Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tři bratři a tři sestry... kdo s koho - 23. kapitola

15.02.2011 (21:30) • KacenQaCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3532×

Tři bratři a tři sestry… kdo s koho – 23. kapitola

Rosalie:

Seděla jsem Emmettovi na klíně a užívala si jeho neodolatelné polibky, které neměly hranice. Jeho doteky se uhnízdily zatím jen na zádech, ale nepochybovala jsem, že rád postoupí o trochu níž. Trochu jsem se zavrtěla v jeho náruči a ošila sebou. Emmett pocítil změnu v poloze a přitáhl si mé tělo více na své.

Jeho polibky bych si vychutnávala a oplácela bych mu je s velkou náruživostí, ale když vedle mě stála Bella s Edwardem, blbě si mě měřili a civěli na naše uzlení se, tak jsem měla chuť ji prohodit oknem i s Edwardem. Jak by se jim asi líbilo, kdybych na ně koukala, jak se spolu líbají? Líbilo by se jim to?

„Rose, měly…“ Edward ji přerušil. Dal jí ruku před pusu a táhl ji za sebou na druhou stranu pohovky. Byla jsem mu vděčná a v myšlenkách mu děkovala, i když jsem měla napnutý štít.

Nadále bych si užívala s Emmettem, šli bychom si zatančit, kdyby mi na rameno tentokrát neklepala Alice. Se zlostí v obličeji jsem se otočila, cítila jsem, jak se mi mění barva očí. Musela jsem si je promnout.

„Alice, stalo se něco?“ zeptala jsem se nevinně. Její oči byly plné smutku a nerozhodnosti.

„Měly bychom jít, ‚volala‘ mi Mary, že se Damon ptá, kde jsme, je na čase jít domů,“ mrkla na mě. Než jsem si poskládala všech pět dohromady, táhla mě Bella za ruku k hlavním dveřím. Emmett na to nesouhlasně zamručel a postavil se proti Belle. Na ochranu Belly přispěchal Edward. Kdyby do toho nezasáhl Jasper, strhla by se pěkná potyčka, to je to nejmenší, co bych teď potřebovala.

„Běžte, já vás doženu,“ řekla jsem holkám a pohladila Emmetta po tváři. Usmál se, ale nebyl moc šťastný. Jo, hochu, to já taky ne.

„Emmette, uvidíme se zítra, slibuji,“ zavrněla jsem, ale jeho pohled byl horší než štěněčí. Políbila jsem ho na rozloučenou.

„Kde se sejdeme,“ slyšela jsem jeho vzdálený hlas.

„Budova C, řada 5, blok 9,“ zašeptala jsem a zavřela za sebou dveře. Doufala jsem, že mě slyšel, a zbytek mu dojde.

Doklopýtala jsem se k autu, kde seděla Bella u volantu a Alice na zadním sedadle stočená v kubíčku. Vypadala jako tenkrát, když jsem ji viděla poprvé. Stahovala se před světem, byla jako malé miminko, které se bojí o svůj život a stěží přežívá. Zatraceně, kde je ta naše stará Alice?!

„Asi jsem se zamilovala,“ zašeptala Bella a sklonila hlavu na stranu, kde bylo okno. Trochu na něj dýchla a nakreslila tam srdíčko s písmenem E, povzdychla si, zakroutila hlavou a zavařovala motor mého broučka.

„Hej, brzdi, Bells,“ kárala jsem ji. Omluvně se usmála a nohu z pedálu dala pryč. Nebyla jediná, která na něj pořád musela myslet. Něco mě k Emmettovi táhlo, v nejhorším případě, jsem si mohla přiznat, že jsem se zamilovala, ale na to jsem ještě nebyla připravená. Je potřeba, abych si ho omotala kolem prstu, na tu sázku nesmím zapomenout.

„Alice, jak to je s tebou a Jasperem?“ zeptala se Bella, načež pořád hleděla na silnici a usmívala se do zrcátka.

„Nevím, normální,“ odvětila s nezájmem. Už jen její tón mi vadil. Alice taková nikdy nebyla, vždy jsem ji znala jako energetickou dívku, která nenechá posedět nikoho, aniž by s ní před tím nebyl na smrtících nákupech.

„Něco se mezi vámi stalo?“ zeptala jsem se nevinně. Zakroutila hlavou a věnovala se svým vlasům. Na tom něco bude, pomyslela jsem si. Když se Bella vecpala do garáže, z auta jsem vyletěla jako namydlený blesk. Vkradla jsem se do domu a chtěla se vytratit do pokoje, kde jsem chtěla přemýšlet o jednom… jak zítra svést Emmetta.

Než jsem stačila doběhnout na schodiště, ve dveřích předsíně se objevil Damon. Košili napolovic rozepnutou, kalhoty obráceně oblečené, jednu ponožku měl, druhá se mu vytratila. A pak nám má jít příkladem rodiče, že ano.

„Kde jste byly?“ zeptal se podrážděně. Tady je někdo neuspokojený, pomyslela jsem si a zvenčí slyšela zvonivý smích Belly. Ta holka dneska něco musela pít, jinak to nevidím.

„Venku… v baru,“ řekla jsem prostě a sundala si boty. Bella se po chvíli objevila ve dveřích, jen, co Damona spatřila, její úsměv pohasl a pohled zjihl. Atmosféra mezi nimi byla napjatá, očividně si zapomněli odpustit.

„Co jsem vám říkal o tom, že celý týden nikam nepůjdete?“ zavrčel. Bella si stoupla vedle mě a měla v obličeji nenávistnou grimasu.

„Byly jste s Culleny, že?“ zeptal se Alice.

Ta se jen otočila čelem k němu, podívala se mu do očí a řekla: „To, s kým jsem byla, co jsem dělala, kde jsem byla, ti může být jedno. Byly jsme venku, nic jsme neprovedly, nikomu jsme rodinu nerozházely a těhotné také nejsme, o to mít starost nemusíš. Buď té lásky a nech nás dneska už být,“ vyhrkla ze sebe a po schodech kráčela do svého pokoje. Já jsem tam stála jen s otevřenou pusou a jednou botou v ruce.

Damon se nezmohl ani na slovo. Mávnul nad tím rukou a vytratil se ve své ložnici. Bella našpulila rty a odkráčela také do svého pokoje, zbyla jsem tam jen já a moje… touha po vítězství z naší velkolepé sázky.

Edward:

Celou noc jsem hlídal hodinky a pohledem je popoháněl dál. Už aby bylo jedenáct hodin dopoledne. Tak jsem se těšil, až opustím dům a pojedu pro Bellu. Dnešek jsem si chtěl užít a trochu zapracovat na té sázce. Přeci jenom se nám to začíná všechno dávat dohromady a já nenechám Emmetta vyhrát. S tím ať nepočítá.

„Edwarde, volá tě Esmé,“ zakřičel Emmett a na tváři měl úsměv. Otráveně jsem pohodil hlavou a utíkal po schodech do kuchyně. Esmé stála s hadrem v ruce u plotny a zkoušela setřít imaginární prach.

„Děje se něco?“

„Ty dneska někam jdeš? Potřebovala bych pomoc.“ Pohlédla na mě nevinně. Sakra, zrovna dnes.

„Ano, měl bych mít schůzku, proč?“

„Mám hotové návrhy na jeden dům, ale nestíhám je zavést do Seattlu, nemohl bys tam skočit?“ Tak to je pěkné. To nestihnu, i kdybych si najal tryskáč.

„Esmé, opravdu to musí být dnes?“ zeptal jsem se a doufal v zápornou odpověď. Jen přikývla a provinile se na mě usmála. To mi tak pomůže. Podíval jsem se na hodiny, teď bych nejraději popohnal zpět.

Sklopil jsem hlavu a sáhl po klíčcích od auta. Esmé mě pohladila po tváři a do rukou mi dala obálku. Bez jakékoli známky komunikace jsem se vydal do garáže a zahřál motor. Ani jsem se neobtěžoval připoutat, hnal jsem to po silnici stovkou a na dálnici ještě víc.

Už jsem chtěl být u Belly, držet ji v náruči a vdechovat tu její vůni. Mohl jsem jí napsat, ale v polovině cesty, jsem si vzpomněl, že telefon mi jaksi leží doma na nočním stolku, takže teď jí můžu psát imaginárně. Povzdechl jsem si a zabořil hlavu do sedačky.

Jako by to bylo včera, kdy jsem ji spatřil poprvé. Ty její dlouhé nohy, vlasy lemující její malý obličej, její oči a ta gesta… Nikdo, nikdo mě ještě nedokázal tak odrovnat, ani Tanya. Vzpomínky na Tanyu mi rozechvěly celé tělo a já vzteky zmáčknul volant, až jsem viděl zřetelně celou konstrukci mých kloubů. Nenáviděl jsem ji, kdyby se mi dostala do rukou, vymetl bych s ní celý svět, už jen za to, že si do mého domu přivedla milence, a v mé posteli se s ním vyspala. Tenkrát je oba měl přizabít, nekoukat na to, že ona je děvka s rozkošným obličejem a on člověk.

Hold jsem byl blbý, ale to se změnilo. Už tehdy jsem měl dát na Emmettovy rady a chodit s nimi ven. Zajímat se o holky a trochu žít, vždyť se tím upířím životem jen stresuju, nic jiného v tom není. Věčný kolotoč nudných věcí pořád dokola…

Alice:

Od rána jsem nevytáhla paty z postele. Byla za mnou Mary, Bella i Rosalie, ale ani jedna se mnou neměla tolik trpělivosti, aby mě vytáhla. Na jejich odpovědi jsem odpověděla jen stručně, nebo vůbec.

„Alice, pojď sem, prosím,“ ozvalo se z pokoje Belly. Nesouhlasně jsem zamručela, ale zvedla se. Přehodila jsem si přes tělo župan a zaklepala na dveře. Bella se úsměvem vynořila ven a promenádovala se přede mnou v sukýnce a tričku o rozměrech panenky. Zřejmě má rande, pomyslela jsem si.

„Měla bych jít dneska s Edwardem na pouť, ale nevím, co si vzít na sebe,“ prozradila mi a skousla si dolní ret. Tak na pouť…

„Aha, ale sukni bych si nebrala, pokud nechceš, aby Edward pozabíjel mužské osazenstvo,“ zamumlala jsem a přešla k její skříni. Spěšně jsem ji prolétla a vyndala bílé kalhoty.

„Ty budou lepší.“ Usmála jsem se a podala jí je. Bella se hned převlíkla, ale neušel mi její ustaraný pohled, kterým si mě měřila. Posadila jsem se na postel a koukala na louku skrz okno.

„Alice, slyšíš mě?“ ptala se mě nervózně Bella. Jen jsem kývla hlavou a zadívala se na ni. Byla bezradná.

„Co se s tebou děje? Mám zůstat doma?“ Zakroutila jsem hlavou. Nechci, aby si kvůli mně musela utahovat krk o svoje štěstí, ať jde, já se s tím poperu, zvládla jsem horší věci. Objala mě a konejšila. Byla jsem jí za to vděčná, potřebovala jsem trochu pochovat, slyšet slova útěchy a opět pocítit ten sesterský pocit.

„Ach, Alice, nikdy jsi mi nepřišla tak smutná, nechceš mi o tom povědět?“ zeptala se starostlivě.

„Ne, nechci. Bello, měla bys jít, přijdeš pozdě,“ upozornila jsem ji a pohladila po ruce. Bella se na mě usmála, ale v očích měla starost. To byl důvod, proč se s nikým nechci o ničem bavit. Musela bych pak koukat na jejich umučené pohledy soucitu, které nesnesu. Ať si to nechají.

Zvedla jsem se z postele a hlasitě za sebou práskla dveřmi. Doklopýtala jsem do obýváku, kde nikdo nebyl. Do pokoje jsem nešla, protože jsem si tam připadala sama. Dokonce jsem si vsugerovala, že se mě stěny snaží pohltit a nikdy nepustit.

„Já padám, měj se tu pěkně,“ hvízdla Bella. Nestačila jsem odpovědět, slyšela jsem jen prásknutí dveří a startování motoru. Povzdychla jsem si. Teď jsem tu dočista sama. Rosalie si jela dnes zaplavat, Bella zrovna utekla a Damon s Mary odjeli do divadla. Jsem to ale chudinka.

Pohled mi spadl na DVD, které leželo přede mnou. Dlouho jsem se na žádná vymyšlená neštěstí nekoukala, tak proč si to nevynahradit. Sáhla jsem po DVD a studovala obsah. Dívku nechal její přítel a odešel za její nejlepší kamarádkou. Jak typické, nakonec dívka, která toho utrpěla nejvíce, najde svou lásku hned za rohem…

Pustila jsem televizi a uvelebila se na sedačce. Už začínaly úvodní titulky, když se ozval domovní zvonek. Nejspíš Bella, pomyslela jsem si a vyškrábala se na nohy. Otevřela jsem dveře a hned sklopila hlavu dolů. Byla bych odešla, kdybych si neuvědomila, že dotyčný pořád stojí za dveřmi. Pohlédla jsem do jeho tváře a zajíkla se.

„Proboha, co ty tu děláš?“ zeptala jsem se s údivem. Jasper se usmál a poškrábal se na týlu.

„Promiň, ale myslel jsem, že bys ráda společnost, když jsi doma sama,“ prozradil mi a hned se usmál. Sice jsem byla z části divná kvůli Jasperovi, ale nedokázala jsem jeho návštěvu odmítnout, na to jsem po něm až moc toužila.

Pokynula jsem mu rukou, ať jde dál. Už jsem byla na cestě do obývacího pokoje, když mě chytil za ruku a dal mi růže. Veliký, červený puget. Oči se mi rozsvítily a já žasla. Na sucho jsem lapala po dechu a hleděla jen na tu krásu.

„Děk-“

„Nic neříkej,“ přerušil mě. Chytnul mě za ruku, dveře za mnou zavřel a oba jsme se přemístili do pokoje před televizí.

„Dívka v nesnázích?“ zeptal se zvědavě. Já jen kývla a nesla jsem si kytici do vázy. Jasper se posadil na sedačku a zbožně si mě prohlížel. Jeho pohled mi byl příjemný, ale zdálo se mi, že to v některých chvílích přeháněl.

Když už jsem se konečně trefila a dala růže do vázy, posadila jsem se do křesla. Stočila se do klubíčka a koukala jediným směrem – na televizi, nikam jinam.

„Přeci nebudeš sedět v tom malém křesle, pojď vedle mě,“ pobídl mě. Rozhodovala jsem se, ale než jsem si stačila odpovědět, Jasper mě vzal do náruče a přenesl k sobě do klína. Trochu jsem byla naštvaná, ale hned mě to přešlo, když mi ovinul paži kolem pasu a bradu zabořil do mých vlasů.

Nepatrně jsem si oddychla, že nic víc neudělal a opět hleděla na televizi. Snažila jsem se nevnímat jeho letmé doteky, polibky na šíji. Sleduj televizi, sleduj televizi, opakovala jsem si v duchu a nutila svůj mozek, aby se soustředil jen na jedno.

Na plátně se dívka, jejíž srdce bylo na dva kusy, opřela o svého nejlepšího kamaráda a spolu si vychutnávali západ slunce. Když v tom ji její kamarád vyzval.

„Alice, otoč se.“ Nejdříve jsem si říkala, že jsem se přeslechla, ale pak mě jeho ledový dotyk utvrdil v tom, že jsem se nemýlila. Stočila jsem svůj pohled na ten jeho a topila se v něm. Trupem jsem se natočila k němu a pohladila ho po obličeji. Zavřela jsem oči, ale jeho jizvy jsem si zřetelně vybavila.

Na rtech se mi ocitly jeho rty a jemně si s mými pohrávaly. Nechala jsem jej. Sice jsem se cítila nesvá, ale jeho letmé polibky mě lechtaly a uspokojovaly. Jasper toho využil a celou mou váhu si přenesl na svou. Ani jsem se nenadála a ležela jsem ve svém pokoji na posteli a nade mnou se tyčil Jasper. Jeho vlasy mě šimraly na obličeji. Své rty odtáhl od těch mých…

„Řekni mi, jestli mám přestat, nebo ne,“ zachraptěl. Nebyla jsem schopna slova. Ruce se mi vzrušením klepaly, klín jsem měla rozrušený a moje nohy si dělaly, co chtěly.

„Alice, řekni něco, nemůžu… já…, když ty chtít nebudeš,“ zakoktal. Jeho pohled mě bolel, ale ještě víc mě bolelo, když jsem si uvědomila, proč se mu vlastně straním. Proč se od něj držím dál. Proč?

Odpověď je jednoduchá, protože jsem se zamilovala…

„Nepřestávej,“ zašeptala jsem a přitáhla si jeho rty, jež volaly po polibcích, na svoje a vychutnávala si je.

Omlouvám se za ten konec, zřejmě většině bude vadit, ale jinak jsem nemohla. U této kapitoly mi chyběla múza, je štěstí, že jsem ji vůbec napsala.

¤ Jak pak se nám vyvine chvilka Alice a Jaspera?

¤ Co Edward? Stihne jejich schůzku?

¤ A Emmett s Rosalie? Odehraje se něco v bazéně?

Na tyto otázkay si můžete tipnout, budu ráda, když uvidím Vaše názory. Abych Vás nenapínala, odpovědi najdete v další kapitole. ;-)

KQC → 24. kapitola

Autor: KacenQaCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tři bratři a tři sestry... kdo s koho - 23. kapitola :