Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tři bratři a tři sestry... kdo s koho - 27. kapitola

Tři bratři a tři sestry... kdo s koho - 27. kapitola Po neskutečně dlouhé době další dílek. Já vím, jsem hrozná, ale škola na mě tlačí, do toho nemocnice, úkoly, dopisování, prostě děs! Rovnou přejdu ke kapitole, abych vás už nenatahovala.
Edward se trápí, Bella se trápí, celá rodina s nimi. Proč? Je nějaká možnost, že jejich osudy budou nakonec společné? Tato kapitola je poněkud kratší, než píšu obvykle, ale potřebovala jsem se trochu hnout z místa. Hezké čtení, KQC

Tři bratři a tři sestry… kdo s koho – 27. kapitola


Edward:

Odmítnutý, zraněný, zničený… Chodící mramorové tělo bez duše. Tak bych se teď nazval. Nečekal jsem takovou reakci, ani ve snu by mě nenapadlo, že mě její odmítnutí bude nějak bolet či mrzet. Co se to se mnou za poslední dobu stalo? Od té doby, co jsem byl s Tanyou, moje ego se zvětšilo a s tím i sebevědomí.

Už jsem nechtěl slyšet ne. Byl jsem zvyklý na kladné odpovědi a úctu ke mně. Ničím jsem si nepomohl, když jsem na ni byl hrubý, ale v té chvíli jsem neměl tušení, jak bych měl správně zareagovat. Kdyby se ta situace opakovala, asi bych ji jen objal a zašeptal, že to nevadí, časem se to spraví… Ale jde to navrátit?

Nepřítomně jsem zavrtěl hlavou. Přemýšlel jsem nad banalitami. Už nic nenapravím, ne takovým přístupem, jak se teď chovám.

Nejraději bych to napálil někam do stromu, ale čím bych si pomohl? Akorát bych poškodil přírodu kolem sebe, sobě bych neudělal ani škrábanec, a že bych si jich pár zasloužil. Povzdychl jsem si. Jsem troska, bezradný hajzl, který se neumí ani chovat.

Dojel jsem na terasu a ztěžka sešlápl brzdu. Podíval jsem se skrz palubní sklo na náš dům a vzpomínal na ty časy, kdy jsem neznal, co je to dívka. Mojí jedinou společnicí byla kniha a vystačil jsem si s ní. Udělal jsem tenkrát chybu, když jsem se rozhodl někam s Emmettem jít. Lituju toho…

Ucítil jsem tvrdý náraz a zavrzaní kovu. Hbitě jsem se otočil a spatřil prohloubeninu na střeše mého auta. Odpásoval jsem se a vyletěl z auta jako tajfun. Emmett se usmíval a byl opřený o dveře spolujezdce. Jeho oslnivý chrup mě doháněl k nepříčetnosti, měl jsem chuť mu ho trochu ‚napravit‘.

„Co jsi, ksakru, udělal?“ vyjel jsem na něj. Usmál se a pokrčil rameny. Jemně jsem ohmatal střechu a vražedně ho probodl pohledem. Moje auto, zaúpěl jsem… Moje jediná láska, co mi zbyla, pomyslel jsem si.

„Z toho naděláš, přišel jsem si promluvit,“ řekl sebejistě. Nevnímajíc jeho narážky na moji citlivost ohledně mého auta, jsem ji zkusil napravit. Vypadá to, že s tím nic nezmůžu, bude muset do opravy.

„Jsi idiot, pokud ti to ještě nikdo neřekl,“ křikl jsem na něj. Jasper se postavil vedle mě, položil mi ruku na rameno a pokřiveně se usmál.

„Měl by sis nechat nervy na jindy, budou se ti hodit.“ Strhl jsem jeho ruku z mého ramene a ohnal se po něm. Jejich rady mi přijdou zbytečné, stejně jako to, že se pletou mezi mě a Bellu.

„Co chcete?“ štěkl jsem po nich. Oba se zatvářili nevinně, jako bych nevěděl, proč přišli. Jejich myšlenky na mě řvou, až mi z toho hlava jde kolem. Opravdu si myslí, že jsem tak neschopný a blbý?

„Ano, myslíme si to,“ přitakal Jasper. Nechápavě jsem se na něj podíval a jedinou odpovědí mi byl jeho chytrý pohled. Povzdychl jsem si a sáhl po klíčcích od auta. Zamknul jsem auto a odebral se do domu. Než jsem sáhl na kliku, zastavil mě Emmett a zašklebil se.

„Řekneš nám něco víc, nebo si to všechno máme domýšlet?“ zeptal se pobaveně. Na jeho ‚vtipnou‘ poznámku jsem jen zavrčel a odstrčil ho na stranu. Jeho postavení vystřídal Jasper.

„Slyšeli jsme o tom, nic před námi neutajíš.“ Zběsile jsem se otočil a na oba dva jsem hrozivě zavrčel.

„Co chcete, kurva, slyšet? Že jsme se pohádali a už se zřejmě nesetkáme?“ Emmett měl ve tváři vepsaný pobavený výraz, jako by čekal stejnou odpověď. „Tak vám to s radostí potvrzuji, je konec,“ křikl jsem. Poslední slovo jsem neměl v plánu vyslovit, ale z úst mi vyletělo a už jsem neměl možnost vzít ho zpět. Co naplat, dneska dělám samá unáhlená rozhodnutí. Ani s jedním nejsem spokojen.

„Je to horší, než jsem čekal,“ konstatoval Jasper s klidem a podíval se na Emmetta. Spolu kývli na souhlas a ustaraně si mě prohlédli. Protočil jsem oči v sloup a vydal se dovnitř. Esmé se na mě usmála a hnala se ke mně. Na tváři měla úsměv, ale čím víc se přibližoval, tím se zmenšoval. Zřejmě jí došlo, že je tu napjatá atmosféra.

„Už jsem na vás čekala,“ začala rychle. Emmett zavřel dveře a postavil se vedle mě. Jasper ho hned napodobil a nezapomněli se na mě podívat významným pohledem.

„Carlisle se rozhodl, že bychom si měli dát malou pauzu. Každý z nás by měl přijít na jiné myšlenky, a proto bychom rádi s Carlislem odjeli na týden někam pryč.“ Vykuleně jsem si ji prohlížel a nebyl jsem sám. Ona nám nechává dům? Nám, nezletilým upířím puberťákům?

„Esmé, jsi v pohodě, nebo se nám to jen zdá?“ zeptal se nevinně Emmett. Jasper se uchechtl a kývl na souhlas. Z kuchyně se k nám začal přibližovat Carlisle. Na sobě měl modrou košili a bílé kraťasy. Chytil Esmé kolem pasu a políbil ji na tvář. Oba vypadali tak krásně zamilovaně. Holt jim láska vydrží déle, než mně…

„Esmé říká pravdu. Odjíždíme na ostrov Esmé, dlouho jsme tam nebyli a je na čase, abychom si oživili naše první líbánky,“ zazubil se. Esmé se jen zasněně podívala do stropu. Ta je myšlenkami úplně jinde, až se mi z toho zvedá žaludek.

„Esmé,“ zaúpěl jsem. S šeptavým ‚promiň‘ se omluvila a natiskla se ke Carlisleovi.

„Samozřejmě, když vás tu necháváme samotné, očekáváme od vás trochu soudnosti a chytrého chování, Emmette.“ Významně se na něj podíval. Emmett se zašklebil a vyplázl jazyk. Jako malý, pomyslel jsem si. „Pravidla určovat nebudeme, věříme, že nic nevyvedete, budeme vám věřit. Jediným pravidlem, a byl bych moc rád, kdybyste ho dodrželi, je, aby dům po našem návratu ještě stál, když budete tak hodní.“ Na jeho poznámku se Esmé začala smát a mně taky cukaly koutky.

Všichni jsme nepřítomně přikývli. Esmé se na nás usmála, každému dala pusu na tvář. U mě se zastavila a podívala se mi do očí. Její mateřská láska a starost mě někdy vyváděla z míry a jinak tomu nebylo ani teď.

„Všimla jsem si, že nejsi zrovna nadšený, nevím z čeho, ale až přijedu, tak si o tom promluvíme,“ zašeptala. Nechtěl jsem to s nikým rozebírat, ani s Esmé ne. Zakroutil jsem hlavou a podíval se na ni.

„Nic mi není, jen nemám své dny,“ ubezpečil jsem ji. Dal jsem jí pusu na čelo a svižným krokem se blížil do svého pokoje. Měl jsem v plánu zavřít se v pokoji, vzít si knihu do ruky a nevylézat do té doby, než budu potřebovat na lov.

Už jsem sahal na kliku dveří svého pokoje, když jsem uslyšel Emmetta, jak se loučí s rodiči.

„Budete mi chybět, jsem opravdu rád, že si děláte malou pauzu, zasloužíte si ji. Na Edwarda nekoukejte, já se o něj postarám. Potřebuje trochu provětrat hlavu, asi se nám zamiloval.“ Před očima jsem viděl přesně jeho výraz, jak si v tom libuje.

„Mohl bys mi udělat laskavost?! Sklapni, Emmette!“ sykl jsem a hrubě jsem za sebou zavřel dveře.

Rosalie:

Po dlouhém usilovném pokusu o vniknutí do Bellina pokoje jsme to s Alice vzdaly a posadily se na sedačku v obývacím pokoji. Bylo to hrozné. Ani jednou nám neodpověděla, ani jednou s námi neutrousila žádnou poznámku, zkrátka jen ležela na posteli a vzlykala. Přes okno jsme se tam nedostaly, neboť jej zatarasila.

Měla jsem na ni vztek, ale ještě jsem se neodvážila vyrazit jí dveře, k čemu se nejspíše schylovalo.

„Mám z toho trauma,“ pronesla Alice. Přikývla jsem a nalepila si na obličej polštář. Nemůžu se na ten světa ani dívat. Když se někomu něco povede, jeho blízký zas něco ztratí. Dokonale to do sebe zapadalo.

„Holky, co tu děláte takhle samy?“ zeptala se Mary a usmála se na nás. Obě jsme vydaly divné zamručení, ale nikdo to nekomentoval. Mary se posadila vedle nás a podala nám hrnek s krví. Neměla jsem hlad, neměla jsem chuť, odložila jsem ho na stůl a koukala se na černou obrazovku televize. Mary mě pohladila po tváři.

„Rose, nesmíš si to vše tak brát. Ona se z toho dostane, jen potřebuje čas a hlavně klid. Nebude to ze dne na den, ale bude v pořádku. I když jsme organismem jako kámen, tak pořád máme nějaké city a doba jejich ztracení trvá stejně dlouho jako u lidí. Věř mi, také znám své první upíří lásky, kterých jsem se nemohla dlouhou dobu zbavit,“ řekla mateřsky.

Sice měla pravdu, ale jak jsem mohla sedět, čekat a koukat na to, jak se v pokoji trápí? Přeci jenom se to všechno zvládá lépe ve dvou.

„Mary, ona potřebuje pomoc. Potřebuje nějakou společnost. Láska se léčí láskou, jsem si jistá, že ona se ještě pořádně neprobrala z toho šoku, co jí provedl ten hajzl.“ Alice sebou ošila. Neměla ho nikdy v lásce a konkrétně jí naháněl vždy strach. „I když jsme s Culleny nevycházely zrovna nejlépe, jedině oni nám pomohou pomoci. Já ji nenechám, aby se trápila, je to moje sestra.“ Konejšivě mě hladila po vlasech.

„Zlatíčko, každý to bere jinak. Jsem moc ráda, že spolu vycházíte, a i když nejste sestry, máte se rády, ale každý z vás potřebuje samotnou chvilku, ve které by se rozhodla, jakou cestou se bude její život ubírat. Věřím tomu, že každá z vás si najde svoje štěstí. Jste moje krásné květinky, které den ze dne kvetou do stále krásnější krásy, mám vás ráda jako svoje vlastní a nechci, abyste se mi trápily.“

Kdybych byla člověk, její slova by mě dohnala k pláči. Nikdy jsem neměla šanci si takhle otevřeně promluvit se svou matkou. V podstatě jsem ji nikdy nepoznala, ale nejsem ochuzena. Mary její místo zaujala jako správná matka, vyplnila tu velkou díru v mém srdíčku.

„Rose, měla by sis zvednout telefon,“ napomenula mě Alice. Se zarudlýma očima jsem zvedla telefon a ohlásila se.

„Rose, miláčku,“ zašeptal do telefonu Emmett. Na tváři se mi objevil úsměv. Najednou jsem cítila to opojné hoření těla, když se ozve nejkrásnější hlas na světě, a pomůže vám. Opět vás uvede do reality.

„Ahoj,“ kuňkla jsem. Něco tam zašustilo.

„Dneska odjeli Carlisle s Esmé, takže máme celý dům pro sebe, ale určitě víš, že ti nevolám jen kvůli tomu. Potřeboval bych mluvit s Bellou. S tím našim kurtizánem není ani řeč. Trochu jsem mu pochroumal auto a už na mě ani nepromluví. Jsi doma sama? Že bych –“

„Emmette, počkej! Teď se mi to opravdu nehodí. Teď spolu být nemůžem, teď je pro mě hlavní Bella. Bylo by dobrý, kdybys přijel a promluvil si s ní. Se mnou se bavit nebude, mám obavy o ní, bojím se, že už se k sobě nevrátí,“ řekla jsem, co jsem měla na srdci.

„Lásko, možná bude nejlepší, když za tebou přijedeme a domluvíme se tam. Je možnost, že bych to zkusil, za zkoušku nic nedáme.“

„Já jedu taky!“ zakřičel Jasper do telefonu. Zakryla jsem si ucho.

„Nevím, jestli je to dobrý nápad, doma je -“

„Ať přijedou, bude to lepší, alespoň si o tom promluvíme všichni,“ vyrušila mě Mary. „Neboj se, Damon tady není a v nejbližší době ani nebude,“ ubezpečila mě.

„Dobře, přijeď.“ Na rozloučenou mi pošeptal ta lehká slovíčka. Sice jsem se usmála, ale teď to pro mě nic neznamenalo. Nemohla jsem mu říct to samé, byla jsem myšlenkami jinde. Telefon jsem položila a posadila se vedle Alice. Mary tu najednou nebyla. Alice mi ukázala prstem nahoru.

Nestačila jsem ani přikývnout, když zazvonil domovní zvonek.

„Dojdu otevřít,“ vykřikla Alice. Jen co se dveře otevřely, vletěla Alice Jasperovi do náruče a přitiskla se k němu jako klíště. Spolu se zvonivě zasmáli a dali si pusu. Jasper ji tak majetnicky držel, doslova jí drtil záda, ale ona měla úsměv na tváři. Periferním viděním jsem zahlédla, jak si mě prohlíží Emmett. Jeho hnědé oči mě doslova vábily. Cukaly mi koutky, ale neodolala jsem a vrhla se mu do náruče. Jeho silné objetí pro mě teď bylo nejdůležitější. Potřebovala jsem vědět, že mě někdo podrží. Že tu nejsem sama.

„Miluju tě,“ zašeptal mi do ucha.

 

Mary:

Stála jsem na posledním schodě a pozorovala ty moje holčičky. Jedna byla šťastnější než ta druhá. Obě se zamilovaly a jejich láska byla neuvěřitelná. Sice jsem byla proti, aby se s nimi zahazovaly, ale když vidím, jak jsou kluci ochotní, začínám na ně názor měnit. Začínají se mi líbit.

Nechala jsem je zavolat, aby dělali společnost holkám. Potřebuji si promluvit s Bellou a nechci, aby se trápily i Alice s Rosalie.

Mrkla jsem na toho svalovce a vyšla k pokoji, kde měla být údajně Bella. Tiše jsem zaklepala. Nic se neozývalo. Zkusila jsem to ještě jednou. Slyšela jsem povzdychnutí a následně cvaknutí zámku. Otevřela jsem dveře a podívala se do té tmy. Bella ležela na posteli, kolem sebe plno roztrhaných fotek a potrhaný deník.

Když jsem na ni pohlédla, snažila se zadržet vzlyky. Viděla jsem, jak se jí rychle zvedá hrudník, jak se drží za paže a snaží se být tvrdá. Posadila jsem se vedle ní a chytila jsem ji za ruku.

„Proč?“ vzlykla. Hlas se jí zlomil. Neměla sílu na to, aby to zadržovala. Hlasitě oddechovala.

„Proč já?! Bolí to, moc to bolí… tady,“ ukázala si na srdce, „tady to bolí. Nedokážu to zastavit, prodírá se to světlem a bojím se toho, co by se mohlo stát. Mám strach.“ Objala jsem ji velkou silou. Potřebovala podepřít, potřebovala vědět, že se má o koho opřít, že tady pořád někoho má. Uložila jsem ji do postele na jednu stranu, odhrnula jí vlasy z obličeje a hladila ji po tváři.

„Zlatíčko, chápu tě,“ řekla jsem monotónně, „ale řekni mi, co tě trápí?“ Povzdychla si. Jako by se bála toho, jak budu reagovat. Chlácholivě jsem ji pohladila po zádech za účelem pobídnout ji.

„Zamilovala jsem se… moje srdce si získal někdo jiný, ale bojím se toho, co se stane. Bojím se toho, co to se mnou udělá! Už nemám právo se zamilovat.“ Utnula jsem ji.

„Každý má právo se zamilovat. Bello, tohle nikdy neříkej. Ty jsi dívka, která si zaslouží pravou lásku, je jen otázka času, kdy najdeš toho pravého. Věř mi.“

„Já už ale nemůžu, dneska… dneska jsem mu řekla, že ho beru jen jako kamaráda, že s ním nic nehodlám mít, ale lhala jsem. Ta lež se mi zaryla do srdce a každou minutou se prohlubuje. Nejhorší na tom je, že vím, jak se zachová. Není to kluk, který by se doprošoval, zařídí se podle sebe. Bolí mě pomyšlení, že by mohl v náruči držet jinou. Je to moje náruč, on je můj.“ Zastavila se. „Jen to ještě neví.“

Takže přeci jenom Rosalie mluvila pravdu. Cullenovi mi dočista zaslepili moje děvčata.

„Srdíčko, bude nejlepší, když o tom nebudeš přemýšlet. Zkus to vypustit a chvíli z hlavy. Až budeš rozhodnutá, zkus mu zavolat. Zkus se s ním spojit, věř mi, že existuje cesta, jak lásku nalézt. Taky jsem si musela projít zklamáním, než jsem našla Damona.“ Mrkla jsem na ni. Nepatrně se usmála a poděkovala. Políbila jsem ji na čelíčko a pevně objala.

Do hlavy se mi vloudil nápad, se kterým mi musí kluci pomoc. Nesmím dopustit, aby moje holčičky trpěly!

Potichu jsme za sebou zavřela dveře, než jsem se z pokoje vytratila, poslala jsem Bell vzdušný polibek a usmála se na ni. Zavřela oči a pravidelně oddechovala. Potřebuje čas, věřím tomu.

Se sklopenou hlavou, ve které se hádaly myšlenky, jsem došla do obývacího pokoje a sledovala, jak se Rosalie tulí k Emmettovi a Alice k Jasperovi. Bylo to krásné, vytasily se mi vzpomínky na moje první setkání s Damonem.

Seděla jsem v malém krmelci a v ruce držela špinavou skleničku od čiré tekutiny. Tváře jsem měla zaschlé pláčem, oči zarudlé a rty naběhlé. Oblečení špinavé a vrávoravě jsem zvedala ruku pokaždé, když jsem chtěla dalšího panáka. Ten moment je nezapomenutelný. V jednu chvíli se vedle mě posadil muž s rozepnutou košilí, sexy pohledem a mužnou postavou.

Prohlížel si mě jako cenu, kterou by si mohl koupit nebo vyhrát. Nevnímajíc jeho hladový pohled jsem se věnovala své skleničce, ale jeho slova mě odradila.

„Tak krásná žena a po nocích v baru?“ zeptal se.

„Kdyby jenom po nocích,“ vyvrátila jsem mu jeho domněnku. Byl opravdu krásný, ale nedala jsem znát svůj zájem.

„Smím se zeptat proč?“ Uvažovala jsem o tom, ale neměla jsem co ztratit. Zakroutila jsem hlavou a hodila do sebe zbytek skleničky.

„Opustil mě přítel. Nechal mě samotnou s dítětem, které se ještě ani nenarodilo. Zůstala jsem sama, sama bez rodiny, přítele, přátel.“

„Čekáš dítě a dopuješ se alkoholem?“ zhrozil se. Usmála jsem se na jeho poznámku.

„Kvůli tomu dítěti piju! Psychicky jsem to nezvládla a potratila jsem. Přišla jsem o jedinou možnost mít dítě, už tam nikdy nebude.“ Sáhla jsem si na břicho, které bylo až nemocně propadlé. Po tvářích se mi kutálely slzy, slzy smutku a žalu.

Na ramenou jsem cítila studené paže. Otočila jsem se k němu a podívala se do jeho zlatých očí. Měl je ta krásné, až se mi rozběhlo srdce neuvěřitelnou rychlostí.

„Pojď se mnou. Postarám se o tebe! Slibuji, že se mnou se ti nic nestane a budeš opět šťastná jako kdysi.“ Neměla jsem co ztratit, jenom získat. Damona jsem se chytila a spolu jsme vyšli z krmelce. Jeho náruč byla jako stvořená pro mě. Perfektně jsme do sebe zapadli. Nikdy bych nelitovala toho, že jsem se rozhodla zahodit lidský život. Získala jsem všechno, po čem jsem toužila.

„Mary, jsi v pořádku?“ zeptala se Rosalie a sáhla mi na rameno. Promnula jsem si oči a usmála se. Byla jsem tak zamyšlená a znovu se octla ve svých vzpomínkách, že jsem na přítomnost úplně zapomněla.

„Emmette, Jaspere, potřebuji pomoc. Musíme dát Edwarda a Bellu dohromady, měla bych plán,“ zazubila jsem se na ně, čímž jsme si vysloužila pochvalné ovace ze všech stran.

 

Pohled nikoho:

Dívka, která doposud ležela na posteli, v ruce držela zmuchlanou fotku a na tváři měla vepsaný smutek. Pomalinku vstala z postele, její nohy se dotkly studeného linolea a ruce připažila ke svému tělu. Vrávoravým krokem došla k římse okna a podívala se na krajinu ven. Byla osvětlená pouličního lampami. Její srdce zaplesalo, když na terase uviděla stříbrné Volvo, ale její princ nebyl nikde.

Opět jí posmutněl obličej, ale byla si jedním jistá…

 

Na druhé straně si chlapec s bronzovými vlasy nevěděl co počít. V ruce držel knihu, ale už dobré dvě hodiny četl pořád stejnou stránku. Pořád byl myšlenkami jinde. Vzpomínal na jejich první polibek, kdy jeho rty okusily její. Vzpomínal na elektřinu, která mezi nimi proudila vždy, když se objevil v její blízkosti. Podíval se oknem ven. Něco ho upoutalo a vykročil směrem k altánku. Když stanul před okem, ucítil divné svrbění. Jako by právě jeho spřízněná duše stála na druhé straně a dělala to samé co on. Vzpomínali na sebe.

V ten stejný moment se jejich ruka dotkla oroseného skla, oba zavřeli oči a představili si toho druhého. Bez rozmýšlení pronesli: „Miluji tě.“ Když odtáhly ruce pryč, zbyly po nich jen obrysy lásky.

 

 


 

Tak se do mě pusťte!

Vím, že tahle kapitola nebyla nic, ale opravdu jsem se nějak musela pohnout z místa. Omlouvám se, že jste tak dlouho čekali, pokud jste vůbec čekali.

Děkuji těm, co se ozvali na shrnutí, vážím si toho. Doufám, že mi zanecháte komentáře, v poslední době jsem měla pocit, že už povídka nemá zájem. Vím, že je o ničem, ale stačí to napsat, já se vynasnažím to co nejdříve ukončit. Proto prosím o názory.

° Omlouvám se za časté změny pohledu. :-[

Děkuji!

KQC 28. kapitola



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Tři bratři a tři sestry... kdo s koho - 27. kapitola :

 1
19.03.2012 [20:43]

kikuskaMne zmeny pohľadov nevadia. Je fajn mať prehľad o všetkých postavách. Emoticon Emoticon No ale celá kapitolka mi prišla mierne depresívna. Bola som z nej smutná, no verím, že Maryn nápad nude stáť zato a všetko sa vyrieši. Že naozaj vymyslia niečo, čo Eda a Bella dá konečne dokopy, lebo takto to už naozaj nemôže ísť ďalej. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon No ale ten koniec bol nádherný! Emoticon Emoticon Emoticon Je vidno, že tí dvaja proste patria k sebe. Emoticon Emoticon Nádhera, Kač! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. jajka
13.08.2011 [0:46]

to bylo fakt perfektní a neříkej že ta kapča je nic moc je to mistrovské dílo myslím si že kdyby byla soutěž o nejhezčí příběh byla bys na prvním místě na to vem jed moc se těším na další kapitolku Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!