Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » To nedovolím! 2. kapitola

06.05.2012 (19:45) • makulka • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1164×

Bella

Jako na povel zvedli všichni z mé rodiny hlavu, vycenili zuby a Jake začal potichu vrčet.

Kdo to jen může být, že u nich vyvolal takovou reakci? Nikdo mě nenapadl, proto jsem se nechápavě podívala na svého manžela. Ten už přestal vrčet, ale ruce se mu třásly. Ani si nevzpomínám, kdy naposledy se nemohl ovládnout. Několik let to ale je. Všimla jsem si, že i děti se chvějí, ale mnohem víc než Jake.

„Joshi, Lano, Karo, jděte okamžitě do lesa a nevracejte se, dokud vám neřeknu. Bez řečí!“ křikl Jake. Kupodivu vycítily, že je to vážné, a odešly. Já jsem pořád neměla ani tušení, proč Jake tak vyvádí.

„Lásko, co se děje?“ Jen zavrtěl hlavou a vstal od stolu. Natáhl se ke mně a objal mě kolem pasu. Bok po boku jsme vykročili ke dveřím, za kterými teď bylo zlověstné ticho.

Těsně před prahem jsme se zastavili a Jake se několikrát nadechl. Vyplašeně jsem se mu podívala do obličeje a spatřila, že je celý napjatý, čelisti má pevně stisknuté a stále se trochu chvěje. Polkla jsem.

Rozhodla jsem se chvíli čekání nijak neprotahovat a stiskla kliku. Ozvalo se lehké zaskřípění pantů a škvíra mezi dveřmi se stále zvětšovala. Když se zvětšila natolik, aby odhalila návštěvníka, vykoukla jsem ven a srdce se mi zastavilo.

Ruka na klice mi ztuhla a celé mé tělo se začalo chvět. Zdálo se mi, že nemůžu dýchat. Začala jsem lapat po dechu a Jake mě podepřel. Stále jsem upřeně zírala do obličeje, který jsem celých šestnáct let neviděla. Ani na okamžik jsem nepropadla bláznivé myšlence, že je to sen, protože o něm se mi nezdálo od té doby, co jsem potkala Jaka.

„Edwarde,“ zašeptala jsem nevěřícně. To není možné. Neodvážil by se… Vlastně by se ani nijak nedostal přes vlky… Ne, ne, ne! Jako šílená jsem začala kroutit hlavou ze strany na stranu a klopýtla dozadu. A on tam stále stál, mramorová socha boha. Ani sval se na něm nepohnul, jen se mi díval do očí.

„Bello,“ stačil zašeptat, než ho Jake s vrčením přerušil.

„Co tu děláš?! Jak se opovažuješ sem přijít po tom všem, co jsi jí udělal? Vypadni!“

„Ahoj, Jacobe. Nezlob se na mě, ale chci, aby mě Bella vyslechla. Od mého odchodu se stalo mnoho věcí.“

„No to bych řekl! Vypadni! Nikdo tu o tebe nestojí, odporná pijavice!“

„Odejdu, pokud mi to řekne Bella, ale chci, abyste mě vyslechli.“ Oba na mě otočili hlavu. Já jsem stále byla v šoku a přidržovala se stěny, jako by mi to mohlo nějak pomoct.

„Já…“ Chtěla jsem říct, ale z úst mi vyšel jen nějaký tichý skřek. Odkašlala jsem si a zkusila to znovu. „Já nechápu, co se tu děje, ale teď nemůžu přemýšlet. Dejte mi čas, prosím.“ S těmito slovy jsem pomalu vycouvala z pokoje. Jakmile mi oba zmizeli z očí, svezla jsem se na podlahu a hlavu si složila do dlaní.

Proč mi tohle dělá? Proč nemohl zůstat tam, kde byl, a zapomenout? Miloval mě, tak proč svůj plán nedotáhl do konce a nezmizel z mého života už navždy? Tiše jsem vzlykla a za chvíli se mi už po tváři skutálela první slza, kterou vzápětí následovaly další. Nejasně jsem slyšela, že spolu Jake a Edward mluví, pak cvakly dveře a na rameni mi přistála uklidňující horká ruka.

„Už je dobře, Bells. Už tu není, neplač.“ Jake si mě přitáhl do náruče a pak mě kolébal jako malou. A já se nechala. I když většinou se chováním přibližoval Joshovi, teď jsem ho potřebovala. Potřebovala jsem se nechat uklidňovat, mít pocit, že vše bude v pořádku. Ale nebude a já to vím. Vím to od chvíle, kdy jsem sáhla na kliku a otevřela.

„Jaku, proč? Proč mi to udělal zrovna teď, když mám tebe a děti a celý život… Proč mi to udělal?“ Zaryla jsem mu prsty do ramene a vzlykala. Za chvíli měl košili celou mokrou.

Když jsem se uklidnila natolik, abych byla schopná sama stát, odvedl mě Jake do křesla v obýváku. „Bello, já vím, že ti teď asi je nanic. Ale děti budou chtít vědět, co se tu stalo. Chceš jim to říct, nebo je mám odbýt a nechat venku?“ Zavrtěla jsem hlavou. Mají přece právo znát pravdu.

„Zavolej je, řekneme jim to spolu. Jen mi dej minutku, skočím si do koupelny.“ Přikývl a pak, když jsem kolem něj procházela, pohladil mě po ruce. Při tom doteku jsem přivřela oči.

Postavila jsem se před zrcadlo a podívala se na sebe. Oči jsem měla trochu červené, ale s tím teď nic nenadělám. Naštěstí se nemaluju, takže nemusím mít starosti s make-upem. Pročísla jsem si vlasy a pak si je sepnula sponkou. Odhodlaně jsem se znovu podívala do zrcadla. To zvládnu, musím. Odhodlaná jsem si ale vůbec nepřipadala.

Když jsem se posadila, pohlédl na mě Jake se zdviženým obočím. Přikývla jsem a on vyběhl ze dveří. Po chvíli jsem uslyšela tiché zavytí, které vzápětí následovaly mnohem tišší. Už je to tady. Ta chvíle, které jsem se bála kolik let, je tady. Pravdu člověk neutají, ať už se snaží sebevíc.

Do místnosti vběhl Jake, pak Josh a holky. Posadili se na zem, jen Jake si sedl na gauč ke mně. Chytil mě za ruku a pak mě políbil na rty.

„Zvládneš to?“ Přikývla jsem a podívala se na naše děti. „Mám začít?“ Zavrtěla jsem hlavou a potichu řekla, že to je moje povinnost, ne jeho.

„Víte, děti, my jsme vám s tatínkem neřekli úplnou pravdu. Ne že bychom vám lhali, to ani náhodou. Jen jsme vám neřekli vše.“ Tady jsem se zasekla a pohlédla na Jaka. Povzbudivě se usmál. Pokračovala jsem. „Seznámili jsme se opravdu ve chvíli, kdy jsem zanevřela na svět. Řekli jsme vám, že jsem měla problémy v rodině. To ale není tak docela pravda. Chvíli před tím mě totiž opustil přítel. Edward.“ Jake se při jeho jméně celý napjal, ale nepřerušoval mě.

„Opustil mě, protože si myslel, že je pro můj život nebezpečný. Nikdy nevěděl, že po jeho odchodu jsem si prožila doslova peklo. Nevím, jestli mu to vyčítám. Asi ne. Každopádně Edward měl dva bratry a dvě sestry. Všichni byli adoptovaní, ale měli se rádi, zrovna jako se máte rádi vy. Nedali na sebe dopustit. Emmett byl takový vtipálek, neustále si z někoho dělal legraci a miloval nebezpečí. Jasper byl hodně vážný a pilně si trénoval sebeovládání. A pak tam byly Alice a Rosalie. Alice byla takový malý čiperný skřítek, milovala nakupování a módu. Rosalie… Rosalie byla nádherná. Vypadala jako anděl. A adoptovali je Carlisle a Esmé. Carlisle byl lékař a Esmé architektka,“ odmlčela jsem se a pohlédla do jejich napjatých tváří.

„Vidím, že ta jména vám nic neříkají,“ ozval se Jake. Děti zavrtěly hlavami a pak se jejich pozornost opět přesunula na mě.

„Ještě jsem vám neřekla tu nejdůležitější věc. Oni totiž,“ pokračovala jsem, ale pak se zarazila. Jake mi sevřel ruku a já tichým hlasem dopověděla, „oni totiž byli upíři.“

Josh vykřikl a pak se podíval na svého tátu, snad aby to vyvrátil? Lana se otřásla, ale nijak to nekomentovala. Zato Kara se znechuceně podívala na zem a pak na mě.

„Jak jsi mohla?“ zeptala ne zhnuseně. Jake se na ni káravě podíval a pak odpověděl místo mě.

„Vaše maminka ho milovala. Neříkám, že to nebyla hloupost, ale milovala ho. Bylo to její rozhodnutí a vy nemáte právo ji za to soudit.“ Děti poslušně sklonily hlavu a nijak se k tomu už nevyjadřovaly.

„Ale jednoho dne na mě Jasper zaútočil. Neovládl se, protože jsem se řízla do prstu a tekla mi krev. I přes to, že se celá jejich rodina živila zvířecí krví, se nedokázal zastavit. Tehdy mě Edward opustil. Pro mé bezpečí.“

„To je nemožné. Jak se mohly pijavice živit něčím jiným než lidskou krví?“ vykřikla Lana.

„Carlisle se dokázal ovládat velice dobře a ostatní se řídili jeho příkladem. Nechtěli být zrůdy. Jak jsem už řekla, žili jako lidé, chodili do školy a do práce. Lišili se pouze tím, že byli upíři.“

Po dlouhé chvíli ticha se ozval Josh. „Tati, tobě to nevadilo?“ Podívala jsem se na Jaka a on na mě.

„Já vaši maminku miluju. Vždy jsem ji miloval a vždy ji milovat budu. Ne, nevadilo mi to, protože se Edward od té chvíle neukázal.“

„Proč nám to tedy všechno říkáte?“

Zhluboka jsem se nadechla. „Protože před asi půl hodinou zaklepal na dveře Edward.“

Okamžitě zasyčeli a vyskočili na nohy. „Pijavice v našem domě? Jak si dovolil proklouznout přes naše hlídky?“

„Tak to by mě taky zajímalo,“ zamumlal Jake a pak je okřikl. „Tak už dost. Řekli jsme vám pravdu, nechte si to projít hlavou a teď jděte spát. Fofrem!“

Chvíli odmlouvali a pak se s nevolí vystřídali v koupelně a šli do postele. Jake mi nadzvedl hlavu svým prstem a donutil mě tak podívat se mu do očí.

„Zvládla jsi to. Jsi statečná,“ zašeptal a políbil mě.

„Ale nezvládla bych to nebýt tebe. Miluju tě.“

„Miluju tě.“ 

***

Bylo už pozdě v noci a Jake vedle mě spokojeně pochrupával. Já jsem ale nemohla usnout. Seděla jsem na posteli a lehce se pohupovala. Pořád jsem myslela na reakci dětí. Teď mě musí nenávidět. Vždyť jsem měla být mrtvá a ony neměly existovat. Povzdechla jsem si a zavřela oči. Zpoza víčka se mi vykutálela osamělá slza, kterou jsem ale okamžitě setřela. Nebudu plakat.

Vtom jsem uslyšela na chodbě tiché kroky a vzápětí zvuk otevíraných dveří. Ne! Edward by se neopovážil… „Mami?“ Vydechla jsem.

„Copak chceš, zlatíčko? Pojď dál.“

„Mohly bychom si popovídat, prosím? Myslím ne tady, ale někde jinde?“ Beze slova jsem vstala a objala ji kolem ramen. Společně jsme vyšly ven, kde jsme se posadily na verandu. Svítil měsíc, takže jsem viděla docela dobře.

„Co tě trápí, Karo?“ Nocí se nesl její tichý smích.

„Lana, mami. To nevadí. Já jsem ale chtěla vědět, proč jsi zůstávala s Edwardem i přes to, co byl zač? Milovala jsi ho. Jak vypadal?“

Pokrčila jsem rameny. „Až se jednou do někoho zamiluješ, pochopíš. Jak vypadal? Má bronzové vlasy a zlatavé oči. Je nádherný a nikdy nezestárne. Měří přes 185 centimetrů a je velice silný, jako ostatně každý upír. Vlastně vypadá velice mladý, ale je mu už přes sto let.“

„Přes sto let,“ zopakovala po mně Lana tiše. „Jak jste se seznámili?“

„Ve škole. Přijela jsem za vaším dědečkem a potkala celou jeho rodinu v jídelně. Okamžitě mě zaujali. Byli takoví jiní, zvláštní, tajemní. Edward mě propaloval pohledem a já na něj už nedokázala přestat myslet. Vše se samozřejmě změnilo s vaším tátou.“

„A čím tě zaujal?“ Pohlédla jsem na ni a zvedla obočí. Sklonila hlavu.

„Proč tě to tak zajímá?“ Nejistě pokrčila rameny a nijak to nekomentovala. „Choval se ke mně nádherně. Říkával mi, že jsem smysl jeho existence. Že beze mě nemůže žít. Opravdový gentleman. Mohla za to jeho výchova a celkový styl chování, teda asi. Prostě měl takovou ochranářskou povahu.“

„To musí být krásné někoho milovat.“ Zasněně se mi opřela o rameno a chytila mě za ruku. „Taky chci mít někoho ráda víc než svůj život. A nejen svou rodinu.“

„Však se taky dočkáš. Jsi krásná a milá. Máš smysl pro humor a navíc jsi vlkodlačí slečna. Zkrátka takové sluníčko.“ Pohladila jsem ji po ramenou a spolu jsme se dívaly na měsíc.

Kapitolu bych chtěla věnovat VerCullen a Soso177, daly mi odvahu do toho, abych pokračovala. A neskonalý dík patří taky mojí mamince, bez které bych těžko mohla pokračovat v líčení pocitů dospělé ženy, která má děti. Děkuju, mami, mám tě ráda.

Nemalý dík patří i všem, kteří si dali ten čas a kapitolu si přečetli. Bez vás by to nešlo. Děkuju.

Autor: makulka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek To nedovolím! 2. kapitola: