Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Třetí do páru 1. část

31.07.2019 (10:00) • chloe • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 2091×

1. kapitola

Bella

6:00 hlásal budík a rozdrnčel se na celý byt. S povzdechem jsem jej zaklapla a rozespale zamžourala na číselník, jenž mě upozorňoval na to, že je čas vstávat.

Venku byla ještě stále tma, ale to mi nevadilo. Pomalu jsem se ustrojila, nakrmila svou kočku a vyrazila do práce. Dole v domě jsem si ale ještě vybrala schránku, na kterou jsem poměrně dlouho zapomínala a tak byla málem přecpaná k prasknutí.

Nacpala jsem si všechnu svou poštu do kabelky, zamkla sytě zelený kastlík a vyšla z domu.

Ulice Los Angeles byly stále ještě osvětlené pouze pouličními lampami a vzduch byl zvláštně navlhlý, jako by mělo pršet.

Déšť jsem ráda neměla, proto jsem se také rozhodla žít právě tady, kde jen málokdy prší. Tahle ranní sychravá atmosféra mi ale připomněla městečko, kde jsem vyrůstala. Jmenovalo se Forks, ale už jsem tam nebyla ani nepamatuji.

Vlastně od té doby co mi zemřel otec a má matka se odstěhovala do domu na Floridě. Už v té době jsem tam ale moc času netrávila, protože jsem si tady v Los Angeles otevřela malou kavárnu, která sloužila hlavně k příjemné relaxaci u kávy či čaje.

Kavárna La Isabella byla velmi populární. Spousta Hollywoodských scénáristů tu trávila čas. Sbírali zde inspiraci ke psaní scénářů. Mělo to tu už takovou pověst, že jsem se nemusela starat o to, že si nevydělám ani na nájem, jako tomu bylo na počátku.

Když jsem dorazila na místo, rozsvítila jsem světla, zavřela za sebou vchodové dveře a vstoupila do místnosti. Kabát, šálu a všechny své ostatní svršky jsem si uklidila do své malé kanceláře, ukryté za barovým pultíkem, na kterém jsem si nechala kabelku spolu s klíči od bytu.

Uvelebila jsem se ve svém koženém křesle a protáhla se. Do otvíračky zbývalo ještě několik minut a tak jsem ještě chtěla dodělat papíry s objednávkami, na které mi včera nezbyl čas.

Zapnula jsem svůj laptop a začala na nich pracovat. Když jsem byla přibližně v polovině své práce, objevilo se mi v rohu obrazovky maličké dialogové okénko. Klikla jsem tedy na něj a otevřela jej.

Vzkaz byl od mého biologického otce, se kterým jsem se neviděla přinejmenším posledních pět let. Doufala jsem, že u toho zůstaneme už napořád, ale zřejmě jsem se spletla.

Ptal se, jak se mám a jestli stále platí, že s ním nechci mít nic společného. Samozřejmě, že má odpověď zůstávala stále stejná.

Bylo mi patnáct, když se v mém životě objevil a od té doby se mě neustále pokoušel přimět k tomu, abych se k němu připojila a žila s ním oním vzrušujícím upířím životem, ale to jsem rozhodně nechtěla.

Do svých patnácti let jsem se domnívala, že jsem člověk. Má matka zemřela během mého porodu, a jelikož nikdo nevěděl, kdo je mým otcem, dostala jsem se do sirotčince, odkud mě adoptovali manželé Swanovi. To oni byli moji rodiče a nikdo jiný.

Můj biologický otec celou tu dobu moc dobře věděl, kde se nacházím, ale neměl o mě zájem. Nezajímalo ho nějaké poloupíří batole. Bylo pro něj nepoužitelné, ale když mi bylo patnáct, najednou si vzpomněl, že existuji.

Já o něj ale nestojím. Mám svůj život a jsem ráda za to, že on do něj nepatří. Za tím si stojím a tento názor ani nikdy nezměním.

S povzdechem jsem zaklapla laptop, protože co jsem nestihla doteď, už stejně nedoženu a navíc musím otevřít pro návštěvníky, kteří si u mě kupují kafe sebou.

Věřte nebo ne, není jich málo, takže se budu mít co ohánět…

***

I normálně bývá plno, ale dnes to byl opravdový nátřesk. Jediná chvíle, kdy jsem se zastavila, bylo v době oběda.

Jídlo jsem si obstarávala v protější vegetariánské restauraci, kde jsem si zakoupila těstovinový salát a posadila se k jednomu z jejich miniaturních mramorových stolečků.

Napichovala jsem jednotlivá sousta na plastovou vidličku a třídila si u toho poštu. Většina z toho byly beztak jen letáky s nevyžádanou reklamou a účty, ale nalezla jsem tam i temně zelenou obálku, která mě zaujala na první pohled. Adresa odesílatele totiž patřila Střední škole ve Forks.

Nechápala jsem, co po mně můžou chtít po takové době, ale nakonec jsem nad tím přestala dlouze dumat a otevřela ji. Rozložila jsem v prstech pečlivě poskládaný papír a vykulila oči na pozvánku na školní sraz po pěti letech.

Jak mě tady, k sakru, vyčmuchali? Že by Jessica? No, jo neměla jsem jí dávat svou adresu. I když v té době se mi to zdálo jako dobrý nápad, nebylo tomu tak.

Páni, střední škola ve Forks. Je s ní spjato tolik různých vzpomínek…

Můj biologický otec totiž nebyl jediný upír, se kterým jsem se během svého zatím tak krátkého života setkala. Právě na této střední škole jsem jich poznala hnedle několik. Vlastně celou rodinu. Jmenovali se Cullenovi a jeden z nich, Edward, byl svého času mým nejlepším kamarádem.

Sice jsem věděla, že i já jednoho dne přestanu stárnout a prožiji mnoho let pod různými jmény, ale dokud jsem svůj život mohla žít jako Isabella Swanová, chtěla jsem se od všech těch paranormálních věcí držet, co nejdále to šlo.

Chtěla jsem být normální a to nešlo, pokud bych ve svém životě měla upíry. Bohužel se to tedy netýkalo pouze mého biologického otce, ale také Edwarda a Jacoba, což byl můj přítel. Kluk z rezervace, který s námi na školu chodil a kterého jsem milovala. Nakonec jsme se ale rozešli a já odešla na vysokou.

To už je život, ale ani on nebyl tak docela člověk.

Quileté, což byl národ, ze kterého Jake pocházel, měl v sobě jakýsi vlčí gen, který jim umožňoval měnit svou podobu. Z člověka na vlka, abych byla úplně přesná. Jejich úkolem bylo chránit svou vesnici před takovými, jako byl Edward a částečně také já, ale i přesto mezi nimi nikdy nebyla rivalita. Byli to přátelé. My všichni jsme jimi kdysi byli a ani fakt, že jsme spolu s Jakem začali chodit, na tom nic nezměnil.

***

Celé odpoledne jsem se ve vzpomínkách neustále vracela na Forkskou střední. Zažila jsem tam toho spoustu hezkého, přestože Forks jako takové jsem moc ráda neměla. Není tedy divu, že když jsem dorazila domů, vytáhla jsem ze staré krabice na boty školní ročenku a začala si jí listovat.

Prohlížela jsem si ji a viděla tu velkou spoustu známých tváří. Protivnou Lauren, milou Angelu, snaživou Jessicu, Mikea Newtona, Erica a v neposlední řadě také Jacoba s Edwardem.

Byli jsme tam společně zachyceni hnedle na několika fotkách a pohled na nás v té době mi vykouzlil úsměv na rtech.

Asi by nebylo špatné je zase vidět. Vlastně bych tu někde měla mít i Edwardovo číslo, protože jemu tahle pozvánka jistě nedorazila.

Cullenovi zmizeli z Forks ihned po naší maturitě a něco mi říkalo, že se teď nacházejí v nějakém jiném městě a chystají se už po milionté odmaturovat. Já byla jediná, kdo na něj měl kontakt a mohl mu tak o plánovaném školním srazu říci - jenomže je to skutečně dobrý nápad? Pustit si svou minulost znovu takhle do života?

Byla jsem na vážkách a hodnou chvíli jsem nad tím přemýšlela, ale nakonec jsem se přeci jen rozhodla, že to zkusím. Přeci jen, to číslo, co mi dal, už dávno nemusí být aktivní. Nechám to zkrátka osudu. Pokud mi to vezme, je nám souzeno se opět vidět a pokud ne, tak na celý ten nápad se školním srazem zkrátka kašlu.

Pokud se líbilo, neváhejte mi to prosím napsat, at vím, zda pokračovat :-)

Autor: chloe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Třetí do páru 1. část: