Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tři bratři a tři sestry... kdo s koho - 12. kapitola

25.10.2010 (21:45) • KacenQaCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4013×

Rosalie:

Alice nás nenechala dojít, hned nás strčila do svého obrovského pokoje a začala připravovat líčidla. Očima jí šlehaly jiskry ďábla. Byla to přebornice v upravování, ale někdy z ní šla hrůza. Jako první šla Bella, kupodivu dobrovolně. Zalezla do koupelny a jen jsme slyšely kapičky narážející na její tělo.

Po dvaceti minutách vylezla z místnosti, která byla zahalena párou. Z vlasů se jí valila taktéž pára, byla opravdu k popukání. Nemohla jsem se udržet a musela jsem se smát.

„Nesměj se mi, Rose, taky budeš vypadat jako zmoklá slepice, až výjdeš.“ Nechtěla jsem se smát, ale koutky samovolně vylezly a já s nimi nic nezmohla.

„Bello, posaď se, nemáme moc času, ještě tu mám Rosalie a sebe.“

„To je dobrý, já klidně počkám, nespěchej.“

„Stejně se tomu nevyhneš.“ Všichni jsme se sborově zasmály.

Bella:

Posadila jsem se na židli a nechala, aby mě Alice vískala ve vlasech. Popravdě jsem ani nevěděla, co to se mnou chce vyvádět. Nevěděly jsme, kam to máme dnešní večer namířeno, takže ani hrubou představu o šatech a účesu jsem neměla. Silnými tahy mi Alice bujnou hřívu rozčesala, při čemž jsem několikrát zasyčela, to byla bolest. Když už nebyl ani jeden chuchvalec, cítila jsem ladné tahy, které mi byly příjemné. Pramen po prameni mi začala vyčesávat na temeno hlavy. Vzadu to bylo sepnuté sponami, do obličeje mi spadalo pár pramínků, které se kroutily. Překvapivě účes netrvalo dlouho vykouzlit, chtěla jsem se podívat, jaké hnízdo to mám na hlavě, ale Alice mě strčila zpět na židli.

„Ani nápad, nekoukneš se, dokud to nebude hotové.“

„Alice,“ zanaříkala jsem.

„Žádné námitky, řekla jsem, že…“

„Dobře, chápu, můžeš to už dodělat?“ Vítězně se usmála a pokračovala v líčení.

„Rosalie, jdi se vykoupat, jak skončím s Bellou, jdeš na řadu ty.“ Rose jen zmučeně zakvílela.

Jemným štětečkem jezdila po očních víčkách, pohyby sem a tam. Řasy přejížděla několikrát za sebou, měla jsem ten pocit, že s nimi půjdu do Guinessovy knihy rekordů. Perleťově růžová barva zdobila mé plné rty. Jelikož přestala jezdit všelijakými přístroji po obličeji, usoudila jsem, že by mohlo být hotovo. Zmýlila jsem se, obrovský štětec mi začal tančit po lících. Jen jsem si tiše povzdechla a zabořila se více do křesla.

Už jsem byla netrpělivá, začala jsem se kroutit. Měla jsem sto chutí vyletět z místnosti, ale to by mě rozcupovala na kousíčky. Doufám, že už má hotovo.

„Správně, jsem hotová, ale ještě na sebe vezmeš šaty.“

„Alice, já už se chci vidět.“

„Jsi nedočkavá, počkej alespoň deset minut.“ Podala mi zabalený vak.

„Co to je?“

„Tvoje dnešní šaty, jdi se převléknout a já se vrhnu na Rose.“

„To je dobrý, já počkám, až bude Bella převlečená, nepospíchám.“ Alice si ji změřila pohledem a Rose pochopila. Hned zasedla do křesla a křečovitě sevřela víčka.

„Rosalie, uvolni se, takhle s tebou nic nevyvedu.“

„Já nechci, abys se mnou něco vyváděla, stačí mi stočit vlasy do uzlu.“

„To ani neříkej, nemáš krásné blond vlasy, abych ti je strčila do gumičky.“

Nechala jsem je, ať se dohadují, zatím co já jsem na sebe šla navléknout šaty. Vak jsem rychlým pohybem rozbalila a spatřila překrásné šaty. Neváhala jsem a navlékala je na mé tělo. Padly jako ulité, dokonale vystihovaly mé přednosti. Radostně jsem se v nich zatočila a popadla mě chtivost vidět, jak vypadám. Někdo vtrhl do koupelny.

„Nezkoušej to, stejně tu zrcadlo není.“ Chtěla jsem jí něco pěkného říct pěkně od plic, ale zavřela mi dveře. Po chvilince jsem slyšela, jak zamyká koupelnu. To byl vrchol, dokonce mě tu zamkla. Až se dostanu ven, tak jí na hlavě nic nezbude. Teď se nervovat nebudu, nestojí mi to za to.

Alice:

Musela jsem Bellu zavřít, jinak by utekla a podívala se do zrcadla. Chtěla jsem, aby to bylo překvapení, co jsem jí vytvořila na hlavě. Popravdě jí to moc slušelo, takhle usměvavou jsem ji dlouho neviděla. Ani Rosalie nebyla obyčejně taková. Z obou sálalo štěstí na míle daleko, ale nijak jsem si nedovedla představit z čeho. Dnes jsme nic tak zvláštního neudělaly, ani jsme nikoho nepotkaly. Tedy pokud nepočítám ty otravné šváby Culleny.

„Alice, jsi v pohodě?“

„Jo, proč?“

„Už takových deset minut tu stojíš a nic neděláš, opravdu není ti nic?“

„Ne, je mi dobře, jen přemýšlím, co s tebou provedu.“

„Alice, opravdu mi stačí jen malá změna, kupříkladu je vyžehlit.“ Hodila na mě prosebný kukuč a já si řekla, proč ne.

„Dobře, tak vydrž chvilku, dojdu si pro žehličku.“

„Děkuju.“ Slyšela jsem v dáli, z pokoje jsem vyletěla do salónku. Popadla jsem žehličku a utíkala zpět. Rosalie se prohlížela v zrcadle, všimla jsem si, jak se nepatrně usmála, ale nevěděla jsem, na co myslí.

„Co tam hledáš?“ Lekla se.

„Sakra! Musíš mě tak lekat? Nic jsem tam nedělala.“

„Lekat? Já myslela, že upír se leknout nemůže,“ zasmála jsem se.

„Ne, ale mně se to podařilo.“ Posadila se a začala si rozčesávat vlasy. Vzala jsem jí to z ruky a začala.

Zlatý vodopád vlnitých loken splýval po zádech. Začala jsem od konce. Pramen po prameni jsem vyrovnávala, jen se z nich kouřilo.

Po deseti minutách bylo hotovo. Rosalie splývaly vlasy do obličeje, obličej svítil krásou ze záplavy zlaté záře.  Nemohla jsem se na ni vynadívat. Opravdu byla moc krásná. Krásný bledý obličej zdobený plnými rty. Na kráse jí dodaly zlatavé oči, které se někdy měnily v zelené.

„Hotovo?“

„Ne, ještě šaty.“ Popadla vak a utíkala do svého pokoje. Než se oblékne, tak bych se mohla obléknout já. Do koupelny jsem nemohla, neboť tam byla zavřená Bella. Odešla jsem do jejího pokoje, osprchovala se a rychle pádila před zrcadlo. Vyfoukala jsem vlasy. Vypadaly jako dráty natažené do všech stran, mohla bych si udělat i jiný účes, ale mému drobnému obličeji to nepasuje.

Říkám tomu skřítkovský vzhled.

Oči jsem přejela růžovými stíny, řasy natáhla a pusu zdobil růžový lesk. Růžová není moje parketa, spíše červená, nebo černá, ale nevím, kam to jdeme, takže půjdu jako slušná holčička. Jindy bych měla vizi o tom, kam nás rodiče tahají, ale dnes? Ani ťuk. Byla jsem z toho trochu nervózní, ale v zápalu přeměny mých sester se to ztratilo.

Do pokoje vlítla Rosalie.

„Jak to, že v pokoji nemám zrcadlo.“

„Schovala jsem ho, věděla jsem, že se budeš chtít kouknout, ale nedovolím vám to, dokud nebudeme všechny hotové.“

„Alice, kdybych neměla podpatky a tak krásné šaty, tak tě na místě roztrhám.“

„Já vím, já vím, sestřičko,“ zasmála jsem se. Rychle jsem si oblékla své šaty. K tomu růžové boty na podpatku, dokonale to k sobě ladilo.

„Alice, já se už chci vidět,“ zaskuhrala Bella.

„Už jdu, jen malou chvilku.“ Odemkla jsem dveře a Bella vyletěla jako blesk.

„Už to nikdy nedělej, jinak za sebe neručím,“ pohrozila mi malinkým prstíčkem.

„Dobře, pojďte, čekají na nás dole.“

„Cože? Já se chci vidět.“

„Promiň, špatně jsem to vypočítala, nemáme moc času, musíme si pospíšit.“

Belle očima šlehly blesky, Rosalie se k ní přidala. Pomalu se blížily ke mně, ale Mary mě zachránila.

„Holky, čekáme jen na vás, pospěšte.“

„Máš jediné štěstí, jinak bych z tebe ty šaty servala.“ Vyplázla jsem na ně jazyk, popadla psaníčko a utíkala do předsíně.

„Alice, sluší ti to, jsi nádherná.“

„Děkuju, ale to jste neviděli Bellu s Rosalie.“ Pomalým krokem se plížily dolů, Damon jazyk na zemi, Mary se usmívala od ucha k uchu.

„Proboha, co nám to Alice udělala, že na nás takhle koukáte?“ S vyděšeným výrazem se tázala Rose. Nikdo jí neodpovídal, rodiče byli v transu.

„Mami, tati, no tak.“

„Promiň, jen… jste… moc krásné.“ Rosalii i Belle se na obličeji vykouzlil úsměv.

„Alice, jsi kouzelnice, jste nádherné. Ne, že byste dřív nebyly, ale tohle… jako princezny.“

„Tss, se vám říká, nenechala nás ani kouknout do zrcadla,“ postěžovala si Bella.

„Není to potřeba, opravdu vám to sluší.“

„Děkujeme,“ odvětily jsme sborově.

„Teď už ale nasedat, jinak přijedeme ke Cullenům pozdě.“ Šok, který mnou projel, způsobil to, že jsem ztratila rovnováhu a zavrávorala. A nebýt Damona, asi bych ležela na zemi, jak dlouhá, tak široká.

„Kam že?“ Bylo vidět, že se prořekla, nechtěla, abychom to věděly, to je možná důvod, proč jsem neměla žádnou vizi.

Bez dalších otázek - byly jsme všechny ještě v šoku - jsme nasedly do auta. Damon se pochechtával u volantu.

„Co je ti k smíchu?“

„Nic.“

Byla jsem vzteklá. Dneska jsem tu nánu viděla celý den ve škole, a ještě k nim jdeme domů.

„Za co mě, Bože, trestáš,“ lamentovala jsem v duchu. Bella se mi jen smála, ale nebyla z toho nijak nadšená. Jediná Rose nesdílela naše zklamání. Že by se jí někdo z těch tří líbil? To je blbost, viděla jsem, jak se na ně kouká, nebyla v nich žádná něha, či láska. Nebo ano?

Můj tok myšlenek byl přerušen, naše auto právě zabočilo na úzkou cestičku, kterou bych jinak nepostřehla. Ucítila jsem jejich sladkou vůni. Byla sice příjemná, ale netoužila jsem dýchat v jejich společnosti.

Damon jako pravý gentleman nejdříve otevřel Mary, poté Rosalie, Belle a mně. My tři jsme si stouply dozadu, každá v ruce psaníčko, které ladilo k šatům, a pomalým krokem jsme se vydaly ke dveřím. Než jsme stačili zaklepat, dveře se otevřely a za nimi stál chlapec s bronzovými vlasy. Myslím, že Edward. Pocítila jsem tenkou vrstvu, která se kolem mě obalila. Ihned jsem šlehla pohledem k Belle.

Ta jen mrkla a upřela pohled na Edwarda. Nejdříve se tvářil překvapivě, zamyšleně, frustrovaně, ale pak nás uvítal a pozval dál.

„Dobrý večer, vítám vás, Mary a Damone.“

„Dobrý večer, Edwarde, taky tě ráda vidím.“ Políbil jí ruku a okem zabrousil k Belle.

„Edwarde, Emmette, Jaspere, tohle jsou naše dcery Alice, Bella, Rosalie.“

„Měli jsme s nimi tu čest,“ zamíchala se do debaty Tanya.

Rosalie s Bellou tiše zavrčely, ale mně to neušlo. Jako první předstoupila dopředu Bella.

„Teší mě, jsem Isabella Brandon.“ Podala Edwardovi ruku, ten ji roztřeseným pohybem přijal.

„Já jsem Edward.“ Fúrie opodál si zakašlala, a tak ji musel uvést taky.

„A tohle je.“ Ukázal na Tanyu, „moje přítelkyně Tanya.“ Povýšeně si stoupla před Bellu.

Ta ji jen shlédla od hlavy až k patě a vrátila se zpět k nám. Blonďatý chlapík opodál se usmíval a sledoval nás.

„Promiňte, ještě jsem nás nepředstavil.“

„Jsem Carlisle Cullen, toto je moje manželka Esmé Cullen a mí tři synové, které už znáte.“ Přívětivě se usmál a opakoval stejný proces s Mary jako Edward a Bella, až na ty pohledy do očí, které mi neunikly.

Nesnášela jsem Tanyu, nesnášela jsem tuhle návštěvu. Kvůli ní jsem nemohla na výprodeje, to si ještě odpyká.

„Alice, budeš tu stát jako solný sloup, nebo s námi půjdeš do jídelny?“ oslovil mě kluk s vlasy jako lev.

„Ty jsi Jasper, že?“

„Jasper Cullen, jméno mé.“ Nastavoval mi ruku.

„Nedělej si ze mě fórky.“ Odstrčila jsem ho a šla za ostatními. Na zádech mě pálil jeho zrak.

Co vy na to? Podle mého se Alice vyřídila až moc. Chudáci holky, ale posuďte to sami. :-).

KacenQaCullen.

11. kapitola - shrnutí - 13. kapitola

Autor: KacenQaCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tři bratři a tři sestry... kdo s koho - 12. kapitola :