehce přikývl a zmizel někam za Alice.

Já tak zůstal sám a mohl si to vše v klidu promyslet.

Když se pak o pár hodin později na náměstí objevila Isabella Swanová a postavila se na stráž kousek od okna, ze kterého jsem hleděl, musel jsem připustit, na čem jsem. Hledíc do její tváře ukryté ve stínu kápi jsem mohl zahlédnout čokoládové oči a v nich dobře ukrývanou něhu. A nezbývalo mi, než si přiznat pravdu.

Zamiloval jsem se.

Ne do upíra nebo člověka. Ale do čarodějky. Smrtijedky.

Zamiloval jsem se do Isabelly Swanové.

Autor: klarusha (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Upír nebo čaroděj? - 21. kapitola: