Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Upír na krku II - 1

Upír na krku II - 1Chtěli jste pokračování, dobře vám tak. Druhá série o přeslušně vychovaném a sedmdesát let izolovaném upírovi a současné praštěné středoškolačce právě startuje...

1. Na slunci se třpytí, ještě od něj chytí!

To je zrada systému! Tohle neplatí a já to chci reklamovat! Teprve teď – po měsíci opojení z té skutečnosti, že mám upíra – jsem procitla do studené reality. A když říkám studené, nenarážím na lehce podchlazeného Edwarda, ale myslím to vážně, protože kam se na podzimní Forks hrabe Grónsko?

„Nemohla by ses alespoň zvednout z té země?“ dobíral si mě Charlie, když se konečně přestal smát mému efektnímu pádu na zadek. Aby ti to ujelo, drahý tatíčku, jako mně, a narazil sis kostrč – jako já!

„Ne. Když tu přimrznu, alespoň budu vědět, že už nespadnu,“ mručela jsem. Můj zadek právě přestal vnímat rozdíl mezi zimou a teplem.

„Když tu přimrzneš, mohl bych si z tebe udělat dopisní schránku. Pan Marsy neustále láteří, že mi nemá kam dávat poštu…“ smál se. Představila jsem si to a přísahala si, že jestli to udělá, tak mu to na jaře, až ledy povolí, pěkně vytmavím!

„Jasně, vyřiď mu, že stačí, když mi ji zastrčí do kapsy. Já na tebe pak zařvu…“ prskala jsem.

„Konec srandy, Bells. Vstávej, chci být jednou dědečkem…“ Zrudla jsem, ale naštěstí to táta připočítával štiplavému mrazu. Kdo kdy viděl, aby v říjnu bylo náledí??? A potomek? No… nejspíš bych se mohla Edwarda zeptat, ale ví on vůbec, co je to sex? A může ho mít? Teda… mít dítě? Proboha! Představila jsem si malýho upíra v plíně, jak honí po domě myši a saje jim krev… brr…

„Hej, no tak, vstávej!“ dotíral. Vyškrábala jsem se nahoru a opřela kolena o sebe. „Tak teď mi připomínáš formu na blesky???…“ smál se a sotva mi pomohl vstát, málem jsem si znovu ustlala, když mě otcovsky poplácal po zádech.

„Stačilo říct hezký den a ahoj…“ sykla jsem, jakmile odjel a já byla schopná udržet balanc. No, a teď mi ještě poraď, jak z toho ledu pryč?!

„Krásné ráno, Bello… dovolíš mi, abych ti pomohl?“

Ach! Můj princ na bílém koni! Moje formy na blesky – jak vtipně poznamenal Charlie – se rozvlnily jako dvojka plech.

„To si piš, ale fofrem, než si zase ustelu…“ zubila jsem se. Ani jsem nemrkla a stála jsem u Chevyho. Otočil se mi z toho žaludek, ale naběhla jsem si sama. „Měla jsem být konkrétnější…“ dodala jsem. Teď jsem si fakt připadala jako blesk!

„Chtěla jsi rychle, nebo se pletu?“ Aha! Pán se naučil být vtipný! Ignorovala jsem Edwardův lehce zmatený výraz. Zjevně si v hlavě přerovnával význam slova fofr. Pomalu se už v současném slovníku začínal chytat, jen ještě budeme muset zapracovat na termínech jako „nadsázka“, „ironie“ a „sarkasmus“.

„Jasně, jasně… tak pojeďme už…“ Vlezla jsem do Chevyho a až tam jsem zjistila, že nenastoupil. „Co je?“ Zapomněla jsem něco? Faux pas by taky připadalo v úvahu! Ježíšmarjá, že já mám na zadku flek od roztátého ledu a on si myslí… „To není, jak si myslíš…“ hekla jsem a dlaní si zajela pod zadek, ale on mě ignoroval. Ignoroval mě! On!

„Já dnes do školy nemohu, Bello… Alice předpověděla slunce, takže…“ Vyšplhala na žebříček a kvákla?

„Takže co?“ dožadovala jsem se pokračování a přitom mě iracionálně napadla Johanka z Arku. Fakt nevím proč.

„Ve slunečné dny zůstáváme ukryti. Není to bezpečné, kvůli prozrazení.“ Jo, tak Johany by si určitě všimli, ale tak…

„Myslela jsem, že ti denní světlo nevadí… říkal jsi to… v úterý myslím… u oběda, když jsem se tě pokoušela narvat pod stůl…“ kníkla jsem a Edward se krátce zasmál.

„Nevadí nám, ale upozorňuje to na naši odlišnost. Zajisté to pochopíš a nebudeš se na mě zlobit, má drahá…“ Zlobit?!

„Tak proč tu jsi?“

„Jen jsem ti to chtěl říct, aby ses nebála.“

„Mohl jsi zavolat,“ připomněla jsem mu tu skutečnost, že si koupil mobil. Vím to, byla jsem u toho, ale když mu zazvonil, nevěděl, co s ním.

„Nemám ten stroj rád, nezlob se.“ Tak on ho nemá rád… proboha… „Měla bys již jet, nebo přijdeš pozdě, Bello.“

„A po škole si dáme spicha? A zůstaneš pak u mě? “ křenila jsem se myšlence, že se mi opět vkrade do okna.

„Dnes ne. Dnes tě vezmu k nám.“ A do prdelky…

„Cože?“

„Chtěl bych tě představit své rodině, drahá Bello. Tak se to sluší, když se muž dvoří mladé dámě.“

Dvoří? On se mi DVOŘÍ??? Hlavou mi probleskla znovu – jako už tolikrát – Austenová. Salón a navštívenky a majordomus a titěrný hrníčky s čajem, který určitě převrhnu. Prokristapána, co se vůbec dělá, když se jde poprvý ke klukovi do rodiny? A nemělo to být předtím, než mi narval jazyk do krku? Ne, že by to dělal často, ale jednou určitě! Prý ostrý zuby a že on sám…

„Netvař se tak vyděšeně, drahá Bello. Není to nic strašného, jen neformální posezení u večeře,“ uculil se na mě.

„Co bude k jídlu?“ vyhrkla jsem iracionálně. „Soráč, já zapomněla… já fakt nechtěla…“

„Máš ráda divočinu?“ zeptal se mě s úsměvem.

Divočinu? Bože, já s nimi na lov nejdu! Nebo jak to myslel? Jako bič a pouta? No… neee.

„Kančí maso? Srnčí? Jelení? Nebo raději vepřové a hovězí? Co jíš, Bello?“

„Jsem vegetariánka…“ hlesla jsem. Jasně, že mi došlo, jak debilně to zní, ale on byl vážně gentleman jak z devatenáctého století. Ani se nezačerven – co?!

„Vyřídím to Esme, ale teď již vážně musíš jet. Promluvíme si po škole, ano? Vyzvednu tě tam.“ Kývla jsem, ale než se mi to rozleželo v hlavě, naklonil se ke mně a políbil mě – ale no tak, klid! – na tvář. Žhavé polibky byly přírodní úkazy, které se prováděly jen v noci a jen někdy. Spíš to byl čtyřlístek, který najdete jednou za život. Jakýkoliv kontakt našich holých těl se omezil na držení se za ruce a v téhle zimě ani to ne. Nemohla jsem popřít, že se těším na sluníčko, které Alice předpo – hele, cože to vlastně udělala? Dnes jsem vážně nějaká zabržděná…

Povzdechla jsem si a vyrazila do školy. Po objevu hodném Nobelovy ceny, že na náledí i já dokážu brát zatáčky smykem, jsem mírně opocená zaparkovala na obvyklém místě a sbírala odvahu nějak doklouzat do školy. Ten sloup u té křižovatky by rozhodně utekl, kdyby měl nohy, vážně! Kruci, měla jsem si radši vzít brusle! Jak moc blbě bych vypadala, kdybych lezla po čtyřech? Nebo po zadku, to bych už dnes přežila…

„Kde máš dneska toho podržtašku?“ znevažoval Newton ještě na zledovatělém parkovišti u školy Edwardův galantní zvyk nosit mi bágl s věcmi. Kde ty ses tu vymňoukl?!

„Doma. Má alergii-“ chtěla jsem říct na sluníčko, ale při pohledu na Mikeův ksicht s výrazem „seš tu sama, zlato? Tak jdem na to!“ jsem dokončila: „- na pitomce!“

Mike se zamračil a asi se snažil vymyslet nějakou vtipnou odpověď, když se od vjezdu ozvalo kvílení brzd a na parkoviště se vřítil Tyler ve svým křápu. Vypadalo to, že nás smete jak Popelka světnici, a Mike zakvílel a skočil šipku do křoví vedle popelnic. Já nikam neskákala. Jednak mi bylo jasný, že jestli Tylerova dodávka bude pokračovat ve vytčený trase, křoví stejně nemine, jednak jsem kromě ukončení svýho mladýho nevinnýho života nestála ještě i o zlomenou nohu. Stála jsem tam jak tvrdý y a viděla skrz sklo Tylerův vytřeštěnej ksicht. Když mu najednou docvaklo, kam to míří, pověsil se na volant a strhl ho doleva. Stoč to! Stoč to! Doleva! Doprava! Uhni! Já uhnu! Já umřu! Já ho zabiju! běželo mi hlavou, ale dokázala jsem tam jen stát a kulit oči jako vejr. Dodávka znovu zakvílela, smekla se a od zablokovanejch kol se začalo čoudit. Zadek auta dotočil hodiny, do kterejch ho Tyler tak udatně hodil, a zarazil se o kandelábr, odkud se seshora zřítil skleněnej kryt zářivky a rozcákl se o chodník na milión střepů.

Ticho.

Z křoví se pomalu vynořila Mikeova rozcuchaná palice, čučící jak bagr na tvrdou hlínu, pak skříply dveře od dodávky a ven se vykutálel Tyler zelenej jak májový listí.

„S...stalo se v...vám n..něco?“ vykoktal s očima jak přišlápnutá žába. Asi jsem se fakt počůrala, kruci.

„Vole!“ zaječel Mike. „Se podívej, jak vypadám! Málem jsi mě zabil a já musel skočit do toho hnusu!“

No jo, ono kolem popelnic se vždycky válela spousta toho, čím se kdo netrefil dovnitř. Například tou slupkou od banánu, co se na Mikea přilepila jak panic na okno bordelu. Rozhodně jsem neměla v plánu mu o ní říkat. Co by to pak bylo za srandu?

Nemohlo to být jinak. Seběhli se snad všichni, kdo to viděli a dokonce i ti, kteří to neviděli, ale twitter funguje líp jak hlásná trouba.

A světe div se, Mikea na slupku nikdo neupozornil!

„Jsi v pořádku?“ ozvalo se od popelnic a já se zmateně rozhlédla. Posttraumatický šok? Slyším hlasy! Zpoza křoviska vykoukla Edwardova hlava a dopadl na ni paprsek slunce. Zatřpytila se. Mám vidiny! „Nedívej se sem!“ okřikl mě a já trhla lebkou, až mi mozek cinknul o stěnu. Křuplo mi za krkem, auvajs.

„Soráč…“ kníkla jsem.

„Jsi v pořádku?“ zopakoval nervózně a pořád jako by házel prasátka. S tímhle by fakt mohl do televizní šou. Ani by na něj nevyplácali moc třpytek! Copak to má za krémíček? Že by to slunce…? Aha!

„Kromě toho, že tu stojím jak lžička v termixu, jsem oukej. Asi bych se měla jít podívat, jestli je v pořádku Tyler…“

„Lžička v čem?“ divil se tím svým klasickým zvídavým hláskem, ze kterého mi rosolovatěla kolena. „Neměl by někdo pana Newtona upozornit na tu slupku?“ zeptal se mě mezi řečí a já se poťouchle ušklíbla.

„Asi ano… jsem zvědavá, kdo to bude…“ zasmála jsem se. Koukla jsem se po Mikeovi a to tele zíralo mým směrem. Pak zjistil, že místo abych hystericky obletovala Tylera a jeho nástroj zkázy jako většina školy, zaujatě koukám na popelnice, a zajel tam pohledem taky. Vytřeštil oči, zavrtěl hlavou a pak se mu podezíravě zúžily oči.

„Zzzzzalezzz!“ zasyčela jsem na Edwarda jak papiňák v přetlaku. „Mike sem čumí a vypadá jak surikata.“

„Zajisté. Už jdu. A ty, Bello, pokud jsi nezraněná, měla bys také jít. Bude zvonit…“ Ach ta jeho posedlost dochvilností!

„Už jdu…“

„Tak po škole… a mimochodem, Bello?“ Zarazila jsem se dřív, než jsem zkusila udělat krok. „Odpověď není Pythagoras, ale Sokrates…“

„Cože?“ hekla jsem, jak kdyby mě někdo praštil do zad, ale on už tam nebyl. Jasně! Teď zmizíš, co? Jakej Sokrates? Cože?

Zjistila jsem to záhy, při hodině filozofie, když nám profesorka rozdala další ze svých opakovacích testů.

Kdo byl učitelem filozofa Platóna?

a)     Pythagoras

b)     Sofoklés

c)      Sokrates

To byl ale Pythagoras! To, co řekl Edward, je blbost! Sokrates jen ovlivnil jeho… heh, nebo to bylo obráceně?

Hlava paličatá – celý táta – jsem si zaškrtla Pythagora.

Dostala jsem béčko! Jestli na to přijde řeč, nepřiznám se mu. Popřu to!

Biologii jsem provzdychala. Chyběl mi tam, i když musím uznat, že sluneční paprsky, které se ke mně dostaly přes sklo oken, byly moc fajn. Jenže… když já ani nevím, kdy se mi stalo, že jsem začala upřednostňovat chladnější doteky…

„Hodláš tady spát, nebo jdeš na oběd, Swanová?“ dotíral opět pan Newton.

„Záleží, kde budeš ty… vybrala bych si tu druhou možnost…“ pronesla jsem a házela učebnice do báglu.

„Co ses vrátila z Floridy a začala si s tím hošánkem, jsi pěkně protivná…“ vytkl mi.

„Ach, omlouvám se. Ranila jsem tě?“ vyhrkla jsem překvapeně.

„Trochu jo…“

„Mrzí mě to, příště si dám víc záležet!“ sykla jsem už oficiálně a zanechala bručícího Mikea jeho osudu. Slupku už na zadku neměl. Škoda. Nejspíš z něj spadla, protože jsem upřímně pochybovala, že by mu někdo o ní řekl. Ani ona se na něj už nechtěla lepit, má vkus, holka jedna shnilá.

Oběd jsem si vychutnávala do chvíle, než se objevila Angela.

„Tak, co máš dnes v plánu?“ zubila se. Jo, to asi vědět nechceš… „No?“ pobízela mě.

„Večer jdu k Edwardovi. Chce mě představit rodině…“

„Jé! První setkání? Co pro ně máš?“ Kus pórku mi skočil do jiné dírky a já se začala dusit. Dárek! Do prdele! Dárek pro matku! Dárek pro otce! Já nemám dárek! Já ho zabiju! Já nemám – nezabiju ho, on už mrtvej je, jen ho praštím! Ne, Edward se nebije, protože za á by to necítil a za bé bych si s mým štěstím zlomila prsty – nebo to, čím bych ho bila. Jenže já nemám dárek!

„Dobrý?“ plašila Angela a opakovaně mě třískala do zad, takže mi pórek opakovaně zapadával do krku a zase ven. No fuj!

„Dhost!“ vykuckala jsem a propnula se v zádech jako luk, abych se vyhnula další herdě. „Stačí, Ang! Udusíš mě! Už mě nebij!“

„Dusila ses!“

„V devadesáti procentech z toho kvůli tobě ale…“ zasmála jsem se a otřela si uslzené oči. Angela se kajícně svezla na svou židli a začala přežvykovat jablko.

„Promiň… chceš moje mlíko? Dám ti ho jako bolestné…“ špitla.

Odmítla jsem, ale myšlenka na prezent pro potencionální tchýni a tchána – pokud přežiju nevraživou Rosalii – mě v hlavě trápila ještě v okamžiku, kdy jsem pokorně kráčela přes parkoviště ke svému Chevymu. Měla bych něco přinést? Mámě kytky, a tátovi flašku, ne? Jenže flašky s krví se určitě v supermarketu neseženou! Co budu dělat? Místo lahve vína přinést mopslíka? To by bylo cool! Musím se mrknout do Zverimexu.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Upír na krku II - 1:

 1 2   Další »
16. Petronela admin
03.09.2013 [19:09]

PetronelaTen Edwardův slovník je skvělý, pořád se v něm odráží to osmdesátileté zavření v rakvi a rozhodně to nemá jedinou chybičku.
Banánová slupka na Mikeových kalhotách byla taky perfektní. Hlavně potom to, že mu to nikdo neřekl a on se tak musel jistě nějakou dobu promenádovat.
Jenže pomyslnou špičkou dortu se stalo Bellino vymýšlení dárku pro budoucího tchána a tchýni. Prý musí navštívit zverimex! Co tedy nakonec vymyslí?

07.04.2013 [15:38]

barcinaPřinést mopslíka by bylo opravdu cool. Krásná kapitola. Emoticon

14. Naťule
08.09.2012 [9:33]

Supéééer!! Úžasná kapitola!!Vždy se směju ještě hodinu po přečtení!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

13. agathka
07.09.2012 [21:30]

sny se plní Emoticon holky se vracejí na místo činu Emoticon Emoticon Emoticon

12. helly
07.09.2012 [20:38]

hellyoch taká som rada, že pokračujete dievčatá, skvelá zábava Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

07.09.2012 [20:36]

Kachna13Já jsem tak ráda za to pokračování. Mrzí mě jenom, že přes týden prošvihnu nové díly a budu je muset dočíst až další víkend Emoticon
Hlášky skvělé, stejně jako všechno ostatní. Mike se slupkou na zadku mě dostal a Edward je pořád stejně, jak to říct... natvrdle milý. Emoticon Emoticon
Prostě krásné, jdu dál Emoticon Emoticon Emoticon

10. marcela
07.09.2012 [19:53]

Emoticon Emoticon Emoticon Normálně se chechtám jak prdlá.Nádherné pokračování. Emoticon Emoticon Emoticon

07.09.2012 [18:53]

Esme119 Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

8. All
07.09.2012 [16:36]

All Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

07.09.2012 [16:32]

Viky123 Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon super :))

 1 2   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!