Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Upír nebo čaroděj? - 20. kapitola

22.03.2013 (13:00) • klarusha • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1564×

EDIT: Článek neprošel korekcí!

„Možná, že opravdu každý upír dokáže kouzlit,“ zamyslela se Hermiona a já s ní naprosto souhlasil. Nezáleželo na tom, že některým to šlo hned a někteří, jako Rosalie, na to šli pomalu. Stejně to fungovalo i u normálních čarodějů. 

„Teď zbývá už jen najít nám všem hůlky a bude to,“ zamnul si potěšeně ruce Emmett. Tohle si opravdu užíval. 

„Jasně. A ještě to chce taky trochu cviku a hlavně hodně teorie,“ zasmála se Hermiona.

„To mi připomíná… Pomůžete mi s tím Patronem?“ obrátil jsem se k ní a Harrymu. 

20. kapitola

„Patroni jsou Harryho obor,“ řekla Hermiona s úsměvem. „Já ti můžu pomoct maximálně s pravidly a teorií, kterou stejně už znáš.“

„Myslím, že hlavní problém bude v tom, že jsi upír,“ zamyslel se profesionál. „Co sis během vyvolání Patrona představoval jako čaroděj?“

„Sebe, Cedrica a naše rodiče, jak sedíme před krbem. A plno detailů k tomu. Vůni domova, hlas mámy,… Jenže nic z toho, kromě bratra, už si po proměně nedokážu vybavit úplně přesně,“ povzdechl jsem si.

„A přesně tohle jsi zkoušel i jako upír?“ pokračoval Harry ve výslechu.

„Ne. Když mi došlo, že si detaily z domu nevybavím, soustředil jsem se hlavně na Cedrica.“

„Jenže to nestačilo. A místo láskou a radostí tě vzpomínky na něj naplňovaly spíš steskem a zlobou,“ odhadoval a já jen přikývl. „A zkoušel ses zaměřit na tvůj nový život? Tvou novou rodinu?“

„Ano. Jednou. Ale nemělo to žádný účinek,“ zamumlal jsem. Nechtěl jsem, aby si všichni ti upíři, bez kterých bych teď už nedokázal žít, mysleli, že pro mě moc neznamenají.

Zarazil jsem se. Teď bych bez nich nedokázal žít. Ale když jsem se pokoušel o Patrona, znal jsem je teprve pár dní.

„Myslím, že už víš, jak na to,“ usmál se Harry, když zahlédl záblesk poznání v mé tváři. „Zkus to ještě jednou. Představ si tu nejšťastnější chvilku s tvou rodinou.“

A tak jsem udělal přesně to, co mi řekl. Zavřel jsem oči a natáhl před sebe hůlku.

V hlavě jsem si vytvořil dokonalý obraz.

Seděl jsem v křesle v obýváku s knihou v ruce. Při stole hráli Jasper a Emmett šachy. Rosalie a Alice pozorovaly televizi, ve které zrovna běžela módní přehlídka. Carlisle a Esmé v kuchyni vesele hovořili o plánech do budoucnosti. Pohledem jsem střelil k Cedricově fotce stojící na komodě a usmál se. Voldemort byl konečně nadobro pryč. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Cítil jsem, že mi už nic nechybí. Že můj život je dokonalý. A zrovna v tom okamžiku se ve dveřích s obrovským úsměvem objevila Bella.

Dřív, než jsem stihl překvapeně přetrhnout tok představ, vynořila se z mé hůlky bledě modrá, průhledná puma.

Já to dokázal. Vytvořil jsem Patrona.

Kolem se ozvalo obdivné zalapání po dechu. Upíři měli možnost něco takového vidět poprvé. A dravá zvířata se mezi Patrony taky objevovala málokdy. Spíš to byla taková jednoduchá a milá zvířata – kočka, zajíc, srna,…

Puma zmizela a já měl možnost se konečně pořádně zamyslet nad tím, co se v mé hlavě objevilo – ne, že by to jedna z komor mého mozku neprobírala nepřetržitě. Jak to, že se v mé dokonalé představě o rodině objevila Isabella?

„Edwarde, já to viděla,“ oznámila mi šťastně Alice a já na ni překvapeně pohlédl. Nechtěla mě tím zatěžovat během mé snahy o Patrona, a tak si až doteď chránila myšlenky. „Mé vize jsou zpět!“

Jasper ji s úsměvem objímal a vůbec ho nezajímalo, co vlastně jeho žena viděla. Podstatné bylo, že viděla dostala vizi o mé představě a vykouzlení Patrona. Zase mohla předpovídat budoucnost.

„Myslím, že je to díky tomu, že jsi začala kouzlit,“ přikývl jsem. Den byl najednou o mnoho lepší. Upíři se naučili první kouzlo, já našel svého ztraceného Patrona – i když v jiné podobě, protože mého dávného králíka vystřídala puma – a Alice se naplno vrátil její dar.

„Tohle všechno mění,“ radovala se Esmé, zatímco rychle objala jasnovidku a pak sevřela v náruči i mě.

„Teď aspoň budeme vědět, do čeho jdeme,“ přikývl rozzářeně Carlisle. Atmosféra v domě už snad nemohla být lepší.

„Hele, a co sis vlastně představil?“ zeptal se mě zvědavě Emmett.

„Vás všechny. Jak jsme doma a užíváme si klid a mír,“ odpověděl jsem.

„A taky Isabell,“ dodala Alice vesele.

„Ano,“ přikývl jsem, když na mě všichni překvapeně pohlédli. „Ačkoliv to moc nechápu, členem naší rodiny byla i Bella.“

*****

Dalším místem, které jsme museli navštívit, byl dům Lenky Láskorádové. Pokud jsme chtěli zjistit něco o tom symbolu z Hermioniny knihy, neměli jsme jinou možnost. Xenophilius Láskorád byl naše poslední naděje.

Po důkladném zvážení jsme se rozhodli, že Jasper a Alice, oba patřičně zamaskovaní, půjdou jako oficiální doprovod tří čarodějů a já jim budu tradičně k dispozici jen spod pláště. Alice jsme tam potřebovali díky jejím vizím a Jasper se svou schopností se mohl taky přidat, navíc jim dvěma šlo kouzlení zatím nejlépe. Nevěřil bych, že se za týden - protože právě tak dlouhá doba uběhla od návštěvy Godrikova dolu - dokážou naučit tolik kouzel.

Zbytek rodiny, ačkoliv z toho nebyl nadšený, musel zůstat doma. Co by tomu řekl Láskorád, kdyby jich tam přišlo tolik.

Dobrou zprávou bylo, že se nám v domě povedlo najít dvě hůlky, takže se Alice i Jazz měli v případě nouze čím bránit.

Nejvíc práce nám dalo dostat se z domu a náměstí hlídaného Smrtijedy – divil jsem se, že to tu ještě nevzdali. Musel jsem se přemisťovat třikrát, protože pod plášť se víc, než tři osoby, nevlezly.

„Dobře, takže jdeme na to,“ zavelel Harry, když jsme konečně všichni stáli pohromadě v lesíku nedaleko domu Láskorádů.

Důkladně zahalen pláštěm jsem následoval tichou skupinku směřující ke dveřím. Bedlivě jsem pátral po myšlenkách Lenky i jejího táty, ale povedlo se mi zachytit jen toho druhého. A to, co jsem uviděl, nebylo dobré.

Už týden hleděl z okna a vyhlížel Harryho. Celým srdcem věřil, že se tu nakonec objeví. Ten den, co jsme jen tak tak unikli z Godrikova dolu, se totiž objevila skupinka Smrtijedů a Lenku odvedla. Slíbili mu, že pokud se tu Potter objeví a on jim to okamžitě oznámí, vrátí mu jeho dceru zpátky.

V té chvíli už držel v ruce telefon a sděloval ministerstvu, že se před jeho domem objevila pětičlenná skupina z níž jedna osoba byla určitě Harrym Potterem.

Prodiskutoval jsem nové informace s upíří částí skupiny, která mě mohla slyšet, ale stejně jsme neměli na výběr. Museli jsme se dozvědět něco o tom symbolu z knihy. A navíc, aspoň pomůžeme Lence. Možná, že pokud nás tu Smrtijedi zahlédnou, opravdu ji pustí.

Nic netušící Harry klidně zaklepal na dveře a čekal, až mu někdo přijde otevřít.

„Zdravím tě, Harry,“ řekl překvapeně Xenophilius po otevření dveří. Herec nebyl zas tak hrozný. To v myšlenkách skoro omdléval strachem o Lenku a sebe odsuzováním, že chce nepřátelům vydat jedinou šanci na záchanu. „Jak se ti vede? A co tu vůbec děláš?“

„Potřebujeme si s vámi promluvit,“ odpověděla Hermiona.

„Vítejte, slečno Grangerová, pane Weasley,“ pozdravil oba čaroděje a pak se pátravě podíval na Jaspera a Alice v přestrojení. „A to je kdo?“

„Na tom nesejde,“ pronesl klidně Harry. „Jsou to naši přátelé a nabídli nám, že se sem s námi zastaví.“

Dle dřívější dohody měli upíři mluvit co nejméně, pokud možno, tak vůbec. Čím méně známí mezi čaroději budou, tím lépe.

„Dobře, tak tedy… Pojďte dál,“ povzdechl si pan Xenophilius. Všichni vešli do domu a já proklouzl za nimi.

„Je tady Lenka?“ zeptala se Hermiona, zatímco si všichni sedali ke stolu a majitel domu vařil čaj.

„Ano, je u řeky a sbírá nějaké byliny,“ oznámil trochu nervózně.

„Aha.“ Harry se na něj pátravě podíval. „To, o čem jsme s vámi chtěli mluvit, je tenhle symbol.“

Vytáhl z Hermioniny tašky knihu a otevřel ji na straně se znakem. Náš hostitel na to pátravě pohlédl a na tváři se mu objevil nepatrný úsměv.

„To je znak relikvií smrti,“ řekl a natáhl se pro kus papíru a tužku, načež začal kreslit jednoduché čáry. „Bezová hůlka, kámen vzkříšení a neviditelný plášť.“

Všichni na něj nechápavě hleděli, zatímco já si vysvětlení už prohlížel v jeho hlavě.

„Existuje jedna legenda, která vysvětluje, o co jde. Je i ve vaší knize, slečno Grangerová. Všechno to začalo třemi bratry.“ Láskorád začal vyprávět. „Žili byli jednou tři bratři, kteří za soumraku cestovali po jedné silnici plné zákrutů. Jednou přišli bratři k řece, která však byla příliš hluboká, aby se dala přebrodit a také moc dravá k tomu, aby se dala přeplavat. Ať tak či tak, bratři ovládali magické umění, a tak zamávali jednoduše svými hůlkami a vykouzlili přes zrádnou vodu most. Byli asi v půlce cesty, když jim zablokovala cestu postava s kápí. A vtom na ně Smrt promluvila.“

„Promluvila na ně Smrt?“ podivil se Harry.

„Je to v podstatě pohádka. Neberte to tak doslovně,“ zakroutil hlavou Xenophilius. „Zlobila se, že byla ochuzena o tři nové oběti, poutníci se většinou snažili řeku přeplavat. Ale mazaná Smrt se nevzdávala. Začala blahopřát bratrům za to, že se jim kouzlo tak povedlo a prohlásila, že když se jí tak chytře vyhnuli, dá každému nějakou odměnu. A tak nejstarší bratr, který měl bojovnou povahu, žádal o hůlku, která by byla nejsilnější na světě. Hůlka musí vždy majiteli vyhrát souboj, vždyť je to hůlka hodná kouzelníka, který vyhrál nad Smrtí! Takže Smrt přešla ke břehu řeky, vytvarovala hůlku z větve, která tam předtím visela, a dala ji nejstaršímu bratrovi. Pak přišel na řadu druhý muž a protože byl domýšlivý, rozhodl se, že by chtěl nad Smrtí vyhrát ještě jednou, a proto požádal o něco, co by odvrátilo smrt. A tak Smrt zvedla z hluboké řeky kámen, který dala druhému bratru a řekla mu, že kámen má nyní sílu, aby vrátil život nějakému mrtvému. A potom se Smrt zeptala, co by si přál nejmladší z bratrů. Nejmladší z bratrů byl nejskromnější a také nejmoudřejší a Smrti nevěřil. A tak požádal o něco, co by mu umožnilo procházet životem a s čím by se mohl stát před Smrtí neviditelným.A Smrt mu, ač velmi nerada, předala neviditelný plášť.“

„Vážně dostal neviditelný plášť?“ přerušil znovu Harry.

„Jistě,“ přikývl Láskorád a pokračoval. „Pak Smrt poodstoupila stranou a nechala tři bratry, aby mohli pokračovat ve své cestě. Mluvili spolu o podivném dobrodružství, které zažili, a obdivovali dary, které dostali od Smrti. A protože měl každý z bratrů svůj vlastní cíl, rozhodli se, že se rozdělí. První bratr byl na cestě déle než týden a dorazil do vzdálené vesničky, ve které vyhledal kouzelníka, se kterým měl kdysi spor, a dali se na souboj. Samozřejmě, protože měl nejsilnější hůlku na světě, souboj vyhrál. Opustil svého nepřítele, který nyní ležel na podlaze, a vydal se k hostinci, ve kterém se začal vychloubat, jakou že to má vlastně hůlku, že ji dostal od samotné Smrti, a že ho dělá nepřemožitelného. Ještě té noci se jiný kouzelník doplazil k nejstaršímu bratrovi, který ležel na posteli omámený vínem, vzal mu jeho hůlku a pro jistotu rozřízl nejstaršímu bratrovi hrdlo. A tak si Smrt vzala prvního bratra. Mezitím druhý z bratrů cestoval do domu, kde žil. Vytáhl kámen, který měl moc k tomu, aby vzkřísil mrtvé a třikrát jím otočil v ruce. K jeho nesmírnému úžasu a potěšení se před ním najednou objevila postava dívky, kterou doufal, že si vezme. Bohužel zemřela předčasně. Nyní mu však připadala smutná a chladná, jako by ji od něj dělil nějaký neviditelný závoj. A přestože se vrátila do smrtelného světa, nenáležela do něj a trpěla tím. Nakonec to druhý bratr nevydržel a, hnaný šílenstvím a beznadějnou touhou se k ní připojit, se zabil. A tak Smrt dostala i druhého bratra. A přestože Smrt hledala třetího bratra mnoho let, nikde ho nemohla nalézt. Nalezla ho teprve ve chvíli, když dosáhl opravdu velkého věku a odložil svůj neviditelný plášť, který předal svému synovi. Uvítal se s ní jako dávný přítel a byl rád, že mu pomohla, aby opustil tento svět.“

„Ale vždyť to je jen pohádka, kterou mi jako malému vyprávěla mamka,“ zamumlal Ron.

„Jistě, že je to jen pohádka, ale skrývá v sobě mnoho pravdy,“ řekl klidně majitel domu. „Skrývá pravdu o relikviích smrti.“ 

„Takže vy tvrdíte, že tyhle ty předměty opravdu existují?“ zeptala se Hermiona překvapeně.

„Jistě. A ne jenom já,“ přikývl hostitel. „V našem světě je nespočet čarodějů, kteří se pokoušeli je najít. Nikomu se to nepovedlo. A pokud ano, pak to utajil opravdu velmi dobře. Nechtěl totiž dopadnout podobně jako první dva bratři. Ale naděje nikdy neumírá. A my stále věříme, že předměty existují.“

„Takže každý, kdo takový symbol má u sebe, v relikvie smrti věří?“ ujistil se Harry.

„Ano, přesně tak,“ souhlasil Láskorád a právě v tu chvíli k upířím uším dolehly kroky a tlukot tří srdcí před domem. Já zamračeně kontroloval myšlenky dvou mužů, kteří se blížili ke dveřím. A jaké bylo moje překvapení, když jsem se přes jejich myšlenky dověděl, komu patří třetí srdce. Isabella.

Smrtijedi v čele s Bellou si přicházeli pro Harryho.

„Už budeme muset jít,“ řekla Alice tiše a vstala, ihned následovaná Jasperem. Čarodějové na ně zmateně pohlédli, ale také se začali zvedat.

„Rychle,“ sykl jsem na upíří frekvenci a postavil se ke dveřím. Tímhle tempem jsme neměli nejmenší šanci se dostat pryč.

„Počkejte, kam to jdete?“ ptal se zděšeně majitel domu.

„Jsou tu Smrtijedi, aby odvedli Harryho,“ pronesla chladně Alice a naši tři čarodějové na ni šokovaně pohlédli.

„Omlouvám se… Já… Oni odvedli Lenku,“ začal koktat s omluvným a vyděšeným výrazem ve tváři. „Chtěli výměnou za ni tebe, Harry.“

„Musíme pryč,“ rozhodla Alice, ale bylo pozdě. Smrtijedi už stáli přede dveřmi.

„Přeneste se na smluvené místo. My je zdržíme,“ rozdávala má sestra pokyny, které dostala setinu dřív ode mě.

„Oni mi ji nevrátí. Prosím,“ škemral Láskorád.

„Počkejte, tak ať nás aspoň zahlédnou,“ navrhl Harry a oba upíři si tiše povzdechli. Smrtijedi v té době už otevírali dveře a vcházeli do předsíně.

„Dobře. Jděte nahoru a počkejte, až se tam někdo z nich objeví. Pak se neprodleně přeneste na smluvené místo. My je na chvíli zdržíme,“ řekla rychle Alice a ruku v ruce s Jasperem se rozeběhla do pokoje poblíž. Tři čarodějové se rychle vydali po schodech nahoru a já zůstal stát v kuchyni, abych v případě nouze mohl pomoct kterékoliv skupince.

„Kde jsou?“ křikl jeden ze Smrtijedů, když vtrhli do kuchyně a uviděli Láskoráda.

„Já… Oni,“ nemohl ze sebe vydusit jediné slovo. Jenže naši nepřátelé neměli čas.

„Dobře. Prohledáme dům,“ rozhodla Isabell klidně. „Já si beru horní pokoje. Vy prohledejte přízemí.“

Jak řekla, tak i udělala. Svižně se vydala nahoru, zatímco oba muži vtrhli do pokoje, kde byli Jazz a Alice. O ty jsem se nebál. Proti upíří rychlosti neměli Smrtijedi nejmenší šanci. A tak jsem radši vyběhl za Bellou, abych pomohl našim čarodějům.

Isabella však byla chytřejší, než se mohla na první pohled jevit. Nikam nespěchala. Pomalu se plížila od jednoho pokoje ke druhému a vždy jen opatrně nahlédla dovnitř. A tak se dostala až k pokoji, ve kterém čekali Harry a ostatní, aniž by ti o ní měli sebemenší tušení.

Mysleli si prostě, že až zaslechnou kroky na schodech, udělají trochu hluku, a když Smrtijed vtrhne do pokoje, hned se přenesou pryč. Jenže nepočítali s vychytralostí Isabell.

Jakmile přes škvíru ve dveřích zahlédla, že tam skutečně jsou, pomalu zvedla hůlku a chystala se vtrhnout dovnitř. S největší pravděpodobností by stihla jednoho z nich zasáhnout dřív, než by se přenesli pryč. Musel jsem jednat.

„Nedělej to,“ zašeptal jsem tiše z bezpečné vzdálenosti. Zmateně se otočila za hlasem, ale když nikoho neuviděla, chtěla se vrátit zpátky k otevření dveří.

„Prosím, nech je jít,“ zašeptal jsem už hlasitěji.

„Kde jsi?“ zeptala se zamračeně. Její hlas se donesl i k Harrymu a naši čarodějové zpozorněli. Pomalu se vydali ke dveřím, stále se však držíce za ruce, aby se mohli co nejrychleji přenést.

Prudkým pohybem jsem ze sebe sundal plášť a pohlédl jí do překvapených čokoládových očí.

„Edwarde, co tu děláš?“ zeptala se zmateně a zrovna v té chvíli vtrhli na chodbu Harry, Ron a Hermiona. Harry na ni namířil hůlku, což mu Smrtijedka hned bez váhání oplatila.

„Bello, prosím, nech je jít,“ řekl jsem jemně.

„Proč bych to měla dělat?“ odsekla tvrdě. Nedívala se na mě. Očima skenovala Pottera.

„Protože nejsi zlá. Vím to,“ zašeptal jsem, stále na ni upřeně hledíc. Pohlédla na mě a to mě jen utvrdilo v tom, že mám pravdu. Její oči potvrzovaly má slova.

„Jděte… A jedna rada. Nepoužívejte jeho jméno, pokud nechcete, aby vás našli,“ hlesla a sklonila hůlku. Mí přátelé na víc nečekali a zmizeli na místě.

„Děkuju.“ Šťastně jsem na ni pohlédl a ona mi pohled naposledy opětovala.

„Rychle, jsou tady nahoře,“ vykřikla tvrdě a shodila z nedaleké komody lampičku, aby přilákala pozornost jejích poskoků. Víc už se na mě nedívala. Vyhlížela Smrtijedy.

„Tak už jdi,“ zašeptala a já její slova uposlechl. Upíří rychlostí jsem se dostal k Alice a Jasperovi, kteří se dole úspěšně ukrývali před nepřáteli. Ti už v té době pomalu vybíhali po schodech.

„Honem, chyťte se mě,“ přikázal jsem mé rodině a pak nás přenesl do Belfastu.

Autor: klarusha (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Upír nebo čaroděj? - 20. kapitola: