Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Touha po odplatě - 11. kapitola

07.09.2011 (10:15) • • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1363×

Touha po odplatě - 11. kapitola

(Staré zvyky)

„Ten je tvůj,“ křikl na mě Emmett, ukazujíce na nedalekého jelena.

„Nechci, stačilo mi to,“ ucedil jsem. Už jsou to asi dva týdny, co jsem neochutnal lidskou krev. Bylo hrozné zvykat si znovu na tu horší variantu - zvířecí krev. Bylo pro mě dost ponižující začínat znovu od začátku. Věděl jsem, že když tady Alice není, postrádám devadesát devět procent mé celkové motivace. Navíc proti mně stálo ještě pár… neodkladných věcí.

Emmett mě sjel přísným pohledem. Protočil jsem oči v sloup a pustil se na jelena. Nebohé zvíře nemělo proti mým instinktům žádnou šanci. Svalil jsem ho k zemi a přelomil mu obě zadní nohy. Zvíře zaskučelo bolestí. Trochu jsem se pousmál, poslední dobou jsem miloval ten pocit převahy.

Zakousl jsem se mu do krku a pomalu ho zabíjel. Někdo si odkašlal. Podíval jsem se na Emmetta opírajícího se o nedaleký strom, jak mě pozoruje. Tak jsem to tedy trochu zkrátil. Mrtvolu jsem zahrabal k nedalekému křoví a utřel si rukávem od košile ústa. Hnus.

„Chutnalo? Nedáš si ještě?“ dloubnul si do mě provokativně Emmett. Varovně jsem zavrčel. Můj bráška se jen rozesmál. Poslední dobou jsem na lov chodil většinou s Emmettem, nebylo s kým jiným. Cítil jsem, že zbytek rodiny ke mně drží jakýsi odstup a já se jim nedivil. Už  jsem neměl pro co žít. Chodil jsem od místa k místu s hlavou utápějící se v plánech a myšlenkách. Jediné řešení byla pomsta.

Tady v lese jsem nemusel své myšlenky tak pečlivě hlídat, byli jsme z dosahu Edwardova zorného pole. Byl jsem celkem zvědavý, jestli Bella objevila ten papír. Neměl bych se přesvědčit?

„Nad čím dumáš?“ vytrhl mě z přemýšlení Emmett.

„Hm… nad ničím,“ odvětil jsem ledabyle. Trochu jsem zpomalil, blížili jsme se k domu. Cítil jsem na sobě Emmettův pohled a modlil jsem se, ať se už na nic neptá.

„Hm, no, jak chceš. Dneska doma nikdo není. Tedy, kromě mě a Esmé. Bude baseball, Yenkees versus Red Socks,“ zmínil se Emmett.

„Yenkees,“ vyřkl jsem svou úvahu.

„Yenkees? Bože, to i Seattle Mariners jsou lepší. Red Socks!“ naštval se Emmett.

„A o co se budeme sázet?“ Nad slovem sázet se Emmettovi rozsvítilo v očích. Věděl jsem, že miluje sázky. Tomuhle neodolá.

„Co třeba…“ zapřemýšlel, „o práci. Ano, ten kdo prohraje si bude muset najít na měsíc nějakou brigádu.“ Celý Emmett, ten aby někdy nevymyslel nějakou blbovinu.

„To je blbost,“ namítl jsem. Emmett se na mě tázavě podíval.

„Ou, tady se někdo začíná bát,“ vykřikl dost nahlas.

„Hm, tak si plácnem,“ podal jsem mu ruku, kterou mi hned pevně stiskl.

„Platí.“

Dorazili jsme k domu. Ucítil jsem, jak se znovu ochladilo, již dlouho nebylo tak špatné počasí. Mžilo nám na hlavy, ale ani jednomu to nevadilo. Co bylo mokré, to vždycky znovu uschlo. Když jsme přešli práh, Emmett jakoby se vytratil. Nepátral jsem kam, možná do garáže opravit jeep, nebo něco takového. Obezřetně jsem zavětřil, abych se přesvědčil, že v domě není už žádný jiný návštěvník.

Byl jsem naprosto přesvědčen, že v domě teď už nikdo není. Ale byl. Zavětřil jsem znovu. Carlisle, Esme, možná Rosalie, Edward a… Bella. Doufám, že si ji tady Edward nebude vodit moc často, nebo to nevydržím. Na souhlas mým myšlenkám jsem si znuděně odfrkl. Neměl jsem teď chuť přemýšlet o takových věcech.

Vyběhl jsem po mramorových schodech a zamířil do svého pokoje, kde jsem sebou hodil na postel. Nejradši bych chtěl usnout a už se neprobudit, tohle všechno se mi totiž zdálo jako jedna velká noční můra. Možná bych měl odjet. Někam hodně daleko. Ale co pak? Jediným smysluplným návrhem byla Volterra.

Ale co z toho? Nic. Zavřel jsem oči a zůstal u svého dřívější plánu, pomsty. Teď se to ale všechno zkomplikovalo, protože se Edward, jak nám včera oznámil, bude s Bellou brát. Záminka pro její brzkou proměnu? To by ale Edward neudělal, nebo snad ano? Staré kyvadlové hodiny v chodbě neúprosně tikaly. Tik, tik, tik… mohl jsem se z toho zbláznit, zároveň mi to ale dávalo najevo, že už nemám moc času. Ale v tuhle chvíli mě žádný efektivní nápad nenapadal. Těžko jsem mohl doufat v zázrak.

Ze zvyku jsem otevřel veliké okno, abych tak do místnosti dostal trochu čistého vzduchu, nebo větru, co mi měl otevřít oči. Škoda toho, že na své bílé kůži už nikdy neucítím ten svěží vánek. Jak jsem předpokládal, vítr v místnosti trochu promíchal pachy. Najednou jsem ucítil, že v mém pokoji byl ještě někdo jiný.

Nasál jsem okolní ovzduší a zavřel okno. Že by Esmé? Ne, tohle Esmé určitě nebyla. Nebyl jsem schopný zjistit, kdo to byl, alespoň ne za těchto podmínek. Vyšel jsem na chodbu a zamířil jsem ke schodišti, které vedlo dolů do obýváku. Když v tom mi to došlo. Obývák byl tím pachem, nebo snad vůní, označen téměř celý. Slabý vánek té sladké vůně stoupal po schodech k místu, kde jsem stál. Pak dál, až do mého pokoje. Musela tu být Bella, sama. Rychlostí blesku jsem se přesunul opět do svého pokoje.

Necítil jsem téměř nic. Ach jo, proč já blbec otvíral to okno? Prošel jsem pokojem. Do oka mi opět padl Alicin šátek, teď už má nejoblíbenější věc v domě. Byl pověšen na dřevěném ramínku zaháčeném na okraji skříně. Jemně jsem vzal jeho konec do ruky a pohladil tu sametovou látku. Tu sametovou látku, která mi tak moc připomínala pokožku mé milované. V hlavě mi proběhly tisíce radostných chvil, které jsme spolu zažili. Ale to už je pryč, už se to nikdy nevrátí. V návalu vzteku jsem lehce škubnul šátkem, ze kterého něco vyletělo.

Překvapeně jsem se podíval na zem. Ležel na ní bílý papírek, jehož rohy byly lehce ožmoulané, jak je někdo držel ve zpocených prstech. Rychle jsem ho zvedl a otočil. Jeho struktura byla dosti narušena, zřejmě častým gumováním. Bylo v něm něco napsáno, pro mě neznámým písmem.

„Dneska večer u nás.“

Přečetl jsem si tu jednou a pak ještě několikrát. Nedávalo mi to smysl. Drže v pěsti to záhadné psaní, vyšel jsem do neúprosného lijáku na balkón. Moc dlouho jsem si tam dával dvě a dvě dohromady.

V domě byl Bellin pach, určitě byl i v mém pokoji. To znamená, že tady musela být sama, bez Edwarda. Přičichnul jsem si k papírku. Opět ta sladká vůně, mi už dobře známá. To Bella tam musela to psaní schovat, zamyslel jsem se. Asi už začínám být trochu trhlý, až moc velká shoda náhod, ne?

Ne. Vyběhl jsem rychlostí blesku z balkonu. Ani jsem za sebou nezavřel. V obýváku jsem se zastavil, byla v něm jen Esmé. Přešlápl jsem a přemýšlel, jestli rychle utéct nebo počkat.

„Děje, se něco, Jazzi?“ zeptala se mě starostlivě. Odložila knihu a narovnala se na smetanové sedačce. Kývnul jsem. Opravdu se něco dělo.

„Kde je Edward?“ Esmé sebou trochu trhla, ale prostý člověk by to nepoznal. Cítila se trochu rozrušená.

„Jel oznámit Tanye tu dobrou zprávu,“ oznámila mi a trošku se uklidnila. Určitě myslela Edwardovu svatbu.

„Aha,“ řekl jsem a přistoupil ke krbu, ve kterém plápolalo pár dohořívajících plamínků. Cítil jsem na sobě pohled Esmé. Ignoroval jsem ho a dál v kapse žmoulal papírek. Když se z něj stala jakási pomyslná kulička, vhodil jsem jej do ohně.

„Co je to?“ zeptala se znovu Esmé a vyklonila se ze sedačky, to už ale papír olizovaly plameny. Trochu jsem se pousmál, to ale Esmé nemohla vidět.

„Nic,“ řekl jsem a v očích se mi odrazily rudé odlesky ohně.