Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ty nejsi má Bella! - 5. kapitola

14.06.2012 (20:15) • LeahCc • FanFiction na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 2262×

Už uběhl celý týden.

Týden od doby, kdy jsem se dostala z nemocnice a zjistila, že je Edward upír. Od toho večera jsem se mu vyhýbala. Určitě si myslel, že se ho bojím. Skutečný důvod byl ten, že jsem stále nedokázala vyhnat z hlavy Edwardův rozhovor s Alicí. Ona není Bella... Copak za to můžu? Ale jeho problém! Já mám i jiné přátele. Každý den jsem byla u Jacoba. Většinou jsme se jen tak flákali u Jakea v garáži, ale i tam byla legrace. Jake mě navíc seznámil se zbytkem smečky. Všichni byli tak ohromní. Připadala jsem si s nimi jako malé děcko.

Několikrát jsem Jacoba přemlouvala, aby mě svezl na motorce. Měla jsem smůlu. Byl si jistý, že by ho za to Edward zabil. Ale co se toho týče, Edward se mi vyhýbal stejně jako já jemu. Ani jednou se se mnou nepokoušel mluvit. Čekala bych, že možná bude žárlit na Jakea, ale ho to vůbec nezajímalo. Tak mi to alespoň připadá.

„Bello!” zakřičel Charlie a já jsem leknutím vyskočila z postele.

„Co?” oplatila jsem mu mrzutě. Chtělo se mi ještě spát. Podle budíku je 5:54, tak co mi může chtít?

„Škola, zapomněla jsi? Dnes tam jdeš poprvé od... té nehody,” odpověděl. Charlie se úspěšně vyhýbal tématu mé nehody. Nemluvil o tom, když nemusel a nikdy neřekl víc, než bylo nezbytně nutné. Co to ale říkal o té škole...? Sakra! Sakra! Sakra! Já jsem na to úplně zapomněla.

Znovu jsem vyskočila na nohy, už jsem byla naprosto vzhůru. Hygienu jsem provedla, jak nejrychleji to šlo, a oblékla si první věc, která mi padla do ruky. Když jsem konečně stála v kuchyni, bylo už půl sedmé. Táta už odjel, musel do práce. Já bych měla taky pomalu jít nebo přijdu pozdě. Neměla jsem čas na chystání snídaně. Vzala jsem si peníze, vedle školy měl být nějaký bufet, najím se tam. 

Nasoukala jsem se do pláštěnky a vyrazila. Venku slabě mrholilo a jako vždy byla zima a sychravo. Strašný den. V půlce cesty mě vyděsilo troubení. Překvapeně jsem hleděla na kanárkově žluté Porsche. Z okýnka mi zamávala Alice.

„Dělej, nastup si! Ale proč jdeš pěšky?” Otevřela mi dveře spolujezdce a já si nastoupila. Bylo to překrásné autíčko. Kdybych měla milion navíc, koupím si ho taky.

„Tak co? Proč tě Edward nevzal? Nebo jsi mohla jet svým autem, mohla -”

„Náklaďáček je v autoservisu Jacob & spol. ale asi už nepojede,” postěžovala jsem si.

„A Edward pro tebe nepřijel? Měla jsi mu zavolat.”

„On... se mi vyhýbá,” řekla jsem rozpačitě. Alice se na mě zamračila.

„To není pravda, to ty se vyhýbáš jemu. Děláš mu to ještě horší! On se snaží, ale ty mu nezvedáš telefony a -”

„Jasně, díky za pochopení. Zastav mi, já si vystoupím.” Alice položila ruku na kliku.

„V žádném případě! Měli byste si promluvit. On nemůže za to, co je. Má tě rád, ale ty...” Nechala slova viset ve vzduchu.

Takže Alice se teď chová, jako by se nic nestalo, a ještě z toho obviňuje mě. Jestli se nepletu, byla to právě ona, kdo Edwarda přesvědčil, že už k sobě nepatříme. 

Alice po zbytek cesty nic neříkala, tak jsem byla taky zticha. Když zaparkovala před školou, bezděčně jsem se rozhlédla po celém parkovišti, jestli tu není i stříbrné Volvo. Nebylo.

„Ostatní jsou na lovu,” zamumlala Alice, když zjistila, co hledám. Potom jsme se tak nějak rozloučily. Neměly jsme společné předměty, ale já jsem za to byla spíš ráda.

„Ahoj Bello! Slyšel jsem, že jsi měla nehodu. Jsi už v pohodě?” Hleděla jsem do očí vysokému blonďákovi s širokým úsměvem. Vypadal mile.

„Ehm... Jo, jsem v pohodě.” 

„To jsem rád. Máme společnou první hodinu. Nechceš si sednout se mnou, když tu teď Edward není?” Vypadal, že mu na tom fakt záleží. 

„Tak proč ne?”

„Jasně, takže na anglině. Zatím čau, já musím ještě za Erikem.” Ještě mi mávl rukou a někam se vypařil. To bylo divné.

„Nazdar Bello. Jsem vážně ráda, že jsi v pohodě,” uslyšela jsem mrazivý hlas za mnou. 

„Mike je můj kluk, takže si dej laskavě pohov. Edward ti nestačí, ty jedna mrňavá děvko!?” Zůstala jsem stát jako opařená. Co si to ke mně ta holka dovoluje? Nebyla zrovna nejhezčí. Vlastně byla docela hnusná. Měla hodně špatný make-up, po celém obličeji se jí od něj táhly tmavé skvrny. Kudrnatým vlasům by hřeben rozhodně neuškodil a oblečení přímo křičelo, že potřebuje vyprat. Strašný pohled.

„A přestaň na mě takhle zírat. Co si -”

„Zmlkni Jess!” S úlevou jsem se otočila na nově příchozí.

„Promiň Bello. Jessica je v poslední době takhle hnusná na každého,” naklonila se ke mně a pošeptala mi do ucha, „říká se, že ji Mike podvedl s nějakou šestnáctkou.” Musela jsem se usmát. Bez urážky, ale jestli je Jessica skutečně jeho holka, ani se mu nedivím. Potom se otočila zpátky na Jessicu.

„My už půjdeme, jestli ti to nevadí.” Popadla mě za ruku a táhla pryč. Cítila jsem se dost divně, ale oni za to nemohli. Nikdo tady neví o mé ztrátě paměti.

„Vzpomínáš, jak byla Jessica dřív super? Nejlepší kamarádka na světě. A co je z ní teď?” Ten styl řeči jsem poznávala. Tahle dívka se jmenovala Angela a několikrát mi telefonovala do nemocnice i domů.

„Ehm... Bello?”

„No?”

„To s tou Jessicou mě moc mrzí, vážně. Mohla bys... Nemusela bys o tom nikde mluvit? Jess už to má i tak těžké. Spousta lidí ji teď pomlouvá a Mike si domlouvá rande s každou druhou Jessice za zády,” prosila mě. S pochopením jsem přikývla. Názor na tu kudrnatou příšerku jsem ale nezměnila.

„A už jsme tu,” zamumlala s úlevou Angela a vešla do učebny angličtiny. Teprve teď jsem si všimla, kam jsme to vlastně šly. Naštěstí má Ang taky angličtinu, jinak bych sem netrefila. 

Když jsme otevřely dveře učebny, všechna místa až na dvě byla obsazená. Díkybohu, vedle Mikea už někdo seděl. Přeběhla jsem třídu až dozadu a zapadla na místo vedle nějakého kluka. Měl krátké tmavé vlasy a byl nezvykle opálený. Možná Jakeův příbuzný.

„Ahoj Isabel!” zavolal vesele. Konečně někdo, kdo mi říká normálně.

„Slyšel jsem o té tvojí nehodě. Asi to už dneska slyšíš po sté, ale musím se zeptat. Jsi v poho?”  

„Ale jo...” Všichni zmlkli a do třídy vešel důležitým krokem nějaký učitel. Vypadal celkem příjemně, snad s ním budu vycházet. Začal opakovat nějakou látku a pár lidí si zavolal k tabuli. Kluk vedle mě se znovu rozpovídal.

„Co říkáš na jídlo v nemocnici? Pořád tam dávají ten blaf, co vypadá jak týden stará kaše?” Vyprskla jsme smíchy. To byl přesný popis nemocničního jídla.

„Hele, Mike, Erik, já a pár dalších kluků jedeme do Seattlu do klubu, nechtěla by ses přidat?” 

„Ehm... já nevím, jestli můžu...” zamumlala jsem neochotně. Jasně, ještě se budu ptát... Ale nechce se mi tam.

„Jede i Angela, Lauren, Míša a několik dalších z mojí a Erikovi třídy. Pojeď s námi,” zaškemral a nasadil zkroušený výraz. Byl to příšerný herec, ale musela jsem se smát.

„Zeptám se Charlieho, ale o tom klubu budu mlčet. Když tak ti zavolám.” Usmál se na mě pokřiveným úsměvem, ale na Edwarda neměl. 

„Nemáš moje číslo.”

„Tak nezavolám.” Potichu se zasmál a podal mi papírek s číslem. O přestávce si ho uložím do mobilu.

And they didn't even put up a fight... začalo mi hrát v kapse. Do pr... Proč jsem si sakra nevypla zvuk?! Zběsile jsem začala mačkat všechna tlačítka, dokud jsem to konečně netipla. Jacob, stálo na displeji. Já ho zabiju.

„Tak, slečno Swanová... Všichni jsme šťastní, že jste se vrátila. Ale my máme hodinu angličtiny a ve škole jsou mobilní telefony zakázány. Já vám ho nevezmu, ale vy za domácí úkol přeložíte celý text té písničky a přečtete ho před celou třídou. Máte zakázáno použít internet. Zítra mi to odevzdáte, a jestli stáhnete text z internetu, posadím vás s pětkou. A teď laskavě dávejte pozor a vypněte si mobil.” Sakra! Jedno zazvonění a takový trest.

„Ty jsi ještě dopadla dobře.” Otočila se na mě jedna dívka z vedlejší lavice. 

„Tylerovi k tomu napařil ještě taneček a ten mobil mu skutečně sebral,” žalovala.

„Jo,” přitakal můj spolusedící, „vrátil mi ho až v pátek.” Takže se jmenuje Tyler.

. . . 

Jacob:

„Ten zatracený náklaďák už nic nespraví, Sethe.” Seth tomu stále ještě nechtěl uvěřit. Neexistovalo auto, které by se nám dvěma nepovedlo zase zprovoznit. Vlastně už existovalo. Bellin náklaďák.

„Jak jí to chceš říct?” zamručel. 

„Zavolám jí, co jiného.”

„Jasně, už to vidím. Ahoj Bello, víš, nezlob se, ale... Tvůj náklaďák jsme nedokázali opravit. Trhá rekordy, víš? Všechno kromě něj jsme zatím spravili -”

„Mluvíš o ničem, buď zticha. Ještě se na to podíváme.” Odmítal jsem tomu uvěřit. Oprava aut pro mě byla jako všechno. A to ani nemluvím o tom, že tohle je Bellino auto.

„Tak jí zavolej, když chceš,” pokrčil Seth rameny. No asi mi nic jiného nezbývá.

Vytáhl jsem mobil a zavolal jí, ale típla mi to. Proč, sakra?

„Zavoláš jí za hodinu,” poradil mi Seth. To bylo to nejlepší řešení, jenomže z hodiny se stali další čtyři a než jsem se vrátil z vlčí obchůzky, bylo šest večer. Sakra! 

Rychle jsem doma našel telefon, připravený jí tentokrát skutečně zavolat.

Litujeme, volaný účastník se nehlásí. Stisknutím pětky zanechejte vzkaz. Proč to nebere? Tak jo. Nic jiného mi stejně nezbývá. 

„Ehm... Iso? Ten náklaďáček... on nepůjde spravit, je mi to moc líto, vážně. Já... to je jedno. Promluvíme si zítra, jo?” Naštvaně jsem zaklapl. Ona se mnou nemluví. Ne, počkat! Mluví, ve schránce jsem měl taky vzkaz.

„Jaku? Domluvila jsem se s klukama ze třídy... V půl páté mě vyzvednou a pojedeme do klubu. Má přijet i několik dalších holek, já jen že... Nechtěl bys jít se mnou? Když přijdeš, budu se tam cítit mnohem líp.” Vyděšeně jsem zíral na svůj telefon. Co ji to proboha napadlo? Do klubu? Ten pitomý telefon znovu zazvonil. Mohlo to být od ní, ale číslo jsem neznal. Zato ten hlas ano.

„Jacobe! Jacobe, je u tebe Bella?” Jasně, ten přeslazený hlásek bych poznal všude. Teď zněl ale nějak nešťastně, vyděšeně.

„Ne, Cullene, není u mě. Asi už tě nechala, co?” 

„Nech těch pitomých vtipů, ty to nechápeš! Alice ji nevidí. A nemůže ji vidět jen ve dvou případech. Buď je s tebou, nebo -”

„Mrtvá?” dořekl jsem za něj a telefon mi vypadl z ruky. To není možné! Prostě není, nemůže!

„Jacobe! Utíkej k severní hranici, budu tam čekat. Prosím, přijď,” zakřičel na mě Edward z mobilu.

„Sethe!” křikl jsem na něj. „Utíkej domů pro náhradní oblečení, sejdeme se u hranice.” Jen přikývl a pelášil.

Já jsem se za běhu proměnil. Věděl jsem, kde ty pijavice najdu. Doběhl jsem až k hranici. Přesně jak jsem čekal. Stříbrné Volvo už stálo u krajnice a jeho majitel mi vykročil naproti.

„Jacobe! Řekni mi všechno, co víš!” Chtěl jsem mu něco hnusného odseknout, ale teď šlo Bells o život.

Byl jsem na hlídce, když mi volala. Jela se spolužáky do nějakého klubu v Seattlu.

„Edwarde,” zamumlala tiše ta věštkyně, „je tu šance, že bych ji mohla vidět.”

Tak proč se nepodívá!? Potřebuje k tomu něco extra?

„Vlastně jo. Nemáš náhodou Bellinu fotku?” zeptal se Edward. Měl jsem ji na mobilu. A ten teď nejspíš leží u jejího auta.

„Já ji mám!” zakřičel Seth, který se objevil za mnou. Cullen si ji od něj půjčil a ukázal Alici. Bylo to divné. Zorničky se jí zamlžily a vypadalo to, jako by se chtěly roztéct. Obrátila oči v sloup a tvrdě dopadla na zem. Ještě jsem neviděl upíra omdlít.

„Viděla jsem ji,” hlásila a hrabala se ze země. „Bylo to rozmazané, ale je v pořádku. Je v klubu, jak říkal Jacob. Mám dvě možnosti. Buď je to klub Wendy's nebo TGI Friday's.”

Vím, kde je TGI, já se Sethem půjdeme tam. Vy běžte k Wendy. Cullen přikývl, jakože rozumí, ale jeho sestra znovu vykřikla. Vstala ze země, a kdyby nebyla upírka, po tváři by jí tekly slzy.

„Ona - tam - kaluž krve - osm lidí - rychle!” dostala ze sebe mezi vzlyky.

Zdravím vás!

Tak co? Jak se vám líbila kapitolka? 

Jak tak koukám, ta předchozí moc velký úspěch neměla.  Mám tam jen tři komenty a tak si říkám, jestli píšu opravdu tak strašně, že za koment ani nestojím.  Dost mě to mrzí, tahle povídka přece není tak špatná. Nepotřebuju padesát komentářů, ale o několik na víc by vás snad nezabilo. 

No nic... Přestanu si tu stěžovat, stejně nic nezměním. 

Pro ty z vás, kteří se o Bellu bojíte:

Musíte si počkat na pokračování.

No... Tak jo. Bude to v pořádku, ale nechte se překvapit. 

Hlasování:

Bella + Edward  nebo: Bella + Jacob

   x  

Zajímá mě váš názor. Nejdřív jsem měla připravený scénář, ale teď si říkám, že to nechám na vás. Tak hlasujte! 

PS: Děkuju vám všem, co povídku čtete a komentujete.

A těm, co nekomentují... Jsem vám vděčná i za to otevření. 

A jako vždycky... Prosím o komentáře. 

OMLOUVÁM SE, ALE PŘES PRÁZDNINY NEJSEM DOMA, TAKŽE ODE MĚ MOC PŘÍSPĚVKŮ NEČEKEJTE :-(

ZMĚNA!!! : Kapitolka už je napsaná, jen ji ještě musím opravit. Tento měsíc už ji pošlu na korekci, přísahám ;) 

Já vím, jsem strašná, ale jet na dovču bez přístupu k internetu fakt nebyl můj nápad.

Autor: LeahCc (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ty nejsi má Bella! - 5. kapitola: