Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tři bratři a tři sestry... kdo s koho - 11. kapitola

Tři bratři a tři sestry... kdo s koho - 11. kapitolaHeh, trochu jsem pustila múzu na volnou cestu a vytvořila divy. Kapitola je delší, než bývá obvykle, další díleček na světě. Tento je spíše bonusový, popisuje život Belly, Alice a Rosalie. Co se stalo naší trojičce? Je všechno takové, jak vypadá na první pohled? Prosím o komentáře. KacenQaCullen.

Bella:

Po našem malém divadélku v jídelně, si nás dědula s břichem jako balón zavolal do ředitelny a tam jsme dostávaly kázání o slušném chování k novým žákům. Je sice pravda, že to Alice trošilinku přehnala, ale ta káča si o to neměla říkat. Já jsem ji varovala.

Alice to z nás tří odnesla nejvíc. Vlastně celkově… Tanya nedostala žádný trest, a to si začala, někdy si na ni udělám čas, ale potom bude chodit jen v paruce, další vlasy jí nenarostou.

Alice nebyla nijak rozrušená, jak už bylo řečeno, průšvihy, rovná se Alice. Je to holka od rány, prostě co na srdci, to na jazyku. Já mám občas také nějaké ty pohnutky, ale není jich tolik jako u Alice. A Rosalie? Vzorná holčička, poslouchá každý povel, nedělá nic jinak. Není to naše vlastní sestra, ale žije s námi dosti dlouho, aby se naučila našich tradic, ne?

No, když už jsem to nakousla, tak vám to budu muset dopovídat.

 

*****

 

Do vínku jsem dostala takové „krásné" jméno, které se ke mně vůbec nehodí - Isabella Maria Brandon, ale o tom až později. Pro začátek bude stačit, když budu jen Bella.

Já, Alice a naši rodiče Petr a Claudie jsme cestovali do Evropy. Příjmení Vám nepovím, neboť sama ho nevím. Po mojí přeměně se mi všechny vzpomínky, památky a krásné zážitky vymazaly a já žiju jen přítomností. Jediné, co mi utkvělo v paměti, jsou ta zvláštní jména a osudná nehoda…

Byl to teplý červenec, naši se rozhodli, že bychom se mohli podívat i do jiných kontinentů světa, konkrétně je táhla Itálie na jihu Evropy. Nic jsem proti tomu neměla, milovala jsem Itálii, jejich jídla, zvyky, oblečení, prostě všechno kolem. Podobně na tom byla i Alice. Nikdo netušil, že to bude naše první a zároveň poslední společná dovolená.

Ubytovali jsme se blízko města zvané Volterra. To jméno mi nesedělo už od začátku. Jednou ve škole jsem dostala úkol vymyslet si mýtické příšery a inspiraci jsem hledala v knihách.

Kniha Nikdy nevíš, co bude zítra, neboť vše je psáno ve hvězdách, se mi zdála, jako ta pravá pro mojí fantazii. Kupodivu město Volterra se tam objevilo také. Prý tu v dávné době žili upíři, kteří se živili lidskou krví, ale nejsou jen upíří žijící na lidské krvi. Existují i tzv. vegetariáni, přežívají na krvi zvířat. Musela jsem se smát, kniha byla sice stará, ale dosti vymyšlená. Není možné, aby žili upíři a k tomu je rozdělovali podle jejich způsobu lovu. Knihu jsem od té doby nečetla a ve škole dostala z úkolu za čtyři, prý křeček se třemi nohami není mýtická bytost.

První tři dny tu pražilo slunce, troufla bych si říct, že i já jsem se opálila, a to už je co říct. Otec miloval dějiny a toto město mu připadalo jako stvořené pro turisty. Zajistil nám prohlídku velkolepého hradu, která se konala jednou za měsíc, a my měli to štěstí, že jsme se trefili. Podle toho, co jsem poslouchala, tu hrad stojí od roku 990. Nenáviděla jsem školu a všechno kolem ní, tak se mi nebudete divit, když jsem nevnímala ani slovo z prohlídky. Naopak Alice s otcem hltali každé slovo. Nevěřícně jsem kroutila hlavou.

Průvodkyně s rudými šaty nás vedla úzkou chodbou, ze které šel podivný chlad, břicho se mi sevřelo a cítila jsem, že brzy přijde nebezpečí, ale nedokázala jsem rozpoznat, co by to mělo být. Mohutné masivní dveře ověšené všelijakými kudrlinami se otevřely a já spatřila osm lidí s červenýma očima, vrhajíc se na nevinné oběti. Lidé začali vřískat, někteří se snažili o útěk, ale vše to bylo zbytečné. Hlavou mi blesky záblesky. Ostré zuby, krev, červené oči, rychlost, jejich krása… Když jsem si vše dala dohromady, málem jsem se skácela k zemi, ta kniha, kterou jsem četla, byla pravdivá, všechny pověsti byly pravdivé a já jim tenkrát nevěřila, měly mě před něčím varovat?

Takovéto otázky se mi mihly myslí, než přišla kupa upírů a vrhla se na rodiče. Jeden z nich měl černé ulízané vlasy, špičatý nos, byl bledý jako stěna a ty jeho odporné, červené oči…, neměla jsem strach, nýbrž jsem k nim pocítila nenávist, nenávist za to, co provádějí. Matka s otcem se pomalu káceli k zemi bez známky života. Alice bloumala očima po celé místnosti, celá se klepala strachy, ale já ji nijak nemohla uklidnit, v tu chvíli se na mě vrhla malinká blonďatá dívka s vyceněnými zuby.

Hbitě jsem uhnula, ale za mnou stála pevná skála v podobě ohromného muže. Vsadila bych se, že po nárazu jsem tam měla modřinu. Pevně mě chytl za ramena, svými slizkými rty políbil mou šíji a s hlasitým křupnutím ji prokousl. Cítila jsem něco lepkavého na mém krku, rozežíralo mi to kůži jako kyselina.

Do těla mi vletělo tisíce elektrických šoků, tělo pohltil oheň, který se zvětšoval a zvětšoval. Chtěla jsem plakat, ale ani jedna slza neskanula. Sesunula jsem se k zemi a čekala, dokud nepřijde smrt. Nedočkala jsem se takového potěšení, oheň neustupoval a já se zmítala v bolestech a toužebně prosila o smrt, kterou mi nikdo nebyl schopen poskytnout.

Po třech dlouhých dnech jsem spatřila zlatý strop. Necítila jsem v sobě žádnou zátěž, prázdno, nic. Snažila jsem si vzpomenout, co bylo před tím, ale nic, vůbec nic jsem si nepamatovala.

V koutku mysli jsem slyšela jména Petr a Claudie. Kdybych jenom věděla, kdo to je, ani jejich tváře jsem si nepamatovala.

Moje ruka šlehla ke krku, myslela jsem, že vyndám roztavené železo, jak mě pálil krk.

Napnula jsem nos a ucítila vůni levandulí. Bylo mi jasné, že to bude Alice. Po čichu jsem se vydala ke komnatě, kde měla ležet. Potichu jsem otevřela dveře a viděla, jak se napíná, mlátí sebou o postel a žíly se napínají. Hrdlo mě začalo pálit ještě víc, ale já nevnímala tu ohromnou bolest. Přeletěla jsem místnost, vzala ji do náruče a utíkala z hradu. Bála jsem se, že je někdo na stráži, ale kupodivu nikde nikdo. Využila jsem příležitosti a hnala to ven z města. Naposledy jsem zavzlykala, ale ani nevím za čím. Připadalo mi, jako kdybych tu něco nechávala, ale nemohla jsem s jistotou říci co, nepamatovala jsem si to.

Alice sebou vrtěla, chápala jsem ji, jaká je to bolest, ale nemohla jsem vydržet být jí takto nablízku, ne dokud se nepromění. Přidala jsem na rychlosti a snažila se co nejrychleji dostat do nějakého lesa.

Po třech hodinách se přede mnou rozprostíral veliký les. Doufala jsem, že nás hledat nebudou, a pokud ano, tak nás nenajdou. Nikdy jsem nevěřila v Boha, ale teď jsem se modlila, aby se tak nestalo, věděla jsem, že kdyby nás našli, tak bychom odešly na onen svět.

Okolo mě a Alice se usadila průsvitná vrstva. Zatřepala jsem hlavou, abych odehnala mlhu okolo nás, ale nepomohlo to. Cítila jsem se uvnitř, jako v… najít to správné slovo… v bezpečí?

Zatřepala jsem hlavou a Alice položila pod strom. Zbýval ještě jeden den, potom bude hotovo a my se budeme moc vydat na kočovný život. Nic jiného nám nezbývalo.

Hrdlo mě pálilo čím dál víc, ale já se snažila to ignorovat, musela jsem tu být s Alice, nesmí se jí nic stát. Je jediná, která mi zbyla, jediná, která se o mě může postarat. Je to moje mladší sestřička, nesmí se jí nic stát.

Chytla jsem ji za ruku a zahleděla se na oblohu, kde poletovaly hvězdičky. Zrovna jedna padala. „Přeju si, aby se Alice nic nestalo. A pořád doufám v to, že brzy najdeme svou rodinu.“ Vím, byla jsem dosti naivní, ale potřebovala jsem se někomu svěřit se svou nadějí, i když ne pravděpodobnou. Nepřítomně jsem koukala po okolí, slyšela sovy, ptáčky, celý les na noc ožil a já si užívala tu pohodu okolo. Nebýt té bolesti v krku, tak bych tento život přijala pozitivně.

Než jsem se nadála, bylo ráno. Alice sebou přestala mlátit o zem a pomalu jí přestávalo tlouct srdce, z toho jsem usoudila, že brzy bude přeměna hotová a my se budeme moc vydat na lov. Opravdu jsem měla hrdlo jako v ohni, od doby, co jsem upírskýma očima spatřila světlo, jsem ještě nejedla.

„Co se to děje?“ zaskuhrala Alice. Skočila jsem jí kolem krku a přičichla k vlasům.

„Bell, co se to děje? Proč nemusím dýchat, proč jsem tak lehká?“ začala panikařit.

„Alice, klid, nejdříve se vydáme na lov a potom ti řeknu všechno ostatní.“

„Na lov? Já nikoho zabíjet nebudu.“

„Já taky nechci, ale co jiného nám zbývá?“

„Uvidíš,“ vyprostila se z mého sevření a protáhla se. Zahleděla se do dáli a zírala nepřítomně.

Po nějaké chvíli okolo nás probíhalo stádo srnek. Alice napnula nos a ladným pohybem se po jedné vrhla. Vysála ji a hned si ulovila druhou. Nečekala jsem a skočila taky po nějaké.

Po dvou hodinách lovení jsem byla svým způsobem vyčerpaná. Obě jsme byly od krve a smály jsme se jako pominuté. Každé z nás něco chybělo, ale ani jedna si nedokázala uvědomit co. Zašustilo listí a naše těla se napjala. Projela jsem okolí, ale nespatřila nic, co by mohlo být nebezpečné. Náhle z křoví vyletěli dva upíři, jen s menším rozdílem. Měli zlaté oči. Já i Alice jsme se napjaly do útočné pozice. Nevítaní zvedli ruce v obraném gestu a pomalu postupovali k nám.

„Nechceme vám ublížit, sami to posuďte, nemáme červené oči.“

„To je sice pravda, ale jak si vámi můžeme být jisté?“

„Dobrá otázka.“ Zastavili se a upřeli na nás svůj zvláštní výraz.

„Jsme Damon a Mary Brandon. Lovili jsme poblíž a narazili na vás. Ani v nejmenším nás nenapadlo, že by tu mohli být další upíři. Necítili jsme vaši vůni, nic.“

„My vaši taky ne.“ Jen se usmál. Naše konverzace takto probíhala několik hodin, až jsme se rozhodly… proč nejít s nimi. Mary po dětech toužila jako ryba po vodě a my jsme se náramně hodily. Obě jsme po čase našly ztracené rodiče.

Jak čas plynul, roky ubíhaly, rodina Brandonových se stěhovala z jednoho koutu světa do druhého. Roku 1950 jsme sídlili v Brazílii. Zrovna jsem byla na lovu, Alice se mnou nešla, prý, že na lovu byla. Nevšimla jsem si, že by za poslední měsíc byla vůbec z domu. Ale nechtěla jsem ji nutit.

Na lov jsem se vydala sama. Nikdo se neobtěžoval mě doprovázet. Moje oblíbená hračka v podobě zvířete byla puma. Popravdě řečeno, nevím, jak chutná lidská krev, tak bych to nemohla rovnat, ale jsem si jistá, že jsou skoro podobné.

Náhle jsem ucítila něčí krev. Byla tak sladká a vábivá, ale já jí dokázala odolat. Moji zvědavost to neukojilo a já se vydala dál. Narazila jsem na dívku, která ležela v kaluži krve. Své zlaté kadeře měla napolo zmáčené červení a obličej hrál všemi barvami. Nemohla jsem ji tu nechat. Pocítila jsem k ní pouto? Nevím, jak bych to nazvala, něco mě k ní táhlo a hlas v mé hlavě mluvil, že ji tu nemám nechávat.

Rychle jsem ji odnesla k nám domů. Přemlouvala jsem je, aby jí pomohli, i kdyby ji měli přeměnit. Damon na mě koukal, jako kdybych spadla z višně, ale já jsem na to nedbala.

Nakonec ji proměnil a my s Alice dostaly novou sestru. Později mi bliklo, proč se mnou Alice nikam nešla, tolik lidské krvi neodolává jako já a bála se, že podlehne. Alice má dar vidět do budoucna a dokonce své vize i podle svého mínění může měnit. Já mám také dar, ale není tak zajímavý, můžu slyšet myšlenky ostatních, ale i s nimi manipulovat, divné je, že na členy mojí rodiny to neplatí, nevím, co se jim honí hlavou. Později jsme přišli na to, že v nebezpečí se moje tělo obalí tenkou vrstvou, které se říká štít. Nepřítel můj pach necítí a neplatí na mě jeho dary. Tento dar nepoužívám, neboť co žiju s Damonem a Mary, není nebezpečí na žádném kroku.

Rosalie, tak krásné jméno, nám po přeměně pověděla svůj příběh, co se s ní stalo. Nikdy mě nenapadlo, že můžou být lidé taková prasata. Znásilnili ji a pak nechali jen tak ležet v lese, kde by si na ní pochutnávalo pár medvídků, kdybych ji neodnesla. Hned se stala součástí naší rodiny a nedělali jsme rozdíly mezi námi. I Rosalie po své přeměně dostala neuvěřitelný dar, dá se říct, že by na ni sedělo přísloví tichá voda, břehy mele. Projevilo se to jen jednou, ale už bych to nikdy zažít nechtěla.

Jako obvykle každý měsíc jsme se vydali na lov. V tomto období byla Rosalie taková nesvá. Moc s námi nekomunikovala a ani úsměv na tváři jí nehrál. Když jsme narazili na hlouček medvídků, Rosalie se napnula a vyrazila vstříc dobrému jídlu, ale jeden medvěd si nás všiml a hnali to zpět do lesa, žádná potrava nebyla a my museli hledat dál. Rosalie byla plná hněvu, sálalo to na míle daleko. Zahleděla jsem se jí do obličeje a zlaté oči začaly nabírat barvu zelené. Ze začátku mě to vylekalo a couvala jsem ke stromu. Upřela svůj zrak na strom za mnou. Nechápala jsem, o co se snaží, tak jsem se zvědavostí vykoukla. To, co jsem viděla, mi málem vyrazilo dech. Pouhým zrakem dokázala strom propálit skrz naskrz.

Byla jsem vystrašená, ale to i Rosalie. Nechápala, co se to děje, její oči nabraly původní barvu zlaté a sesypala se k zemi. Po chvilince dorazili ostatní a všechno jsme jim řekly do detailů. Damon z toho usoudil, že Rosalie má nejnebezpečnější a zároveň nejzajímavější dar.

Od tohoto incidentu se snažíme, aby radši nikde nevybouchla, nestálo by nám to za to.

 

*****

Pověděla jsem vám celou moji / naši minulost, vrátila jsem se o století zpět, a můžu vás ujistit, že ráda vzpomínám na některé chvilky, ale někdy bych je nejradši vypudila z mé paměti.

Opírala jsem se o Alicino auto a čekala na Rosalii. Měly jsme v plánu dnes zajet na nákupy, bohužel bez Alice, což ji totálně naštvalo. Ovšem kvůli jejímu trestu jsme také měly omezený čas. Rosalie rychle přispěchala, nasedly jsme a vyjely.

„Co si myslíš o těch nových studentech?“ prolomila ticho.

„Jak to myslíš?“

„No… tak nějak celkově.“ Nevím proč, ale utíkala mi pointa.

„Rose, co se děje?“

„Nic, jen se ptám, to je zakázané?“

„Ne, ale co chceš ode mě slyšet?“

„Jestli se ti někdo líbí, nebo naopak nelíbí.“

„Aha, tak odtud vítr vane,“ pozvedla jsem koutky.

„Tobě se líbí ten svalnatý klučina, že jo?“ Sklopila oči a propalovala palubní desku. Rychle jsem chtěla odvést pozornost, nestojím o to, aby Alici vypálila díru do palubky.

„Rose, že se ti někdo líbí není zločin, můžeš mi o tom říct.“

„Jo, já vím, ale když jsme s nimi měly tolik problémů, že je to trapné, aby se mi líbil.“

„Jestli ti to pomůže, mně se taky jeden líbil,“ mrkla jsem na ni. Hlavu zvedla a podívala se mi do očí. Zářily tam jiskřičky naděje.

„Který? Ten s těmi bronzovými vlasy?“ Jen jsem přikývla. Edward, takové krásné jméno, krásný obličej a to tělo. Byla jsem ztracená, ale co už, oči zaslepit nemůžu.

„Jo, není k zahození, ale Emmett, to je Bůh a člověk v jednom, on je překrásný.“

„Rosinko, Rosinko, ty ses nám zamilovala.“

„Ne, nezamilovala,“ ohradila se.

„Jen se mi líbí a dost povídání o Cullenech, mám jich dnes plnou hlavu.“

S tím jsem souhlasila, na dohled bylo nákupní centrum a nechtěla jsem si znepříjemnit nákupy. Navíc bych mohla Rosalie říct něco, co by mohlo být použito proti mně…

Rosalie:

 

Hrozně moc mě bolely nohy. Vím, není to možné, ale byly jako z olova. Ani Alice se nemůže rovnat Belle, když je poloviční výprodej. Takového shopaholika jsem ještě nezažila. Ověšená jako vánoční stromeček jsem nasedla do auta a čekala, než se naše milá řidička doloudá s dalšími stovkami balíčků, tašek a krabic.

Kupodivu to vše narvala do kufru a na zadní sedadla. Asi bude Alice sedět na střeše. Trochu jsme se opozdily, tak doufám, že nedostaneme vyhudrováno od naší malinké dračice. Seděla na lavičce, nohu přes nohu, a hrála si s mobilem. Po stranách plno kluků a jen se usmívali a doufali, že se na ně podívá. Je pravda, že Alice je z nás nejodvážnější, ale svoje slabé stránky má taky.

„Kde jste proboha byly?“ Už to začíná.

„Na nákupech a byla bys tam taky, kdybys netahala tu fúrii za vlasy po celé jídelně.“

„Pche, zasloužila si to a nelituju toho, i když jsem přišla o výprodej, ale já si to vynahradím.“ Zaplula na zadní sedadlo, i když tam sebou pořád házela, že nemá pohodlí, a vyjely jsme konečně směr domov. Už jsem myslela, že se nic stát nemůže, dneska odpočinek až do rána, ale to bychom nesměly přijet domů a naše maminka na nás nevyletět s úžasnou zprávou.

Nestačila jsem se ani rozkoukat a už jsem stála v předsíni.

„Holky, musíte sebou dnes hnout, jedeme na návštěvu.“

„Návštěvu?" vypískla Alice. Moc milovala, když nás mohla strojit na důležité akce jako třeba dnes.

„Ano, doufám, že se budete chovat slušně, jsou tu noví.“

„A kam že to jedeme?“

„To je překvapení, Bell, hlavně na sebe hoďte něco slušného, ale o to se postará Alice.“ Nějak jsem měla to tušení, že to nebude příjemná návštěva a už vůbec ne blízkých. Se svými myšlenkami jsem vycházela schody a psychicky se připravovala na Alicino řádění. Help me…


 

No, kapitola je sice delší, ale nějak se mi zdá, že je to odfláknuté. Sami to prosím posuďte. Čekám na Vaše názory a ráda si je přečtu. Co se týče komentářů k předešlé kapitole, moc Vám děkuju, ale vím, že to umíte líp, tak doufám, že se to ukáže na tomto dílku. Děkuji.

KacenQaCullen.

10. kapitola - shrnutí - 12. kapitola



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Tři bratři a tři sestry... kdo s koho - 11. kapitola:

 1
23.02.2012 [23:55]

kikuskaSom rada, že si nám opísala minulosť dievčat. A Rosalin dar vážne prekvapil. Naozaj mi naháňa hrôzu. Zostáva len dúfať, že sa ho naučí ovládať. Emoticon Emoticon No a Rosalie je taká tichá a proste iná, strašne sa mi takáto páči a to, že sa jej páči Emmett bolo rozkošné. Emoticon Emoticon Ja sa jej ani nečudujem. To, že Belle padol Ed do oka tiež bolo prekvapko, ale je fajn, že nie je len divoká bitkárka, ale aj žena, ktorý vidí pekného chlapa. Emoticon Emoticon Emoticon No ale to, že má Bella radšej nákupy ako Alice, to už bol riadny šok. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Ja som strašne zvedavá ako toto dopadne. Vážne moc. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. jajka
30.07.2011 [18:56]

rose je bóbóží, je NK Belly a jsou spolu to je duležitééé Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!