Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ublížils mi! Opustils mě! Co chceš víc, Edwarde? - I. část

19.01.2011 (19:00) • Rock • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4389×

I. část

Myslela jsem, že už jsem se z toho dostala. Myslela jsem, že už mi Edward nemůže více ublížit, když je pryč, ale dneska v Port Angeles... Ubližuje mi, i když tu není.

Slyšela jsem jeho hlas. Byl tak blízko a zároveň daleko. Jedna má část chtěla běžet za ním, najít ho a být s ním navěky, ale ta druhá a podstatně menší věděla, že on... že by mi ublížil znovu. A to jsem nechtěla.

Stála jsem v zamčené koupelně, dívala se na svůj obraz v zrcadle. Vždycky jsem měla bílou pokožku, ale teď byla ještě bělejší, nepřirozeně bílá jako... upíří. Hystericky jsem se zasmála.

Moje oči byly opuchlé a červené, kruhy pod očima černé jako noc - to z toho, jak jsem nemohla spát a měla noční můry. Zdálo se mi pořád o tom jednom a samém - jak mě Edward opouští, snažím se ho zadržet, ale nikdy to nestihnu. Je pryč.

V obličeji jsem byla zelená a pohublá. Odfrkla jsem si. Co na tom záleží?

Pomalu jsem otevřela poličku a vytáhla mou novou nejlepší kamarádku. Žiletka se zatřpytila ve světle a já si vyhrnula rukáv trička.

Pomalu jsem jí přiložila k levému zápěstí a řízla. Slastně jsem vzdychla. Bylo to jako osvobození. Na nic jsem nemyslela, nic mě netrápilo, jen si užívala ten pocit a koukala, jak moje krev pomalu skapává do umyvadla. Kap, kap, kap.

Ale jak rychle přišel, tak taky odešel. Řízla jsem se znovu. Slastný pocit mě opět naplnil, ale pak...

Edwardův hlas v Port Angeles...

Znovu jsem se řízla.

Říkal, že mám zůstat v bezpečí...

Vyměnila jsem zápěstí.

Ale proč bych měla?

Zopakovala jsem řez.

Vždyť jemu je jedno, co se mnou bude. Už mě nemiluje...

Najednou se mi zamotala hlava a já upadla na podlahu. Studené kachličky mě mrazily po celém těle a já si až teď všimla mých zakrvácených zápěstí. Řízla jsem se víckrát než obvykle, hloupěji, blíže k hlavní žíle.

„Bello?“ ozvalo se klepání na dveře. „Je tu Jacob, vylez ven.“

Chtěla jsem odpovědět, ale nešlo to. Bolely mě zápěstí a hrdlo bylo jako v jednom ohni.

„Já...,“ zaskřehotala jsem.

„Bello!“ Bouchání se ozvalo znovu. „Jsi v pořádku? Tohle není vtipný! Jestli se okamžitě neozveš, vyrazím dveře.“

„Já…“ Nedopověděla jsem to. Ani jsem pořádně nevěděla, co chci říct. Před očima se mi roztančily mžitky.

Dveře se otevřely. Vzdáleně jsem slyšela zalapání po dechu a pak už nic. Byl konec.

Probralo mě velké zářivé světlo nad hlavou. Nejdřív jsem si vůbec neuvědomovala, co se stalo a kde jsem. Bylo tohle nebe?

A pak mi to došlo. Uslyšela jsem pípání přístrojů a jiné nemocniční zvuky.

Zasténala jsem.

„Bello!“ slyšela jsem někoho vyjeknout u mé postele. Hlas byl moc vysoký na to, aby to byl Charlie, ale jinak jsem ho nepoznávala. Když ale Jacob naklonil hlavu skoro až k mé, poznala jsem ho.

„Ahoj, Jakeu,“ zaskřehotala jsem. Vlastní hlas mi byl cizí.

Na tváři se mu usadil ten největší úsměv, jaký jsem v životě viděla. „Jsem strašně rád, že jsi v pořádku. Charlieho jsi vyděsila k smrti a mě vlastně taky,“ vyčítal mi, ale nepřestal se usmívat. „Měl bych zajít za doktorem a zavolat Charliemu, že ses probrala. Chtěl tu s tebou zůstat, ale musel narychlo do práce, tak jsem tu já,“ chrlil na mě další a další informace.

„Jakeu,“ snažila jsem se ho jemně zastavit. Když to nešlo, snažila jsem se víc nahlas: „Jacobe!“ Konečně přestal drmolit a podíval se na mě.

Ustaraně si mě prohlížel, po jeho obrovském úsměvu nebylo ani stopy. „Proč jsi to udělala, Bells?“ zeptal se a povzdechl si.

Nečekal na odpověď, vstal a odešel.

Jeho otázka mi vrtla hlavou. Pamatuju si, že jsem byla v koupelně a řezala se do zápěstí - podívala jsem se na ně - obě jsem měla obvázané. Nejdivnější ale byl fakt, že jsem nevěděla, proč jsem to udělala.

Nemohla jsem si vzpomenout, jako bych měla v mozku vysokou a tlustou stěnu, která mi v tom bránila. Snažila jsem se víc dostat se skrz ní, ale nešlo to. Cítila jsem se víc a víc vysílená - ne fyzicky, ale psychicky. Bylo to, jako by mi můj vlastní mozek řekl, že ho už nebaví ukládat mé myšlenky, a všechny je smazal. Jen tak, z ničeho nic.

Jako bych se probudila jednoho obyčejného rána s tím, že si nepamatuji, co jsem dělala včera. Jenže, tohle nebylo normální ráno - pokud vůbec bylo ráno, byl to den po mém pokusu o sebevraždu. A já neměla nejmenší tušení, proč jsem udělala, co jsem udělala.

Nevím, jak dlouho jsem se dál snažila vzpomenout si, ale najednou se otevřely dveře, vešel Jacob a v jeho závěsu nějaký doktor, kterého jsem neznala. Tedy, alespoň jsem si to myslela.

Bylo to zvláštní - pamatovala jsem si vše o sobě, o mé rodině, o Jacobovi, ale jako by mi nějaká důležitá část sebe samé chyběla. Nějaká osoba, nebo osoby, mně důležité. Netušila jsem co.

Muž se představil jako doktor Zuiker a hned se mě začal vyptávat, jak se cítím. Odpověděla jsem popravdě, ale bála se zmínit o mém výpadku paměti. Ovšem věděla jsem, že to musím udělat.

Když jsem mu to řekla, doktor se zamračil, stejně tak Jake, který celou dobu postával v zadní části místnosti a byl naprosto zticha, ale následně mě ujistil, že když si člověk prožije velmi silnou emoční událost, občas to může způsobit krátkodobou, částečnou amnézii.

Jenže tohle nebyl emoční zážitek, nebo jak to ten doktor nazval - tohle byl pokus o sebevraždu. Můj. A já z nějakého důvodu prostě nevěděla, proč tomu tak je.

Doktorova přesvědčovací metoda byla docela dobrá, přesto mě nepřesvědčil. Ano, bylo statisticky dokázané, že při podobných událostech se paměť sama vrátí, ale já cítila, že tohle nebude můj případ.

Doktor Zuiker mě poslal na nějaké vyšetření, ale já už předem věděla, jak to dopadne.

Nic nenašli. A mně nezbývalo nic jiného, než se s tím smířit...

***

Po nějaké době jsem se s mojí amnézií skutečně smířila. Vadilo mi to – obzvlášť, když jsem si kvůli mé minulosti chtěla podřezat žíly. Často jsem se ptala Charlieho nebo Jakea na část mé minulosti, o které nic nevím, ale z nějakého důvodu mi o ní nechtěli nic moc říct. Jediné, co jsem trochu pochopila, bylo, že jsem chodila s nějakým klukem, který se potom odstěhoval, a mě to sebralo. Ale říkali, že si nejsou jisti, jestli on byl tím důvodem.

Ale nakonec jsem to hodila za hlavu - už na tom nezáleženo, ne teď. Teď mám Jakea. Po tom, co se mi to stalo, byl pro mě Jake velkou oporou. Myslím, že jsem se s tím smířila tak dobře jen díky němu.

A právě teď jsem tady v La Push, jen a jen s ním. Usmála jsem se na krásný západ slunce před námi a víc se schoulila v Jacobově náruči.

Najednou jsem si něčeho všimla, mírně se zamračila a otočila čelem k němu. Položila jsem mu ruku na čelo a zamračila se ještě víc.

„Bože, Jakeu, vždyť celý hoříš!“ vyjekla jsem. „Jak ti je?“

Jacob se jen usmál a pokrčil rameny. „Je mi fajn, to nic nebude,“ řekl celkem přesvědčivě, ale já se nepřestávala mračit a starostlivě si ho měřila.

Zakoulel očima. „Bože, Bells, přestaň být tak starostlivá, jsem naprosto v pohodě.“

„Fajn,“ odsekla jsem a podívala se na hodinky. „Už budu muset jít, Charlie se zblázní, jestli nepřijedu do osmi.“

Přikývl a pomalu jsme se oba rozešli k jeho domu, kde jsem měla zaparkovaný náklaďáček.

Když jsme tam došli, vůbec jsem nechtěla odjet a i na něm bylo vidět, že to taky nechce. Ale mohli jsme spolu být celou zítřejší sobotu. Při tom pomyšlení jsem se pousmála.

„Jeď opatrně,“ řekl a sklonil se k polibku, do kterého jsem se s nadšením zapojila.

Jakmile jsme se oba potřebovali nadechnout, lehce jsem ho od sebe odstrčila a pobaveně řekla: „A pak, že já jsem ta starostlivá.“

Jake se jen usmál a otevřel mi dveře auta. Všimla jsem si, že se mu ruce mírně třesou.

„Vážně jsi v pořádku?“ zeptala jsem se.

Pokýval hlavou. „Asi na mě něco leze, půjdu si lehnout.“

Přikývla jsem, lehce ho políbila na rozloučenou a nasedla do náklaďáčku. „Pořádně to vylež, zítra máme společný den.“ Mrkla jsem. Jake přikývl, zavřel dveře, naposledy mi zamával a vydal se k domu. A já nastartovala auto a rozjela se domů za Charliem poslechnout si kázání o dodržování času, protože už teď bylo jasné, že domů dorazím pozdě.

***

Začala jsem se pomalu chystat, abych vyrazila do La Push, když v tom se rozezvonil telefon. Rychle jsem k němu přispěchala a ještě s toastem v puse se představila.

„Swanovi.“

„Ahoj, Bello,“ ozvalo se, „tady Billy.“

„Ahoj, Billy, stalo se něco? Něco s Jakem?“ Při tom pomyšlení mě polilo horko, začala jsem myslet na nejhorší. Vyboural se snad ve svém Rabbitovi? Jake byl poslední dva měsíce nepostradatelná osoba v mém životě. Nemohla jsem ho ztratit.

„No, vlastně ano. Je nemocný -“

Oddechla jsem si. Ne, že bych chtěla, aby byl nemocný, ale je to lepší, než vybourání se v autě. „Oh, tak já přijedu a pomůžu ti s ním. Možná bych i mohla -“

Přerušil mě. „Ne! Totiž... ne, zvládnu to. Je to nakažlivé, ale neboj, Jacob bude v pořádku. Prostě jen nějakou dobu sem nejezdi, dobře?“

Myslím, že jsem vykoktala něco jako souhlas, protože sluchátko najednou ohluchlo.

Celý den jsem seděla doma a přemýšlela. Billy mi ani neřekl, co s Jakem je! Jen že ho nemůžu vidět.

Zamračila jsem se. Byl to jenom den - jeden den - a už teď mi chyběl. Potřebovala jsem vědět, že je v pořádku, že nic nepotřebuje. Nechtěla jsem Billyho podceňovat, ale nebyla jsem si jistá, jestli on, jakožto člověk na vozíčku, může Jakeovi poskytnout všechnu péči, kterou potřebuje. Ovšem - já ani nevěděla, co s ním je.

Chvíli jsem se ošívala na gauči a následně vstala a chňapla po telefonu.  Okamžitě jsem vytočila jeho číslo a čekala, ale nikdo to nezvedl. Zamračila jsem se a zkusila to několikrát znovu. Nic.

Takhle to šlo několik následujících dnů. Snažila jsem se dovolat Jakeovi, ale buď byl hovor přerušen, nebo to nikdo nezvedl. Snažila jsem se přemluvit Charlieho, aby si promluvil s Billym, ale jediné, co mi řekl, bylo, že k němu pořád nemůžu a musím počkat. Nebavilo mě jen tak sedět a ani nevědět, co s ním je.

Ve středu už jsem to nevydržela a po škole se rozjela do La Push. Jela jsem rovnou před jeho dům, zastavila a vystoupila.

Zaklepala jsem na dveře a čekala. Dlouho nikdo neotvíral a mě na chvíli napadlo, jestli nezmizeli z La Push. Už jsem se chtěla otočit a jít ho hledat jinam, když v tom se otevřely dveře a v nich stál samotný Jacob.

Byla jsem na něj naštvaná a chtěla mu vynadat, že se vůbec neozval, ale najednou se všechno změnilo. Nevnímala jsem okolí, nevnímala jsem čas. Najednou jsme tu byli jen my. Já a Jake...

>>> II. část <<<

Toto je I. část plánované třídílné povídky. Byla bych moc ráda, kdyby jste se k ní vyjádřili, abych věděla, jestli má vůbec cenu psát další části,

děkuji Rock.

Autor: Rock (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ublížils mi! Opustils mě! Co chceš víc, Edwarde? - I. část: