Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tři bratři a tři sestry... kdo s koho - 13. kapitola

Tři bratři a tři sestry... kdo s koho - 13. kapitola Múza z Hawaie přiletěla, mojí hlavičku osvítila. Uff, musím tedy říci, že tato kapitola mi dala moc zabrat, psala jsem ji celý den a vůbec netuším, jestli se to ukázalo na výsledku, to posuďte vy. Dá se říct, že nastal menší zvrat, ale není to zas ni nového pod sluncem, určitě to vstřebáte. Nebudu vám tu popisovat, co kde a jak. To si přečtete, ale malé upozornění. Konec není takový, jak vypadá, ještě se netěšte.
PS: Prosím o komentáře, neboť nad touto kapitolou jsem na vaše názory převelice zvědavá ;-). KacenQaCullen.

Tři bratři a tři sestry… kdo s koho – 13. kapitola

Emmett:

Mary Brandonovou jsem si moc oblíbil. Když se usmála, představil jsem si Esmé. Vím, je to pošetilé, ale obě se chovají tak maminkovsky, i když v nich spí netvor, který touží po krvi, dokážou se chovat jako pravé matky.

Nepoznal jsem svou matku, ani svého otce, protože mě dali hned po narození do dětského domova. Chtěl bych je jednou potkat, byť jen na okamžik a řekl bych jim své. Co si o nich myslím, možná, že jsem v tomhle ohledu dogmatik, ale správná matka by své dítě nedala pryč, i kdyby sama neměla co jíst. Celých devět měsíců čekáte, než se ten malý uzlíček narodí, nakupujete pro ně soupravičky, kočárek, postýlku a vše potřebné. Nikdy bych jim neodpustil to, že mě nechali jen tak na pospas. Ať už k tomu měli jakýkoli důvod, mohli mi nechat alespoň nějaký dopis, kde by bylo všechno vysvětlené. Zůstal jsem v nějakém zapadákově, dokud mě v lese nenapadl medvěd a Carlisle neproměnil.

Dost povídání o mém minulém životě. Zvonek se rozdrnčel a Edward upaloval ke dveřím. Naposledy jsem se na sebe kouknul v zrcadle v předsíni a pyšně si poklepal na rameno. Koutkem oka jsem šlehl k Edwardovi. U dveří stál jako přikovaný. Otočil jsem se směrem na dveře a strnul v pohybu. Viděl jsem Mary Brandonovou s Damonem, Alice, Bellu a Rosalie. Všichni byli krásní, ale o to tu teď nešlo.

Nějak jsem si neuvědomil, že Brandonovi mají dcery, natož tyhle… ehm… dračice. Nebyl jsem jediný udivený, Edward s Jasperem byli také mimo. Stál jsem v pozadí a sledoval, co se děje přede mnou. Všichni se přivítali a odcházeli do kuchyně. Byl jsem mezi prvními, co si sedli ke stolu. Měl jsem žízeň, na lov jsem to nestihl, Esmé nás nechtěla pustit na poslední chvíli. Prý pro nás má něco k jídlu, asi byla na nákupu v lese.

Esmé se pyšně postavila před kuchyňskou linku a hleděla na všechny láskyplným pohledem.

„Kdo si dá večeři?“ Edward s Jasperem urychleně zasedli vedle. Nebyla by to Tanya, kdyby se nenakvartýrovala k Edwardovi. Nebyl z toho až moc nadšený, což jsem si v poslední době všiml, že nějak netouží po její blízkosti.

„Dáte si taky medvědí polévku?“

„Velice rádi,“ ozvala se Mary s Damonem.

„Co to je za blbinu? Když budu mít hlad, tak si dojdu do lesa, a ne jí tu jíst z talíře.“

„Alice,“ okřikl ji Damon. Sklíčeně složila hlavu dolů.

„Omlouvám se,“ poslušně se posadila vedle svých rodičů, její sestry ji napodobily. Esmé pomalými pohyby po stole začala podávat talíře s krví. Je sice pravda, že se mi to zdálo až přehnaně ujetý, ale já měl takovou žízeň a k tomu medvěd? Kdo by odolal. Přede mnou přistála lžička, ve které jsem viděl svůj odraz. Jako udivenou hračku jsem ji postavil před sebe a koukal do té prohloubeniny.

Stál jsem tam vzhůru nohama. Lekl jsem se a upustil ji. Edward se otřásal smíchy, div se stůl nerozložil do třísek.

„Emmette, děje se něco?“

„Mami, já jsem se asi zbláznil,“ prořekl jsem se.

„Nechceš se vymáčknout, myšlenky číst neumím.“

„Normálně jsem se viděl v lžičce obráceně, asi jsem se bouchl do hlavy.“ Náhle u stolu vypukl takový výbuch smíchu, až jsem si zakryl uši. Edward se držel židle a snažil se vzpamatovat, přičemž nepomáhal Jasperovi, který vycítil všechny pocity okolo a svou lžičkou tu mlátil v dosahu půl metru. Holky propukly také v nemalý smích. Brandonovi s Carlislem a Esmé se drželi, ale koutky jim nepatrně cukaly. Zvedl jsem se ze židle a byl pořádně uražený.

„Můžete mi laskavě říct, proč se tu smějete, co jsem řekl tak vtipného?“ Tato otázka rozpoutala ještě větší srandu. Edward ležel převrácený se židlí na zemi. Jasper vedle něho a držel se za břicho, samozřejmě lžičkou šermoval ve vzduchu pořád. Carslislovi tentokrát koutky povolily a začal se smát na celé kolo. Esmé pustila naběračku do dřezu, a jen tak, že se držela linky. Brandonovi se smáli také. Tohle mě docela napíchlo, tak já se tu bojím, že jsem nemocný a oni se mi tu smějí. Nemluvě o Tanye, která mě předváděla se lžičkou, ale tu bych i bez toho divadla nejradši prohodil oknem.

„Emm… Emmette,“ snažil se Carlisle zklidnit svůj dech, „kdybys dával pozor ve škole, tak bys pochopil, že je to otázka fyziky.“ To mi je houby platný.

„Hm, hlavně, že tu ze mě máte srandu, co?“ popadl jsem talíř a naráz jsem to vše vypil. Bezedné kapky opustily talíř a našly si cestu na mou bílou košili a čerstvě vyčištěné topánky. Nakvašeně jsem talíř hodil do dřezu a byl na odchodu do svého pokoje. Přeci jenom sešli se tu, aby prodrbali večírek, u toho být nemusím.

„Emmette, zlatíčko, my jsme to tak nemysleli,“ zkusila mě Esmé zastavit.

„To je dobrý, až moc dobře vím, jak jste to mysleli, nepotřebuju být Edward.“ Jmenovaný se konečně uklidnil a tiše zavrčel.

„No, koukám, že jste dojedli, tak bychom mohli přejít k věci, ne?“ snažil se situaci odlehčit Damon.

„Skvělý nápad. Emmette, Edwarde, Jaspere, každý si vezměte na starost jednu z děvčat a seznamte je s domem a podobně. Jste možná ve stejném věku, takže by to nemělo vadit.“ Nesouhlasně jsme zavrčeli, ale naši milí rodiče nás rázně zpražili pohledem, div po nás nezůstal mastný flek.

„Co budu dělat já?“ ozvala se Tanya.

„Co by? Zůstaneš tu se mnou, přeci jsi chtěla zařizovat tu párty, ne?“ Edwardovi smích přešel, ani se nedivím, taky moc netoužím být v jedné místnosti s těmi… dá-li se říct… holkami.

„Holky, budete se chovat slušně, hlavně ty, Alice,“ Mary svým malým ukazováčkem zabodla prst zmiňované do ruky.

„Jasně, mami.“ Možná, že se na venek tváří mile, ale v očích jí hrály jiskřičky ďáblíka. Než jsem se uráčil vrátit do reality, v kuchyni stála jen Rosalie a čekala, než ji někam odvedu. Obyčejně bych byl rád, kdyby mi rodiče jen tak povolili vzít si nějakou holku na dobrý tři hodiny k sobě, ale od Rosalie Brandonové se nedalo nic čekat.

Pomalým krokem jsem se vydal do svého pokoje a doufal, že půjde za mnou. Nezklamala a cupitala jako malá panenka. Nevěděl jsem, co mám udělat. Nemohl jsem jen přijít a říct: „Já si beru Rosalie.“ I když to není moc hodná holka, ale je to člověk, tedy v jistých mezích.

Otevřel jsem dveře do pokoje, podržel jsem jí dveře. Nejistě se rozhlédla po pokoji a sedla si na křesílko u balkónu.

„Promiň, ale nečekal jsem, že vás budeme zvát do pokojů, uklidil bych. Vlastně jsme ani nevěděli, že Mary a Damon jsou vašimi rodiči.“

„V pohodě, my jsme taky nevěděly, kam jdeme, a už vůbec nás nenapadlo, že to bude k hňupům jako vy,“ ušklíbla se. Sice jsem měl na jazyku nějakou připomínku, ale její úsměv/úšklebek mě tak rozladil, že jsem to spolkl a nechal putovat za medvídkem.

To mi připomnělo, že bych se měl převlíknout, pořád jsem na sobě měl tu chutnou večeři. Sundal jsem si sako a hodil přes opěradlo židle. Košile byla celá pocákaná, jak jsem to jen jedl. Rychlými pohyby jsem ji rozepnul. Zaměřil jsem se na prací koš v koupelně, košili jsem složil do úhledné kuličky a snažil se strefit. Letělo to obloukem, až to přistálo v koši.

„Jo, zásah do černého, jsem borec.“ Jak jsem byl rád, začal jsem tančit nějaký divný taneček, co jsem nedávno zahlédl v telce. Nějak jsem zapomněl na Rosalie, dokavaď si neodkašlala. Snažila se spolknout knedlík, který byl vidět na míle daleko.

„Děje se něco?“ Pořád koukala mým směrem, ale nebyla schopná slova.

„Rosalie,“ odvážil jsem se ji poprvé oslovit. Pořád nic, hrobové ticho. Měl jsem o ni strach, jestli jí něco nestalo. Ale vždyť je upír. Navíc jsem z ní nespustil na tak dlouho oči. Přistoupil jsem blíže k ní, sehnul se a zatřepal s ní jemně. Skelný pohled v očích utekl do neznáma a se zděšením se na mě zahleděla.

„Rosalie, jsi v pořádku?“

„Ehm… jo, jasně, proč bych neměla být.“

„No, už dobrou minutu se tě snažím přimět k vědomí, ale nějak se mi to nedařilo. Stalo se něco?“ připadal jsem si jako nějaký blbeček, který se neustále opakuje, ale odpovědi se mu nedostává. Měl jsem o ni strach, vždyť vypadá jako nemocná. Sakra, co to kecám, vždyť ji neznám, tak jak bych o ní mohl mít strach. Zahnal jsem takové myšlenky, protože to nemělo začátku, natož konce.

„Ne, jsem v pohodě, jen jsem se… ehm… zamyslela?!“

„Zamyslela?“ nepatrně jsem se k ní přiblížil blíž, aniž bych chtěl. Rosalie nervózně těkala mezi mým obličejem a mou nahou hrdí. Moment, nahou? Zatraceně, já zapomněl.

„Promiň.“ Ani pořádně nevím, za co jsem se omlouval, ale nějak to ze mě vypadlo.  Rychle jsem na sebe natáhl první tričko, které mi přišlo pod ruce, a sedl jsem si na postel. Rosalie byla pořád taková nervózní. Musel jsem odvést řeč jinam, taky jsem se necítil zrovna nejlíp.

„Jak dlouho tu bydlíte?“

„Necelé dva roky.“

„Kolik ti je?“

„17“

„Já myslím doopravdy,“ upřesnil jsem otázku.

„Aha, 77, a tobě?“

„129, ale jinak 18,“ zakřenil jsem se.

„Ty jsi z vás nejstarších?“

„Ne, jsem nejmladší. Ale Bella je o pár dní starší než Alice.“ Chtěl jsem se o ní co nejvíc dozvědět, když už nás zavřeli spolu v jednom pokoji.

„Oblíbená barva?“ začal jsem.

„Červená. Oblíbená značka aut?“

„Audi, oblíbená knížka?“

„Nečtu, nebaví mě to, tvoje hobby?“

„Chození do baru, opravování aut, ty?“

„Oprava a zlepšování aut, nakupování, tedy z části, nejsem shopaholik, jako Alice.“ Jak jsem byl zabraný otázkami, následně odpověďmi, nevšiml jsem si, že jsem se nepatrně přiblížil k Rosalie. Byli jsme u sebe v těsné blízkosti. Její dech mi ovál celý obličej a měl jsem přímý výhled na její dekolt, a že nebyl malý. „Bože, Emmette, na co to zase myslíš,“ nabádal jsem se v duchu.

Řeč nějak stála, rukou jsem se přiblížil Rosalie. Chtěl jsem něco vyzkoušet, ale bál jsem se odezvy. Pomalu jsem přiložil ruku na její zlaté kadeře, které jí splývaly po zádech. Vypadla tak krásně, když jsem se zahleděl pořádně, vyžehlené vlasy, přes které vynikl její obličej. Začal jsem se nebezpečně přibližovat a…

 

Jasper:

Byl jsem z Emmetta totálně mimo. Těmi jeho poznámkami mě doslova vyvedl z míry a pocity ostatních mi na masce nic neříkající, moc nepomohly. Pořád jsem se otřásal v návalu smíchu a doufal, že to brzy přejde. Když nám Esmé řekla, abychom holky provedli po domě, nějak mě smích přešel. Jako první se probral Edward a nabídl rámě Belle. Emmett byl ještě asi naštvaný, tak jsem se odvážil jít já. Alice nebo Rosalie, popravdě bych radši Alice, má více elánu. Rosalie je sice krásná, ale Alice má neobyčejné kouzlo. Nemusel jsem jí podávat ruku, či se jí ptát, podle očního kontaktu poznala, že mě má následovat.

Došli jsme do mého pokoje. Bohužel jsem nepočítal s návštěvou, a tak všude byly poházené nějaké věci.

„Promiň za ten bordel.“

„To je dobrý,“ usmála se a sedla si na postel. Neměl jsem tu nic jiného k sedění, takže jsem si sedl vedle Alice.

„No, a co si myslíš o Forks?“ asi se ptala, aby řeč nestála.

„Není to tu špatné, mají tu dobré podmínky pro nás, jakožto upíry, ale New York je New York.“

„Waw, vy jste z New Yorku?“

„Jo, proč?“

„Strašně moc bych se tam chtěla podívat. Plno obchodů s oblečením, všude samé módní přehlídky, nové trendy, no město stvořené pro mě.“ Znám ji jen pár minut, pokud nepočítám školu, a vím, že je to rozený shopaholik.

„Máš ráda nákupy?“

„Já? Čéče, já je miluju, a ty?“

„Heh… nákupy nejsou moje silná stránka, o to se tu stará Esmé.“

„Cože? Ty nemáš rád nákupy? To je trestný čin, měli by tě za to ukamenovat.“ Vřítila se do mé šatny. Hned jsem se přemístil ke skříni a pozoroval ji. Jako malá ďáblice tam vše vyhazovala a překrucovala. Musel jsem se smát.

„Esmé nebude moc ráda,“ konstatoval s klidem.

„To mi je úplně u prd… jedno. Chce to nový šatník a jinak složit, od bavlny až po len.“ Proboha, teď lituju její sestry. Že bych na poslední chvíli ještě utekl? Pomalu jsem se vytratil ke dveřím. Než jsem stačil cokoli udělat, chytla mě za paži něčí ruka. Podle doteku jsem poznal, že to bude Alice.

„Kam si jako myslíš, že jdeš?“ v jejích očích jsem nezahlédl srandu, nýbrž rozčilení. Začala mě děsit.

„Ehm… na záchod?“

„Myslíš si, že jsem tak blbá?“

„Ne?!“ Chytla mě za ramena a divoce mě strkala do šatny.

„Nemáme co dělat, tak si budeme krátit čas módní přehlídkou.“

„Co prosím? Kdo nám bude dělat figurínu?“

„Pako, ty přeci.“ Vlasy se mi zježily a já se obával, co to se mnou chce provést.

„Alice, nechceš si to ještě rozmyslet?“

„Ne, to opravdu nechci.“ V hlavě jsem volal zoufale o pomoc na Edwarda, ale ten se jen trochu hlasitě smál.

Alice mi nakázala, ať se svléknu do spodního prádla. Koukal jsem na ni jako vyoraná myš.

„Ježiši, já nemyslela takhle, přeci na tebe nebudu navlékat vrstvy oblečení přes kalhoty a košili.“

Já jsem jen v duchu bědoval a nadával, proč jsem radši nesáhl po Rosalie. Mohl jsem si s tou šedou myškou povídat o samotě a ne tu dělat módního šaška. Aspoň mi nechala trochu soukromí. Rychle jsem ze sebe shodil oblečení, stál jsem tam jen v trenkách.

Alice někam odběhla, ale nestihl jsem se jí zeptat kam. Poklepával jsem nohou a čekal, kdy se objeví. Po chvíli její malá hlava s rozježenými vlasy vykoukla a prohlížela si mě. Cítil jsem se divně, a tak jsem přes sebe přehodil prostěradlo.

„Ty toho naděláš, viděla jsem i vyspělejší.“ Koukal jsem na ní, jako na mimozemšťana.

„Dobře, nebudeme zdržovat, mám tu pro tebe věci a ještě si dojdu pro věci v kabelce.“ Oblečení hodila na židli a pádila pro svou kabelku. S nedočkavostí jsem nahlédl do malé tašky a spatřil neuvěřitelné věci. Podprsenka s krajkami, podvazky, mini sukýnka, tričko za krk. Zděšeně se mi postavily vlasy, opět. To bude mít špatný konec.

„Koukám, že zvědavost tě neopustila a musel ses kouknout.“

„Jo, ale rozhodně s tím nesouhlasím.“

„Proč?“ tvářila se, jako kdyby ji někdo ukradl oblíbenou hračku.

„Alice, já na sebe nenatáhnu holčičí věci, nejsem transvestita.“

„No, tak, Jazzi. Prosím, já se potom taky obléknu jako kluk, bude sranda.“

„Ne, to tedy nebude, co když sem někdo přijde?“

„Neboj, do té doby to budeš mít ze sebe dole.“

„Alice, prosím, měj se mnou slitování.“

„Jaspere, vždyť to nic není, chtěli, abychom se zabavili, tak se bavíme. Není to nic závazného.“ Připadalo mi, jako kdyby měla nějakou moc přesvědčovat lidi, v mém případě upíry.

„Dobře, ale nic přehnaného, jo?“

„Slibuju,“ dala si ruku na srdce. Jen jsem si povzdychl a začal si oblékat, to nechutné oblečení. První to začalo podprsenkou, kterou mi zapínala, neboť já jsem tam nedosáhl. Vyplnila mi je bílými ponožkami, abych tam měl co dát. Pak jsem si chtěl natáhnout sukni, ale Alice mě zastavila.

„Mám pocit, že to bude chtít i jiné spodní prádlo.“

„Cože? Ne, Alice, stačí, že mám podprsenku.“

„Nebude to jinak mít šmrnc, tady máš,“ podávala úhledně složené ehm… úhledně složenou látku, která měla z jedné strany peříčko a z druhé jen tenkou čárku.

„Alice,“ zakřičel jsem zoufale, „co je tohle?“ ukázal jsem pravděpodobně na kalhotky, i když jsem jich viděl mnoho, nějak se mi tyhle nezdály.

„To neznáš?“ koukala na mě nevěřícně.

„Ehm… ne.“

„Milý Jaspere, tohle jsou tanga, další, dosud nepoznaný druh spodního prádla, pro tebe.“

„A je to nutné?“

„No jasně, že jo. Přeci si pod mini sukni nevezmeš trenky, Jaspere, víš ty něco o módě?“

„Ne, a ani nechci.“

„Nemáme moc času, hned to na sebe navlíkni, nebo ti pomůžu.“ To jsem radši bral nohy na ramena a pádil do koupelny, kde jsem to nechutné prádélko s jednou čárkou natáhl na sebe. Hned se mi to zdálo z pohledu nepohodlné, a taky že jo. Ta protivná čárka mi lezla do zadku, ale jinam asi nepatřila.

„Alice, ta čárka musí být vzadu?“ Propukla v ohromný smích.

„Co je?“

„Víš, Jaspere, ta čárka patří dozadu a nikam jinam ji nestrkej, ju?“

„Dobře mi hraješ na nervy,“ procedil jsem skrz zuby.

„Já vím, jsem skvělá, a teď do sukně, šup.“ Proč mi to rodiče udělali, copak jsem nebyl hodné dítě?

Opravdu z donucení jsem si tu provokativní sukni oblékl, přitom jsem si pořád rovnal spodní prádlo. Alice na mě narvala tričko za krk a bylo vidět, že se pořádně baví. Kdežto já byl na mrtvici. Může upír utrpět šok, nebo infarkt? Ano, jsem důkazem.

Oblečený jsem byl a doufal, že je to poslední krok. Mýlil jsem se. Alice z drobounké kabelky vyndala malování a to teprve byla paráda. Vlasy mi pořád cuchala mokrou vodou, nějakou černou tyčinkou, kterou neustále namáčela do tuby, mě šťouchala do očí. Neustále mlela, že je mám krátké a potřebují vytáhnout. Po puse mi jezdila štětečkem a cítil jsem třešně, při čemž se mi zvedal žaludek, jak to páchlo.

„Alice, opravu bych chtěl už do normálního oblečení. Podprsenka mě tlačí, kalhotky se mi zarývají do zadku, mini sukně ukazuje moje nohy a to tričko je mi těsné.“

„Zapomněl jsi na boty.“ Odcupitala za roh a vyndala kozačky na velikém podpatku.

„Tak to ne,“ zahřměl jsem, až se trochu přikrčila.

„Jazzi, hned se posaď a navlékni si ty boty, když jsi vydržel malování, tak vydržíš obutí.“ Měl jsem nějaké námitky, ale v puse mi přistála moje stará ponožka a už se mi vrhla na nohy s kozačkami jako pro levné dívky.

„Už se můžu postavit?“

„Moment, jen to dopnu.“

„Můžeš,“ vypískla radostně. S těžkou nestabilitou jsem se vyhoupl na nohy a snažil se dojít před zrcadlo. S velkou námahou jsem tam došel a koukl se na odraz… ehm… babochlapa?! Vypadal jsem divně. Otočil jsem se na patě a chtěl co nejrychleji dojít k Alice, která stála u postele.

Chybělo mi pár krůčků, abych se k ní dostal, dokonce jsem doufal, že bych to mohl zvládnout, aniž bych políbil zem, ale nezbedný koberec mi to pokazil. Přehlédl jsem zvednutý roh a špička boty se zasekla. Už jsem viděl, jak volným pádem padám na zem, ale nepočítal jsem, že sebou strhnu i Alice.

Opravdu jsem to ale nešika. Alice ležela pode mnou a řehtala se jako blázen. Ani vzdoušek by se mezi nás nenacpal, jak jsme na sobě byli napresovaní.

„Víš, jako holka by ses mi nelíbil,“ smála se dál.

„Je sice pravda, že dokážu divy, ale s tebou bych asi nic nesvedla, máš na ženu ošklivou postavu.“

„A jako muž ji mám pěknou?“

„To nevím, neviděla jsem tě.“

„Heleď, děláš si ze mě hadrovou panenku, oblíkáš mě do takových věcí, kde všechno štípe a škrábe. Bolí mě nohy, nehledě na zaříznutý zadek, na ten si nesednu alespoň dva dny. A vůbec, kde jsi sebrala ty věci?“

„Prosím tě, děláš z toho drama. A od Esmé.“ Po místnosti se ozval její zvonivý smích a já mu naslouchal. Alice sebou hnula a tak se dotkla mé chlouby. Byl jsem totálně mimo. Až teď jsem si uvědomil, že na sobě ležíme. Alice náhle taky nebylo do smíchu, její zlaté oči měly náhle barvu černého uhlí.

Pomalým pohybem jsem začal hlavu sklánět blíže k Alice. Ta se ze země začala zvedat a vycházet mi vstříc…

 

Edward:

Dobře to Esmé zahrála do autu. Kdybych tam zůstal déle, asi bych smíchem přišel o všechen kyslík. Ne, že bych ho potřeboval, ale přeci jenom jsem ho rád používal. Emmett vypadal na prasknutí, a tak jsem hned bral nohy na ramena, nabídl Belle rámě a vydali jsme se do mého pokoje. Mohl jsem si vybrat Alice nebo Rosalie, ale Bellu jsem si vybral hned ze dvou důvodů.

Za prvé, Tanya ji neměla ráda. Byl jsem ještě pořád naštvaný za to, co mi udělala s autem, mým miláčkem. Takže ji to asi namíchne. Za druhé, k Belle mě něco táhlo. Tedy, ona měla něco v sobě, co mě táhlo. Sakra, jsem v tom zamotaný.

Bella se hned uvelebila na mé černé pohovce. Vypadala tak nádherně. Přesně jako ve filmu Titanic. Když se Rose nechala namalovat od Jacka v rouše Evině, také ležela na podlouhlé pohovce v červené barvě, rozdíl byl v tom, že Bella nebyla nahá, ale v překrásných šatech, který jí splývaly po těle, a moje pohovka byla černá.

Bella se z ničeho nic začala smát. Nechápal jsem její počínání a tak jsem se snažil jí nahlédnout do mysli. Bohužel, jako u celé její rodiny jsem nic nezaznamenal, jen hrobové ticho. Frustrovalo mě to, ale nedalo se nic dělat. Tanye také číst myšlenky nemůžu, ale neštve mě to jako u Belly.

„Co budeme dělat?“ prolomila ticho.

„To opravdu netuším,“ odpověděl jsem.

„Tanya, to je tvoje manželka?“ Trochu divná otázka. Ne, dost divná.

„Proč?“

„Jen se ptám, je to zakázané, či co?“

„Ne, a není to moje manželka, čistě jen přítelkyně.“

„Aha, a jste spolu dlouho?“

„Bello, co jsou to za otázky?“

„Normální, snad tu nebudeme sedět, jako dvě pecky.“

„Výborně, a musíme mluvit zrovna o mě?“

„Dobře, budeme se bavit o mně, co chceš slyšet?“ Tvářila se nezaujatě, přitom si prohlížela mojí sbírku CD.

„Máš ty někoho?“

„Teď nebo všeobecně?“

„Záleží na tom?“

„Momentálně nemám nikoho, stačí?“

„Jo.“ Její zrak se zastavil na poličce, kde jsem měl vystavené nejlepší CD a moje… obrazy. Vyskočila ze sedačky a doběhla k vitríně.

„To jsi kreslil ty?“ zněla udiveně.

„Není to nic moc, ale jo…,“ opravdu to za nic nestálo.

„Cože? Nestálo. Je to boží, nikoho jsem neviděla, že by takhle uměl kreslit.“ Moment, ona mě slyšela? Řekl jsem to nahlas?

„No, když jsi na světě 170 let, musíš se něčemu přiučit.“

„To je pravda, já fušuju do knížek.“ Teď už jsem stál vedle ní a zaujatě poslouchal.

„Jakou máš nejraději?“

„Záleží, jak mě to chytne, ale nejradši mám horory, teda s určitým tématem, třeba upíry a vlkodlaci nejradši pálím v lidském podání.“

„Proč?“ Copak píšou něco zvláštního? Asi bych měl zajít do knihovny.

„Asi jsi toho moc nepřečetl. Většinou nás líčí jako tvory bez duše a krvelačné zrůdy, ale my máme duši a nejsme krvelačné zrůdy. Oni si neuvědomují, že to máme těžké, není výhra do loterie být upír, má to své tmavé stránky, ale to určitě znáš. Nejsme krvelačné zrůdy, tedy někteří, ale já například ne. Snažila jsem se co nejvíc vyhýbat lidské krvi, nikdy jsem ji neochutnala a jsem na to hrdá. Dokonce bych si troufla na doktorku, a proto uvažuju o vysoké škole jako lékařka.

A to mě na těch lidech fascinuje. Doufají, že když o nás budou psát bláboly o tom, jak jsme zrůdní, tak se proslaví, ale oni o nás nevědí. Kolikrát mám chuť jim to vše říct a ukázat, že takoví nejsme, ale hned si to rozmyslím, nemělo by to cenu.“

„Máš vysoké cíle. A věřím, že to zvládneš, pokud jsi do teď neochutnala lidskou krev.“

„Doufám v to, ale osud mi nepřetržitě něco hází pod nohy. Ty jsi ji ochutnal?“ Sklopil jsem hlavu.

„Ano, ochutnal.“ Posadil jsem se na postel a pokračoval: „Bylo to, když mi bylo 35. Pociťoval jsem, že stárnu, i když to hypoteticky nemohlo být pravdivé, chtěl jsem si života užívat a ne sedět doma na zadku a chovat se jako člověk. Potřeboval jsem pocítit stránku pravého upírství, a tak jsem se vydal do Evropy. Hledal jsem zločince a ty jsem zbavoval života. Sice to nebyli dobří lidé, ale měli právo na život. Dodnes si to vyčítám, neměl jsem to dělat. Vrátil jsem se ke Carlislovi a zůstal s ním na vegetariánské stravě. Nic by mě už nepřimělo ochutnat lidskou krev. Nic…“

Bella se zájmem poslouchala a posadila se vedle mě.

„Od té doby jsem se uzavřel do sebe. Neukazoval jsem se na veřejnosti dobrých pět let, abych si byl jistý, že jsem opět silný a odolám lidské krvi. Utápěl jsem svůj smutek v knížkách.“ Výborně, spatřil jsem ji dneska, měl s ní pěknou potyčku a teď si tu vylévám srdce a svěřuju se neznámé osobě.

Bella pořád hleděla do mého obličeje. Hltala každé slovo, které jsem vypustil.

„Edwarde, chtěla bych se ti omluvit za dnešní den ve škole.“

„Co?“

„Omlouvám se, nemyslela jsem to tak, ale opravdu mě ta tvoje nána dokázala vyvést z míry.“ Byl jsem udivený.

„Bello, já…“ Utnula mě.

„Pššš, nic neříkej, omlouvám se a tím to hasne.“ Nic jsem nenamítal, svůj hubený prst spustila dolů a zahleděla se na piano, které stálo v rohu.

„Ty dokonce i hraješ?“

„Jo.“

„Waw, jsi fakt talentovaný upír.“ Přeběhla k pianu a sedla na lavičku. Na klávesy se koukala, jako na nějakou cizí věc. Zoufale po mně hodila pohled a já přišel blíž.

„Ukážeš mi, jak na to hraješ?“

„Proč ne,“ přisedl jsem si k ní a začal prsty běhat po klávesech. Neměl jsem to nachystané, hrál jsem akordy, které mě napadly v tuto chvíli. Představil jsem si Bellu a šlo to samo. Dalo by se říci, že jsem složil ukolébavku.

Bella hleděla na moje prsty a její pohled lítal od pravé strany do levé. Při plynulé tónině zavřela oči a začala se pohupovat. Poslední nota padla a já se jí zahleděl do očí. To jsem ale dělat neměl. Hned jsem se začal topit v hnědé čokoládě, která posléze měnila barvu na zlatou. Byl jsem fascinovaný nejen obličejem, ale celou Bellou.

Moje tělo se nevědomky začalo přibližovat k Belle. Ta se kupodivu začala natahovat ke mně. Chvíli ve mně hlodal červíček pochybnosti kvůli Tanye, ale to hned přešlo, jakmile jsem viděl Belliny oči. Čert vem Tanyu, pro tentokrát…

 

Pohled nikoho:

Všech šest osob bylo velmi zaneprázdněno. Ať už otázkami na život, sbírání ze země svou maličkost, při čemž si neulomit podpatek, který byl Esmé, nebo poslouchat líbeznou hudbu, která se linula z černého klavíru.

Možná, že každý pár se věnoval jiné činnosti, jinak se k sobě chovali, zabývali se něčím jiným, ale všichni skočili stejně, a to…

Všichni v jeden moment spojili své rty a věnovali se tomu druhému. Emmett se náruživě vrhl na Rosalie, kterou povalil na postel, a jejich polibek začal nabírat na síle.

Jasper Alice povalit nemohl, neboť oni už leželi, jen své rty spojili a dychtivě se osahávali, při čemž byl Jasper neúprosný, neboť jeho bratři se také věnovali bohulibé činnosti a on to cítil naplno.

Edward s Bellou se navzájem topili v pohledech. Jeden druhého by nejradši na místě snědl, ale nedovedl by to říct nahlas. Jejich polibek byl jako u všech nečinný a nevinný, ale nejvíc intenzivní. V Edwardovi se začal probouzet chtíč, který už delší dobu spal a Bellu rychle posadil na piano. Piano vydalo hlasité akordy, ale jejich smysly se nevěnovaly pianu, nebo věcem okolo, nýbrž tomu druhému…

 


 

Než mě začnete soudit, tak bych Vám chtěla něco říct. Ten konec si nevyložte špatně, ještě spolu nebudou, to bych si z jejich trápení sama nic neužila*. Je to jen malý úlet, který se možná vyvrbí, nebo přijde vniveč.

Přijde mi blbé se prosit o komentáře, ale teď prosím i ty, co nekomuntují. Prosím, zkuste mi sem napsat alespoň jedno slovo, jaké to bylo. Stačilo by "Mohlo to být lepší", nebo něco takového. Vaše názory mě potěší a zároveň vím, čemu se vyvarovat.

Za ten konec. Asi mě budete chtít nejradši prokopnout skrz počítač, ale já opravdu byla na konci svých sil, už takhle to bylo 10 stránek ve wordu. Samozřejmě také čekám vaši kritiku.

To by bylo ke konci vše a chci Vám moc poděkovat, že jste měli tu odvahu si přečíst tak dlouho a nudnou kapitolu.**

 


 

* Jsem zákeřná mrcha. Ale jen tak jim štěstí nenaservírujeme pod nos, ne? ;-)

** Sama nevím, co mě to v tý kebuli napadlo, takže ráda počkám na Váš verdikt.

KacenQaCullen

12. kapitola - shrnutí - 14. kapitola



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Tři bratři a tři sestry... kdo s koho - 13. kapitola :

 1
07.08.2013 [11:33]

LuciaCullen2mimuska123 : Som rada ,že niekto tiež číta také staré poviedky ako ja.
Ale teraz k okomentovaniu. To je super veď som sa smiala ako pominutá. Ako kacenku napadlo to čo budú robiť Jasper a Alice. ja som sa váľala po zemi ako o život. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

01.07.2013 [15:49]

mimuska123to nee že Edward a Jasper sa válajú po zemi, to ja som spadla zo stoličky v záchvate smiechu, ale vynikajúca poviedka!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

24.02.2012 [0:34]

kikuskaVôbec to nebolo nudné. Kapitolu som si náramne užila. Odľahlo mi, že šiel Emmett s Rose, predsa len dvojica Emmett a Alice mi nesedí, takže som rada, že sa to nejako napravilo. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon No a musím sa priznať, že na Alice, ktorá obliekala Jaspera do ženského oblečenia som sa vážne dobre bavila. Emoticon Emoticon Emoticon Tá časť proste nemala chybu. No a Edward a Bella. Moja obeľúbená dvojica. Emoticon Emoticon Emoticon Počítam s tým, že práve oni dvaja to budú mať najťažšie, keďže je Ed zadaný, ale verím, že sa to vyrieši. Časom. Emoticon Emoticon Opäť dokonalé. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

5. Míša
20.11.2011 [14:56]

Ještě jsem ti žádný díl neokomentovala, nebylo to proto, že by se mi nelíbily, to právě naopak, ale teď jsem ti to okomentovat musela...tohle byla tak krásná kapitola...četla jsem to jedním dechem a musím říct, že máš vážně talent. Miluju tuhle povídku a slibuju až si tuhle dočtu že přečtu i všechny další. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

4. fantomas
05.09.2011 [19:43]

Nenacházím slova... úžasné je slabé slovo...asi zapojim svuj miniaturni mozecek a vymyslim slovo, ktere by tuhle povidku vystihovalo ;)

3. jajka
30.07.2011 [20:15]

tak to je libovýýý já z toho nemohu. chudák Jasper mě je ho líto Emoticon Emoticon Emoticon

2. Avril
29.07.2011 [12:48]

tahle povídka má dost :D LoL já nemužu

1. Afrodita7
08.07.2011 [20:19]

Skvělé Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!