Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Toto se nedá odpustit, Carlisle 5. kapitola

03.12.2010 (10:30) • Iva • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 2904×

Toto se nedá odpustit, Carlisle 5. kapitola

Bella

Všechno mi řekly a já se divila, proč něco neudělaly, vždyť jsou upírky. Jejich krása vábí muže a mohou mít každého jen pokynutím prstu. Co mám říkat já? Já nikdy nedostanu Edwarda zpátky a fňukám a brečím? Ne, já už jsem se s tím smířila, ale jim pomohu.

„Tak co tady sedíte a brečíte? Proč něco neuděláte? Proč nepoužijete ženské zbraně, které máte mnohem silnější než ostatní ženy?“ vytýkala jsem jim a ony na mě pochybovačně pohlédly. 

„Bello, ty to nechápeš? Oni už nás nemilují!“ šeptala na mě mezi vzlyky Rose.

„Proč tedy něco neuděláte? Proč tam nejdete a neukážete jim, že stále ještě zaujímáte místa jejich manželek?“ nechápala jsem jejich přístup. Mají tolik možností. 

„To nejde,“ vzlykala Alice a položila si hlavu ke mně do klína. Já jí jemně hladila po vlasech a utěšovala.

Po chvíli si ke mně klekla Esmé a koukala na mě prosebnýma očima, které říkaly jen jedno „pomoz, prosím,“  a já věděla, že jim budu muset pomoct.

Tak jsme seděly na polorozbořené pohovce. Alice s hlavou v mém klíně, Rose měla hlavu jemně opřenou o moje rameno a Esmé klečela u mých nohou a potichu vzlykala a já se na ně nemohla dívat. 

„Dost, já se vám divím, že něco neuděláte! Ale teď to beru do rukou já! Takže, než já porodím a počítám tak nanejvýše dva týdny, tak vy uděláte několik radikálních změn,“ rozkázala jsem jako velitel a jemně se napřímila.

„Alice si bere na starosti oblečení, ale to ti říkám, že nebude nějaké to tvoje normální, vybereš něco extra sexy a nebudeš se bát experimentovat,“ řekla jsem a všechny vyvalily oči. Já vím, že tady nejsem ta přes módu, ale to, co měly na sobě, úplně připomínalo jeptiškovský styl. 

„No co? Se na sebe podívejte! Vypadáte jako jeptišky a nejen to, ubrečený jeptišky! Teď pánové uvidí, jaké jste kočky a jaká byla chyba vás odkopnout jako kus hadru!“ řekla jsem rázně a všem se podívala do očí.

„Dobře,“ řekla stejně rázným hlasem Alice a čekala na další rozkazy, stejně jako Esmé a Rose. 

„Rose se postará o šminky, ale nějaké hezké a vezme sebou Alice. Taky nakoupíte kulmy, žehličky na vlasy a fény. A Esmé mi, prosím, pomůže s uklizením domu, musíme nějak fungovat. Jasné?“ řekla jsem a zkřížila jsem si ruce na prsou.

„Jasné,“ řekly sborově a vstaly. 

„Jdu nakupovat a Rose jde se mnou,“ zavelela Alice a už i s Rose mizely ve dveřích.

„To bychom měly,“ řekla jsem a zafuněním jsem vstala.

„Nemám ti pomoct? Těhotenství je nádherná věc, ale i hodně náročná,“ řekla starostlivě Esmé a přidržovala mě okolo pasu.

„To je dobré, Esmé, teď se musíme vrhnout do úklidu,“ řekla jsem a než jsem to dořekla už jsem jen viděla černou šmouhu, která okolo mě běhá. 

Skoro nic jsem nemusela dělat, jen jsem pozorovala jak se vše vrací do normálu. Už to byl zase ten krásný dům. O slovo se přihlásil můj žaludek s drobečkem, kteří se chtěli najíst.

Ještě, že mně zbylo nějaké jídlo od Aleca. Ach, Alec? Kde je mu konec? Proč mi udělil milost? Byl hodný a příjemný, až na ty červené oči, které byly odpuzující. 

Holky byly na složení a já se jim nedivím, ale jediné, co mě udivovalo, bylo to, proč nezatnuly zuby a neuspořádaly protiútok. Ale ten zorganizuji já.

Esmé měla vše hotové do dvou hodin a mohly jsme si sednout a v klidu popovídat. 

„Jak si užíváš těhotenství? Máš už jména?“ ptala se mě Esmé, která seděla na pohovce vedle mě. Ale zaskočilo mě, že použila množné číslo.

„Jak myslíš jména?“ zeptala jsem se nechápavě. 

„Bello, já slyším dvě srdíčka, plus to tvoje, takže nosíš v sobě dva malé tvorečky,“ řekla a sladce se na mě usmála a spontánně mě objala.

To mě velice zaskočilo. Objetí jsem jí hnedka opětovala, ale jak řekla, že budu mít dvě děti, tak to mě zaskočilo. 

„No, přemýšlela jsem nad Edwardem pro chlapečka a Renesmé pro holčičku, ale jak říkáš, že jsou dva, takže budu muset domyslet, nebo to nechám na vás,“ řekla jsem a usmála jsem se na ni.

„Nejsou pryč už nějak dlouho?“ ptala se starostlivě Esmé.

„Esmé, snad víš, že Alice pomalu překračuje i zavírací dobu, takže počítej s tím, že přijede tak do půl hodiny,“ řekla jsem s klidem v duši a dál si četla časopis, který jsem tady našla. 

Doopravdy do půl hodiny tady byly a taškami zarovnaly celé schody  a nechaly jen malou škvíru na projití. Nad tímto obrázkem jsem se mohla usmát. Alice byla ve svém živlu a lítala po místnosti jako namydlený blesk.

Někdo mi znenadání zakryl oči. Já jsem se lekla a jen sem cítila pohyb v mém bříško, takže i miminko, pardon miminka se lekla. 

„Kdo je to?“ zeptala jsem se nakvašeně.

„Nenadávej, Bello, máme pro tebe překvapení,“ řekl ten dotyčný a v jeho hlasu jsem poznala Rose. 

Vedla mě a po chvíli mi umožnila vidět. Stála jsem v kuchyni, kde mimochodem byly taky tašky s nákupem a na stole byla postavená termoska. Nádherně voněla.

„Rose, co to tu tak voní? Co je v té termosce?“ zeptala jsem se a natahovala jsem se na ni.

Rose se zasmála a řekla: „Krev,“ a já se zadrhla v pohybu. 

„Přesně to, co sis přála. Separé jsme jely na lov, který jsme taky potřebovaly a krev ti sehnaly,“ řekla hrdým hlasem, jak malé dítě, které provede lumpárnu a jde se pochlubit tatínkovi.

Já překonala vzdálenost mezi mnou a termoskou a přemýšlela jsem nad tím, od kdy mi voní krev. S chutí jsem se napila a po chvilce tam nezbyla ani kapička. Všechny na mě koukaly, jak tele na nové vrata. Já se usmála a řekla.

„Nemáte ještě trošku?“ a ony vypadaly, že brzy omdlí. To by byly první upírky v historii.

„Tak neokounět a půjdeme z vás udělat sexy dračice a ne tyto jeptišky, které sedí doma a desetkrát denně se modlí,“ řekla jsem rozhodně a vydala jsem se s nimi v závěsu do druhého patra.

Carlisle

Po rychlém úklidu našeho domu, který nám rozbořily naše bývalé manželky, jsme se odebrali každý do svého pokoje. Já celou dobu přemýšlel nad Renátou a mé lásce k ní. 

Z mého přemýšlení mě vytrhlo zaťukání.

„Dále,“ řekl jsem dost zostra a ani nevím, ke se to ve mně vzalo. 

Do místnosti vešel Jasper.

„Mohu?“ otázal se zdvořile. 

„Samozřejmě synu, jen pojď dál,“ řekl jsem a ukázal jsem mu na židli naproti mně.

Sednul si a spustil. „Otče, ty víš, že ode mě odešla Alice,“ řekl tichým hlasem, ale bez náznaku smutku nebo bolesti. 

„Ano, vím,“ řekl jsem a čekal, co z něj vypadne.

„Našel jsem si opravdovou ženu svého srdce a chtěl bych si ji sem dovést a bydlet s ní. Emm má také přítelkyni a myslím, že o Edwardovi nemusíme ani mluvit. Takže mohu?“ zeptal se mě s klidem v hlase. 

„Kdopak je ta tvoje vyvolená?“ zeptal jsem se ho.

„Nech se překvapit,“ řekl Jazz a koukal na mě s jedinou otázkou v očích. 

„Samozřejmě, že můžeš a nevíš, kam naše bývalé polovičky zmizely?“ zeptal jsem se s nezájmem v hlase.

„Poslední záznamy z kreditní karty ukazují, že míří do Forks, asi za Bellou,“ řekl Jasper a já se jemně napřímil. Co tam chtějí? 

„Nevím, Carlisle, a nevím, co od nich očekávat, ale snad jsou natolik inteligentní a půjdou nám z cesty,“ řekl Jazz a už se měl k odchodu.

„Jedu pro moji princeznu,“ řekl a zmizel. 

Já bych taky mohl zajet pro Renátu. Bude nadšená, snad mi nedá košem.

Zvedl jsem se a jel jsem pro svoji královnu mého srdce.  

____________________________________________________________________________

Děkuji, za Vaši předešlou podporu. Vaše Iva. 

Autor: Iva (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Toto se nedá odpustit, Carlisle 5. kapitola: