Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ty nejsi má Bella! - 4. kapitola

03.06.2012 (10:00) • LeahCc • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1816×

„Bells. Já i moje rodina... Jsme všichni monstra, jsme upíři. A živíme se krví...,” zašeptal. Proti své vůli jsem zvedla hlavu, abych poznala, jestli si ze mě náhodou neutahuje. Jediné, co jsem viděla, byly bílé tesáky, nebezpečně blízko mého krku.

„Pomoc!” zaječela jsem, i když jsem věděla, že žádná nepřijde. Nějak se mi podařilo vyskočit z jeho náruče. Spadla jsem z postele a zůstala ležet úplně nahá. On se ke mně stále přibližoval.

„Nedělej to! Prosím ne!” vzlykala jsem. O tohle proklaté tajemství tu celou dobu šlo. Neměla jsem to chtít vědět.

„Nebuď pokrytecká, Isabell,” pokřiveně se usmál a znovu odhalil své zuby. Třásla jsem se po celém těle a neměla daleko k pláči. Udělal krok směrem ke mně.

„Jsi pokrytec, Bello. Jacob ti nevadil!” Jacob... Jedna moje část to jméno pořád opakovala, jako by mi to mohlo pomoct. Ale neměla jsem moc času na přemýšlení. Upír se ke mně kousek po kousku pomaličku posunoval.

Věděla jsem, že neuteču, že tu umřu. Proto tady byl, aby se mohl nakrmit. Nejspíš mě zabije a pozve svou rodinu na večeři, pomyslela jsem si hystericky. To, co jsem udělala, bylo zbytečné, ale přece jen reflex. Rukama jsem si chytila krk.

„Nedělej to, prosím,” zašeptala jsem znovu.

„Já ti přece neublížím, Bello, věř mi.” Jeho planým slibům jsem nevěnovala pozornost. Vyděšeně jsem si rukama tiskla krk. Malíčkem jsem zavadila o něco studeného. Stříbrný řetízek. No, jasně! Docvaklo mi to.

„Na, vezmi si to. Vím, že nejsi věřící, ale uvidíš. Třeba se ti to bude hodit,″ zašeptal tehdy Jake.

Strhla jsem si tu parádu z krku. Nevšímala jsem si bolesti, která mnou projela, když se mi řetízek zařízl do kůže.

„Stůj! Ani se nehni, nepřibližuj se.” Stříbrný kříž jsem držela před sebou. Bylo mi jedno, jak hloupě asi vypadám. Důležité bylo, že se Edward konečně zastavil a zůstal na mě hledět. Fajn. Zatím, to funguje.

„Bello, nedělej hlouposti! Já ti přece neublížím. No tak, Bello, klid.” A tomu mám jako věřit? Zbláznil se?

„Jsem Isabell! A nech mě projít nebo...” Zvedla jsem nad hlavu křížek a doufala, že ty pověry jsou pravdivé.

Vypadalo to, že skutečně ustoupí. Měla jsem v plánu opatrně sejít ze schodů a rychle skočit do auta. Když budu mít štěstí, podaří se mi dostat někam mezi lidi. Momentálně mi bylo jedno, že na sobě nic nemám.

Edward udělal krok vzad a já jsem opatrně vykročila, kříž stále proti němu. Zničehonic jeho ruka vystřelila a popadla mě za zápěstí. Zaječela jsem.

„Bello, tohle nefunguje,” řekl a vzal mi křížek z ruky, „je to jen mýtus.” Jen mýtus, uvědomila jsem si. Takže je všechno ztracené? Vytáhl si mě do náruče a já už mu nedokázala odporovat. Nemohla jsem se bránit.

„Bello, já ti vážně neublížím, věř mi,” zašeptal mi do ucha. Vůbec jsem nevnímala, co říká. Strach mě natolik ohromil, že už jsem nedokázala reagovat.

„Pusť mě! Já... Udělám coko... li...” Stejně jako tehdy, když se proměnil Jacob. Selhal mi hlas a nedokázala jsem už nic říct. Několik minut jsem se snažila popadnout dech.

„Prosím, neubližuj mi,” skuhrala jsem pisklavým hláskem. „Prosím!” Nečekala jsem, že moje slova budou mít nějakou odezvu. On mě ale postavil na zem.

„Isabell, posloucháš vůbec, co ti říkám?” Překvapeně jsem vzhlédla. 

„Říkal jsem, že ti neublížím. Nikdy bych ti neublížil, nemusíš se mě bát.”

„Tomu mám věřit?” zašeptala jsem ironicky.

„Bello, kdybych tě chtěl skutečně zabít, byla bys už mrtvá.” Natáhl ruku a vzal křížek z mé postele. Já tam jen hloupě stála. Otevřel dlaň a já zírala na stříbrný prášek. Zakroutila jsem hlavou.

„Cos to udělal?! Byl to dárek od Jacoba, stál hromadu peněz!” 

„Od Jacoba? Nevěděl jsem, že mají vlci tolik peněz. Ten křížek nejspíš někde ukradl.” Plesk! Jacoba přede mnou nikdo urážet nebude. Než jsem si uvědomila, co vlastně dělám, přistála moje dlaň na jeho tváři. 

„Au!” zaječela jsem a chytila se za zápěstí. Byl strašně tvrdý. Jako kámen. Jak jsem si mohla myslet, že porazím upíra? To byla hloupá iluze. 

Iluze... sen... noční můra... Třeba je to jen sen. Hodně reálný a divný. Podívala jsem se na modřiny, které už začínaly pekelně pálit. Anebo je to realita, pomyslela jsem si.

„Ne, ne, ne! Já už se chci vzbudit. Já jsem se opila a teď se mi všechno jen zdá. Za chvíli se vzbudím,” mumlala jsem.

„Isabell, ty nespíš.”

„Jasně, chceš, abych si to myslela. Jsi jen noční můra. Štípni mě, ať už se vzbudím.” Zasmál se a znovu odhalil tesáky. Bylo to děsivé.

„Mluvíš jako pitomec, už ti nikdy nenaliju.”

„Takže to nepopíráš...? Je to sen?”

„Bello, nic se ti nezdá,” ozval se jasný hlas za námi. Otočila jsem se a hledala pomoc od toho neznámého. To byl krok z bláta do louže, zírala jsem do jantarových očí Alice Cullenové. Začala jsem couvat, ale narazila jsem do Edwarda. Vykřikla jsem. 

Edward mě popadl za ruce a svalil na postel. Už je to tu. Umřu, pokud to není jen sen.

„Bello,” promluvila Alice.

„Ničeho - se - neboj! My - lovíme - jen - zvířata. Lidskou - krev - ne - pi - je - me,” mluvila se mnou, jako bych byla zpomalená.

„Nepijete?” nevěřila jsem jí.

„Kdybychom ji pili, naše oči by byly rudé.”

„Isabell, ty jsi o našem tajemství věděla necelé dva roky. Nikdy ti nikdo neublížil,” přesvědčoval mě Edward. Alice se zatvářila, jako by zadržovala smích. Aha, takže neublížil, jo?

„Jak vám mám věřit?” 

„Já...,” začal, ale Alice mu položila ruku na rameno.

„Viděla jsem, že tohle bude fungovat.”

„Co jako?”

„Mám s sebou transfuzní krev, neboj, nikdo neumřel. Tohle se stane, když se upír napije lidské krve.” Vytáhla z kapsy sáček s rudou tekutinou. Vyděšeně jsem sledovala, jak pije a její oči získávají ostře červenou barvu. Vypadala děsivě. 

„A tohle je krev z pumy,” ukázala mi sáček s krví, která byla o dost tmavší. Vypila ho a mírně se zašklebila.

„Lidská je lepší?” rychle jsem ucukla. Alice vesele přikývla a její oči znovu získaly medovou barvu. Otřásla jsem se zimou. Alice nechala otevřené okno a ke mně do pokoje vanul ledový vzduch.

„Ty jsi pitomec, Edwarde!” zapištěla a přiskočila k šatníku. Vytáhla luxusní pyžamo a hodila mi ho.

„Nenapadlo tě, že když na sobě nic nemá, bude jí zima? Co jste tu vůbec dělali?” Edward se na mě provinile podíval.

„Omlouvám se. Měl jsem ti něco obléct.” Alicinu druhou otázku radši nekomentoval.

„Jestli tě to ještě nenapadlo, tak před pěti minutami jsem měla úplně jiné starosti. Jako třeba jak přežít,” hájila jsem ho. Nesouhlasně zavrtěl hlavou.

„Říkal jsem, že ti neublížím,” přesvědčoval mě znovu.

„Kdybych se rozhodla tomu věřit, pořád je tu možnost, že se neovládneš. A co pak bude se mnou?”

„Za ty dva roky jsem ti neublížil, proč bych měl teď?”

„Už jsi to udělal, ty jeden nadržený idiote. Podívej se na ni!” Oba jsme se překvapeně otočili na Alici. Teprve teď jsem si vzpomněla na své modřiny a škrábance všude po těle. 

Už jsem byla oblečená, ale Alice si nedala říct a celou mě prohlédla. Při každém jejím prudším pohybu jsem sebou cukla. Každou chvíli jsem čekala, že bude po mně. 

„To je otisk tvé ruky?!” ječela na něj pokaždé, když objevila nějakou nápadnější modřinu s určitým tvarem. Edward vypadal, že by jí moc rád řekl něco hnusného, ale z ohledu na mě mlčel.

„Pořád se nás bojíš, Isabell?” zeptal se něžně Edward. Alice dokončila prohlídku, tak jsem jen tak seděla na posteli.

„Alice se nebojím. Teda, ne tak, jako tebe. Ona mi nic neudělala, já neznám její sílu.” Alice se celá rozzářila.

„Vidíš?” křičela vítězoslavně. „Já jsem ti říkala, že mě bude mít ráda. To jenom ty si musíš všechno pokazit. Bez tvého daru jsi slepý!”

„Daru?”

„To až jindy, Bello,” zamumlal Edward.

„Edward umí číst myšlenky. A já vidím do budoucnosti.” Jedno je větší šílenost než druhé.

„To je... divné.” 

„Ale prosím tě. Vždyť to nic není.”

„Ale ty to -”

„Nechápeš. Nechápeš, že já si připadám, jako bych se před týdnem narodila. Nevíš, jaké to je, probudit se a nemít žádné vzpomínky. Před pár dny jsem zjistila, že je Jacob vlkodlak. Dnes se v mém domě objeví dva upíři s nadpřirozenými schopnostmi a jeden mě málem zabije. A pak se všichni divíte, že se mi něco nelíbí a jsem vyděšená. To jsi chtěla říct?”

„Jak?” zírala jsem na ni s otevřenou pusou. Řekla přesně to, co jsem se chystala říct.

„Vidím do budoucnosti. Už jsem ti říkala, že to umím, ale ty jsi mi nevěřila. S Edwardem je to jiné. On tvé myšlenky číst neumí. Nevíme, proč to tak je.”

„Já... já nemám slov.” Posadila jsem se zpátky na postel. Už jsem z nich nebyla tak vyděšená jako zmatená.

„Bello - vlastně Isabell,” zašeptala jemně Alice.

„Já vím, jaké to je. Jaký je to pocit. Otevřít oči a vidět všechno. Vidět celý svět a nechápat z něj vůbec nic.” Posadila se ke mně na postel a naznačila mi, ať si lehnu.

„Chceš slyšet můj příběh? Třeba ti potom bude líp.” Přikývla jsem a zachumlala se do peřiny. Přijdu na jiné myšlenky. A Alice navíc vypadala jako fajn holka. Věřila jsem jí.

„Nevím, kdo mě proměnil. Nikdy jsem nezjistila, jak jsem se tu vlastně ocitla. Pamatuju si velikou bolest -”

„Nemusíš přece zabíhat do takových podrobností,” skočil jí Edward do řeči.

„Jestli mě ještě jednou přerušíš, končím s vyprávěním a Bella ti pak pěkně poděkuje, až nebude vědět, jak to skončí. Takže... Vím, že jsem si přála, aby ta bolest skončila. Přála jsem si umřít. A z ničeho nic to skutečně začalo polevovat. Od konečků prstů až k srdci. Pamatuju si, jak udeřilo naposled.

Když jsem se probudila, nechápala jsem vůbec nic. Bylo to, jako bych se právě narodila. Cítila jsem jen pálení v krku. A potom přišla ta nádherná vůně. Nešlo zůstat na místě, musela jsem tu vůni dostat, ulovit.”

„Ty jsi ulovila lidi?” zděšeně jsem se na ni dívala.

„Nelovila jsem lidi. Byl to medvěd, toho jsem pronásledovala. Probudila jsem se v hlubokých lesích v Rusku. Tam není v okolí několika tisíc kilometrů ani noha.” 

„Alice, zkrať to. Isabell už usíná,” zamumlal Edward. Alice se na něj zamračila, ale já jsem proti své vůli skutečně zívla, a tak se Al rozhodla trochu to zestručnit.

„Nakrmila jsem se a konečně jsem zjišťovala, že si na nic nevzpomínám. Nevěděla jsem, kdo jsem, a co tu dělám. A potom jsem uviděla obrazy. Vím, že jsem hodně křičela a chtěla se těch vizí zbavit. Objevovaly se nečekaně a vždycky v nejméně vhodnou chvíli.”

„Já mám taky vize,” zašeptala jsem, „ale já vidím svou minulost. Ty jsi viděla to, co se teprve stane,” řekla jsem a ani nevěděla, odkud to vím.

„Máš pravdu, tak jsem si taky dala jméno. Měla jsem vizi s Jazzem. Stála jsem v nějakém bílém domě a kolem mě bylo spousta lidí stejných jako já. Ten nejhezčí z nich mě držel za ruku a říkal mi, že mě miluje. A taky mě oslovoval jménem. Alice. Začala jsem si tak říkat. Za nějaký čas jsem ty vize začala ovládat. Nejraději jsem jen tak seděla a pozorovala svou budoucí rodinu. Nejradši jsem měla Jaspera.”

„To bylo hezké, ale...”

„Nepřerušuj mě! Nech mě to dovyprávět. Postupem času jsem si začala uvědomovat, že to, co vidím, nejsou jen sny, ale skutečnost. Rozhodla jsem se Jaspera najít. Trvalo mi deset let, než jsem zjistila, že je v Jižní Americe. A dalších dvacet, než jsem ho našla.”

„Byla to láska na první pohled? Nebo ne? Jak jsi ho přesvědčila, aby šel s tebou? Jasně - promiň, už mlčím.”

„Ani slovo!” zavrčela naštvaně. Zděšeně jsem se přikrčila.

„Utekl od své bývalé družky. Nenáviděl zabíjení a ona ho nutila vraždit. Už to nevydržel. Potkala jsem ho v malém městečku, Assimu. Chystal se nakrmit... po svém. Ale uviděl mě a cítil zvláštní...” Silou vůle jsem rozlepila víčka a znovu se pokusila zaposlouchat do vyprávění.

„...Cullenovi, ale to není důležité. Chtěla jsem...” Znovu jsem se přinutila poslouchat. Tohle mě zajímalo.”

„...o mé vize. Jde o to, že vím, jak by sis mohla vrátit vzpomínky. Když chci něco vidět, soustředím se na to. Je spousta věcí, které mi pomohou. Například u počasí. Když chci vědět, jak bude, koukám třeba na slunce a přemýšlím o meteorologii - o počasí. Pak vidím, jak bude, rozumíš mi? Není to naprosto spolehlivé, ale protože ty jsi viděla minulost, mělo by to být spolehlivěj...” Bylo poslední, co jsem zaslechla předtím, než jsem vytuhla.

Nevím, kolik bylo hodin, když jsem se probudila. Cítila jsem něco studeného, něčí paži. Dala jsem si záležet, abych dýchala pravidelně. To je Edward. Upír... Snažila jsem se působit přirozeně a zamumlala jsem nějakou hloupost, jakože ze spaní.

„Kdy přesně usnula?” zamumlala Alice.

„Neboj, to nejdůležitější slyšela,” řekl Edward. Trochu jsem se otřásla zimou, byl vážně studený... a děsivý. Okamžitě ztuhl. Pro jistotu jsem se zavrtěla a zamumlala slovo upír. To spolehlivě odvede pozornost. Měla jsem pravdu.

„Vidíš? Už má ze mě noční můry.” Znělo to hořce a tak nějak ironicky.

„Nemá z tebe oční můry. To by křičela. Já bych jen měla -”

„Už jít? Chci být sám.” Ne, křičelo moje vyděšené já. Jen ať tu zůstane. Alice by mě nenechala sežrat.

„Ne!” odsekla. Pocítila jsem úlevu.

„Chci s tebou mluvit.”

„Vím, jak to dopadlo posledně, když sis chtěla popovídat.” Al jen něco zaprskala.

„Miluješ ji?”

„Co to je za hloupé kecy? Jasně, že jo!” Zase jsem měla pocit, jako by o našem vztahu rozhodoval za mě.

„Já ale cítím něco jiného,” odpověděla mu Alice. To mě překvapilo.

„Nejsem Jasper, neumím vnímat city jiných. Ale něco se změnilo. Edwarde, ty ji chceš zpátky. Chceš zpátky Bellu, tu jsi vždycky chtěl. A ona? Je to Isabell!” řekla, jako by to bylo něco špatného.

„Ona je stejná. Vzpomene si a bude všechno jako dřív.”

„Není a nebude. Člověk potřebuje vzpomínky. To z Belly dělá Bellu. Ona žádné nemá. Bude mít nové vzpomínky, nové zážitky. Ale už to nebudou zážitky té dívky, kterou jsi potkal před dvěma lety.” Zadržela jsem slzu, která se mi už už chystala stéct po tváři. Bolelo to. Slyšet o sobě takové věci. Bylo to jako pomluvy.

„Jsi nechutně melodramatická. Všechno moc prožíváš. Bella si vzpomene. Všechno - bude - zase - jako - dřív.”

„Sám tomu nevěříš. Lžeš mi, ale lžeš i sám sobě.” Al proti mně něco měla, to jsem viděla. Ale nejvíc ze všeho mě bolelo, že se mě Edward nezastal. Věděl, že má Alice pravdu.

Ani jeden z nich už nic neřekl a já jsem se snažila usnout. Nejsem Bella, znělo mi v hlavě pořád dokola, až jsem konečně usnula.

Ta,k a je tu další kapitolka! 

Co jí říkáte? Omlouvám se za zpoždění, ale musela jsem se šprtat.   
Znáte to, písemky jedna za druhou a čas žádný.  

Pokusím se vám to vynahradit. Příští kapitolka bude hodně brzy. 

Jinak by mě zajímalo, co říkáte Alici? No, příště budou ještě nějaké velké změny. Bella - vlastně Isabell se rozhodne... Ne, to si musíte přečíst. 

Prosím o komentáře. A moc děkuju vám všem, co povídku čtete a komentujete. Jste zlatí.

Autor: LeahCc (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ty nejsi má Bella! - 4. kapitola: